naděj budí slunovrat roční,
slunce sálá novou zář,
vznáší výše jasnou tvář,
delší dni nám radost slibují.
jenž přemohl krátký den roční,
slunko mrazy zapudí,
skvostnou zeleň probudí,
plodnou sílu zemí znovu dá.
vítej život nově vzbuzený!
Slunce zplodí pak i květ,
okrášlí nám celý svět,
oblaží nás svojím žehnáním.
před nímž prchá noční temnota,
dáváš plody, ovoce,
chléb rok každý po roce,
aby nekles hlady živočich.
na svou novou dráhu výroční!
Zdravíme tě písní svou
veselou a radostnou.
Zdráv buď, tvůrče všeho života!
(Na nápěv „Trávo, trávo, trávo zelená“)
Vánoční píseň „Osvojenců“
(slunovratu a nového pohanství)
1918
V českém prostředí vzácná ukázka tzv. „pohanského křesťanství“, jež se po moderní Evropě rozšířilo prostřednictvím různých spolků, kroužků a sekt zejména na přelomu 19. a 20. století, v období Fin de siècle. Nejprve ve Francii, pak v Německu a Itálii. Také u nás jsme měli své „ariány“, blouznivce a lidové hloubavce.
Pohansky krásnou oslavu zářícího „dárce všeho života“, symbolu světla, pravdy a krásy, symbolu vítězství nad temnotou noci i temnotou utlačovatelské společnosti, symbolu nového života, jehož návrat oslavovali naši předkové po dlouhé věky, což jim církev jen přechodně nahradila svátkem narození Kristova, si zapsal Vojtěch Sotona (1868–1952), chalupník z Domanic u Luže a do své knihy Utopie blouznivců a sektářů ji přetiskl Milan Machovec.