Délský potápěč

Ne, to není Zdeněk Svěrák na kole…

Závěrečná část dialogu Délského potápěče s Reconquistou o situaci a dění v našich zemích…

Předchozí části rozhovoru: první Kdo je pro Slováky největším nebezpečím?, druhá Slovensko dnes: jaké je?

Kdysi, bude to jistě víc jak deset let, jsem si z tisku poznamenal: „Úřady udělaly razii proti agenturám dovážejícím do Česka levnou pracovní sílu. Desítkám zrušili licenci.“ Pokusil jsem se tu zprávu dohledat na síti – bezúspěšně. Kolem tohoto způsobu podnikání je vůbec jakási „mediální tma“ a téma opomíjejí i naši národovci – přitom ona levná pracovní síla je z velké části allogenní, tisícovky Mongolů, Filipínců, Indů a kdoví koho ještě. Jaká situace je v tomto ohledu na Slovensku?

Jozef: Ľudia v krajine so šesťpercentnou (stúpajúcou) nezamestnanosťou, kde si predseda vlády bez akejkoľvek vlny občianskej nevôle dovolí usporiadať tlačovku a vyhlásiť, že „našiel pracovnú silu v Uzbekistane“, si zaslúžia biedu a hlad. Samozrejme, jedni viac, iní menej. Zredukujme to na pár faktov, hoc dizertačná práca by na pôvod a dôvody bola vhodnejším formátom.

Continue Reading

Danuše Nerudová – Máme na víc: #jen se domluvit

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Zaznamenal jsem, jak se naši politici ze všech stran a směrů v poslední době trumfují, kdo z nich mluví nejlépe anglicky. První ,krásná a inteligentní“, se vysměje Druhému, rovněž „krásnému a inteligentnímu“, že mluví anglicky směšně, špatně, s přízvukem! Místo, aby byla odeslána, kam patří, vytáhnou příznivci Druhého videa, kde zase ta První louská anglické větičky z papíru jako školačka. A máš to, ty vostudo jedna!

Důvodem sporu, který zachvátil média („Kdo z našich politiků má nejhorší angličtinu?“) je především nedokonalá výslovnost, která asi příliš prozrazuje, že dotyčný není rodilý mluvčí, ale polodivoch z jakési východní kolonie.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Jak člověk postupně ztrácí své duchovní kořeny a pocit příslušnosti k celku, nastupuje nová spiritualita neboli takzvaná ezoterika. Pocit bezradnosti v duchovní prázdnotě a úzkost z odcizení světu i sama sobě pomáhají překonat nekonečné svazky ezoterické literatury. A ty řeší potíže našeho člověka prostě: obrácením mysli od šedivé a deprimující reality k jasu nadpozemských výšin, kde sídlí andělé světla, kteří lidem přinášejí pozitivní energii a vibrace neutuchající lásky.

Kdesi na nebesích sídlí Liga vesmírných strážců, která má pro nás připravenu novou životní realitu plnou vzájemné lásky, pochopení, tolerance, rovnosti a blaženosti. Je zapotřebí zbavit se negativních myšlenkových vzorců a emočních bloků, jež nám brání ve spokojenosti, vyhnat ze srdce nízké vibrace a otevřít se záři duchovního poznání. Toto osvícení nám nezištně předávají vyslanci Božího srdce, kteří se mohou stát našimi průvodci, ochránci a uzdraviteli. Stačí je pouze zavolat a oni vnesou do našeho vědomí světlo, radost a lásku.

Continue Reading

Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Continue Reading

Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Continue Reading

Carl Schmitt (1945)

Autor: Jeroným Černý

Kontext

Deníkové záznamy z roku 1945 pocházejí z kritické edice Schmittovy literární pozůstalosti, připravované v rámci dlouhodobého edičního projektu financovaného Německou výzkumnou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Text vychází z originálních rukopisů a stenografických zápisů (Gabelsbergerova stenografie), uložených v literární pozůstalosti Carla Schmitta v Plettenbergu. Edice byla připravena pod odborným dohledem Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V. jako součást ediční řady Plettenberger Miniaturen.

Vydání deníkových záznamů Carla Schmitta z berlínského Schlachtensee z jara roku 1945 představuje pozoruhodný ediční počin, jenž čtenáři zpřístupňuje text vznikající v bezprostřední zkušenosti historického zlomu, ale nikoli v retrospektivní sebereflexi. Nejde o kajícný dokument ani o dodatečné ospravedlňování minulosti, nýbrž o pokračování Schmittova myšlení v deníkové formě, charakterizované odstupem, pozorováním a jazykově sevřenou reflexí přítomnosti. Recenze se proto nezaměřuje na morální soud nad autorem, ale na povahu textu samotného, jeho ediční rámec a význam pro současnou recepci jednoho z nejkontroverznějších právně-politických myslitelů 20. století.

