Délský potápěč

Autor: Radim Lhoták

Jak člověk postupně ztrácí své duchovní kořeny a pocit příslušnosti k celku, nastupuje nová spiritualita neboli takzvaná ezoterika. Pocit bezradnosti v duchovní prázdnotě a úzkost z odcizení světu i sama sobě pomáhají překonat nekonečné svazky ezoterické literatury. A ty řeší potíže našeho člověka prostě: obrácením mysli od šedivé a deprimující reality k jasu nadpozemských výšin, kde sídlí andělé světla, kteří lidem přinášejí pozitivní energii a vibrace neutuchající lásky.

Kdesi na nebesích sídlí Liga vesmírných strážců, která má pro nás připravenu novou životní realitu plnou vzájemné lásky, pochopení, tolerance, rovnosti a blaženosti. Je zapotřebí zbavit se negativních myšlenkových vzorců a emočních bloků, jež nám brání ve spokojenosti, vyhnat ze srdce nízké vibrace a otevřít se záři duchovního poznání. Toto osvícení nám nezištně předávají vyslanci Božího srdce, kteří se mohou stát našimi průvodci, ochránci a uzdraviteli. Stačí je pouze zavolat a oni vnesou do našeho vědomí světlo, radost a lásku.

Continue Reading

Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Continue Reading

Katedrála Panny Marie a kostel sv. Severa v Erfurtu, působiště mistra Eckharta z Hohenheimu, velkého křesťanského advaitina působícího v dominikánském řádu na přelomu 13. a 14. věku

Autor: Mars Ultor

Slova použitá v nadpisu článku jsou výpůjčky ze sanskrtu, mohli bychom napsat dvojné a nedvojné nauky, anebo v inspiraci řečtinou bychom mohli napsat dualismus (δύο = dva) a monismus (μονος = jediný). Oba dva typy nauk se liší v mnoha věcech, ale nejzásadnějším způsobem se liší v řešení finality lidského života.

Dvaitové nauky předpokládají, že mezi Bohem a člověkem zeje nepřekročitelná propast. Lidský duch je schopen se Bohu přiblížit, ale není nikdy schopen se s Bohem ztotožnit, dosáhnout boží dokonalosti a s Bohem splynout v jedno.

Advaitové nauky naopak vidí ve splynutí s Bohem, ve ztotožnění se s ním, nejvyšší cíl a smysl lidského života. Advaitové nauky učí úplný zánik osobnosti a ontologické, nedvojné splynutí s Bohem.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Duch, toť fenomén člověka obdařeného skutečnou inteligencí a schopností poznávat povahu věcí v jejich skrytosti. Smekám před muži pronikavého ducha, s nímž odhalují tajemství života a vesmíru před nevěřícími ústy plnými chutného, avšak povrchního balastu. Skrze jejich inteligenci ožívá Duch místa, k němuž přilnuli, oni plodí Ducha času, jímž se tříbí povaha doby a celé společnosti.

Kde je takovým mužům konec? Má současná doba vůbec nějakého ducha? Nebo je pouhým odrazem dunivého hřmotu stáda lidských kreatur bez ducha? Ambivalentní masy lidských individuí bez sebereflexe?

Continue Reading

Autor: Jeroným Černý

„Co padá, to také postrč!“ – Nietzsche

Současnost hnije zevnitř. Její struktura se hroutí nikoli tlakem nepřátel, ale vlastní prázdnotou a toxicitou. Množství procedur, filtrů, výborů a symbolických rituálů vytvořilo mechanismus, který už nevládne, ale trvá. Všechno se mění, aby nic nemělo význam. Ideologie se vyprázdnily, protože přestaly být formou řádu a staly se nástrojem řízení populace. Zákon už nevychází z práva jako transcendentní entity, ale z potřeby regulace. Ekonomika už neprodukuje hodnoty, ale dynamiku. Stát už nepředstavuje politickou vůli, ale infrastrukturu a správu.

Tento proces nazýváme hnilobou: rozkladem pojmů, nikoli věcí. Je to fáze, kdy společnost nezaniká, ale degeneruje do režimu údržby. Vládne algoritmus, který nemá autoritu, ale efektivitu. Společnost se atomizuje do milionů izolovaných jednotek, které si navzájem zprostředkovávají pocit skutečnosti prostřednictvím trhu, médií a správních rozhraní. Tím mizí možnost společného horizontu, neexistuje již jazyk, který by mohl nést soud, pouze výměna dat a afektů (jakoby Babiš byl lepší než Pavel či naopak, naprosto směšné, směšné…).

