ODS jásá. Prošla nedávno tak hlubokou sebereflexí, že usoudila, že je nejlepší nechat vedení strany při starém. Trefně takový postoj shrnul Jiří Pehe, který o posledním stranickém sjezdu ironicky poznamenává, že „zatímco sjezdovým sálem burácelo slovo „změna“, zacementovala se strana v pozicích, které povedou k jejímu dalšímu pádu.“ Stranický sjezd spory v ODS nevyřešil. (Výsledek hlasování na post stranického předsedy pro Topolánka dopadl poměrem 284 : 162, což o žádné jednotě strany rozhodně nesvědčí). Petr Mach, Klausův oblíbenec a šéf neoliberálního thinktanku CEP, krom toho již pilně připravuje vznik nové euroskeptické a „konzervativně-liberální“ strany, která nepochybně tvrdé jádro příznivců ODS získá.
Krátkodobé důvody pádu ODS byly již podrobně rozebrány v analýze politologů Daniela Kunštáta a Stanislava Balíka. Důležitým faktem zmíněným v této analýze je, že za hlavní příčinu neúspěchu ODS u krajských a senátních voleb autoři nepovažují „populistickou“ předvolební kampaň ČSSD, ale politické neúspěchy ODS.
Jinými slovy, ČSSD o svém politickém potenciálu nepřesvědčila voliče jakousi zázračnou krátkodobou kampaní, ale dlouhodobým vytvářením image alternativy k nepopulární vládní politice. ČSSD dokázala na svou stranu přetáhnout voliče mimo své tradiční ideologické jádro. To jak nevoliče a prvovoliče (tyto kategorie tvořily 14% voličů, v porovnání s rokem 2006), tak značné množství příznivců současné vládní koalice (ČSSD přetáhla od ODS 8% voličů a po 2-3% od dvou dalších koaličních stran). ODS dokázala získat pouze jistý počet prvovoličů a nevoličů (9%), jinak pouze tratila na úkor ČSSD.
Značná volební absence taktéž nebyla příčinou prohry. Naopak, větší volební účast by pro ODS znamenala ještě větší porážku, jelikož většina nevoličů se dle průzkumů přikláněla na stranu ČSSD. Nejvíce důležitý je však fakt, že analýza zmiňuje, že ideologická jádra obou stran se v posledních letech ztenčují. Novým typem voliče, který dominoval tyto krajské a senátní volby, je tzv. „středový liberál.“ Ten se již nevymezuje ideologicky jako příslušník české pravice nebo levice, ale volí středovou pozici mezi oběma směry, jak v sociálních, tak v ekonomických otázkách.
Tento trend je již po delší dobu mnohem viditelnější v západní Evropě. Rozhodujícími se stávají naprosto nové sociální otázky. Jmenujme mimo jiné tázání nad významem národa a státní suverenity v době integrovanějšího světa a Evropské unie, nová identitní hnutí (imigrační-etnická, regionální, environmentální, populárně-kulturní atd.), postupující ekonomickou globalizaci přesouvající politickou a ekonomickou moc do několika korporativních center, či postoj vlády k občanu samotnému (tedy jestli je občan vládou vnímán jako rovnocenný politicky partner nebo jako subjekt diktátu „moudřejší“ vlády).
Nejen v České republice, ale i v celé Evropě tedy vzniká stav, kdy se ideologické rozpory mezi pravicí a levicí postupně vytrácejí. Vytrácením je zde myšlen vznikající kompromis nad ekonomickými a sociálními otázkami, které kdysi tak radikálně rozdělovaly levici a pravici. Co se týče osy ekonomické, evropské společnosti se postupně utvrzují nad faktem, že jak ničím neregulovaný trh, tak kontrola kapitálu státem, jsou společensky nebezpečnými extrémy.