Recenze je strukturována do tematických bloků, které sledují nikoli mechanickou posloupnost deníkových zápisů, ale vnitřní logiku Schmittovy reflexe.

Continue Reading

Ani elity nejsou mnohdy schopné čelit konfirmačnímu zkreslení – inteligence jim často slouží k sofistikovanější obhajobě emocí, nikoliv k jejich překonání

Autor: Radek P.

Uměním není říkat pravdu, ale umět ji říkat.

Úvodní teze

Kapitalismus. Technokracie. AI. Informační věk. Triumf efektivity. Přičemž vše řídí jasná pravidla empirismu, datové optimalizace, logiky a racionality. V tomto kontextu se potom přirozeně jeví, že dnešní člověk musí být nevyhnutelně ztělesněním těchto principů. Emoce sice prožívá a sdílí s ostatními, ale nepodílejí se na utváření jeho názoru, čemuž ostatně věří většina lidí. Tato víra je založena na tom, že lidská mysl funguje podobně jako počítač – sbírá data, analyzuje, a nakonec na jejich základě činí logická rozhodnutí. Důsledek této premisy se nutně promítá do způsobu jejich myšlení a komunikace. Předpokládají, že sdělení podložené fakty s racionální strukturou musí samozřejmě vést k přijetí argumentu. Jenže tato představa je iluzorní. Přehlíží základní faktory lidského rozhodování, a proto se na ní založený přístup ukazuje v praxi jako neúčinný.

Continue Reading

Techtle mechtle pod svastikou…

Autor: Václav Jan

– aneb „USAF-krematoria“ opět na scéně, tentokrát v Íránu

Na serveru Idnes v cyklu Slavné fotografie zveřejnili tuto fotografii z berlínského Muzea topografie teroru. S popiskem, že jde o „Hitlerovu kýčovitou vizi německého národa. Bez Židů, Romů, postižených a homosexuálů…“ Barevný snímek zobrazující mladý pár na pláži. „Nebylo by na něm nic šokujícího,“ píše Idnes, „kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.“ Jak má fotografie na čtenáře působit, plyne z dalšího textu. Jde o pocity, které popsal po návštěvě muzea jistý australský turista:

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Duch, toť fenomén člověka obdařeného skutečnou inteligencí a schopností poznávat povahu věcí v jejich skrytosti. Smekám před muži pronikavého ducha, s nímž odhalují tajemství života a vesmíru před nevěřícími ústy plnými chutného, avšak povrchního balastu. Skrze jejich inteligenci ožívá Duch místa, k němuž přilnuli, oni plodí Ducha času, jímž se tříbí povaha doby a celé společnosti.

Kde je takovým mužům konec? Má současná doba vůbec nějakého ducha? Nebo je pouhým odrazem dunivého hřmotu stáda lidských kreatur bez ducha? Ambivalentní masy lidských individuí bez sebereflexe?

Continue Reading

Oficiálním uměním vládnoucího systému je reklama, odtud i kult reklamních umělců, „kreativců“, začínající Warholem. Vše ostatní je vedlejší – „kolaterální produkt“:) Zrůdnosti a podivnosti se přitom divák odmala učí vnímat jako normalitu, například právě i kreaturky z reklam, různé ty šklebící rapující fialové gorily, krávy v rolácích nabízející zaručeně ekologické mléko apod. Smysl pro Řád je naopak prezentován jako charakterová vada, psychická deformace, vedoucí k násilí. Třeba takový Rodinný zločin (1985, r.: Santiago San Miguel), „podle skutečné události“, je důslednou aplikací svévolné teze „autoritářské osobnosti“ od Adorna na filmovém plátně.

Před lety tu vyšla řada článků, jejichž cílem je zprostředkovat základní přehled o ideové kinematografii Třetí říše, fašistické Itálie, Španělska i okupovaných území; následoval vhled do žánru nazisploation; a nakonec pojednání o způsobu zobrazování neofašismu, neonacismu i radikální pravice ve filmech od roku 1945 až takřka do současnosti, které – mimo jiné – pokrývá naprostou většinu filmů o skinheads. Když jsem pátral po něčem podobném v angličtině, na nic obdobného jsem nenarazil, tak mě napadlo, že by bylo dobré tyto tři filmové série přeložit pro web Counter-currents, pro který píšu. První série, My a film, zde již vyšla a série Sadonacismus začne vycházet co nevidět. A aby filmové téma bylo komplexní a všechny otázky, které z četby řad vyplynuly, byly zodpovězeny, rozhodl jsem se na závěr publikovat rozhovor s jejich autorem. Díky tomu si můžete přečíst českou verzi a zároveň tečku za My a film, Sadonacismus a Neofašismus ve filmu i zde na Délském potápěči.