Continue Reading

Milan Nakonečný (8. února 1932 Horažďovice – 4. prosince 2025 Tábor)

– u příležitosti výročí jeho narození

Autor: S. Lupulus

Chtěl bych tímto krátkým vyznáním uctít živou památku profesora Nakonečného, našeho přítele, Mistra, prvního předsedy obnovené společnosti Universalia, spolupracovníka i v jiných hermetických a esoterických společnostech, který by nyní 8. února dosáhl neuvěřitelného věku 94 let, ovšem který v prosinci právě uplynulého roku zemřel.

Mne s ním poutal úzký přátelský a kolegiální vztah, daný na rozdíl od jiných i věkovou blízkostí a jeho důvěrou ke mně také v záležitostech, které nebyly jeho doménou ani zálibou, tedy těch organizačně – technických, jako bylo i řízení jistých společností, kterých byl zakladatelem a členem, otázky honorářů apod. Proto jsem opakovaně vyhověl i jeho žádosti, abych po něm převzal některé tyto jeho úkoly. Chtěl jsem, aby se především a v klidu či nezbytném soustředění věnoval tomu, co bylo jeho vlastním raison d’etre, tedy studiu, bádání, psaní knih.

Nenáleží mi hovořit o jeho rozsáhlé práci na poli psychologie. Sice jsem také pracoval v jistém psychologicko-poradenském zařízení, ale tuto stránku základní činnosti profesora Milana Nakonečného ponechme odborníkům a jeho vděčným studentům, kteří si ho také připomínají.

Continue Reading

Platón

Autor: Jeroným Černý

Přijměme na okamžik – jako metodický experiment s přísnými mantinely – hypotézu jednotného pole vědomí: vědomí je individuálně prožívané, ale jeho ontologický nosič je jednotný. Nejde o pole v prostorovém smyslu, nýbrž o intencionální horizont, který předchází každé tematizaci a do ní se vždy znovu vrství. Za této hypotézy se promění pořadí otázek: nepůjdeme od partikulárních jevů k obecným zákonům, nýbrž od Jedna (τὸ ἕν) k mnohosti; od toho, co je apofaticky nevyjádřitelné, k tomu, co je katafaticky formulovatelné. Takový obrat není pouze metafyzický, nýbrž přesněji henologický: nezkoumá jsoucno jako jsoucno, ale samotnou jednotu, která dává možnost jakékoli ontologii. A protože jednota nepůsobí jako další „věc“ mezi věcmi, nýbrž jako formativní princip, je nutné připojit ještě druhý, doplňkový registr: protologii, totiž myšlení o prvním, o tom, co předchází i samotné logické artikulaci – arché nikoli jako nejvyšší rod, ale jako před‑kategoriální zdroj míry a formy.

V prvním díle bylo naznačeno, že Jedno nelze chápat jako první článek řady, nýbrž jako před‑číslo a před‑kategorii; jako to, co dává míru (πέρας) neurčitému (ἄπειρον) a spolu s neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) konstituuje oblast inteligibilního. Aristotelův referát o Platónovi v Metafyzice se při četbě vedené Realeho rekonstrukcí stává klíčem: čísla, tvary a ideje nevznikají přidáním něčeho k ničemu, ale aktualizací rozptýlené plurality skrze působení jednoty. Neurčitá dvojice sama není „látka“ v aristotelském smyslu; je to pluralita bez míry, otevřenost bez vnitřního uspořádání, metafyzická chóra pro vznik inteligibilního řádu. Jedno pak není výslednicí, nýbrž principem formování: ne entitou, ale výkonem míry, jenž z neurčité otevřenosti vyřezává stabilní struktury.

