Stefan George (12. 7. 1868 – 4. 12. 1933)
K dnešnímu výročí úmrtí „vůdce básníků“.
Mrtvé město
Široká zátoka vyplněná novým přístavem
sajícím všechno štěstí země se stejnou lačností
měsíc ze třpytných a drsných domovních zdí
proniká do nekonečných ulic
smlouvá o množství dne a večer blázní.
Jen výsměch a útrpnost stoupá k mateřskému městu
s černými zdmi na skalách tam nahoře
zchudlo tu, zapomenuto časem.
Ta tichá pevnost žije, sní a vidí
jak mocně její věž strmí do sluncí věčných
mlčení její chrání svaté obrazy
a na zarostlých uličkách údy jejích obyvatel
prokvétají opotřebovaným suknem.
Netrpí, ví, že nastává den:
tu vleče se z oněch hýřivých paláců
po svahu vzhůru průvod žadonících:
Nás kosí pustý žal a zhyneme tu
nepomůžete-li nám – chorým v hojnosti.
Dejte nám čistého dechu vašich výšin
a pramen průzračný! spočinem v dvoru
a stáji a v každém loubí brány.
Zde, poklady jaké jste nikdy neviděli – drahokamy
hodné nákladu sta lodí, spona
a náramek v ceně celých zemí!
Však odpověď je přísná: „Tady žádný kup neplatí.
Jmění co vám předně patřilo, je naplavenina.
Z kdysi příchozích se zachránilo jen sedm
a naše děti se jim smály.
Vás všechny potká smrt. Už váš počet je zločin.
Jděte s tou lživou nádherou, jež se našim hochům
hnusí! Hle jak jejich bosá noha
vrhá ji přes útes dolů k moři.“
***
Báseň „Die tote Stadt“ pochází ze sbírky Der siebente Ring (Sedmý kruh) z roku 1907. Naše verze vznikla zpřesněním překladu Radka Malého (Slovo / Das Wort, Olomouc 2016). Z veršů se zračí odlišnosti mezi námořní civilizací a pevninskou kulturou, temnotou a světlem, lunárním a solárním,„levantskými“ a „dórskými“ dušemi. Střet hrdinů s kupci (a jejich otroky).
Umění se v dějinách zpravidla rodí z moci. Tady se však moc rodila z umění (viz Dórský svět): Wagnera, Nietzscheho, Barrèse, D´Annunzia, Marinettiho a také … Georga.
Georgův hrob s říšským věncem na hřbitově v Minusiu, na hranici mezi severem a jihem, Německem a Itálií, vprostřed tehdy rodící se Nové Říše…