Pokračování cyklu o kořenech evropské hudební avantgardy dneška
Autor: Karel Veliký
Atmosféra koncertů Rolling Stones, kteří v polovině 60. platili za „zlé hochy“, připomněla záhy některým kritikům fašistické mítinky: pohled na davy reagující lesem zdvižených paží na každé gesto k tomu ostatně sváděl již v případě Elvise, Beatles či Cliffa Richarda.
Nebyl to však Mick Jagger, kdo první oblékl nacistickou uniformu, nýbrž blonďatý kytarista Brian Jones, propadající postupně slávě, drogám, pití i vlastním komplexům. Jako známý dandy se při jednom foto-session nechal zvěčnit a la „hippie esesman“ – po močení na veřejnosti a předmanželském sexu poslední, zřejmě nevyhnutelný krok k potvzení stoneovské reputace tvrdých buřičů. Pravda, nezůstalo je při oblečení: přání obnovit plynové komory pro lidi typu Boba Dylana však nikdo nebral vážně.
Na přelomu let 60. a 70. se naci-rekvizity staly již poměrně běžnou součástí výstroje některých hard-rockových skupin; inspirovali je Hells Angells, s nimiž se evropská mládež seznamovala na filmovém plátně („Divocí andělé“ s Peterem Fondou či „Divocí Krvaví ďáblové“). Užívali je rovněž „recesisté“ typu Keitha Moona (ex-The Who) nebo Alexe Harveye. Harvey také natočil coververzi skvělé písně „Tomorrow Belongs To Me“ z filmu Kabaret (1975): v Německu byla scéna se zpívajícími Hitlerjugend pro svou působivost raději vystřižena… Dvě ostrá S v názvu skupiny dvou newyorských mladíků, pocházejích z židovských emigrantských rodin, zdomácněla i u nás. Stanley Eisen a Eugene Klein byli první, kdo v rocku rozjel vedlejší podnikání: ještě před Star Wars operovala finanční divize KISS početnými sadami suvenýrů (od nášivek po figurky, od žvýkaček po komiks).
„Bowieovský fašismus“ byl ovšem vcelku konzistentní**. Moc a manipulace, strach a sociální kolaps, totalitarismus, to vše byla témata, kterých se léta držel: tento kulturní pesimista, trochu mizantrop, elitář a velký čtenář (mj. Wilde, Genet, Brecht, Kerouac, ale také Orwell, Nietzsche, Crowley nebo Robert Henlein) si ostatně jako Ziggy Stardust vyzkoušel vládu nad davy fanoušků. To bylo v době, kdy politická a ekonomická krize v Británii vrcholila a National Front byla na vzestupu (stejně jako nezaměstnanost mezi dělníky a horníky). Na tomto pozadí Bowie řekl: „The best thing to happen is for an extreme right government to come. I´d adore to be Prime Minister. And, yes, I believe very strongly in fascism… People have always responded with greater efficiency under a regimental leadership.“ A lehčím tónem:“Rock stars are fascists too. Adolf Hitler was one of the first stars. I think he was quite as good as Jagger. And, boy, when he hit that stage, he worked an audience. Ziggy could have been Hitler in England… I think I might have been a bloody good Hitler. I´d be an excellent dictator. Very eccentric and quite mad.“ Pamflet právě tehdy založené organizace Rock Against Racism ukazuje ve fotomontáži Bowieho tvář hned vedle jednoho z vůdců krajně pravicových aktivistů. To už začal Bowie vysvětlovat: „People aren´t very bright, you know. The say they want freedom, but when they get the chance, they pass up Nietzsche and choose Hitler, because he would march into a room to speak and music and lights would come on at strategic moments“. Upozornil však také na některé paralely mezi tehdejší Británií a Výmarskou republikou. Byl jí fascinován a snímek Schöner Gigolo, armer Gigolo, v němž ztělesnil hlavní postavu pruského důstojníka Paula von Przygodského, je asi nejpůvabnějším filmovým zobrazením „dekadence oné doby“ (a Marlene Dietrich ve své poslední roli!).
V USA zatím jeden z Bowieho napodobovatelů přijal jméno Roderick Falconer a prohlásil se za první echt fašistickou rock-star. Jeho alba A New Nation (vydaného kupodivu normálně u United Artists) se však slovy zlého jazyka „prodalo méně kusů, než měl Roderick mozkových buněk“, a tak o něm už nebylo slyšet. Ze sympatií k fašismu se kupodivu vyznal i Leonard Cohen (je to však prý „fašismus dobrácký“ – mystický a estetický, i když ne úplně apolitický). Věřil ve vlastní verzi historie frankistického režimu a v nutnost opět posílit ve společnosti vojenské ctnosti a kulturu.