Continue Reading

Ioan Petru Culianu – Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023)

Autorka: Gioconda

Jiná tvář renesance

Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru Culianu v knize Erós a magie v období renesance, která poměrně nedávno vyšla i v českém překladu. Původní francouzskou verzi vydalo nakladatelství Flammarion v roce 1984. Ve sledovaném kontextu podává Culianu především koncentrovanou analýzu vybraných spisů Marsilia Ficina a Giordana Bruna a klade si otázku, jaké důsledky může mít působení imaginačních stavů mysli; závěry, k nimž dochází, jsou přinejmenším překvapivé, neboť fenomén imaginace a fantazijního světa (Culianu to označuje jako produkci fantasmat) ovlivňuje vnímání reality jak v subjektivní dimenzi, tak následně i v oblasti abstraktního myšlení, neboť právě na rozhraní středověku a novověku byly položeny základy pro rozvoj exaktních věd.

Culianu (1950-1991) absolvoval v roce 1972 univerzitu v Bukurešti prací o Marsiliu Ficinovi. Po odchodu z Rumunska získává politický azyl v Itálii. Poměrně dlouho působí na univerzitě v nizozemském Groningenu a ještě během evropského pobytu se podílí spolu s italskými kolegy Gianpaolem Romanatem a Mariem Lombardem na kolektivní publikaci Religione e potere (Náboženství a moc). Doktorát, který Culianu získá Université Paris-Sorbonne IV, mu následně otevře dveře k prestižní spolupráci s Mirceou Eliadem a od osmdesátých let se definitivně usadí v Chicagu, kde bude přednášet religionistiku. Culianovy práce nejsou v českém prostředí úplně neznámé. Spolu s Eliadem se Culianu autorsky podílel na Slovníku náboženství, který na počátku devadesátých let vydal Československý spisovatel, po přelomu tisíciletí vydá nakladatelství Argo překlad Culianovy studie Dualistické gnóze Západu. Na své religionistické výzkumy napříč dějinami navázal Culianu v osmdesátých letech dalším knižním titulem pod názvem The Tree of Gnosis: Gnostic Mythology from Early Christianity to Modern Nihilism.

Continue Reading

Platón

Autor: Jeroným Černý

Filosofie nikdy nebyla popisem jevů. Od počátků šlo o něco hlubšího – o úsilí proniknout k principům, které činí skutečnost možnou. Platón, Aristotelés, Plótinos, později Avicenna, Tomáš Akvinský nebo Heidegger – všichni ve svých epochách vykročili za povrch světa, aby se ptali po tom, co zakládá bytí. I když se moderní věda vydala jinou metodologickou cestou, některé její výspy – zvláště kvantová mechanika – se opět dotýkají těch samých otázek: Co je to možnost? Jak vzniká skutečnost? A jaký vztah má neurčité k určitosti?

Následující úvaha se pokouší načrtnout ontologickou analogii mezi dvěma na první pohled nesrovnatelnými pojmy: Platónovou neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) a kvantovou superpozicí. Nesnažím se o jejich ztotožnění – to by byl směšný anachronismus, nýbrž o strukturální porovnání toho, jakou funkci v rámci svých myšlenkových systémů zastávají. Záměrem je postavit mezi starou metafyzikou a moderní fyzikou hermeneutický most, most mezi dvěma jazyky, které, přestože používají rozdílné pojmy a znaky, snad míří k témuž nevyřčenému.

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading

Ťiang Čching – Konfuciánský ústavní systém (Filosofia, 2020)

Autor: Ladislav Malý

Kniha ke studiu aneb jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost

Nedávno jsem si koupil knihu s názvem Konfuciánský ústavní systém (nakl. Filosofia, 2020). Napsal ji čínský současně žijící autor, vědec, Ťiang Čching, v překladu Milana Kreuzziegera. Zajímavé: obecně se říká, že v Číně probíhá jakási digitální diktatura, anebo taky diktatura a cenzura komunistická, ale při četbě textu pana Ťianga čtenář s úsměvem nabývá přesvědčení, že to všechno jsou na současnou Čínu nenávistné pomluvy.

Autor se zabývá novým sociopolitickým systémem, který by byl pro Čínu nejvhodnější, a vychází přitom z Konfucia (Konfucius 551–479 po Kr., v té době v Evropě kulminovala řecká kultura a filosofie – pozn. LM). Knížku jsem přečetl se zájmem a chutí, a protože má lidem zajímajícím se o politiku co říci, udělal jsem pár rešerší, s nimiž vás teď stručně seznámím.

