Můžete našim čtenářům poskytnout krátký náhled do historie francouzského revolučního nacionalismu, zvláště pak s ohledem na vaše působení v kruzích Třetí pozice (Troisieme voie – TV)?
Revoluční nacionalismus má své kořeny v radikálním levicovém proudu Francouzské revoluce, jenž byl ztělesňován muži jako Jacques Hébert, Jean-Paul Marat nebo François-Noël (Gracchus) Babeuf. Poté se tyto myšlenky projevovaly v rámci blanquistického hnutí vzniknuvšího po pádu francouzské Komuny z let 1870-1871. Tito militanti byli zároveň socialisty i nacionalisty. V období sklonku druhého císařství byly tomuto myšlenkovému proudu vlastní antikřesťanské postoje, antisemitismus a darwinistická eugenika.
Za časů boulangerismu a Dreyfussovy aféry došlo k rozkolu mezi levicí a nacionalistickými seskupeními. Po První světové válce vzniklo několik revolučně nacionalistických a fašistických hnutí, jmenujme například Le Faisceau vedené někdejším čelním anarchistou Georgesem Valois, Parti Fasciste Revolutionaire, Parti Populaire Francais, jejímž vůdcem byl bývalý komunista Jacques Doriot a Rassemblement National Populaire, jemuž předsedal bývalý socialistický předák Marcel Déat. Všechno však bylo utopeno v krvi prostřednictvím takzvaného osvobození Francie Spojenci. Tisíce lidí bylo zabito při řádění lůzy nebo odsouzeno k smrti lidovými (de facto komunistickými) tribunály, stačilo, že jste byl fašistou, monarchistou, pravičákem, atd. Odsouzení k smrti potkalo i mého dědečka (dodnes děkuji bohům, že nakonec nebyl zastřelen) a celá moje rodina byla uvržena do vězení.
Po Druhé světové válce došlo ke vzniku malých hnutí jako například La Phalange française Charlese ‚Luca‘ Gastauta, jež udržovala kontakty s Otto Strasserem (‚Luca‘ pomáhal 17. června 1956 znovuobnovit Strasserovu Deutsch-Soziale Union) a francouzskou sekcí jeho Evropského lidového hnutí. V šedesátých letech založil Jean Thiriart hnutí s názvem Jeune Europe (Mladá Evropa), opomenout nelze ani aktivity Françoise Duprata (např. Parti des forces nouvelles – PFN, Ordre Nouveau – ON), jenž byl v sedmdesátých letech zavražděn v sionisty zinscenovaného výbuchu auta. Z Dupratovy iniciativy vznikla Groupes nationalistes révolutionnaires de base, jež představovala akční buňku operující jak uvnitř, tak i vně Front National, která byla založena v roce 1972. Po jeho smrti bylo zformováno [Jean-Gilles Malliarakisem – pozn. redakce DP] Národně revoluční hnutí (Mouvement Nationaliste Revolutionnaire – MNR), pod jehož křídla byly včleněny menší skupiny, jako například Groupe d´Action Jeunesses (aktivistická skupina antikomunistické mládeže), l’Organisation Lutte du Peuple (malá skupina Thiriartových přívrženců, v jejímž rámci jsem zastával pozici administrativního tajemníka /pod stejným názvem vycházel i tiskový orgán Nouvelle résistance – pozn. redakce DP/) nebo již zmíněná Groupe nationalistes révolutionnaires de base. V roce 1985 hnutí změnilo název na Troisieme Voie. Její mládežnické křídlo pak neslo název Jeune Garde.
Po nějakém čase jsem byl jmenován celonárodním tajemníkem této organizace. Uvnitř Troisième voie docházelo k pnutím mezi zastánci Thiriarta, v jejichž čele jsem stál já osobně v rámci skupiny Les Terceristes Radicaux (Radikální terceristé) a skupinou okolo předsedy strany Malliarakise, jenž se řadil k reakcionářům. V roce 1991 jsme jej nakonec ze strany vyloučili a změnili název na Nouvelle résistance. Nouvelle résistance byla velmi národně-bolševicky orientována a vystupovala velmi aktivně. Setkali jsme se s bývalými komunistickými vůdci sovětského Ruska, státními představiteli Libye, předáky islamistických organizací a různými dalšími bojovníky za nezávislost, přičemž s některými z nich jsme započali aktivní spolupráci.