Na ose sociální se naopak objevuje čím dál silnější konsensus nad odmítnutím sociálního inženýrství tradiční levice (anti-diskriminační zákon, prosazený ministryní Stehlíkovou, je dokonalým příkladem takové snahy napravovat morálně „zkaženou“ a „šovinistickou“ společnost), tak nad zavržením tradičních konzervativních názorů pravice. (V době kdy se národ přeměňuje na kolektiv regionálních, etnických a jiných sociálních identit a je začleňován s podobnými společenskými silami do evropského a globálního prostoru, jej již nelze považovat za ten nejdůležitější základ stabilní politické komunity. Tento trend politika nezastaví, akorát si společnost může odcizit, jestliže tyto nové společenské identity neakceptuje).
Dřívější politické otázky, které kdysi dělili evropské společnosti na pravici a levici již více předmětem politických sporů nejsou. Připomeňme, že v první vlně sporů pravice-levice se rozproudila debata mezi příznivci republikánského (levice) a monarchistického (pravice) státního zřízení. Druhá vlna, která Evropu zastihla zhruba od roku 1880, rozdělila společnost nad otázkou sekularizace (levice) a klerikalizace (pravice). Poslední debata, která s námi zůstala až do pádu sovětského bloku, se týkala výše zmíněné sociálně-ekonomické otázky, tedy zdali by měl být kapitál kontrolován státem nebo soukromými vlastníky. Pro většinu společnosti, až na marginální množství členů radikální levice a pravice, tyto otázky již politické nejsou a v případě poslední debaty jej nahradila shoda nad do větší (ČSSD) či menší (ODS) míry regulovanou tržní ekonomikou.
Snaha politicky odmítnout hodnoty současné společnosti je nepochopením co je politika zač. Politika nemá za úkol spasit společnost před morálním úpadkem – politika může pouze organizovat společnost dle hodnot, které jsou ve společnosti již přítomny. To z toho důvodu, že žádná politická síla nemůže lidem legislativou vnutit co je „těmi správnými“ hodnotami v které by měli věřit. Může pouze institucionalizovat hodnoty, které jsou již ve společnosti přítomny. Jinými slovy, například jakákoliv snaha ochránit „tradiční rodinu“ je politicky marná nebo hůře kontraproduktivní, jestliže daná společnost vůli ochránit tuto instituci již ztratila. Touhy, hodnoty a lidské názory nikomu žádná politická síla nevštípí. To platí samozřejmě ještě mnohem více v demokratickém režimu. Nepochopení tohoto prostého faktu provázelo veškeré totalitní režimy minulého století, které nakonec skončily tak, jak musely – naprostým odcizením hodnot vládnoucí třídy od těch zbytku společnosti.
V současnosti to nechápe KSČM, která je odsouzena k postupnému zániku s rostoucím věkem svého voličstva. O to více to ale dnes platí i pro starou konzervativní pravici („národ, víra, rodina“), či pro fetišisty svobodného trhu. Hodnoty společnosti jsou dnes jiné a uvažovat nad heroickým návratem té staré dobré společnosti je politickým utopismem.
To však zdaleka neznamená, že musíme nekriticky přijmout společnost dneška, případně vítat každou hodnotu, jen protože ji společnost momentálně vyznává. Kritika společnosti nicméně patří do sféry metapolitiky, ne na politická kolbiště. Boj o názory je doménou intelektuálů, jejichž úkolem je nastavovat společnosti zrcadlo sama sobě a přivádět ji k zamyšlení nad tím, kam jí její hodnoty mohou zavést. Zatímco ve sféře metapolitiky (tedy analýzy politických názorů) lze kritizovat narůstající atomizaci společnosti a rozpad tradičních institucí jako potencionální cestu k posílení kontroly nadnárodních finančních celků nad takto osamoceným jedincem, politika musí vzít tuto fragmentaci za danou věc a pracovat s ní (například budováním politické komunity skrze uznání nových regionálních identit).
Co způsobilo volební debakl ODS tak dle politologů Balíka a Kunštáta nebylo důsledkem zklamání tradičního ideového jádra strany, ale výsledkem nedostatečného posunu strany do tohoto „nového politického středu“. Závěr jejich analýzy je jednoznačný, „bez otevření se tzv. středovým voličům nemůže ODS v žádných volbách uspět.“ Tento nový druh voliče měl důvodů k nespokojenosti mnoho.
