Autor: Paul Treitschke
Martial industrial je zřejmě jediným hudebním žánrem specificky vytvořeným pro pravicové posluchače. Jen těžko si představit levičáky – snad s výjimkou případů výrazné kognitivní disonance – jak dobrovolně poslouchají hudbu oslavující válku, násilí a autoritářství.
Jistá část tohoto žánru na mě působí poněkud poklesle a zneužívající fašistickou symboliku k přitáhnutí pozornosti nebo přitahovaná k fašismu ze „špatných důvodů“.
Triarii je však jedním z kvalitnějších představitelů tohoto žánru a jeho hudbu jistě naši čtenáři ocení. Původem z Německa, Triarii užívá triumfalistický zvuk a ohlíží se za časy, kdy nastavování druhé tváře ještě nebylo v módě. Je zde patrný silný klasický vliv a hudbu Triarii by mohla klidně posloužit jako soundtrack k epickému filmu, jaký by si jistě zasloužil vzniknout.
Tento hudební projekt si bez sebemenších pochyb pohrává s provokativními obrazy a vlivy. Triarii složil písničku věnovanou slavnému sochaři Třetí Říše Arnu Brekerovi, zatímco jiná skladba byla inspirována dílem Sávitrí Déví. V jeho skladbách se též objevují úseky projevů fašistických řečníků a texty obsahují myšlenky a témata daleko za hranicemi „přípustného“ liberálního diskurzu.
Dobrým příklad je píseň „Europa“, óda na vznešený kontinent – „matku“ a „království“.
Pokud black metal představuje divokou tvář Evropanů, Triarii a další vynikající martial industrial projekty představují jejich snahu po technologické výkonnosti a společenském řádu.
V zatím posledním albu Triarii Exile z roku 2011 lze jen stěží nalézt prvky nihilismu a drsnosti, tak často užívané v rámci martial industrial žánru.
Díky kvalitní produkci, vynikající skladbě písní a citu pro melodii dokáže Triarii zvukem zachytit dramatické děje a stavy bez nutnosti zdlouhavě vymýšlet texty k jejich popsání. Zavrhuje strukturu známou z populární hudby a na jejím místě užívá jedinečné formy lépe umožňující vyvolat emocionální kontext svých písní a pomocí zvuku k nim vykouzlit dějovou linku.
Skladby Triarii lze poslouchat kdykoliv, v posilovně nebo při četbě a doporučuji je každému, kdo hledá hudbu v souladu se svým estetickým i metapolitickým vkusem.
Recenze Paula Treitschkeho This is Europa vyšla na stránkách Radix Journal.
Triarii – oficiální stránky.
Aj to má malú váhu, výtvor žije nezávislo na tvorcovi. Tvoriť sa dá dokonca na objednávku, so záujmom o [i]autora[/i] to netreba preháňať. Veštby sú od mentálne nestabilných, môžeme predpokladať nesúladnú bytosť u umelca. Mediumizmom, viacnásobným či nestálym egom sa zaoberá i Jungova psychoanalýza. Ten kto nevidí svet ako sily, ale je naň zvyknutý nahliadať ako na osoby, tomu sa taký obraz diania rozleje. Že ale svoj význam forma uplatní u prímatela lepšie, než u toho skrze koho sa rodí, to nieje tak senzačný jav.
Eisundlicht: Skutecnost, ze ho nekdo ovlivni nebo inspiruje k napsani skladby neznamena, ze je privrzencem nejakeho politickeho smeru ci snad myslenek onech konkretnich osob. A ze pouziva brekerova dila jako prebaly desek neznamena nic, snad jen, ze ma dobry vkus a snazi se tim lepe vykreslit atmosferu one doby. Koneckoncu v prohlaseni zminuje, ze az skonci s temi tematy, kterymi se zabyval doposud, vrhne se na komunismus a krestanstvi. Budeme pak tvrdit, ze je to zaslouzily komunista a pozdeji ctihodny katolik? Projektu, ktere by se dali v tomto zanru onalepkovat jako politicky jasne vyprofilovane, je pomerne hodne, ale Triarii bych tam ja osobne neradil.
Sklada snad demokrat pisne inspirovane osobnostmi typu Breker mebo Devi? Pisi zamerne ,inspirovane‘ ponevadz jsou bez textu, tudiz se Erdmann muze alibisticky hajit, ze je demokrat. Jeho prohlaseni se take objevilo koncem roku 2012, ciste nahodou po vlne utoku na nej (ktera zacala po akci Rauhnacht v Lipsku 2011)?
Autor se nejspise nechal unest fanouskovskymi videi na youtube, pripadne jeho osobnim dojmem, ktery z hudby ma, ale napr. uz si nenastudoval Erdmannuv jasny distanc od jakehokoliv politickeho aktivismu: