Délský potápěč

Autor: Radim Lhoták

Jak člověk postupně ztrácí své duchovní kořeny a pocit příslušnosti k celku, nastupuje nová spiritualita neboli takzvaná ezoterika. Pocit bezradnosti v duchovní prázdnotě a úzkost z odcizení světu i sama sobě pomáhají překonat nekonečné svazky ezoterické literatury. A ty řeší potíže našeho člověka prostě: obrácením mysli od šedivé a deprimující reality k jasu nadpozemských výšin, kde sídlí andělé světla, kteří lidem přinášejí pozitivní energii a vibrace neutuchající lásky.

Kdesi na nebesích sídlí Liga vesmírných strážců, která má pro nás připravenu novou životní realitu plnou vzájemné lásky, pochopení, tolerance, rovnosti a blaženosti. Je zapotřebí zbavit se negativních myšlenkových vzorců a emočních bloků, jež nám brání ve spokojenosti, vyhnat ze srdce nízké vibrace a otevřít se záři duchovního poznání. Toto osvícení nám nezištně předávají vyslanci Božího srdce, kteří se mohou stát našimi průvodci, ochránci a uzdraviteli. Stačí je pouze zavolat a oni vnesou do našeho vědomí světlo, radost a lásku.

Continue Reading

Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Continue Reading

Katedrála Panny Marie a kostel sv. Severa v Erfurtu, působiště mistra Eckharta z Hohenheimu, velkého křesťanského advaitina působícího v dominikánském řádu na přelomu 13. a 14. věku

Autor: Mars Ultor

Slova použitá v nadpisu článku jsou výpůjčky ze sanskrtu, mohli bychom napsat dvojné a nedvojné nauky, anebo v inspiraci řečtinou bychom mohli napsat dualismus (δύο = dva) a monismus (μονος = jediný). Oba dva typy nauk se liší v mnoha věcech, ale nejzásadnějším způsobem se liší v řešení finality lidského života.

Dvaitové nauky předpokládají, že mezi Bohem a člověkem zeje nepřekročitelná propast. Lidský duch je schopen se Bohu přiblížit, ale není nikdy schopen se s Bohem ztotožnit, dosáhnout boží dokonalosti a s Bohem splynout v jedno.

Advaitové nauky naopak vidí ve splynutí s Bohem, ve ztotožnění se s ním, nejvyšší cíl a smysl lidského života. Advaitové nauky učí úplný zánik osobnosti a ontologické, nedvojné splynutí s Bohem.

Continue Reading

Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Continue Reading

Techtle mechtle pod svastikou…

Autor: Václav Jan

– aneb „USAF-krematoria“ opět na scéně, tentokrát v Íránu

Na serveru Idnes v cyklu Slavné fotografie zveřejnili tuto fotografii z berlínského Muzea topografie teroru. S popiskem, že jde o „Hitlerovu kýčovitou vizi německého národa. Bez Židů, Romů, postižených a homosexuálů…“ Barevný snímek zobrazující mladý pár na pláži. „Nebylo by na něm nic šokujícího,“ píše Idnes, „kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.“ Jak má fotografie na čtenáře působit, plyne z dalšího textu. Jde o pocity, které popsal po návštěvě muzea jistý australský turista:

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Duch, toť fenomén člověka obdařeného skutečnou inteligencí a schopností poznávat povahu věcí v jejich skrytosti. Smekám před muži pronikavého ducha, s nímž odhalují tajemství života a vesmíru před nevěřícími ústy plnými chutného, avšak povrchního balastu. Skrze jejich inteligenci ožívá Duch místa, k němuž přilnuli, oni plodí Ducha času, jímž se tříbí povaha doby a celé společnosti.

Kde je takovým mužům konec? Má současná doba vůbec nějakého ducha? Nebo je pouhým odrazem dunivého hřmotu stáda lidských kreatur bez ducha? Ambivalentní masy lidských individuí bez sebereflexe?

Continue Reading

Autor: Jeroným Černý

„Co padá, to také postrč!“ – Nietzsche

Současnost hnije zevnitř. Její struktura se hroutí nikoli tlakem nepřátel, ale vlastní prázdnotou a toxicitou. Množství procedur, filtrů, výborů a symbolických rituálů vytvořilo mechanismus, který už nevládne, ale trvá. Všechno se mění, aby nic nemělo význam. Ideologie se vyprázdnily, protože přestaly být formou řádu a staly se nástrojem řízení populace. Zákon už nevychází z práva jako transcendentní entity, ale z potřeby regulace. Ekonomika už neprodukuje hodnoty, ale dynamiku. Stát už nepředstavuje politickou vůli, ale infrastrukturu a správu.

