Délský potápěč

– právě vychází!

Hugo von Hofmannsthal ve své proslulé mnichovské řeči „Písemnictví jako duchovní prostor národa“ z ledna 1927 (tedy za kanálově zlatých dvacátých Výmarské republiky) nazývá ty smělé muže, kteří po zhroucení Německé říše v roce 1918 nerezignovali, ponietzscheánsku:

Continue Reading

Autor: Rudolf Jičín

„Místo bojů a prolévání krve by lidstvo mělo spíše spolupracovat pro pokrok. To je pro něj jedině důležité: práce učitelů, vědců, vzdělaných kněží, lékařů a právníků všude na světě, bez zřetele ke státům a hranicím, politickým stranám a ideologiím. Pro mě neexistují kapitalisté a komunisté – jsou jen dobří a špatní, čestní nebo špatní lidé, ať žijí kdekoliv,“

plácá Světlana Allilujevová, dcera Josifa Vissarionoviče Stalina, v autobiografii Only One Year (Jen jeden rok, 1969)

Stalin byl muž činu, státník, politik, člověk, na jehož bedrech spočívala odpovědnost za osud obrovské země. Představme si, jak by ji měl řídit vyzbrojen takovýmito intelektuálskými naivnostmi. Kdo chce řídit stát, musí ihned pochopit nesmyslnost takovýchto přístupů, odmítnout je, ba přímo je nenávidět jako výraz naprosté hlouposti a neporozumění základním skutečnostem dějin. To se samozřejmě týká i „demokratických politiků“, kteří je neustále omílají, ale ani ve snu je nenapadne brát je byť i jen na okamžik vážně. Každý z nich ví, že tyto demokraticko humanistické bláboly se hodí jen do příslušných projevů na veřejnosti, k ničemu jinému. Kdyby podle nich měli vést svůj stát, znamenalo by to katastrofu.

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Andrea Scarabelli

V rušném roce 1938 podnikl Evola další dvě cesty. První následovala po německé výpravě a přivedla jej do Prahy, města prostoupeného po anšlusu [Rakouska] plíživým strachem. Když sem na samém začátku července dorazil, nalezl město přeplněné návštěvníky desátého všesokolského sletu. Pod heslem ve zdravém těle zdravý duch panslavistická organizace Sokol prosazovala všestrannou výchovu mládeže schopnou sjednotit tělo a ducha. Půlmilionu jeho členů proudilo do „stověžatého“ města v atmosféře pohlcené mezinárodním děním – jako by je pobízela tíha dějin přeměňující sraz na jakousi oslavu odehrávající se na pokraji propasti. Dokonce ani Evola nebyl vůči tomu zcela imunní. Byl svědkem „nepopsatelného entusiasmu obyvatelstva, představení odehrávajícího se na Masarykově stadionu, které zde k sobě přivedlo 210 000 lidí“; v „oblíbených nočních podnicích“ i „zvucích národních písní a slovanských pochodů“ byl svědkem „jedinečné atmosféry“ sjednocující „obyvatelstvo se sokolským hnutím různých národů.“ Avšak v uličkách na Malé straně o těchto pražských nocích již bylo možné cítit blížící se evropskou katastrofu. 1]

V této horečné atmosféře se setkal s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou, jenž mu pověděl, že nelze zcela vyloučit Evolou předloženou (a v Bělehradě diskutovanou) hypotézu „o politice úplné autonomie různých menších středoevropských a balkánských států, včetně Československa, které by se jednostranně neodvolávaly na Londýn a Paříž, nebo které by jinak nenarušovaly mezinárodní politiku Osy.“ 2] Avšak Krofta požadoval, aby tyto mocnosti poskytly nějaké záruky. Se sudetským povstáním z 13. září a anexí Sudet Třetí říší z 1. října ovšem věci nabraly jiný směr. To, co Britové a Francouzi chválili jako krok k zachování míru, bylo ve skutečnosti jednou z příčin druhé světové války.

Continue Reading

Meč se nazýval „duší rytíře“

Rytíř je nemyslitelný bez svého meče. Nosí jej stále při sobě a tak se stal jeho aktivním společníkem. Odpovídá svérázu japonského národního charakteru, že ne každé umění si nárokuje zvláštní oblast, nýbrž že všechna umění jsou sloučena do jediné živé syntézy, ba že umění je od života vlastně neoddělitelné. Takto světské skutky lidského života nejsou estetizovány ve špatném smyslu, nýbrž tříbeny a povzneseny do duchovna. Rytířský zápas není věcí rozkolu, vzpoury či závisti, nýbrž umění, a meč, řemeslný předmět výkonu tohoto umění, je uměleckým předmětem, plodem zduchovněného uměleckého řemesla. Meč je nejzhuštěnějším symbolem japonského ducha a v každém Japonci žije jakožto světonázorová směrnice.