Podle Ťiang Čchinga je nejlepším sociopolitickým systémem pro Čínu, a nejen pro ni, tzv. Cesta lidské autority, jejímž základem je otázka tří forem politické legitimity. Legitimita je rozhodující faktor pro určení toho, zda má vládnoucí právo vládnout. Cesta lidské autority – tvrdí autor –, spojuje tři sféry, což znamená, že politická moc, má-li být legální a spravedlivá, musí se opírat o tři druhy legitimity: Nebe, Země a Člověka.

Continue Reading

Vennův diagram zobrazující „kulturu rušení“ (cancel culture)

Autor: Roland White

V roce 2017 volali studenti londýnské univerzity po dekolonizaci kurikula, nyní přišli se seznamem jmen, jež považují za přijatelná.

Filosofie je umění pokládání nepříjemných otázek – a tady jednu takovou máte: má v našem moderním světě ještě smysl studium tradičních západních myslitelů?

Nebo se jedná spíš o – abychom použili módního výraziva – o přežité relikvie kolonialismu s ksichty gamonnů (v britském prostředí asi nejoblíbenější protibělošská urážka, českým ekvivalentem by mohla být třeba vepřová hlava, kdyby ovšem nabyla rasový nádech – pozn. překl.), které je třeba zbourat jako sochy bělošských viktoriánských chlapíků s licousy?

Na stranu přežitosti se v roce 2017 velmi výrazně naklonila i perspektiva studenstva fakulty afrických a orientálních studií (SOAS) London University. Dostalo se jim mediální pozornosti díky výzvám k dekolonizaci „bělošských institucí“, tj. soustředit se místo Sókrata, Immanuela Kanta nebo Bertranda Russela na „asijské nebo africké filosofy“. Podle studentů by prý s ohledem na étos fakulty „měla většina filosofů, o kterých se učíme na seminářích, pocházet z globálního Jihu nebo jeho diaspory“.

Continue Reading

Radim Lhoták

U příležitosti vydání jeho třetí knihy jsme Radima Lhotáka (nar. 1953) požádali, aby nám něco málo řekl o své životní pouti za tisíci a tisíci řádky, které v průběhu let napsal. Souhlasil s výhradou, že za něho nejlépe hovoří jeho texty, a zaslal nám následující stručné vyznání…

Mám-li hovořit o sobě a učinit jisté veřejné vyznání, musím dopředu upozornit, že jsem nenapravitelný introvert. To samo o sobě představuje zábranu, nicméně svým literárním dílem se otevírám tak jako tak, tudíž bude lépe se dopředu do toho kyselého jablka zakousnout a říci na rovinu alespoň to, co může zajímat mé čtenáře.

Continue Reading

Daniel Defoe – Robinson Crusoe (Odeon, 1975)

Autor: Roberto Pecchioli

V době kultury vymazávání (cancel culture, občas překládané jako „kultura rušení“ – pozn. DP), kdy se i Beethovenova hudba a Homérovy eposy odsuzují podle neuchopitelného soudu současnosti, kdy je Shakespeare obviňován ze sexismu, antisemitismu a pohrdání postiženými, je zvláštní, že jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, Robinson Crusoe Daniela Defoa (1660-1731), je zpochybňováno jen zřídka. Vyšlo v roce 1719 a okamžitě zaznamenalo mimořádný úspěch, který trvá dodnes, ačkoli dnes je považováno především za mistrovské dílo dětské literatury. Zápletka je dobře známá: námořník Robinson unikne ze ztroskotané lodi a přistane na opuštěném ostrově, kde žije dvanáct let sám. Daří se mu, jak nejlépe umí, najde víru v Boha a pak potká domorodce, „vznešeného divocha“, kterého zachrání před kanibalským kmenem. Nazve ho Pátek podle dne v týdnu, kdy na něj narazí, vychová ho, naučí ho anglicky a udělá z něj poddaného. Po osmadvaceti letech se Robinsonovi podaří spolu s Pátkem vrátit do civilizace, aby s ním zažil další dobrodružství. Jeho ostrov se mezitím stává mírumilovnou španělskou kolonií, jejíž je jmenován guvernérem.