Tento proces nazýváme hnilobou: rozkladem pojmů, nikoli věcí. Je to fáze, kdy společnost nezaniká, ale degeneruje do režimu údržby. Vládne algoritmus, který nemá autoritu, ale efektivitu. Společnost se atomizuje do milionů izolovaných jednotek, které si navzájem zprostředkovávají pocit skutečnosti prostřednictvím trhu, médií a správních rozhraní. Tím mizí možnost společného horizontu, neexistuje již jazyk, který by mohl nést soud, pouze výměna dat a afektů (jakoby Babiš byl lepší než Pavel či naopak, naprosto směšné, směšné…).

Continue Reading

„Válka není od toho, aby se vyhrála, ale aby byla nepřetržitá.“ George Orwell

Autor: Jaromír Borecký

Že by Írán představoval „bezpečnostní riziko“ pro Spojené státy? Že by farmáři v Nebrasce nemohli v noci spát kvůli ohrožení přicházejícímu z Íránu? Ne, chystá se jen další válka za židovské (izraelské) zájmy. Dlouhodobá strategie je taková, že Izraelité nutí Spojené státy vyřazovat regionální protivníky Izraele jednoho po druhém: Kdo se nenechá podplatit jako Egypt (1978), Jordánsko (1994), Saúdská Arábie či Maroko (2020), je americkými a levantskými Izraelity s podporou evropských přisluhovačů napaden a vybombardován. Libanon, Irák, Libye, Sýrie. Teď je na řadě Írán. Další bude na řadě Turecko. A pak ještě dorazí Alžírsko.

Že má Írán strategickou polohu, velké zásoby ropy, zemního plynu? Že kontroluje Hormuzský průliv? Že má Írán regionální spojence v Libanonu, Jemenu nebo Sýrii? To jsou již úspěšně zničené rozvrácené státy. Důvod, proč jej nenávidí, je přeci jen jiný. Írán je hrdá civilizace, stát, který má v samotném názvu „země Árjů“, kde ústavní zákon neumožňuje finanční spekulace, stát, který zakazuje Židům a dalším etnicko-náboženským menšinám řídit finanční a zahraniční politiku, vstupovat do bezpečnostních složek a zastávat vysoké úřady. Který nepodlehl sankcím a vydírání, který si zachovává vysoký stupeň politické suverenity, který nemá žádný státní dluh u západních bank. A to se neodpouští.

Continue Reading

Milan Nakonečný (8. února 1932 Horažďovice – 4. prosince 2025 Tábor)

– u příležitosti výročí jeho narození

Autor: S. Lupulus

Chtěl bych tímto krátkým vyznáním uctít živou památku profesora Nakonečného, našeho přítele, Mistra, prvního předsedy obnovené společnosti Universalia, spolupracovníka i v jiných hermetických a esoterických společnostech, který by nyní 8. února dosáhl neuvěřitelného věku 94 let, ovšem který v prosinci právě uplynulého roku zemřel.

Mne s ním poutal úzký přátelský a kolegiální vztah, daný na rozdíl od jiných i věkovou blízkostí a jeho důvěrou ke mně také v záležitostech, které nebyly jeho doménou ani zálibou, tedy těch organizačně – technických, jako bylo i řízení jistých společností, kterých byl zakladatelem a členem, otázky honorářů apod. Proto jsem opakovaně vyhověl i jeho žádosti, abych po něm převzal některé tyto jeho úkoly. Chtěl jsem, aby se především a v klidu či nezbytném soustředění věnoval tomu, co bylo jeho vlastním raison d’etre, tedy studiu, bádání, psaní knih.

Nenáleží mi hovořit o jeho rozsáhlé práci na poli psychologie. Sice jsem také pracoval v jistém psychologicko-poradenském zařízení, ale tuto stránku základní činnosti profesora Milana Nakonečného ponechme odborníkům a jeho vděčným studentům, kteří si ho také připomínají.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Máme tu právní stát, jaká to vymoženost! Co není zákonem zakázáno, je dovoleno. To jako vážně? Kromě zákona tu už není žádná jiná instance, k níž bychom se obraceli při dotazování, zda je naše jednání správné? Dobré nebo špatné? Mimo literu zákona je zcela na naší libovůli, jak se budeme chovat ke svému okolí či ke svým bližním? Zákon je jediným arbitrem našich mravů, morálky a dobrého svědomí? Jaká to svoboda! Stačí vědět, co nám zákony zakazují, a ve všem ostatním svět patří nám. Jenže oni nám také přikazují. Nečiní z nás nakonec plnění všech těch příkazů mimoděčné nevolníky? A kolik nám toho zakazují? A kdo ty zákony vymýšlí? Poslanci zajisté ne, ti je pouze schvalují a komolí pozměňujícími návrhy.