Continue Reading

Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

Continue Reading

Léon Degrelle

Autor: Léon Degrelle

Pokud byl na světě muž, pro něhož milovaná žena pramálo znamenala, potom to byl Hitler.

O ženách nikdy nemluvil. Děsil se vtipů stráže, ve které bylo tolik žádostivých mužů. Dokonce si myslím, že byl prudérní. Prudérní ve svém postoji i svých citech.

Obdivoval ženskou krásu. Jednoho dne se rozhněval na svého důstojníka kvůli tomu, že si nevyžádal adresu neskonale krásné dívky, která přiskočila k Vůdcovu vozu, aby ho mohla přivítat. Nechtěl si s ní smluvit dostaveníčko, jak by to udělali jiní, chtěl jí prostě poslat květiny.

Ve společnosti žen se cítil dobře. Osobně jsem poznal nejkrásnější mladou ženu Říše Siegried von Weldseck. Byla vysoká, měla zářivé oči, úžasně jemnou pleť a drobné poprsí. Každý by se do ní zamiloval. Strávil jsem s ní poslední krásné chvíle války, když si do mého frontového úseku na Odře přišla pro svazek dopisů, které jí adresoval její přítel Hitler. Při té příležitosti mi vyprávěla o jejich vztahu, o pravidelných úterních schůzkách, na kterých ale nikdy nebyli sami, a kde na sebe nechávali působit hudbu.

Hitler se s úspěchy u dam příliš nesvěřoval. Miliony nejen německých žen do něho byly zamilované. V jedné skříni schovával dopisy, v nichž ho ženy prosily, aby je přivedl do jiného stavu! Nikterak se neucházel o jejich přízeň. Řekl bych, že láska k ženě pro něho neměla valnou hodnotu. Jeho city totiž poznamenalo nešťastné řízení osudu.

Continue Reading

Felix Edmundovič Dzeržinskij (11. září 1877 – 20. července 1926) „Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.“

Autor: Jeroným Černý

Dne 20. července 1926 zemřel v Moskvě Felix Edmundovič Dzeržinskij. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Jeho organismus, oslabený léty věznění, vyhnanství, nemocí a téměř nepřetržité práce, nevydržel vypětí po dlouhém projevu před vedením bolševické strany. Dnes, o sto let později zůstává jeho jméno spojeno především s Čekou, první bezpečnostní institucí sovětského státu. Takové zjednodušení však zakrývá člověka, jehož působení zasáhlo také dopravu, průmysl, hospodářskou správu a péči o děti bez domova.

Felix Dzeržinskij se narodil 11. září 1877 v polské šlechtické rodině na území tehdejšího Ruského impéria. V mládí uvažoval o duchovní dráze, ale místo kněžství si zvolil revoluční politiku. Opakovaně byl zatýkán, vězněn a posílán do vyhnanství. Zkušenost s carským represivním aparátem v něm prohloubila přesvědčení, že společenský řád založený na privilegiích nelze napravit dílčími reformami. Po revoluci roku 1917 se stal jedním z organizátorů nového státu. Vedl Čeku („Řád Železného Felixe“, A. Dugin) a její nástupnické organizace, působil v čele dopravy, od roku 1921 se zabýval také řešením katastrofální situace opuštěných dětí a v roce 1924 převzal Nejvyšší radu národního hospodářství.

Dzeržinskij nebyl mužem pohodlí ani osobního obohacování. Obraz asketického, neúplatného a krajně disciplinovaného služebníka revoluce se stal základem jeho veřejné pověsti. Právě tato pověst mu vynesla označení „Železný Felix“. Železný nikoli proto, že by necítil, nýbrž proto, že své osobní city podřizoval tomu, co považoval za historickou povinnost. Sovětská propaganda později tuto představu systematicky rozvíjela a spojovala v ní neústupného ochránce revoluce s člověkem citlivým k utrpení dětí.

Continue Reading

Zpráva o návratu lodi SS St. Louis z Kuby zpět do Německa

Autor: Václav Jan

Tiskem proběhla uprostřed léta 2026 informace o výletní lodi Scarlet Lady, které bylo znemožněno přistát v Egyptě i v Turecku, a to kvůli pasažérům, neboť plavbu organizovala tzv. LGBTQ+ komunita. Turecko vydalo prohlášení, že neumožní zakotvení lodi, protože pasažéry jsou lidé, jejichž chování není v souladu s místními morálními hodnotami. Egyptské úřady informovaly, že si plavbu pronajaly „skupiny známé chováním, které není v souladu se strukturou naší společnosti a našimi morálními hodnotami“.

