Před dvaašedesáti lety, 4. prosince 1947, zemřel v pražské nemocnici Milosrdných bratří „přední český dramatik meziválečné doby“, František Zavřel. O několik dní dříve byl nalezen v zuboženém stavu v letenských sadech, kde jako bezdomovec přespával.

Zavřel patřil k nejrozhodnějším kritikům masarykovského „demokratického“ režimu a byl jím často perzekuován: jeho knihy byly zabavovány, hry odkládány nebo – po Fortinbrasovi, románu namířeném proti systému a ministru Benešovi – raději vůbec bojkotovány; on sám byl předčasně penzionován a po vynuceném odchodu ze zaměstnání zažil mnohá jiná příkoří a šikanování, k čemuž přispíval i jeho odbojný, útočný temperament.

Exkomunikován společností „slušných lidí“, byl zván na kulturní večery Národní obce fašistické. Ač zapálený vlastenec, pohrdal Čechami „malých lidí“, Čechami Švejků, čapkoviny, a kořil se ideálu „velkého člověka“, vůdce, myslitele, válečníka, ať už to byl Napoleon, Nietzsche nebo Mussolini; do velkých států Evropy, hlavně do Itálie, se opakovaně utíkal před malodušnou nenávistí domácí „luzy v cylindrech“.

Roku 1941 byl rehabilitován a znovu povolán do úřední služby (na ministerstvu lidové osvěty), což se mu stalo osudným. V květnu 1945 byl zatčen a do poloviny září stejného roku byl v pankrácké věznici vyšetřován. Podezření z kolaborace se sice neprokázalo a musel být propuštěn, ale zásahem starého nepřítele, prezidenta Beneše, byl zbaven možnosti existence; ještě ve vazbě také dostal výpověď z bytu, což pro šedesátiletého, již zcela izolovaného „fašistu“ znamenalo defakto rozsudek smrti.

Odboj vyznavače elitářské devizy Non deserit alta („neopouští výšiny“) proti občanské skutečnosti skončil tragicky a – z hlediska její hierarchie – úplně dole, v hadrech tuláka; však také co je opravdu tragické, nebývá teatrální. Přesto i proto je Františka Zavřela třeba chápat jako „zapomenutého bratra a druha všem ubíjejícímu prostředí a glorifikaci lidské průměrnosti se vzpírajících“, s potřebou, jak píše Thomas Mann, „d´aller au dela, plus outre que l ´humanité“. Romantických buřičů hlásajících faustovského člověka. Do tohoto světa vysoké romantiky, do linie začínající u nás Máchou a vrcholící Martenem (Kniha silných), je třeba autora Polobohů promítnout, jakkoli by sám – osobně zcela nenápadný – každou pózu (a la Byronův Manfred) u člověka XX. století zcela jistě odsoudil jako zbanalizovanou.

Z rozsáhlého Zavřelova díla vybíráme ukázku – nanejvýš symptomatickou – ze hry NIETZSCHE. Krátký úryvek sice nedává nahlédnout do dramatické stavby, zato se soustřeďuje na otázku (na půdorysu fiktivního setkání dvou „titánů“), která je stále živá a odpovědi na ni dělí národní i evropský odpor jako celek:

Dějství I. Scéna 8.

NIETZSCHE: Nemýlím-li se, zabýváte se přibližně týmiž věcmi jako já. Otázky, které si kladete, a dokonce i odpovědi, kterými se s nimi vyrovnáváte, jsou velice podobné mým.

NIETZSCHE: Snad jsme churavi oba – naši odpůrci to budou nepochybně tvrdit – to však nemění pranic na podstatě věci. Hodnoty, na kterých chcete stavět, náleží minulosti. Je truchlivé se s nimi loučit, připouštím, ale je to nutné. Motýl opouští kuklu, šíp tetivu, had svléká kůži a člověk vystupuje nad to, co bývalo kdysi jeho pýchou. Je na čase obrátit zraky k něčemu hlubšímu, čistšímu a mocnějšímu, k něčemu, co ospravedlní člověka před sebou samým.

Hra nebyla nikdy provedena, autor se mohl těšit „jen“ z uznání Richarda Strausse nebo Gerharta Hauptmanna, Mussolini odpověděl na italský překlad hned třemi dopisy. Každopádně jde o první hru o velkém filozofovi vůbec! Širší text je snadno dostupný v Zavřelově knize Za živa pohřben, vydané v Praze r. 1942 (kapitola Nietzsche, s. 144 – 152). Přestože byl František Zavřel dlouhá léta na indexu, několik významných kritiků se nebálo ocenit jeho literárně-dramatické kvality, na prvním místě je třeba jmenovat Jindřicha Vodáka.