Od nepaměti byly zákony nástrojem právní ochrany společnosti před rozkrádáním, před nespravedlností, před cizáky a vetřelci. Antoine de Rivarol byl francouzský roajalistický novinář a současník slavné francouzské revoluce prosazující ideje rovnosti, volnosti a bratrství – ony nové maximy lidské svobody, z nichž vycházejí legislativní předpisy dodnes. Jakožto politický vyhnanec věděl Rivarol o zákonech své, když pravil: „Temnota chrání lépe než zákon.“ Jeho poznání a životní zkušenost jen prokazují, nakolik obskurní je novodobé učení o právním státě.

K nejstarším známým právním kodexům lidstva patří zákoníky starých Sumerů, které chápaly spravedlnost v nejprostší lidské přirozenosti: Oko za oko, zub za zub. V tom smyslu kodifikuje právo také Chammurapiho zákoník. Lidská společenství té doby se rozrůstala a bylo stále snadnější se ztratit v davu. První zákony proto fixovaly formy odplaty za majetkovou újmu v případě nesplaceného dluhu nebo majetkového odcizení. Tresty usekávání rukou či dloubání očí byly na denním pořádku a prováděny soudními exekutory.

Continue Reading

Na Rýnské louce

Autor: Günther Kümel

Po kapitulaci nabralo zločinecké řádění vítězů z Východu i Západu nové obrátky. Každý jeden z paragrafů upravujících povinnosti a práva okupačních mocností byl nehorázně porušován, stejně jako zásady obyčejné lidskosti. Na konferenci v Jaltě se Roosevelt, Stalin a Churchill dohodli, že poražení Němci budou muset platit rozsáhlé „naturální reparace“, tedy vykonávat nucené práce. Spojenci tak v Evropě oficiálně znovu zavedli otroctví. Jedenáct milionů válečných zajatců a až dva miliony deportovaných civilistů vytvořilo za 7,3 miliardy dní vynucených prací hodnotu ve výši více než jednoho bilionu eur. Velká část z nich toto nasazení nepřežila.

Během války západní spojenci zacházeli se zajatci relativně zákonně, byť i tehdy byli vzdávající se vojáci (dokonce i demokratickými mocnostmi) často jednoduše povražděni. Po kapitulaci se praxe úplně změnila. V roce 1945 bylo 10-12 milionů německých vězňů zbaveno jakéhokoli právního statutu a byla vynalezena nová kategorie lidí, spíše tvorů bez jakýchkoli práv. Staly se z nich prostě „odzbrojené nepřátelské síly“ (DEF). Mezinárodní výbor Červeného kříže marně žádal, aby se s těmito lidmi zacházelo v souladu s úmluvou z roku 1929, Američané a Britové to jednoduše ignorovali.

Continue Reading

Obětování bílého muže černými, nástěnná malba č. 145 v tzv. Chrámu válečníků v Chichén Itzá

Autor: Mars Ultor

Kdysi upoutala moji pozornost jakási „aztécká freska“, na níž podle bulvárního titulku „dva černoši obětují bohům vikinského mořeplavce“.

Jedná se ve skutečnosti o pečlivou rekonstrukci nástěnné malby z druhého svazku archeologické publikace The Temple of the Warriors at Chichen Itzá (Chrám válečníků v Chichén Itzá) z roku 1931, jejíž hlavním autorem je archeolog Earl H. Morris. Podrobně zdokumentoval nástěnné malby tzv. Chrámu válečníků v pravděpodobně toltécké či májské lokalitě v Chichén Itzá v Mexiku; v tomto případě jde o nástěnnou malbu č. 145 znázorňující obětování poražených světlovlasých lidí černými či modrými válečníky.