Ondrej Mann: Máš nebo jsi měl v plánu napsat nějaký další literární cyklus: Čemu by se tematicky věnoval?

Karel V.: Mám takový plán, tentokrát rovnou pro knižní vydání, o čem bude ale neprozradím, dokud si nebudu jistý, že se jej podaří uskutečnit.

Continue Reading

Milan Nakonečný (8. února 1932 Horažďovice – 4. prosince 2025 Tábor)

– u příležitosti výročí jeho narození

Autor: S. Lupulus

Chtěl bych tímto krátkým vyznáním uctít živou památku profesora Nakonečného, našeho přítele, Mistra, prvního předsedy obnovené společnosti Universalia, spolupracovníka i v jiných hermetických a esoterických společnostech, který by nyní 8. února dosáhl neuvěřitelného věku 94 let, ovšem který v prosinci právě uplynulého roku zemřel.

Mne s ním poutal úzký přátelský a kolegiální vztah, daný na rozdíl od jiných i věkovou blízkostí a jeho důvěrou ke mně také v záležitostech, které nebyly jeho doménou ani zálibou, tedy těch organizačně – technických, jako bylo i řízení jistých společností, kterých byl zakladatelem a členem, otázky honorářů apod. Proto jsem opakovaně vyhověl i jeho žádosti, abych po něm převzal některé tyto jeho úkoly. Chtěl jsem, aby se především a v klidu či nezbytném soustředění věnoval tomu, co bylo jeho vlastním raison d’etre, tedy studiu, bádání, psaní knih.

Nenáleží mi hovořit o jeho rozsáhlé práci na poli psychologie. Sice jsem také pracoval v jistém psychologicko-poradenském zařízení, ale tuto stránku základní činnosti profesora Milana Nakonečného ponechme odborníkům a jeho vděčným studentům, kteří si ho také připomínají.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Máme tu právní stát, jaká to vymoženost! Co není zákonem zakázáno, je dovoleno. To jako vážně? Kromě zákona tu už není žádná jiná instance, k níž bychom se obraceli při dotazování, zda je naše jednání správné? Dobré nebo špatné? Mimo literu zákona je zcela na naší libovůli, jak se budeme chovat ke svému okolí či ke svým bližním? Zákon je jediným arbitrem našich mravů, morálky a dobrého svědomí? Jaká to svoboda! Stačí vědět, co nám zákony zakazují, a ve všem ostatním svět patří nám. Jenže oni nám také přikazují. Nečiní z nás nakonec plnění všech těch příkazů mimoděčné nevolníky? A kolik nám toho zakazují? A kdo ty zákony vymýšlí? Poslanci zajisté ne, ti je pouze schvalují a komolí pozměňujícími návrhy.

Od nepaměti byly zákony nástrojem právní ochrany společnosti před rozkrádáním, před nespravedlností, před cizáky a vetřelci. Antoine de Rivarol byl francouzský roajalistický novinář a současník slavné francouzské revoluce prosazující ideje rovnosti, volnosti a bratrství – ony nové maximy lidské svobody, z nichž vycházejí legislativní předpisy dodnes. Jakožto politický vyhnanec věděl Rivarol o zákonech své, když pravil: „Temnota chrání lépe než zákon.“ Jeho poznání a životní zkušenost jen prokazují, nakolik obskurní je novodobé učení o právním státě.

K nejstarším známým právním kodexům lidstva patří zákoníky starých Sumerů, které chápaly spravedlnost v nejprostší lidské přirozenosti: Oko za oko, zub za zub. V tom smyslu kodifikuje právo také Chammurapiho zákoník. Lidská společenství té doby se rozrůstala a bylo stále snadnější se ztratit v davu. První zákony proto fixovaly formy odplaty za majetkovou újmu v případě nesplaceného dluhu nebo majetkového odcizení. Tresty usekávání rukou či dloubání očí byly na denním pořádku a prováděny soudními exekutory.