Situace vyvolala zejména v Evropě obvyklé „zděšení“. „Obávám se, že to povzbudí i další země, aby také zakázaly gay plavby do svých přístavů,“ nechal se slyšet majitel cestovní kanceláře, která se zaměřuje na tyto komunity.

Situace připomněla událost zpřed téměř sta let, v něčem obdobnou. Tu popisuje jistý německý autor, nelítostně, ironicky a s nepřehlédnutelným cynismem v satirickém článku z roku 1939:

Continue Reading

Andrej Rublev: Svatá Trojice (cca 1411 nebo 1425–1427). Nejslavnější ruská ikona, představující vrchol byzantské ikonografie, vytvořená pro Trojicko-sergijevskou lávru ve městě Sergijev Posad. Ikona zachycuje tři anděly u Abrahamova dubu jako symbolický předobraz křesťanského Boha.

Pavel Ščelin, politický filosof a teolog, v rozhovoru „Ikona a politika. ‚Svatá trojice‘ v muzeu? Humanismus zapomněl na Boží práva. Simulakrum. Moderna“ s Alexejem Černovem, teologem, filosofem a psychologem, 16. prosince 2023

AČ: Naším dnešním tématem je „ikonično jako politično“ nebo i naopak „politično jako ikonično“. Nakonec si myslím, že se musíme dotknout otázky, zdali je ikona tím, co legitimizuje pozemskou vládu. Chtěl bych však navrhnout, abychom postupovali od současnosti k tradici. Má první otázka zní následovně: současná masmediální kultura představuje arénu simulaker. [1] Náš duchovní otec David Bentley Hart [2] (*1965) simulakrum nazývá povrchní analogií ideálna. Podle něj ikona na rozdíl od simulakra vykazuje pevné obrysy bytí.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Carl Schmitt si před více jak půl stoletím povzdechl: „Ó Bože, vědou zabitý Bože! Člověk roku 1950 se s hrůzou ptá: Jaké učení čteme na nebi moderní astrofyziky? To už není poučení o řádu, je to spíš manifest chaotické explozivity.“

Dnes britští vědci přišli s bombastickým odhalením a s 99,9% jistotou tvrdí, že naše realita, Země i celý vesmír jsou kolosální holografickou projekcí. Profesorka Marika Taylorová, teoretická fyzička z Birminghamské univerzity, toto tvrzení podporuje tím, že vesmír je v podstatě dvourozměrný. Pokud vidíte svět kolem sebe jako složitou trojrozměrnou strukturu, pak vám bude tvrdit, že je to pouhá iluze.

Není zjevně nic, co by bránilo britským vědcům konstruovat fyzikální přeludy. Rovněž chudák Stephen Hawking ve své intuici vytušil, že informační paradox černé díry, která údajně ztrácí paměť o tom, co pohltila, lze vysvětlit pouze tak, že černé díry budou chápány jako dvourozměrné.

Continue Reading

Emanuel Moravec – Děje a bludy (1. vyd., Orbis, Praha 1941)

…aneb jedna zapomenutá historická úvaha

Autor: Emanuel Moravec

Židovsko-britské úsilí, jehož cílem bylo získání nových spojenců proti Německu, neomezovalo se jen na Balkán, sovětské Rusko a Ameriku. Sveřepému nepříteli německého národního socialismu a Nové Evropy šlo také o to, aby v Nové Evropě, Němci sjednocené, způsobili Říši co největší obtíže. Židovsko-britská propaganda a její agenti snažili se, hlavně na území německou brannou mocí okupovaném, německou konstruktivní práci všemožně kazit a ztěžovat. Střediskem britsko-židovských intrik proti Říši zůstal však Protektorát, který není okupovaným územím, nýbrž součástí Říše, jejíž ochranu země české dobrovolně přijaly 15. března 1939.