Continue Reading

Apollinské listy

Autor: Radim Lhoták

Píši, abych prolomil hradbu mlčení tam, kde slova pozbyla svůj význam, píši, protože mě omrzelo mluvit, když nikdo neposlouchá, píši na počest boha Apollóna, toho zářícího, abych oslavil řád, rozum a harmonii, přestože spodní tóny mých listů jsou ozvěnou dionýsovských zahrad vášně a smyslného pokušení, píši, abych povznesl člověka všude tam, kde se lidské bytosti přestávají lišit od zvířat, kde člověk pozbývá ušlechtilosti a vznešenosti, protože se stává zvířetem.

Na své minulé Zpěvy nemilosti navazuji Apollinskými listy. Ale zklamu každého, kdo očekává sloky o lásce, milosti a soucitu, abych utěšil všechny duše trpící neláskou, nemilostí a lhostejnou neúčastí. Zpěvy nemilosti byly voničkou nemilosrdných šlehů a psal jsem je s přesvědčením, že jsou čímsi mnohem lepším než rány z milosti, jimiž se honosí všechna spirituální pojednání o utišení vnitřního Já, všeobjímající lásce, duševní pohodičce a výsledném úniku od reality.

Continue Reading

Háj Sasů u Verdenu (Sachsenhein)

U příležitosti vydání knížky z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag představujeme lokality s Ahnenerbe spjaté… Mnohé vyzývají k poutím.
Continue Reading

Mapa znázorňující Kaufmanův návrh na rozdělení Německa (a Rakouska)

Autor: Günther Kümel

Je to děsivé: světové mocnosti považují války za legitimní prostředek své mocenské politiky. Od roku 1945 bylo vedeno asi 300 válek, které si vyžádaly 25 milionů obětí, z nichž více než 85 % byli civilisté. 1] Jen v roce 1992 bylo zaznamenáno 52 válek. Masové vraždění milionů nevinných, vyhlazování a vyhánění představují standardní metody moderních demokracií. Moderní definice genocidy již zahrnuje plánování vyhlazení skupiny lidí; vyhlazení vládnoucí elity je politická genocida nebo etnocida. Existuje celá encyklopedie genocid. 2]

Continue Reading

Sídlo Dědictví předků v Berlíně

Na závěr roku Délský potápěč vydá knížku z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag. Připomeňme si proto stručně historii Ahnenerbe. Ručně číslované svazky naší knihy budou obsahovat vloženou přílohu: dvanáctistránkový sešit o působení Ahnenerbe v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Vzniká 1. července 1935. U zrodu stojí Heinrich Himmler, duchovním otcem a vlastním zakladatelem je ale Herman Wirth – přímo navazuje na jeho Forschungsinstitut für Geistesurgeschichte a sbírku Deutsches Ahnenerbe. Dobu působení lze rozdělit do čtyř etap.

Continue Reading

Platón

Autor: Jeroným Černý

Přijměme na okamžik – jako metodický experiment s přísnými mantinely – hypotézu jednotného pole vědomí: vědomí je individuálně prožívané, ale jeho ontologický nosič je jednotný. Nejde o pole v prostorovém smyslu, nýbrž o intencionální horizont, který předchází každé tematizaci a do ní se vždy znovu vrství. Za této hypotézy se promění pořadí otázek: nepůjdeme od partikulárních jevů k obecným zákonům, nýbrž od Jedna (τὸ ἕν) k mnohosti; od toho, co je apofaticky nevyjádřitelné, k tomu, co je katafaticky formulovatelné. Takový obrat není pouze metafyzický, nýbrž přesněji henologický: nezkoumá jsoucno jako jsoucno, ale samotnou jednotu, která dává možnost jakékoli ontologii. A protože jednota nepůsobí jako další „věc“ mezi věcmi, nýbrž jako formativní princip, je nutné připojit ještě druhý, doplňkový registr: protologii, totiž myšlení o prvním, o tom, co předchází i samotné logické artikulaci – arché nikoli jako nejvyšší rod, ale jako před‑kategoriální zdroj míry a formy.

V prvním díle bylo naznačeno, že Jedno nelze chápat jako první článek řady, nýbrž jako před‑číslo a před‑kategorii; jako to, co dává míru (πέρας) neurčitému (ἄπειρον) a spolu s neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) konstituuje oblast inteligibilního. Aristotelův referát o Platónovi v Metafyzice se při četbě vedené Realeho rekonstrukcí stává klíčem: čísla, tvary a ideje nevznikají přidáním něčeho k ničemu, ale aktualizací rozptýlené plurality skrze působení jednoty. Neurčitá dvojice sama není „látka“ v aristotelském smyslu; je to pluralita bez míry, otevřenost bez vnitřního uspořádání, metafyzická chóra pro vznik inteligibilního řádu. Jedno pak není výslednicí, nýbrž principem formování: ne entitou, ale výkonem míry, jenž z neurčité otevřenosti vyřezává stabilní struktury.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.

