Délský potápěč

Wolfgang Willrich – Rodina (Familienbildniss, 1938)

Autor: A. J. Tůma

V reakci na článek Jižní Korea: Dvě jsou ažaž je třeba úvodem říci, že není potřeba litovat toho, pokud nějaký asijský národ postupně mizí. Do toho nám Evropanům nic není. Nelze tvrdit, že by hrozilo vymření Asiatů; zato hrozí vymření Evropanů.

Na druhou stranu je Jižní Korea jako případová studie vynikající, velmi varující a rovněž výmluvná. Potvrzuje jen to, co víme, co vědí všichni, ale co neříkáme nahlas.

Pokud má národ žít, růst a sílit, musí se mentálně i politicky vrátit – nebo se posunout, na této formulaci příliš nezáleží – do zcela jiného duchovního rámce, než v jakém se nachází dnes.

Continue Reading

Ne, to není Zdeněk Svěrák na kole…

Závěrečná část dialogu Délského potápěče s Reconquistou o situaci a dění v našich zemích…

Předchozí části rozhovoru: první Kdo je pro Slováky největším nebezpečím?, druhá Slovensko dnes: jaké je?

Kdysi, bude to jistě víc jak deset let, jsem si z tisku poznamenal: „Úřady udělaly razii proti agenturám dovážejícím do Česka levnou pracovní sílu. Desítkám zrušili licenci.“ Pokusil jsem se tu zprávu dohledat na síti – bezúspěšně. Kolem tohoto způsobu podnikání je vůbec jakási „mediální tma“ a téma opomíjejí i naši národovci – přitom ona levná pracovní síla je z velké části allogenní, tisícovky Mongolů, Filipínců, Indů a kdoví koho ještě. Jaká situace je v tomto ohledu na Slovensku?

Jozef: Ľudia v krajine so šesťpercentnou (stúpajúcou) nezamestnanosťou, kde si predseda vlády bez akejkoľvek vlny občianskej nevôle dovolí usporiadať tlačovku a vyhlásiť, že „našiel pracovnú silu v Uzbekistane“, si zaslúžia biedu a hlad. Samozrejme, jedni viac, iní menej. Zredukujme to na pár faktov, hoc dizertačná práca by na pôvod a dôvody bola vhodnejším formátom.

Continue Reading

Danuše Nerudová – Máme na víc: #jen se domluvit

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Zaznamenal jsem, jak se naši politici ze všech stran a směrů v poslední době trumfují, kdo z nich mluví nejlépe anglicky. První ,krásná a inteligentní“, se vysměje Druhému, rovněž „krásnému a inteligentnímu“, že mluví anglicky směšně, špatně, s přízvukem! Místo, aby byla odeslána, kam patří, vytáhnou příznivci Druhého videa, kde zase ta První louská anglické větičky z papíru jako školačka. A máš to, ty vostudo jedna!

Důvodem sporu, který zachvátil média („Kdo z našich politiků má nejhorší angličtinu?“) je především nedokonalá výslovnost, která asi příliš prozrazuje, že dotyčný není rodilý mluvčí, ale polodivoch z jakési východní kolonie.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Jak člověk postupně ztrácí své duchovní kořeny a pocit příslušnosti k celku, nastupuje nová spiritualita neboli takzvaná ezoterika. Pocit bezradnosti v duchovní prázdnotě a úzkost z odcizení světu i sama sobě pomáhají překonat nekonečné svazky ezoterické literatury. A ty řeší potíže našeho člověka prostě: obrácením mysli od šedivé a deprimující reality k jasu nadpozemských výšin, kde sídlí andělé světla, kteří lidem přinášejí pozitivní energii a vibrace neutuchající lásky.

Kdesi na nebesích sídlí Liga vesmírných strážců, která má pro nás připravenu novou životní realitu plnou vzájemné lásky, pochopení, tolerance, rovnosti a blaženosti. Je zapotřebí zbavit se negativních myšlenkových vzorců a emočních bloků, jež nám brání ve spokojenosti, vyhnat ze srdce nízké vibrace a otevřít se záři duchovního poznání. Toto osvícení nám nezištně předávají vyslanci Božího srdce, kteří se mohou stát našimi průvodci, ochránci a uzdraviteli. Stačí je pouze zavolat a oni vnesou do našeho vědomí světlo, radost a lásku.