Ještě před nástupem dnešního neo-classical-martial-folku°° si s ní v druhé polovině minulé dekády začali vkusně pohrávat Die Krupps nebo Rammstein. A nezdá se, že by účinek vyprchával. Naopak, perzekuce napříč společností sílí. A to je přece dobrá zpráva (=evangelium) neboť jak kdesi trefně poznamenal Alain de Benoist: „Zanikající moderna nemá zjevně jiné východisko, než ukazovat falešná nebezpečí, aby nebyla vidět skutečná.“
Dodatky:
* A problémy Evě Pilarové, která krátce předtím převzala do repertoáru Bowieho píseň Rock and Roll Suicide.
** Nezapomínejme však na Bowieho pověstné chameleonství: už na albu Lodger (79) se obklopil černými muzikanty (polovina skladeb předznamenává módu world music) a tvrdil, že v jeho žilách tepe židovská krev. Na turné se zjevil v kostýmu bolševického komisaře.
*** Politický přístup rockerů pěkně ilustruje výrok jednoho z členů newyorské glam-rockové skupiny New York Dolls, kterou McLaren „manažeroval“ před „pistolníky“: „Levičáci se poserou blahem, až uviděj mou placku s Maem.“ McLaren, syn židovského krejčího, upřímně přiznával: „Ano, manipuluji čtyři tupé kluky bez nadání… Proč? Přece kvůli penězům a osobní moci“. Zároveň prý chtěl vyjádřit i „atmosféru upadajícího Říma“. Jeho spolužák Bernie Rhodes hrál s Clash (dříve London SS!) na sociální notu a řídil je rovnou směrem k marxismu.
° Historie skinheadské hudby je známa dobře, takže jen telegraficky: První skini si 60. letech přisvojili hudbu afro-amerických přistěhovalců známou jako ska (singl Skinheads Moonstomp z roku 1969 je nejznámnější). Teprve koncem 70. let se v rámci nové vlny a punku objevila tvrdá a rychlá hudba, o níž se začalo říkat, že je hudbou skins: vedle výše zmíněných např. Skrewdriver, Angelic Upstarts, Bad Manners, UK Subs, 4-Skins. Většina z nich se ovšem od svých fanoušků mezi politickými aktivisty posléze distancovala. U nás: Hubert Macháně, Do řady!
°° U jeho zrodu stáli v 80. letech Angličané: Death in June (začínali jako agit-prop kapela Crisis!), Sol Invictus, Boyd Rice nebo industriální NON. Odlišný vývoj v Itálii viz https://web.archive.org/web/20051023172659/http://www.narmyslenka.cz:80/kult/kult028.html.
A) Ty čtyři svázané sekery, které jsou užity ve znaku NSK a které použili Laibach na albu Opus d-i, pocházejí primárně z antinacistické koláže Helmuta Herzfelda alias Johna Heartfielda „Der alte Wahlspruch im ‚neuen‘ Reich: Blut und Eisen“ z roku 1934. Užití toho symbolu Laibach a NSK posouvá onu sekerovou svastiku z protinacistického významu k totalitárnějšímu, i když ne explicitně neonacistickému vnímání.
Co se týče Laibach, tak ti vždy lavírovali mezi estetikou socialistického realismu a nazikunstu (ostatně v 6. bodu svého manifestu z roku 1982 uvádějí, že nazikunst je „materiálem manipulace Laibach“), nicméně díky svým alpským oblekům (nejedná se o konkrétní německé oblečení, ale o slovinské kroje, neboť Slovinsko lze vnímat jako průsečik ve slovanské a germánské kultuře), které mnozí považovali za německé uniformy, a ryčné němčině vždy vzbuzovali nacistický resentiment, což je a byl pochopitelně omyl těch, kteří to tak vnímali.
Laibach lze považovat za první (i díky tomu, že žili a tvořili v socialistické zemi, kde šlo předpokládat větší restriktivní postupy proti manipulaci s čímkoli tzv. extrémně pravicovým) experiment pracující s archetypy moci, jak tuto hru se symboly nazval Boyd Rice, když jsem s ním měl v roce 1998 možnost v Praze hovořit.
B) Pochybuji, že by se Die Krupps jakkoli zabývali fašistickou/nacistickou extetikou, když frontman kapely Jürgen Engler je vyložený antifašista.