Sedm milionů česky mluvících obyvatel protektorátu a s nimi celý český národ, který čítá ve střední Evropě na 8 milionů příslušníků, stal se středem a cílem největšího úsilí židovské britské propagandy proti Říši. Od roku 1922 český národ byl štván proti italskému fašismu. Všechen český tisk, literatura, rozhlas stál ve službách západního světového řádu, kde komandovala Anglie, a evropského řádu, který chtěla uplatňovat Francie. Za britským světovým řádem a za evropským řádem francouzským stály ovšem Židé, jako vedoucí vrstva. Demokracie byla pro tento diktát peněz a spekulace nejhustším závojem, jaký se za daných poměrů dal politicky proti zrakům lidu utkat. Diktatura byla vždy dílem osobnosti, demokracie byla obratná hra s davy. Demokracie byla proto tak milována, poněvadž se tu lichotilo davům, oněm davům, na které politika těžkého kapitálu rozdělila národy. V demokracii silná osobnost nesměla do čela státu a stejně nežádoucí byl v demokracii jednotný, silný národ. Pro plutokraty v zákulisí politiky a státního života bylo největším nebezpečím, kdyby jedna hlava vedla jednolitý národ ve státě. Katastrofou však bylo pro šíbry a finanční kurfiřty, když národ sjednocený a klidně pracující pod Vůdcovým vedením se rozhodl zbavit se hospodářského nevolnictví, které mu vnutili kapitalisté v Londýně, v Paříži a v Novém Yorku.

Continue Reading

Impérium, nad kterým slunce nezapadalo…

Autor: Jan Procházka

Geopolitická role Velké Británie

Díky přirozené hranici oddělující Velkou Británii od kontinentu, Lamanšskému průlivu, má Británie výjimečné geopolitické postavení v Evropě, které nazýváme splendid isolation. Splendid isolation (někdy překládáno jako „skvělá izolace“) je termín označující britskou politiku vzhledem ke kontinentu, která je determinována její ostrovní polohou. Kdykoliv dojde ke sjednocení kontinentu (v užším slova smyslu ke sjednocení Německa a Francie), jako pod Habsburky, za Napoleona Bonaparta, německého nacionálního socialismu či Maastrichtskou smlouvou, Britové se v obavě, že vzniká hegemon, postaví proti. Ze stejných důvodů jako královna Alžběta vstoupila do války proti Habsburkům a porazila r. 1588 španělské loďstvo v La Manche prosazovali Britové právo veta pro malé státy v Evropské unii, ze které nakonec Britové sami vystoupili.

Z hlediska britských zájmů je ideální Evropa balkanizovaná, roztříštěna na množství malých, vzájemně si konkurujících či válčících státečků, nad nimiž může „nepotopitelná letadlová loď“ kotvící u břehů Evropy a držící Německo, Nizozemí, Dánsko a Belgii pod strategickou kontrolou, vykonávat svou hegemonii.

Continue Reading

A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Autor: Jan Procházka

– o rudolfinské Praze a dnešku

„Co se nevyrobilo ve městě, bylo obratem objednáno v cizině, i když šlo často o zcela zvláštní a mimořádně náročná přání, o italské cukroví pro šlechtické hostiny nebo o kusy nábytku do šlechtických zámků. A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Z půjčování peněz, ve středověku zatracovaného coby činnost odporující křesťanské morálce, těžili nyní nejen židovští lichváři, ale i počestní měšťané a urození rytíři. V obchodních kancelářích všemocného židovského bankéře Marka Mardocheje Meyzla [„dát si majzla“?] bylo uloženo v hotových penězích, v klenotech, uchovávaných po generace v pokladech šlechtických rodin, a v dlužních úpisech tak ohromné jmění, že vzbuzovalo údiv i mezi nejbohatšími šlechtici. I sám císař Rudolf patřil k Meyzlovým dlužníkům a díky tomu se pražští Židé mohli dovolávat jeho ochrany a pomoci, když se pouštěli do podnikání, které by je o několik let dříve přivedlo na šibenici.

Růst spotřebních nároků se pro Prahu stal základem prosperity, avšak pro město tato konjunktura znamenala všechno jiné než idylu, jakou zobrazovali tehdejší vedutisté.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Jak člověk postupně ztrácí své duchovní kořeny a pocit příslušnosti k celku, nastupuje nová spiritualita neboli takzvaná ezoterika. Pocit bezradnosti v duchovní prázdnotě a úzkost z odcizení světu i sama sobě pomáhají překonat nekonečné svazky ezoterické literatury. A ty řeší potíže našeho člověka prostě: obrácením mysli od šedivé a deprimující reality k jasu nadpozemských výšin, kde sídlí andělé světla, kteří lidem přinášejí pozitivní energii a vibrace neutuchající lásky.