Continue Reading

Ani elity nejsou mnohdy schopné čelit konfirmačnímu zkreslení – inteligence jim často slouží k sofistikovanější obhajobě emocí, nikoliv k jejich překonání

Autor: Radek P.

Uměním není říkat pravdu, ale umět ji říkat.

Úvodní teze

Kapitalismus. Technokracie. AI. Informační věk. Triumf efektivity. Přičemž vše řídí jasná pravidla empirismu, datové optimalizace, logiky a racionality. V tomto kontextu se potom přirozeně jeví, že dnešní člověk musí být nevyhnutelně ztělesněním těchto principů. Emoce sice prožívá a sdílí s ostatními, ale nepodílejí se na utváření jeho názoru, čemuž ostatně věří většina lidí. Tato víra je založena na tom, že lidská mysl funguje podobně jako počítač – sbírá data, analyzuje, a nakonec na jejich základě činí logická rozhodnutí. Důsledek této premisy se nutně promítá do způsobu jejich myšlení a komunikace. Předpokládají, že sdělení podložené fakty s racionální strukturou musí samozřejmě vést k přijetí argumentu. Jenže tato představa je iluzorní. Přehlíží základní faktory lidského rozhodování, a proto se na ní založený přístup ukazuje v praxi jako neúčinný.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Duch, toť fenomén člověka obdařeného skutečnou inteligencí a schopností poznávat povahu věcí v jejich skrytosti. Smekám před muži pronikavého ducha, s nímž odhalují tajemství života a vesmíru před nevěřícími ústy plnými chutného, avšak povrchního balastu. Skrze jejich inteligenci ožívá Duch místa, k němuž přilnuli, oni plodí Ducha času, jímž se tříbí povaha doby a celé společnosti.

Kde je takovým mužům konec? Má současná doba vůbec nějakého ducha? Nebo je pouhým odrazem dunivého hřmotu stáda lidských kreatur bez ducha? Ambivalentní masy lidských individuí bez sebereflexe?

Continue Reading

Oficiálním uměním vládnoucího systému je reklama, odtud i kult reklamních umělců, „kreativců“, začínající Warholem. Vše ostatní je vedlejší – „kolaterální produkt“:) Zrůdnosti a podivnosti se přitom divák odmala učí vnímat jako normalitu, například právě i kreaturky z reklam, různé ty šklebící rapující fialové gorily, krávy v rolácích nabízející zaručeně ekologické mléko apod. Smysl pro Řád je naopak prezentován jako charakterová vada, psychická deformace, vedoucí k násilí. Třeba takový Rodinný zločin (1985, r.: Santiago San Miguel), „podle skutečné události“, je důslednou aplikací svévolné teze „autoritářské osobnosti“ od Adorna na filmovém plátně.

Před lety tu vyšla řada článků, jejichž cílem je zprostředkovat základní přehled o ideové kinematografii Třetí říše, fašistické Itálie, Španělska i okupovaných území; následoval vhled do žánru nazisploation; a nakonec pojednání o způsobu zobrazování neofašismu, neonacismu i radikální pravice ve filmech od roku 1945 až takřka do současnosti, které – mimo jiné – pokrývá naprostou většinu filmů o skinheads. Když jsem pátral po něčem podobném v angličtině, na nic obdobného jsem nenarazil, tak mě napadlo, že by bylo dobré tyto tři filmové série přeložit pro web Counter-currents, pro který píšu. První série, My a film, zde již vyšla a série Sadonacismus začne vycházet co nevidět. A aby filmové téma bylo komplexní a všechny otázky, které z četby řad vyplynuly, byly zodpovězeny, rozhodl jsem se na závěr publikovat rozhovor s jejich autorem. Díky tomu si můžete přečíst českou verzi a zároveň tečku za My a film, Sadonacismus a Neofašismus ve filmu i zde na Délském potápěči.

Ondrej Mann: Máš nebo jsi měl v plánu napsat nějaký další literární cyklus: Čemu by se tematicky věnoval?

Karel V.: Mám takový plán, tentokrát rovnou pro knižní vydání, o čem bude ale neprozradím, dokud si nebudu jistý, že se jej podaří uskutečnit.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Máme tu právní stát, jaká to vymoženost! Co není zákonem zakázáno, je dovoleno. To jako vážně? Kromě zákona tu už není žádná jiná instance, k níž bychom se obraceli při dotazování, zda je naše jednání správné? Dobré nebo špatné? Mimo literu zákona je zcela na naší libovůli, jak se budeme chovat ke svému okolí či ke svým bližním? Zákon je jediným arbitrem našich mravů, morálky a dobrého svědomí? Jaká to svoboda! Stačí vědět, co nám zákony zakazují, a ve všem ostatním svět patří nám. Jenže oni nám také přikazují. Nečiní z nás nakonec plnění všech těch příkazů mimoděčné nevolníky? A kolik nám toho zakazují? A kdo ty zákony vymýšlí? Poslanci zajisté ne, ti je pouze schvalují a komolí pozměňujícími návrhy.

Od nepaměti byly zákony nástrojem právní ochrany společnosti před rozkrádáním, před nespravedlností, před cizáky a vetřelci. Antoine de Rivarol byl francouzský roajalistický novinář a současník slavné francouzské revoluce prosazující ideje rovnosti, volnosti a bratrství – ony nové maximy lidské svobody, z nichž vycházejí legislativní předpisy dodnes. Jakožto politický vyhnanec věděl Rivarol o zákonech své, když pravil: „Temnota chrání lépe než zákon.“ Jeho poznání a životní zkušenost jen prokazují, nakolik obskurní je novodobé učení o právním státě.

K nejstarším známým právním kodexům lidstva patří zákoníky starých Sumerů, které chápaly spravedlnost v nejprostší lidské přirozenosti: Oko za oko, zub za zub. V tom smyslu kodifikuje právo také Chammurapiho zákoník. Lidská společenství té doby se rozrůstala a bylo stále snadnější se ztratit v davu. První zákony proto fixovaly formy odplaty za majetkovou újmu v případě nesplaceného dluhu nebo majetkového odcizení. Tresty usekávání rukou či dloubání očí byly na denním pořádku a prováděny soudními exekutory.

Continue Reading

Apollinské listy

Autor: Radim Lhoták

Píši, abych prolomil hradbu mlčení tam, kde slova pozbyla svůj význam, píši, protože mě omrzelo mluvit, když nikdo neposlouchá, píši na počest boha Apollóna, toho zářícího, abych oslavil řád, rozum a harmonii, přestože spodní tóny mých listů jsou ozvěnou dionýsovských zahrad vášně a smyslného pokušení, píši, abych povznesl člověka všude tam, kde se lidské bytosti přestávají lišit od zvířat, kde člověk pozbývá ušlechtilosti a vznešenosti, protože se stává zvířetem.

Na své minulé Zpěvy nemilosti navazuji Apollinskými listy. Ale zklamu každého, kdo očekává sloky o lásce, milosti a soucitu, abych utěšil všechny duše trpící neláskou, nemilostí a lhostejnou neúčastí. Zpěvy nemilosti byly voničkou nemilosrdných šlehů a psal jsem je s přesvědčením, že jsou čímsi mnohem lepším než rány z milosti, jimiž se honosí všechna spirituální pojednání o utišení vnitřního Já, všeobjímající lásce, duševní pohodičce a výsledném úniku od reality.

Continue Reading

Cesta ke světlu…

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním publicistou a aktivistou katolického vyznání, publicistou, bývalým ředitelem Občanského institutu, s nímž se později názorově rozešel. V současnosti působí v rámci spolku Svatopluk, kde vede prut Tradice. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy, byl jedním ze svolavatelů studentské manifestace v listopadu 1989. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků, vydává časopis Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Patří mezi průkopníky domácího vyučování dětí. Žije na venkově, je otcem devíti dětí.

Jak se cítíš coby disident v minulém i současném režimu?

Nestěžuji si. Jsem od doby svého dospívání v zajetí honby za pravdou, bez ní si neumím život představit. Tím nechci říci, že ji vždy mám, bezpochyby se často mýlím, touha dobrat se pravdivého poznání o světě, o sobě, o smyslu života je však mým dlouhodobým hnacím motorem. A stejně tak si neumím představit, že když mám něco za pravdivé a správné, že bych se tím v životě neřídil. Samozřejmě netvrdím, že je mi to vždy příjemné, že s tím nebývá spojena i jistá bolest, způsobená předem nezamýšlenými a nevyhledávanými konflikty s lidmi, kterým svým postojem lezu na nervy, že i já někdy nebojuji s pokušením se zařadit do davu a předstírat, že svět kolem nás zase není až v tak hlubokém úpadku.

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Poněkud mě unavuje ono neustálé lamentování učitelek, že žáci jsou stále horší a horší.

Je pravda, že již Hésiodos si v 8. století př. Kr. stěžuje, že mládež je tak zpustlá, jako nikdy nebyla, ale u nás pozorujeme a měříme propad objektivně. Paní učitelky mají v tomto pravdu. Poslouchám to pořád ze všech stran a vidím to i sám dost jasně.

Ve fyzice a matematice se v podstatě celou základku probírají převody jednotek a v prváku na střední škole stejně polovina absolventů neví, kolik má metr milimetrů. A je pravda i to, že mnozí středoškoláci válčí s malou násobilkou. Logaritmus či kvadratická rovnice je dnes vysoká škola. Také je pravda, že přírodopis osazenstvo základní školy spíše prospí a nakonec nemá ponětí, co je to třeba bučina nebo doubrava (jakási srandovní tajuplná slova), v zemáku se celý druhý stupeň základky učí zeměpisné souřadnice a stejně to třetina třídy prostě nedá.

Continue Reading

Pro kvalifikované řemeslné i jiné práce ovšem bude po třicetileté difamaci učňovského školství pracovníky potřeba dovézt

Autor: Jan Procházka

K tomu, aby vytvářelo zisk. No a není-li pro zisky zahraničních akcionářů ochotno lopotit se na plantážích nebo v montovnách, tak se původní postřílí a importuje se jiné, nové, třeba z Afriky, Indie nebo Indonésie. Naši zahraniční vlastníci mají v této praxi staleté zkušenosti. Přehnané? Ale vždyť přesně takto vzniklo například obyvatelstvo britských a nizozemských Ostrovů koření (Bandy, Ambon, Zanzibar, Mauricius), Třtinových ostrovů (Antily) a Západních Indií (Jamajka, Britský Honduras a další). Původní obyvatelé byli příliš hrdí a proti monopolům se bouřili. Zápaďáci je proto „eliminovali“ a místo nich si přivezli „agenturní pracovníky“ z rovníkové Afriky. Velká výměna! Nezní to povědomě?

Continue Reading

…aneb pár poznámek k přitažlivé síle, proti níž nic neobstojí

Autor: Morgoth

Asi poprvé jsem se slovem „multikulturalismus“ setkal někdy v roce 2003 v novinách Sunday Times. Autorem nebo hlavním hrdinou článku byl (britský ministr a později premiér) Gordon Brown a mně bylo instinktivně jasné, že se mi snaží prodat lež. Odpuzovala mě neuchopitelnost pojmu, který působil naprosto uměle. Ohavně také zněl – příliš mnoho souhlásek „naňahňaných“ až moc u sebe. Souvětí, v kterém se slovo objevilo, s jistotou a rozhodností tvrdilo, že multikulturalismus je objektivní fakt a žitá realita, navíc nikterak nová. Multikulturalismus neměl být nějakou hudbou budoucnosti, ale současnou, existující skutečností. Británie už je multikulturní – ne že se jí teprve vbrzku má stát. Věděl jsem, že je to lež. Skoro celý svůj život jsem prožil na severovýchodě Anglie, takže jsem viděl, že žádná pluralita kultur ani národností tam neexistuje – jen my.

Continue Reading

Afrikanští uprchlíci z Jižní Afriky přilétají v pondělí 12. května 2025 na mezinárodní letiště Dulles poblíž hlavního města Spojených států Washingtonu, D.C. (Zdroj: Al Jazeera)

Autor: Greg Johnson

Čas od času se mě někdo zeptá, jak vidím život našeho hnutí „po Trumpovi“. Otázka není úplně jednoznačná, ono „po“ lze totiž chápat nejen jako začátek, ale také konec současného Trumpova volebního období.

Život od Trumpova znovuzvolení nebyl pro americké bílé nacionalisty vůbec špatný, protože prezident dělá to, k čemu dlouhodobě vyzýváme: utěsnil jižní hranici, deportuje ilegály, omezuje programy relokace uprchlíků (s výjimkou bělochů z Jižní Afriky!), vytváří tlak na pracovní víza H-1B, zrušil program USAID, odbor ministerstva spravedlnost pro rasové vztahy Community Relations Service, vystupuje proti „woke“ a DEI (mj. pozitivní diskriminace), podnikl kroky proti odpírání bankovních služeb z ideologických důvodů a dokonce si troufnul i na některé fragmenty ultimátní liberální modly – dědictví éry boje za občanská práva z 60. let. Bonusem pak budiž i to, že Trump nestojí za Izraelem zdaleka tak otrocky, jak jsem očekával.

Continue Reading

Autor: Radek P.

Nedávno proběhly volby do Poslanecké sněmovny České republiky. Předcházely tomu jako vždy mediální kampaně jednotlivých stran a jejich kandidátů, renomované agentury uveřejňovaly průzkumy volebních preferencí a v neposlední řadě se konaly politické debaty, jež svou povahou připomínaly mnohdy spíše hospodské půtky a výměny názorů než kultivované dialogy zástupců lidu, které bychom očekávali. Diskutovalo se o nich s předstihem – věcně, někdy vášnivě – v rodinách s příbuznými, v zaměstnání se svými kolegy. Rozhovory na toto téma bylo možné náhodně zaslechnout při procházce venku – zkrátka kdekoliv. Dav byl mobilizován do plné volební pohotovosti při znovu a dokola se odehrávajícím rozhodujícím boji dobra proti zlu. To si mohl nechat utéct opravdu jen málokdo. Každý se chtěl podílet na vítězství dobra a pomoci tak ke správnému kurzu naší republiky. Tomu odpovídala i volební účast, která dosáhla 68,95 procent. 1] Jednalo se o třetí nejvyšší účast v historii samostatné ČR, vyšší byla pouze v letech 1996 (76,41 %) a 1998 (74,03 %). 2] Na čem se všichni shodneme, je to, že tuto událost zkrátka nešlo minout a jistě ji zaznamenali i ti, kteří se obvykle o politiku a politické dění v zemi nijak zvlášť nezajímají anebo jen sporadicky. Emotivně laděná sdělení byla všudypřítomná a nešlo se před nimi téměř schovat.

Continue Reading

David Adamec – Horory (z cyklu VHS); akryl na plátně

Autorka: Michaela Kopelentová

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si teď pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

Vedle Gmailu, SISu (Studijní informační systém) a YouTube mám na liště Netflix, HBO Max, Disney+ a Oneplay, kde mi právě končí týdenní zkušební doba. Účet jsem si založila jen kvůli Králu Šumavy, který není dostupný nikde jinde. Po zhlédnutí ho tedy můžu zrušit. Podle červencové studie WPP Media z roku 2025 tvoří tzv. streaming jumpers, tedy uživatelé, kteří často střídají předplatné, největší část českého publika. Zaplatit si službu jen kvůli jedné exkluzivní show se stalo běžnou praxí – ať už šlo o Squid Game na Netflixu či The Last of Us na HBO.