V té době jsme vydávali dvouměsíčník, který byl k dostání ve všech francouzských novinových stáncích a po dobu dvou let jsme rovněž tiskli stručný týdeník. Úspěšně jsme rozvinuli taktiku infiltrace Strany zelených (měli jsme pod palcem jejich mládežnickou sekci), regionalistických hnutí a antifašistických skupin. Došlo to až tak daleko, že jeden z našich členů infiltroval hnutí Mezinárodních socialistů (francouzskou sekci Socialistické dělnické strany) v takové míře, že skončil v posteli s jednou z jejich vůdčích představitelek. Velmi jsme se bavili reakcemi na článek v našich novinách informující o úspěšném průniku na dvou frontách!
Kdy a proč jste se rozhodli zformovat Nouvelle résistance?
Naším hlavním problémem se ukázal být růst preferencí Front National, jež se stala velice populární v mezi pracujícími, lidmi s nižsími příjmy a mládeží z nižších společenských tříd. S ohledem na tento vývoj bylo pro nás těžké přilákat nové členy a rovněž tak si udržet ty stávající. V roce 1997 jsme se proto rozhodli Nouvelle résistance rozpustit a fungovat jak pod hlavičkou FN, tak i vně prostřednictvím dvou frakcí operujících pod názvy Résistance a Jeune résistance. Zhruba v této době jsme rovněž začali spolupracovat se studentskou akční skupinou Groupe d’Union Défense (GUD).
Jaký je postoj vašeho hnutí vůči Jean Marie Le Penovi a Front National?
Po velmi dlouhou dobu jsme se nacházeli ve velmi příkrém rozporu s Le Penem a jeho Front National, postupem času však začalo docházet k vnitřní proměně této strany z popudu myslitelů řadících se k Nové pravici. Taktéž se proměnila společenská základna této strany a v nynější době se dá říci, že FN je považována za hlavní sílu francouzského dělnictva. Je obtížné s jejich názory nesouhlasit a pro nacionalisty se stalo téměř nemožným FN oponovat, neboť máme společné nepřátele, mezi něž se mimo jiné řadí sionisté, rudí aktivisté, liberálové nebo sexuální devianti. V současnosti se snažíme aktivně ovlivňovat jejich mládežnické křídlo a radikálnější stranické proudy. V mnohých věcech se snažíme postupovat stejně jako svého času militantní odnož britské Labour Party.
Máte lví podíl na založení Evropské fronty osvobození (European Liberation Front – ELF), můžete nám tedy v kostce popsat cíle tohoto společenství?
Dle mého názoru je nutné sjednotit evropské národně-revoluční síly a mnohem efektivněji je připravit na válku se Systémem. Není to však vůbec jednoduché. Různé radikální nacionalistické skupiny se obvykle spokojí s vyměňování korespondence a tiskovin, což považují za rozvíjení „mezinárodních vztahů.“ ELF zastává názor, že je potřeba vytvořit jednotnou evropskou stranu s jednotným centrálním vedením a jednotlivými národními pobočkami. V mnohém bychom si měli vzít příklad z Kominterny.
Koho Nouvelle résistance považuje za své hlavní ideology?
V prvé řadě francouzské zakladatele revolučně-nacionalistického proudu, z nichž jmenujme například Blanquiho nebo Valoise, dále pak Rusy jako například Oustrialova, německé myslitele v čele s Paetelem, Lassem, Niekischem, Strasserem a Jüngerem, z Italů nelze vynechat Bombacciho, Evolu nebo futuristy, ze Španělů pak Ledesmu Ramose. Dále nás velmi ovlivnili Juan Perón, Jean Thiriart a Alain de Benoist.