Continue Reading

Apollinské listy

Autor: Radim Lhoták

Píši, abych prolomil hradbu mlčení tam, kde slova pozbyla svůj význam, píši, protože mě omrzelo mluvit, když nikdo neposlouchá, píši na počest boha Apollóna, toho zářícího, abych oslavil řád, rozum a harmonii, přestože spodní tóny mých listů jsou ozvěnou dionýsovských zahrad vášně a smyslného pokušení, píši, abych povznesl člověka všude tam, kde se lidské bytosti přestávají lišit od zvířat, kde člověk pozbývá ušlechtilosti a vznešenosti, protože se stává zvířetem.

Na své minulé Zpěvy nemilosti navazuji Apollinskými listy. Ale zklamu každého, kdo očekává sloky o lásce, milosti a soucitu, abych utěšil všechny duše trpící neláskou, nemilostí a lhostejnou neúčastí. Zpěvy nemilosti byly voničkou nemilosrdných šlehů a psal jsem je s přesvědčením, že jsou čímsi mnohem lepším než rány z milosti, jimiž se honosí všechna spirituální pojednání o utišení vnitřního Já, všeobjímající lásce, duševní pohodičce a výsledném úniku od reality.

Continue Reading

„Vtipná“ ilustrace z Reflexu č. 9/2003 k třístránkového rozhovoru „Pravda je ta nejlepší cesta“, kdy tzv. „devadesátková porevoluční svoboda“ ještě doznívala, jakkoli otázky bývalého redaktora Mladého světa nemají vzbudit nejmenší pochybnost, že on – všední normouš – je stále na té jediné správné straně…

Autor: Karel Veliký

Třiadvacet let uplynulo od vydání knihy Tabu v sociálních vědách, shrnující teze a doklady o rasových nerovnostech, osvětlující židovskou skupinovou strategii a plédující za eugenická opatření.  Autor se jí vyřadil ze „slušné společnosti“ převládající egalitářské ekumeny (křesťanů, liberálů, demokratů, anarcho-komunistů, jakož i běžných grantoidů⁕ a nejrůznějších multidebilů vůbec) jednou provždy, a tak není divu, že z této perspektivy zapovězená témata u nás již nikdo knižně nepojednal, nedoplnil, natož, aby je rozvíjel.  K dnešku Petr, jehož životním krédem je údiv – Is that all there is?, sepsal zajisté již více jak tucet dalších, mediálně (i čtenářsky) však stále více opomíjených titulů, z nichž tu – z délského úhlu pohledu – vyzvedneme alespoň Konverzační slovník podlidí a Manuál moderního nonkonformisty (tzv. kontrariána), oba z roku 2018. Níže následující výbor je pak z knihy Tak pravil mimočlověk (2015), která je zase výběrem z autorových deníkových záznamů z let 2011–2015, čítajících tehdy přes pět tisíc stran (nyní je jich o 15 tisíc víc!). Z takového množství je ovšem možno libovolně poskládat několik zcela odlišných obrazů, ten náš je samo sebou zabarvený délsky, přičemž nepotlačuje autorův svérázný humor, (často „kompromitující“) smysl pro sebeironii a sebeodstup, prokazující jak málo mu záleží na cizích míněních. K distanci patří, že o sobě, mimočlověku v lidské zoo, hovoří ve třetí osobě – jako o onom.

Continue Reading

Háj Sasů u Verdenu (Sachsenhein)

U příležitosti vydání knížky z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag představujeme lokality s Ahnenerbe spjaté… Mnohé vyzývají k poutím.
Continue Reading

Cesta ke světlu…

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním publicistou a aktivistou katolického vyznání, publicistou, bývalým ředitelem Občanského institutu, s nímž se později názorově rozešel. V současnosti působí v rámci spolku Svatopluk, kde vede prut Tradice. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy, byl jedním ze svolavatelů studentské manifestace v listopadu 1989. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků, vydává časopis Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Patří mezi průkopníky domácího vyučování dětí. Žije na venkově, je otcem devíti dětí.

Jak se cítíš coby disident v minulém i současném režimu?

Nestěžuji si. Jsem od doby svého dospívání v zajetí honby za pravdou, bez ní si neumím život představit. Tím nechci říci, že ji vždy mám, bezpochyby se často mýlím, touha dobrat se pravdivého poznání o světě, o sobě, o smyslu života je však mým dlouhodobým hnacím motorem. A stejně tak si neumím představit, že když mám něco za pravdivé a správné, že bych se tím v životě neřídil. Samozřejmě netvrdím, že je mi to vždy příjemné, že s tím nebývá spojena i jistá bolest, způsobená předem nezamýšlenými a nevyhledávanými konflikty s lidmi, kterým svým postojem lezu na nervy, že i já někdy nebojuji s pokušením se zařadit do davu a předstírat, že svět kolem nás zase není až v tak hlubokém úpadku.