Kdesi na nebesích sídlí Liga vesmírných strážců, která má pro nás připravenu novou životní realitu plnou vzájemné lásky, pochopení, tolerance, rovnosti a blaženosti. Je zapotřebí zbavit se negativních myšlenkových vzorců a emočních bloků, jež nám brání ve spokojenosti, vyhnat ze srdce nízké vibrace a otevřít se záři duchovního poznání. Toto osvícení nám nezištně předávají vyslanci Božího srdce, kteří se mohou stát našimi průvodci, ochránci a uzdraviteli. Stačí je pouze zavolat a oni vnesou do našeho vědomí světlo, radost a lásku.

Continue Reading

Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Continue Reading

Katedrála Panny Marie a kostel sv. Severa v Erfurtu, působiště mistra Eckharta z Hohenheimu, velkého křesťanského advaitina působícího v dominikánském řádu na přelomu 13. a 14. věku

Autor: Mars Ultor

Slova použitá v nadpisu článku jsou výpůjčky ze sanskrtu, mohli bychom napsat dvojné a nedvojné nauky, anebo v inspiraci řečtinou bychom mohli napsat dualismus (δύο = dva) a monismus (μονος = jediný). Oba dva typy nauk se liší v mnoha věcech, ale nejzásadnějším způsobem se liší v řešení finality lidského života.

Dvaitové nauky předpokládají, že mezi Bohem a člověkem zeje nepřekročitelná propast. Lidský duch je schopen se Bohu přiblížit, ale není nikdy schopen se s Bohem ztotožnit, dosáhnout boží dokonalosti a s Bohem splynout v jedno.

Advaitové nauky naopak vidí ve splynutí s Bohem, ve ztotožnění se s ním, nejvyšší cíl a smysl lidského života. Advaitové nauky učí úplný zánik osobnosti a ontologické, nedvojné splynutí s Bohem.

Continue Reading

Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Continue Reading

Techtle mechtle pod svastikou…

Autor: Václav Jan

– aneb „USAF-krematoria“ opět na scéně, tentokrát v Íránu

Na serveru Idnes v cyklu Slavné fotografie zveřejnili tuto fotografii z berlínského Muzea topografie teroru. S popiskem, že jde o „Hitlerovu kýčovitou vizi německého národa. Bez Židů, Romů, postižených a homosexuálů…“ Barevný snímek zobrazující mladý pár na pláži. „Nebylo by na něm nic šokujícího,“ píše Idnes, „kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.“ Jak má fotografie na čtenáře působit, plyne z dalšího textu. Jde o pocity, které popsal po návštěvě muzea jistý australský turista:

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Duch, toť fenomén člověka obdařeného skutečnou inteligencí a schopností poznávat povahu věcí v jejich skrytosti. Smekám před muži pronikavého ducha, s nímž odhalují tajemství života a vesmíru před nevěřícími ústy plnými chutného, avšak povrchního balastu. Skrze jejich inteligenci ožívá Duch místa, k němuž přilnuli, oni plodí Ducha času, jímž se tříbí povaha doby a celé společnosti.

Kde je takovým mužům konec? Má současná doba vůbec nějakého ducha? Nebo je pouhým odrazem dunivého hřmotu stáda lidských kreatur bez ducha? Ambivalentní masy lidských individuí bez sebereflexe?

Continue Reading

Autor: Jeroným Černý

„Co padá, to také postrč!“ – Nietzsche

Současnost hnije zevnitř. Její struktura se hroutí nikoli tlakem nepřátel, ale vlastní prázdnotou a toxicitou. Množství procedur, filtrů, výborů a symbolických rituálů vytvořilo mechanismus, který už nevládne, ale trvá. Všechno se mění, aby nic nemělo význam. Ideologie se vyprázdnily, protože přestaly být formou řádu a staly se nástrojem řízení populace. Zákon už nevychází z práva jako transcendentní entity, ale z potřeby regulace. Ekonomika už neprodukuje hodnoty, ale dynamiku. Stát už nepředstavuje politickou vůli, ale infrastrukturu a správu.

Tento proces nazýváme hnilobou: rozkladem pojmů, nikoli věcí. Je to fáze, kdy společnost nezaniká, ale degeneruje do režimu údržby. Vládne algoritmus, který nemá autoritu, ale efektivitu. Společnost se atomizuje do milionů izolovaných jednotek, které si navzájem zprostředkovávají pocit skutečnosti prostřednictvím trhu, médií a správních rozhraní. Tím mizí možnost společného horizontu, neexistuje již jazyk, který by mohl nést soud, pouze výměna dat a afektů (jakoby Babiš byl lepší než Pavel či naopak, naprosto směšné, směšné…).

Continue Reading