Vláda požadavky občanů opakovaně ignorovala, nejčastěji pod argumentem, že „prostý“ občan politickým otázkám nerozumí. Viděli jsme tak přijetí onoho zmíněného anti-diskriminačního zákoníku, kterým se Džamila Stehlíková snažila napravit zlou českou společnost, i urážku inteligence českého voliče v podobě uznání samostatnosti Kosova a současného odmítnutí ruské invaze do Jižní Osetie. Stejně arogantní přístup je taktéž viděn již po několik měsíců v případě jednání o americkém radaru. Zarážející je i neexistence jakéhokoliv konzistentního názoru premiéra Topolánka k Evropské unii a jeho balancování mezi euroskepticismem a nekritickým přijetím Lisabonské smlouvy (připomeňme opět jeho výrok, ve kterém zmiňoval, že Lisabon je tím jediným co nás ochrání proti imperialismu Ruska).
Shrnuto a podtrženo, dá se říci, že ODS nyní stojí před politickou křižovatkou. Buď si může z posledních voleb vzít ponaučení, opustit své klasické „konzervativně-liberální“ jádro, jehož středobodem existence byl ničím neomezený trh a národní suverenita, nebo se odhodlat vykročit více do středu a začít řešit nově vzniklé sociální otázky. To vše s respektem k hlasu českého voliče. Ponaučení si ODS může vzít z úspěchu ČSSD.
ČSSD nebyla zvolena kvůli procentuálním rozdílům ve zdanění, které jsou opravdu tím jediným zbývajícím rozdílem mezi současnou levicí a pravicí. Lidé ji volili především jako politickou sílu, která tvrdila, že jejich hlas a hodnoty na rozdíl od vlády respektovat bude. Oproti ODS, která zosobňovala systém řízení shora-dolů, se ČSSD dokázala vyprofilovat jako strana, která by chtěla representovat hlas společnosti jako takové. Pokud krajské a senátní volby analyzujeme takovýmto způsobem, je jasné, že návrat k „tradičním hodnotám ODS,“ znamenající v překladu elitismus, podporu neomezenému trhu a pro-amerikanismus, by voliče mimo ideologické jádro odcizilo ještě více. Pokud chce být ODS hybnou politickou silou ve společnosti, bude muset opustit ideologii svého zakladatele a adoptovat vizi novou – poplatnou současným společenským problémům.
Pokračovat v ideálech a rétorice, které proti sobě staví jen bolševismus a „svobodný“ trh, kolektivismus a individualismus, totiž v dnešní době nové voliče zaručeně nezíská.
Ad usum pane Maloušek: kam se zařadíte je mi vcelku šumák. Já prostě do nekonečna budu tvrdit, že obhajovat anachronismy jde proti zdravému rozumu a přírodě samé.
Vaši ironiii ponechám bez komentáře. Pouze pro mne je v dnešní době projevem integrální demokracie přímo volit starostu a mít možnost participovat na místním referendu, než snít o možnosti, jak mám možnost ovlivnit události ve státě tím, že mohu volit do národního parlamentu.Co se děje v Bruselu – bylo , je a bude. To jenom v romantických pohádkách B.Němcové čteme, jak kněžna byla milostivá k lidu….KK to v poznámce po Vás řekl trochu diplomatičtěji. Já to řeknu na tvrdo. Není se vracet kam, lze jenom navazovat. Zase asi už po desáté: filozof Chensterton: tradice je odkaz živých otců, tradicinalismus odkaz mrtvých synů. In concreto: institut dobrovolných hasičů je nadčasový. Jde o to, zda jim budeme kupovat koně a ruční stříkačku jako za monarchie, nebo koupíme repasovaný vůz od veřejných hasičů! Kapito….Katolická věrouka je ve svých principech nadčasová,ale nikoliv proto,že by byla geniální, ale proto, že navázala na Starý zákon a ten byl zřejmě inspirován babylonsou civilizací- tj.vše soustředí vrcholného moudra v čase. Reformace ši schizmata jsou pouze hledáním dílčích cest, leckdy iniciovaná mocenskými zájmy světské vrchnosti nebo oportunismu ve smyslu odlišení se.