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Poněkud mě unavuje ono neustálé lamentování učitelek, že žáci jsou stále horší a horší.

Je pravda, že již Hésiodos si v 8. století př. Kr. stěžuje, že mládež je tak zpustlá, jako nikdy nebyla, ale u nás pozorujeme a měříme propad objektivně. Paní učitelky mají v tomto pravdu. Poslouchám to pořád ze všech stran a vidím to i sám dost jasně.

Ve fyzice a matematice se v podstatě celou základku probírají převody jednotek a v prváku na střední škole stejně polovina absolventů neví, kolik má metr milimetrů. A je pravda i to, že mnozí středoškoláci válčí s malou násobilkou. Logaritmus či kvadratická rovnice je dnes vysoká škola. Také je pravda, že přírodopis osazenstvo základní školy spíše prospí a nakonec nemá ponětí, co je to třeba bučina nebo doubrava (jakási srandovní tajuplná slova), v zemáku se celý druhý stupeň základky učí zeměpisné souřadnice a stejně to třetina třídy prostě nedá.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko – Vlaštovky v petroleji (CD)

Autor: Jeroným Černý

Uplynulo deset let od chvíle, kdy Pavel J. Hejátko poprvé vydal své Vlaštovky v petroleji, album, které tehdy působilo jako tichý odpor vůči světu, jenž ztratil schopnost slyšet. Dnes, o deset let později, se autor k témuž dílu vrací, nikoli ze sentimentu, ale z vnitřního uzrání a zásadních životních zkušeností. Limitovaná vinylová edice o deseti kusech je gestem neokázalým a o to smysluplnějším: dokladem, že v době digitálního přetlaku lze vytvořit něco skutečně osobního, ne kvůli trhu, ale kvůli sobě a pár lidem, kteří rozumí tichu a já mám tu čest vlastnit kus 02/10.

PJH se k poselství Vlaštovek nevrací, aby je opravil, změnil, revidoval, ale aby je dovršil. Nechce z ní udělat artefakt, ale dát jim důstojný rámec. Každé slovo dnes zní trochu jinak, každá nota nese víc obraznosti, víc (ne)klidu, víc poznání v odpovědi času. A možná právě proto platí, že Vlaštovky se nezměnily, jen doba a my.

Continue Reading

Pro kvalifikované řemeslné i jiné práce ovšem bude po třicetileté difamaci učňovského školství pracovníky potřeba dovézt

Autor: Jan Procházka

K tomu, aby vytvářelo zisk. No a není-li pro zisky zahraničních akcionářů ochotno lopotit se na plantážích nebo v montovnách, tak se původní postřílí a importuje se jiné, nové, třeba z Afriky, Indie nebo Indonésie. Naši zahraniční vlastníci mají v této praxi staleté zkušenosti. Přehnané? Ale vždyť přesně takto vzniklo například obyvatelstvo britských a nizozemských Ostrovů koření (Bandy, Ambon, Zanzibar, Mauricius), Třtinových ostrovů (Antily) a Západních Indií (Jamajka, Britský Honduras a další). Původní obyvatelé byli příliš hrdí a proti monopolům se bouřili. Zápaďáci je proto „eliminovali“ a místo nich si přivezli „agenturní pracovníky“ z rovníkové Afriky. Velká výměna! Nezní to povědomě?

Continue Reading

…aneb pár poznámek k přitažlivé síle, proti níž nic neobstojí

Autor: Morgoth

Asi poprvé jsem se slovem „multikulturalismus“ setkal někdy v roce 2003 v novinách Sunday Times. Autorem nebo hlavním hrdinou článku byl (britský ministr a později premiér) Gordon Brown a mně bylo instinktivně jasné, že se mi snaží prodat lež. Odpuzovala mě neuchopitelnost pojmu, který působil naprosto uměle. Ohavně také zněl – příliš mnoho souhlásek „naňahňaných“ až moc u sebe. Souvětí, v kterém se slovo objevilo, s jistotou a rozhodností tvrdilo, že multikulturalismus je objektivní fakt a žitá realita, navíc nikterak nová. Multikulturalismus neměl být nějakou hudbou budoucnosti, ale současnou, existující skutečností. Británie už je multikulturní – ne že se jí teprve vbrzku má stát. Věděl jsem, že je to lež. Skoro celý svůj život jsem prožil na severovýchodě Anglie, takže jsem viděl, že žádná pluralita kultur ani národností tam neexistuje – jen my.

Continue Reading