Málokterá zápletka je politicky nekorektnější než Robinson. Proč na něj tedy „bdělí“ (woke) neútočí s takovou vehemencí, jakou nešetří Danteho, přes Michelangela – jeho Sixtinská kaple provinile představuje pouze bělochy – až po Aristotela, zavrženého za to, že ve 4. století před naším letopočtem ospravedlňoval – v Řecku – otroctví? Dokonce i rozzlobení „bdělí“ mají vodítko a náhubek, a to od nejvyšších stupňů globalismu, od pánů, kteří je usadili na trůn, do čela novin, televizních sítí, vydavatelských domů a mediálních konglomerátů. Důvod je prostý: Robinson je symbolem, dokonalou reprezentací jejich ideologie, jednoho ze základních mýtů liberálního individualismu.

Continue Reading

„Nadčlověk je především tvůrce, budovatel, vynálezce, někdo, kdo se povznáší nad obyčejné lidství…“ Clotilde Vennerová

Clotilde Vennerová, vdova po Dominiquovi Vennerovi (nietzscheovské osobnosti par excellence), odpovídá na dotazy francouzské Nietzscheho akademie.

Nietzsche Académie: Jak důležitý pro vás Nietzsche je?

Clotilde Venner: I když jsem studovala filosofii, nemyslím, že bych ho před čtyřicítkou niterně chápala. K tomu je zapotřebí určité zralosti. Na Nietzschem si cením jeho úžasně obrodného a vyvažujícího čtení řeckého světa. Po celý středověk a raný novověk jsme totiž u Řeků viděli hlavně logos ve smyslu racionálního uvažování, ačkoli oni pod vlivem předsokratiků a tragiků stavěli rozumové schopnosti na roveň životní síle. Nietzsche nás nutí Řeky milovat a chápat. Další stránkou jeho myšlení, které si cením, je důležitost, jakou přikládá tělu, ne v současném hédonickém a narcistickém smyslu, ale v tom, že tělo nelze oddělovat od duše. Pečujeme-li o svou duši, ani v nejmenším to není činnost povrchní a marnivá: „Jak se právě ty, máš živit, abys došel svého maxima síly, virtù v renesančním stylu, od moralinu osvobozené ctnosti?“ Ecce homo. Pro mě je myslitelem životní síly [vitalismu], to se mi na něm líbí nejvíc. V Genealogii morálky rovněž napsal: „Naše myšlenky nekoření v našem rozumu, ale v nás, v našem těle, v naší tělesnosti, v našem nejhlubším bytí.“

NA: Co znamená být nietzscheán?

CV: Znamená to chtít se pořád překonávat, povznést se nad sebe, nespokojit se s tím, čím jste, nebo s tím, čím by vás chtěli mít druzí. Znamená to být podněcován vnitřním napětím, které nás nutí tvořit. Nádherně tenhle duchovní podnět, přicházející k nám od Řeků, tlumočí homérská triáda Dominiqua [Vennera]: p ř í r o d a  jako  z á k l a d,  v ý b o r n o s t  jako  c í l,  k r á s a  jako  o b z o r.

Continue Reading

Politická akce

Autor: The Dissenting Sociologist

Jisté části protisystémové pravice v poslední době tvrdě kritizují politickou akci. Jakékoliv snahy o reformu prostřednictvím masové mobilizace podle nich nejsou ničím jiným než „démotismem“, který je pro svou načichlost demokracií nejen podezřelý a opovrženíhodný, ale coby pravicová strategie také už ze své podstaty beznadějně neúčinný. Podle zastánců této pozice – vycházejí přitom z myšlení bloggera Mencia Moldbuga – byly velké aktivistické triumfy levice 20. století v zásadě jen veřejnou rituální promulgací programových změn nastavených v nejvyšších patrech mocenského aparátu (byrokracie, univerzity, soudy atd.) už dávno předtím, než se „aktivisté“ vydali do ulic. Všechny ty petice, pochody, protesty vsedě a další (alespoň podle liberálního mýtu) spontánní a hrdinské lidové akty „boje“ proti domnělé represivní elitě stojící na nesprávné straně dějin tak byly jen post festum „vítězným tanečkem“, jehož hlavním účelem byla demonstrace faktu, že údajně bourané společenské normy byly ve skutečnosti potichu pro zastaralost vyřazeny už dávno – i s autoritami, jež je svou vahou zaštiťovaly.