Zde Vás žádný osud některých diskutérů z NM nepotká, zde se nemaže. Na rozdíl od NM, kde občas záchvat mazání nabyde takových komických rozměrů, že jsou smazányi příspěvky členů redakce!
Děkuji Vám za komentáře Petersi. Myslím, že se na hodně bodech shodneme, měl bych ale výhrady k bodům 2 a 4.
Co se týče LS, na jedné straně souhlasím, že je v EU věci potřeba rozhýbat, na straně druhé integrace ignoruje princip subsidiarity přijatý již v Maastrichtu a směřuje přímou cestou ke značně centralizovanému Bruselu. Zakládá integraci na jedincích a jejich přímé vazbě k Bruselu a ignoruje přitom komunity nižší jako národ, region, rodina, obchodní sdružení, náboženství, zájmové a hodnotové skupiny i nové sociální identity. Hlavní myšlenkou současné EU je, že pokud některá z výše uvedených skupin bude stát proti zájmům jedince (např. více ortodoxní muslimové praktikující ženskou obřízku – jedinci uvnitř skupiny s tím souhlasí, ale evropská společnost jako celek by to považovala jako narušení práv jedince), je nutné aby jej z nich EU zachránila. To samo ale podrývá princip subsidiarity a diversity, které by měly být klíčové.
Co se týče bodu 4, národ je samozřejmě „výmysl“ osvícenské tradice 18. století (to však nesnižuje jeho emoční hodnotu a lidskou reálnost pro všechny zúčastněné). Tradiční rodina je složitější, je v historii Evropy odjakživa a již jen díky této dlouhé historii se dá považovat za „tradiční“ (axiom) – a tato představa se vyvrátit přijetím jiných svazků nedá. Rodina má pouze jeden význam, spojitost s naším viděním světa a našimi hodnotami a zavrhnout jej, by bylo ztratit část naší kultury, tedy i sebe. To neznamená, že musíme odmítat např. občanské svazky, pouze je nelze stavět na stejnou úroveň jako rodinu (viz. to byl mimochodem postoj v Římě, který citujete).
Jako liberál bych chtěl k této diskussi přispět také obsahově.
1. Reforma politiky (v užším slova smyslu) je nutná. Svůj návrh jsem nastínil.
2. Lisabonská smlouva a JV. Ani já jako eurofederalista nejsem z LS nadšen. Je to příliš málo. Na druhou stranu je to krok správným směrem, liberum veto EU řídit nemůže. Svůj návrh jsem nastínil rovněž.
3. Ano, daně by se neměly přerozdělovat, to je odporný centralism. Místo toho by měly být ceslostátní, krajské a obecní daně.
4. Nadčasové hodnoty: heterosexuální rodina v tradiční pojetí je křesťanský výmysl, který jinde nemá obdobu (stačí se jen podívat na islámskou polygynii). Není divu, že se tento model rozpadl na nukleární rodinu, která je však v krisi rovněž a politika tomu bezmocně přihlíží.
Zabezpečovat staré v rámci rodiny má svá četná úskalí: Stačí si přečíst kterýkoliv román z 19. století o tom, co se dělo na vejmincích.
„Práce tvořící hodnoty“ je cliché. „Národní pospolitost“ nikdy nebyla nadčasovou hodnotou; je to obludný výmysl Francouzské revoluce.
5. V postoji k homosexualitě a sexualitě obecně bychom se měli inspirovat starým Římem, nikoliv judaismem + islámem. Chceme evropské hodnoty, nebo blízkovýchodní?