Continue Reading

Dean Spears, Michael Geruso: After the Spike (Simon & Schuster,2025)

Dvojice ekonomických demografů Dean Spears a Michael Geruso ve své nové knize After the Spike (Za vrcholem) předkládají poněkud kontraintuitivní argumentační linku: úbytek obyvatelstva planety by nás měl znepokojovat více než jeho nárůst. V analogii se změnou klimatu tvrdí, že příchodu zmenšování populace už nelze předejít – a že jakmile jednou začne, může být velký problém jej zastavit.

Nejvíc dětí v dějinách lidstva se narodilo v roce 2012, asi 146 milionů. Globální populace sice i nadále roste, i když porodnost začala klesat, zejména díky dalším a dalším úspěchům na poli snižování dětské úmrtnosti. Lidé ale mají stále menší rodiny a během dalších desetiletí míra úmrtnosti převýší porodnost. Právě to označuje dvojice profesorů ekonomie z austinské University of Texas jako „vrcholek“ či „kulminaci“, tedy konec období prudkého růstu, následovaný dost možná podobně svižným úbytkem populace.

Spears, zakladatel r.i.c.e., the Research Institute of Compassionate Economics, který se zabývá zdravím dětí v indickém státě Uttarpradéš, to na vlastní oči viděl v Indii, kde se průměrná porodnost (TFR, tj. průměrný počet dětí, které žena za život porodí) s rostoucím blahobytem země dostala pod hodnotu dvou dětí.

Naši redaktoři hovořili se Spearsem a Gerusem, proč méně lidí není dobrá zpráva pro planetu, která podle mnohých úpí už pod tíhou současných 8 miliard, proč si lidé po celém světě pořizují menší rodiny a co se s tím dá dělat – pokud vůbec něco.

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Na skutečnost jen nereagujeme, sami si ji tvoříme…

První část rozhovoru zde.

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista, pokračuje druhou částí: o nostalgii po minulých režimech, nevraživosti k Čechům a České republice, aféře „Kuciak“ a k slovenské emigraci tentokrát promluvil spolu s kolegou Slavomirem.

Slovenský stát. Je ještě mezi lidmi nějaká nostalgie? Anebo již jen po poválečném Československu s jeho industrializací země, sociálními jistotami a rovnostářstvím, majetkovým i jiným?

J.: Po prevrate v roku 1989 a ešte aj krátko po rozdelení Československa u nás určitá nostalgia za prvým štátom nepochybne bola. Živená nielen v radoch slušne sa rozbiehajúcich nacionalistických zoskupení, ale aj pamätníkmi. Uvoľnenie od totalitných praktík ŠtB znamenalo väčšiu pluralitu názorov. V tejto dobe vzniklo viacero kultových kníh, rozhovorov a výrokov, ktoré sú dnes už skôr bonmotmi – expertom v tejto oblasti bol niekdajší šéf Slovenskej národnej strany, obsesívny alkoholik a občasný podporovateľ zdravých myšlienok, Ján Slota.

Continue Reading

Mýlil se, bývalý pražský zastupitel, který si ještě před rokem 2011 dovolil odmítnout lidskoprávního aktivistu s tím, že přece „revoluce se nedělají ve slipech“. Amazing Desmond je top děckem tohoto dějinného převratu…

Autor: Rio Preisner

– trajdy-prajdy coby jeden z fenoménů permanentní revoluce

Klasikem elitářské světovlády byl – každý to ví – Jean J. Rousseau. Už u něho se setkáváme s příznačným pokusem o objevení „společného měřítka“ lidskosti: v důstojném divošství. De Sade ovšem velmi snadno odhalil rozpor skrytý v důstojenství a divošství, rozpor zakrývaného protikladu elity a rovnosti. Rovnost nemohla být založena na důstojenství a ctnosti, na atributech elitářských. V tom tkvěl ostatně i omyl Robespierrův. De Sade se domníval, že nalezl fundament rovnosti v sexualitě. V momentu kopulace jsou si všichni lidé rovni. Ale ani de Sade nakonec neunikl skrytému rozporu elity a rovnosti, neboť sexualitu koncipoval sadomasochisticky, tedy opět jako vztah pána a otroka.

Continue Reading