Continue Reading

Karl Popper

Autor: Andrea Marcigliano

Pro Karla Poppera jsem nikdy moc sympatií neměl. Ovšem mou chybou je, že jsem naprosto neporozuměl filosofii vědy, tj. oblasti filosofie, která „vědu zkoumá jako specifickou sféru lidské činnosti i jako vyvíjející se soustavu poznatků“. A nechal se ovlivnit (ovšemže negativně) vším tím popperovským opojením z počátku devadesátých let, kdy se po pádu východního bloku v nadšení z konce dějin (vzpomínáte na toho výsostného idiota Fukuyamu, toho nového doktora Panglose z Voltairova Candida, co si myslel, že náš svět je nejlepší?) najednou ze všech stali liberálové. Ještě včera byli leninisty, maoisty, veterány stalinismu … v menším počtu byli i fašisty, veterány historického fašismu nebo neofašisty, nacionalisty a kdoví čím ještě. Zkrátka, abyste ještě v osmdesátých letech v Itálii našli liberála, museli jste ho jít hledat do chráněné oázy městečka Mondovì , kde se potulovala exotická zvířata jako Raffaele Costa, místopředseda Partito Liberale Italiano, a Valerio Zanone, předseda téže strany v Turíně…

A pak najednou, Todos Caballeros! Za zvuku saxíku nepopsatelného Billa Clintona se všichni proměnili v liberály. Což nás přivedlo k tomu, abychom žili v nejlepším z možných světů … jděte o tom vyprávět obyvatelům Bělehradu [nebo Bagdádu, Kábulu, Tripolisu, Damašku, Kyjeva, kam se tento svět exportuje].

Continue Reading

C. Mutti (ed.), Julius Evola – Mircea Eliade. Un bilan culturel (Ars Magna, 2021, 82 str.).

Autor: Karel Veliký

V roce 2021 vyšla ve francouzském překladu korespondence Julia Evoly s Mirceou Eliadem z let 1930 až 1963, kterou v Itálii k vydání připravil prof. Claudio Mutti. Podle Philippa Bailleta, hlavního „tlumočníka“ italského revolučního tradicionalismu ve Francii (viz revue Totalité z let 1977 až 1987), tyto dopisy ukazují, nakolik jejich vztah připomínal jakési „promarněné přátelství“.

První listy svědčí o velké spřízněnosti, která je spojuje. Oba totiž projevují tutéž „vůli k moci“, u Evoly má podobu bojovného hledání, „válečnického průzkumu“ mimo katedry, kdežto Eliade tuto vitální sílu dává do služeb intelektuálního bádání (a coby dříč často při zpracování svého díla překračuje své fyzické limity). Do předválečných politických a intelektuálních bojů se ovšem oba zapisují s tímtéž nasazením: Eliade je členem rumunské Železné gardy, věří ve vítězství legionářského hnutí, „ve smíření lidu s Bohem“, jak řekl Kapitán (Codreanu); Evola sice do italské fašistické strany nikdy nevstoupí, zato se mnohem více v tisku vyjadřuje k politické každodennosti (a pro jeho sílící kritiku buržoazních a demokraticko-demagogických reliktů režimu platí za jakéhosi „superfašistu“, u svých stoupenců vážně, u odpůrců jízlivě).

Continue Reading

Řekové v boji s Peršany

Autor: Guillaume Durocher

Řecká jednota: Federace proti barbarům

Po rodině a obci následuje další soustředný kruh spřízněnosti a loajality: spolek měst nebo přímo celý řecký národ. V Ústavě Platón nabádá, aby se k sobě Řekové chovali mírněji, protože je pojí pokrevní pouto, a otevřenou válku a braní do otroctví si „schovali“ výhradně pro barbary. V Zákonech se k této myšlence vrací a horuje pro spojenectví řeckých městských států proti cizím invazím.

Po rodině, skupině rodině a obci „jež svým založením následovaly… jedna za druhou v nesmírných délkách času“, konečně „nám přichází tato jakási čtvrtá obec“ (683a) v podobě obecně poměrně volných a nestabilních spolků či konfederací řeckých městských států coby potenciálně ještě vyšší formy společenské organizace.

Platon se věnuje mytickým dějinám třech městských států, založených Herkulovými potomky – Lakedaimonu, Argu a Messéně – jež společné vytvořily spolek dórských obcí. Tato konfederace ale nevznikla jen za účelem ochrany svých členů, ale celého řeckého národa:

Continue Reading