„Trápení však ministryni působí antidiskriminační zákon, který patří k prioritám jejího úřadu. Sepsali ho její úředníci, prošel po dlouhých debatách Sněmovnou i Senátem, ale narazil u prezidenta Klause, který jej jako nepotřebný a nadbytečný vetoval. Osud zákona je tak nejistý, sociální demokraté jej totiž už podruhé podpořit nechtějí a Sněmovna možná nebude mít dostatečný počet hlasů, aby prezidentovo veto přehlasovala.“ Formálně však za něj odpovídal ministr spravedlnosti, který rovněž vypořádával připomínky. Máte-li přístup do eKLEP, můžete se snadno přesvědčit. Cituji: „Předkladatel (tvůrce) Ministerstvo spravedlnosti (MSP)“, čj. 635/2006-LO-SP/4
Já jsem nikoho pod vlivem „stihomamu“ neobviňoval, pouze jsem se tak ptal na to, co si pod nadčasovými hodnotami představit, ne pro to, že bych v žádné snad nevěřil, ale proto, abych byl v obraze, neb často o nich slýchám naprosto rozdílné a protichůdné věci :-)
Jestli tohle pro „novou pravici“ nejsou hodnoty (a jsem přesvědčen, že pro část NP skutečně ne), pak doufám, že ze všech kruhů NP zůstanou jen diskusní kluby. Protože v důsledku nevidím rozdíl mezi nimi a neokony :-)
to je ale naprosté nepochopení problému, sám nemám název „nová pravice“ příliš v lásce, ale pokud máme na mysli různá „metapolitická hnutí“, nikdo nikdy nezpochybnil nic z toho co bylo vyjmenováno.
Jinak np „diskusní kluby“ jen za jedno desetiletí své práce udělaly daleko více, než veškerá štěpící se a vzájemně hašteřící nacionalistcká a konzervativní hnutí od WW2 ;)
Nemám žádný problém nazvat heterosexuální manželství a postarání se o staré rodiče „nadčasovými hodnotami“, ale zároveň jsem si nevšiml, že by někdo z „nové třídy“ chtěl toto zakázat, zrušit, zničit. Ono jde často spíše o nemístnou relativizaci a vydávání těch nejobskurnějších forem například hmsx svazků za moderní normu (queer parade).
Autor článku měl na mysli věc, že rostoucí pluralitu společnosti prostě nelze vzít zpět a je potřeba se s ní vyrovnat a vést politickou činnost v jejich podmínkách. V tomto případě tedy otázka není, jak se vrátit k pojetí sexuálních vztahů například z 13. století, ale jak zajistit nevymření populace a uchování rozdílností ve světě queer parade, gender a transexuality :-)
Tak já nevím, ale asi si opravdu nerozumíme. Anebo jsem fanatik z obskurního nacionalistického spolku, ale pak na to budu hrdý.
Vyjádření „Politika je ve své esenci zbavena idejí, umí je jen využívat, ne vytvářet.“ považuji za slovíčkaření, protože jestliže nazveme tvorbu ideí „matapolitikou“, budiž, nic proti tomu, ale k čemu to je? Připusťme, že praktická všední politika „pouze“ ideje se snaží uvádět do života; pak ano, zde máte odpověď proč pohořela ODS ve volbách, stejně jako proč jsou neokonské kruhy v některých společenských vrstvách ve Spojených státech neoblíbené. Protože prosazují ŠPATNÉ ideje, které společnost PŘIROZENĚ odmítá. Ze stejnho důvodu se nemohou konat referenda k Lisabonské sml., jelikož by je občani opět odmítli.
A k těm, kdož Lisabon hlásají a zároveň se ohánějí požadavky na zkvalitnění demokracie – oddálení ústřední vlády do Bruselu (anebo kamkoli jinam) nám demokracii tuze zkvalitní, zpětná vazba k voličům-občanům bude jistě pružnější a kratší… (kdyby to někdo nepochopil, jsem v poslední větě ironický).