Když si vezmeme v potaz váš příklon k politické decentralizaci, domníváte se, že centralizované nacionalistické vedení je skutečně životaschopný projekt nebo byste spíše doporučoval se inspirovat některými anarchistickými proudy?
Žádoucí by byla organická demokracie v základech hnutí a oddělené fungující pobočky. Aktivisté na každé dílčí úrovni musí postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Co dnes považujete za největší překážku v cestě národních revolucionářů?
Neevropskou imigraci a globalizaci.
Jaký je váš současný názor na ozbrojený boj? Myslíte si, že se v budoucnosti něco v tomto ohledu změní?
Nežli se dá vůbec hovořit o ozbrojeném boji, je potřeba v prvé řadě definovat nepřítele, rovněž pak disponovat širokou strukturou příznivců po vzoru Pravé IRA, baskické ETA nebo korsické FLNC. Avšak i v případě splnění této podmínky je to velmi obtížné. Jean Thiriart razil názor, že k úspěchu podobné iniciativy je třeba mít vnějšího spojence (neevropskou zemi, která v případě potřeby přispěchá na pomoc) nebo tzv. Piedmont (evropskou zemi vedoucí válku na zahraničním území). Nic z toho však v současnosti nemáme. Poslední ozbrojený boj, v němž byla Francie angažována, skončil v šedesátých letech krvavou porážkou OAS. Myslím, že zatím nenastala ta správná doba pro spekulace o ozbrojeném boji. Je to romantická představa, jež však momentálně postrádá reálné základy, ačkoli jsem přesvědčen, že jednou ten pravý den přijde.
Jaký máte názor na současný stav revolučního nacionalismu v Anglii?
Již dlouhou dobu mě přitahují teze Oswalda Mosleyho, speciálně s přihlédnutím k poválečné Britské fašistické unii (BUF). Je s podivem, že se v anglických nacionalistických kruzích netěší většímu zájmu, neboť jejich ideje evropského spojenectví byly dobré, rozhodně progresivnější než úzkoprsý buržoazní nacionalismus. Od doby rozpadu Národní fronty mám blízké kontakty na Patricka Harringtona a Třetí pozici (ITP), nerozumím však vnitřnímu vývoji této skupiny, jež se stala příliš měkkou a liberální. Není mi jasné, jakou cestou se rozhodli vydat a čeho hodlají docílit. Ulster Nation lze považovat za noviny artikulující odvážné názory, jejich význam je však nevelký. Jednou jsem měl možnost se setkat s Derekem Hollandem a dalšími vedoucímí představiteli ITP, jednalo se však o podivínské fanatiky, zastávající prapodivné názory, kteří v případě, že jste si jim dovolil oponovat, se namísto politické argumentace uchylovali k vašemu označení za homosexuála nebo satanistu. ITP pro mě osobně nepředstavuje revolučně nacionalistické hnutí, nýbrž malichernou, buržoazní a úzkoprsou organizaci. Ve skutečnosti Anglie úpěnlivě čeká na založení skutečné revolučně nacionalistické organizace, jež bude hrdá na minulost země a zároveň bude hledět vpřed. Boj kulturní je dle mého názoru stejně tak důležitý jako boj politický. Myslím tím fundamentální kulturní boj, nikoli ten, s nímž se setkáváme na univerzitách.
Chcete, Christiane, něco dodat na závěr?
Čtěte Gramsciho a učte se z dobrých a špatných zkušeností podobných skupin v jiných zemích. Jen tím, že budete nejlepší, oslovíte ty skutečně nejlepší.
Následující rozhovor byl publikován na stránkách anglického časopisu The English Alternative č. 9, časopisu English National Movement, odštěpenecké skupiny Troye Southgatea od International Third Position. Poté přetištěn na stránkách Terra Firma (nefunkční) a nebo dne 9. května 2007 na blogu Food for European Thought.
Dobrá práca, myslel som, že Bouchet je nezohnateľný v češtine/slovenčine, do budúcnosti by sa určite hodil aj Jean Thiriart.