Tato fascinující a místy až mrazivá výprava do světa kosmologie, okultismu, konspiračních teorií i radikálně výstředních proudů odhaluje překvapivá tajemství pólů a zemí pokrytých věčným ledem. Ukazuje se, že trvalá fascinace těmito myšlenkami je součástí „polární tradice“ – skryté moudrosti, která se v průběhu dějin znovu a znovu vynořuje.

Arktos tak představuje jedinečnou syntézu vědeckých teorií, esoterických tradic a kulturních mýtů, která čtenáře zavede do fascinujícího světa „polárního archetypu“.

Knihu lze předobjednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Ioan Petru Culianu – Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023)

Autorka: Gioconda

Jiná tvář renesance

Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru Culianu v knize Erós a magie v období renesance, která poměrně nedávno vyšla i v českém překladu. Původní francouzskou verzi vydalo nakladatelství Flammarion v roce 1984. Ve sledovaném kontextu podává Culianu především koncentrovanou analýzu vybraných spisů Marsilia Ficina a Giordana Bruna a klade si otázku, jaké důsledky může mít působení imaginačních stavů mysli; závěry, k nimž dochází, jsou přinejmenším překvapivé, neboť fenomén imaginace a fantazijního světa (Culianu to označuje jako produkci fantasmat) ovlivňuje vnímání reality jak v subjektivní dimenzi, tak následně i v oblasti abstraktního myšlení, neboť právě na rozhraní středověku a novověku byly položeny základy pro rozvoj exaktních věd.

Culianu (1950-1991) absolvoval v roce 1972 univerzitu v Bukurešti prací o Marsiliu Ficinovi. Po odchodu z Rumunska získává politický azyl v Itálii. Poměrně dlouho působí na univerzitě v nizozemském Groningenu a ještě během evropského pobytu se podílí spolu s italskými kolegy Gianpaolem Romanatem a Mariem Lombardem na kolektivní publikaci Religione e potere (Náboženství a moc). Doktorát, který Culianu získá Université Paris-Sorbonne IV, mu následně otevře dveře k prestižní spolupráci s Mirceou Eliadem a od osmdesátých let se definitivně usadí v Chicagu, kde bude přednášet religionistiku. Culianovy práce nejsou v českém prostředí úplně neznámé. Spolu s Eliadem se Culianu autorsky podílel na Slovníku náboženství, který na počátku devadesátých let vydal Československý spisovatel, po přelomu tisíciletí vydá nakladatelství Argo překlad Culianovy studie Dualistické gnóze Západu. Na své religionistické výzkumy napříč dějinami navázal Culianu v osmdesátých letech dalším knižním titulem pod názvem The Tree of Gnosis: Gnostic Mythology from Early Christianity to Modern Nihilism.

Continue Reading

Ohňostroj nad Prizrenem

Autorka: Juliana R.

Kosovo není válka 1998-1999. Je to složitá krajina převrstvujících se historií. Mrtvol z „devadesátkového“ vydání National Geographic. Medvědů v hospodách, kteří ještě před několika lety na řetězech bavili pijany. Masových hrobů. Obrovitých ovčáckých psů, jež pastýři vyhnali a oni teď loudí na ulicích podhorských měst. Krav na silnici, padělané měny, billboardů  inzerujících pistole. A stoupenců Islámského státu, kteří se ještě teď pokoušejí vyhodit do vzduchu srbské monastýry.

Kosovo není totéž co válka, ale klišovitá pravda zní, že bez války by nebylo Kosovem. Když mi nad hlavou exploduje ohňostroj, kladu si otázku, kolik obyvatel ještě po čtvrt století míru děsí výbuchy. Rachejtle rozkvétají zeleně a zlatě nad Sinan-pašovou mešitou, již prý Turci postavili z trosek bývalého kláštera Archandělů. To je paradox Kosova, který se tak výmluvně vtěluje v Prizrenu, nazývaném „perla země“, ve stověžatém Prizrenu. Když tu nad ránem přestanou odbíjet zvony, rozezpívají se muezzini.

Continue Reading