A poslední věc: Nadčasové hodnoty jsou nadčasové. O katolickém řádu začal psát KK; zřejmě trpí stihomamem, že všude budu prosazovat katolictví :-) S tím ať se popasuje sám. Nadčasové hodnoy jsou na př. heterosexuální rodina, zabezpečení dětí i starých rodičů v rámci rodiny, práce tvořící hodnoty, rodinná, obecní i národní pospolitost, obecní samospráva, sepětí s místem, vlastí, rodovým majetkem. Jestli tohle pro „novou pravici“ nejsou hodnoty (a jsem přesvědčen, že pro část NP skutečně ne), pak doufám, že ze všech kruhů NP zůstanou jen diskusní kluby. Protože v důsledku nevidím rozdíl mezi nimi a neokony :-)
A na samý závěr slibuji sobě i Vám,
že tohle je můj poslední příspěvek k tomuto článku na Potápěči. Snad to vydržím, nerad bych dopadl jako někteří diskutující na stránkách NM.
Jan Maloušek
http://www.narmyslenka.cz
Tento článek by si měli přečít všichni fanatici z obskurtních nacioalistických spolků a jiných konotací nacionalizujícího panoptika.
Na některé věci či skutečnsti zde
uvedené nemusí mít člověk filozofickou fakultu.viz část mého rozhovoru pro web. Spatz.
: Vy byste tedy ve zcela hypotetickém referendu hlasoval pro přijetí Lisabonské reformní smlouvy?
JV: Určitě. Víte mne velice znepokojuje téměř sémantické vnímání státní suverenity, která dle mého soudu je tak trochu reliktem v kontextu celé historie, kterou odstartoval filozof Herder – přišla éra myšlenek národního romantismu a nakonec 19 tezí presidenta USA Wilsona.
Co považuji za zkvalitnění demokracie počátkem 21. století je přímá volba starostů a hejtmanů. Možnost mluvit těmito k otázkám působení státní pořádkové policie, zjemnění podmínek pro lokální referenda, přímá volba presidenta země – s přihlédnutím ke zvýšení jeho pravomocí ve smyslu rovnováhy jednotlivých segmentů státní moci . Také bych se přimlouval za diskusi ve smyslu přenesení některých pravomocí státu na VÚSC, alespoň co se daňové vytěžnosti týče.
Jediné málo co zatím někdo pochopil z výše uvedených je nový předseda NSj, ale teprve čas ukáže!
Ne, neprotiřečím si. Ani netvrdím, že liberalismus byl nastolen „přirozenou cestou“ (pokud pod tím myslíme jakousi svobodnou interakci společnosti bez jakékoliv interference moci a zájmů skupin a jednotlivců). Netvrdil jsem, že hodnoty moderny nebyly nastoleny shora, pouze tvrdím, že nebyly nastoleny politicky. Politika je ve své esenci zbavena idejí, umí je jen využívat, ne vytvářet.
Moderna má mimo jiné hluboké kořeny v křesťanství, dualismus Descarta, teoreticích společenské smlouvy a přirozeného-subjektivního práva a Osvícenství. Tedy v díle intelektuálů a v jejich interakci se společností. Tím se obracím na dílo Gramsciho, který tvrdil, že socialistická revoluce v západních zemích politicky zklamat nezbytně musela, jelikož její hodnoty nebyly přijaty danou společností. Gramsci tvrdil, že jeho oponenti mají nejprve ve společnosti kulturní a až poté politickou hegemonii. Dá se říci, že obrátil Marxe, stejně jako Marx Hegela, na hlavu. Kulturní hegemonie se nedá zajistit skrze politiku, která nové hodnoty nevytváří, ale skrze intelektuální tvorbu a působení v populárních médiích – tedy díky vzájemnému dialogu se společností o jejích hodnotách. Takový dialog mocenských vztahů samozřejmě zbaven není. Viz. má reference na metapolitiku v článku.
Jenze otazka, co to ty „nadcasove hodnoty“ jsou, paklize je tim mysleno „katolicke ordo“, to logicky nadcasove byt nemuze, jelikoz svet fungoval (a patrne nejlepe za celou svou existenci) davno pred nim.
KDEPAK, TO JE ČLÁNEK Z „NÁRODNÍ MYŠLÉNKY“ :-)
Na jednu stranu píšete, že „nové hodnoty“ jsou lajnovány shora – samozřejmě souhlasím, vizte můj příspěvek výše. Na druhou stranu tvrdíte, že společnost staré opustila a dotlačit k nim ji nelze – pak tedy ale nové nebyly prosazovány, ale nastoupily přirozeně. Kromě zjevného protiřečení si nesouhlasím, jelikož věřím, že řada hodnot stále ve společnosti dříme co by „nadčasové“ morální a hodnotové jádro. K tomu není nutno nikoho nutit, stačí národy přestat nutit k opaku a staré vazby se z části obrodí sami anebo jen s malou pomocí.
Jan Maloušek
http://www.narmyslenka.cz
Politika se samozřejmě na vyslyšení zájmu občanů minimalizovat nedá, politika v demokratickém režimu ale založena na hlasu a požadavcích dému je. Demokracie je zřízení, kde je politickou autoritou lid, ne monarcha, aristokracie, nebo politik v parlamentu.
Shodneme se mimochodem na tom, že existuje jistá skupina lidí, nazveme ji označením Alaina de Benoist a Karla Kaisera „Nová třída,“ která zájem na upevňování a prosazování některých myšlenek má (stručně globalismus, konzumerismus, individualismus, rozpad tradičních sociálních celků). Osobně se opravdu domnívám, že většina evropské společnosti na tradiční systémové struktury resignovala a jejich návrat je nemožný, dokonce kontraproduktivní (uzavřená koncepce národa je v podstatě kolektivním atomicismem a individualismem). Politická síla může donutit změnit hodnoty člověka jen za pomoci brutálních praktik potlačování svobody slova, vykořeňování a přemisťování obyvatel atd. Tedy jen za pomoci sociálního inženýrství, kterému se v první řadě snažila zabránit (antidiskriminační zákon).
Nerezignuji na jisté sociální hodnoty, nicméně rostoucí pluralita společnosti je fakt, který se žádnou kontrolou shora změnit nedá. Stejně tak, pokud literární, mediální, či akademická kritika jistých destruktivních trendů v naší společnosti nezabere, nedá se s tím nic dělat – společnost si holt vybírá konzumerismus nad jinými hodnotami. Žádný nářek, politický či osobní, to prostě nezmění.
Politicky se tedy nedá napadnout společenské hodnoty – můžete na nich ale budovat odlišným způsobem, než je ten mainstreamový.
Viz. můžete zde mou pozici ztotožnit například s „crunchy cons“ (zhruba 2 měsíce zpět byl článek o nich publikován zde na Potápěči).
Opravdu si myslíte, že politika je JEN o vyslyšení zájmu občanů? A na druhou stranu vážně zastáváte názor, že současná společnost resignovala na ideové základy politiky a hájení osvědčených hodnot? Není tomu spíše tak, že společenské „elity“ vytvářejí jen takovýto dojem? Neřekl bych, že socialisté jsou novou stranou, jejich vítězství bylo jednoznačně hlasem proti ODS. Souhlasit samozřejmě lze s špatnou sebepresentací ODS a její arogancí vůči občanům, ale důležité neméně je jí odklon od programu, kvůli němuž bývala volena. Ne voliči se změnili, ale pravicoví voliči neviděli jinou možnost, čili volili buď z protstních důvodů socialisty anebo nevolili vůbec, jen část zůstala věrná ODS a byla s to překousnout její kroky při vnitřním přesvědčení (které nedovedu obhajovat) „raději jakákoli ODS než Paroubek“.
Jan Maloušek
http://www.narmyslenka.cz
Co se týče Stehlíkové-Pospíšila, tak máte poněkud jiné informace než já, Petersi. Viz. například zde. Každopádně to ještě jednou prověřím.
Osnovu antidiskriminačního zákona, nikoliv zákoníku, předkládal Jiří Pospíšil. To jen tak pro pořádek.