Literární historik z university v Dallasu Tim Redman zastává názor, že se nelze zabývat Poundovým dílem, aniž budeme věnovat pozornost i jeho kontroversním politickým a ekonomickým názorům. Zároveň považuje za omylné odsuzovat Poundovy názory jako „choré“. Ukazuje, jak Pound – během první světové války ušlechtilý idealista, pobývající ve Velké Británii (1908-1920) a poté v Paříži (1920-1924) – snažil brojit proti brutalitě válek a viděl možnost trvalého míru jen v silné vládě osvíceného panovníka: nejhorším nebezpečím pro dobrý život pro něj byli obchodníci se zbraněmi a lichva. Po odchodu do Itálie (1924) se působením tamějšího prostředí dostal do soukolí fašismu Benita Mussoliniho. Tim Redman zdůrazňuje i to, že antisemitismus byl ve společnosti, která v té době ještě neznala nacistické vyhlazovací tábory, poměrně rozšířený.
Stejně tak Tim Redman už v roce 1987 ve své knize zastával dnes převládající názor, že místo „neomezeně dlouhého“ věznění v ústavu pro duševně choré delikventy (kam byl Ezra Pound poslán, když byl soudem shledán duševně nezpůsobilým podstoupit soud za své neamerické chování) by byl pro Pounda i z právního hlediska spravedlivější řádný proces. V něm by nejen nemohl být odsouzen k smrti, ale pravděpodobně ani k těm třinácti letům, která strávil v ústavu a po jejichž uplynutí musel podepsat vlastní nesvéprávnost, aby se vůbec dostal na svobodu (do konce života byla jeho poručnicí manželka Dorothy).
Když Tim Redman chronologicky sleduje Poundovo přimknutí k fašismu, nachází jeho kořeny především v Poundových ekonomických theoriích. Vidí v nich vliv socialistických novin New Age a jejich někdejšího šéfredaktora A. R. Orage. Poundovy náhledy na ekonomiku společnosti se totiž formovaly právě v době, kdy pro New Age psal.
Zato Poundovy politické postoje se podle Redmana vyhranily do značné míry jeho zkušeností s první světovou válkou. První Poundova reakce na ni byla obvyklá: litoval, že jeho země není spojencem Anglie. Když ovšem v červnu 1915 padl jeho přítel, sochař Henri Gaudier-Brzeska, Poundův postoj se změnil. Obrátil se proti těm, kteří z válek vždy těží. Zde Tim Redman ukazuje rozdíly mezi Orageovými a Poundovými postoji v politice.
Celou jednu kapitolu knihy věnuje Tim Redman vlivu C. H. Douglase a jeho Společenského kreditu na Ezru Pounda: popisuje hospodářskou situaci po první světové válce, Poundovu roztržku s Rooseveltem a jeho zájem o „Fascio a ruský fenomén“. Lenin i Mussolini podle Tima Redmana přitahovali Pounda schopností využít „nového media“, tedy jakéhosi výrazu na půli cesty mezi psaním a činem.
V letech 1931-1945 u Pounda poesie zdánlivě ustupuje do pozadí a přenechává přední místo jeho aktivitám ekonomického reformátora a propagátora korporativního státu: Ezra Pound se domníval, že má jednoduché a praktické řešení ekonomických požadavků, které se objevily s hospodářskou krisí, a čím dál usilovněji se snažil obstarat si politické zázemí pro svou zamýšlenou ekonomickou reformu. V této části knihy Tim Redman na základě do té doby nepublikovaných a neprobádaných archiválií podává detailní popis Poundova příklonu k italskému fašismu.
V rozhovoru z roku 1931 Pound považuje fašismus za novou mužnost Itálie. Poundova naděje pro Itálii a obdiv k Mussolinimu se ovšem podle Redmana přeceňují. Tim Redman srovnává Poundův obdiv k Mussolinimu s tím, co řekl Igor Stravinskij už v roce 1930: „Nemyslím, že někdo cítí takový obdiv k Mussolinimu jako já.“ Touto dobou si Ezra Pound začal dopisovat s několika poslanci Kongresu i Senátu Spojených států. V jeho Cantos získávala stále více místa ekonomika a tehdy také Pound psal eseje na ekonomická themata. Poundovými hrdiny byli Lenin i Mussolini, ale fašistická revoluce pro něho byla průraznější než Leninova.
Redman poskytuje přehled historických událostí v Itálii během třicátých let a poukazuje na Poundův eklekticismus. V polovině třicátých let Ezra Pound objevil ekonomické theorie Silvia Gesella, které byly uplatněny v praxi ve městě Woergl, kde byl Gesellův vyznavač zvolen starostou.* Tim Redman tuto kapitolu uzavírá výčtem rysů, které Pounda spojují s Marxem. Ve třicátých letech bylo Poundovo ekonomické myšlení podle něj ovlivněno také Odonem Porem, ředitelem římské pobočky Ústavu pro studium mezinárodní politiky se sídlem v miláně. Por sám sebe označoval za „odboráře. Spolkového socialistu. NEFAŠISTU. Nezávislého“ (v dopise z března 1935), i když byl autorem knihy o fašismu, vydané v roce 1923. Redman popisuje Porovu korespondenci s Poundem i Poundovy vztahy s dalšími výraznými osobnostmi tehdejší Itálie.
Během druhé světové války Pound v Itálii zůstal. Zpočátku se chystal vrátit do Spojených států, jak to nařizovaly americké úřady, ale nakonec podle Redmana považoval návrat vzhledem k rozvětvené rodině za příliš složitý. (O nově objevených důkazech Poundovy snahy o návrat do vlasti viz text Emily Mitchell Wallaceové v RR č. 83/2011 s. 193–207)
Tim Redman zkoumal i Poundovu korespondenci s kongresmanem Jerrym Voorhisem z Kalifornie: Pound v ní naléhá, aby Spojené státy zůstaly neutrální. Doufá, že se válka z východní Evropy nerozšíří. Jeho dopisy z té doby odrážejí rostoucí antisemitismus. Pound rovněž často tiskl články v Il Meridiano di Roma, v letech 1939-1943 téměř výhradně na politická a ekonomická themata. Japan Times ho chtěly jmenovat italským dopisovatelem. Redman v knize dokazuje, že Ezra Pound chtěl pracovat pro fašistickou propagandu a snažil se, aby ho přijal ministr lidové kultury Alessandro Pavolini. Domnívá se, že Pounda k tomu vedla především jeho tísnivá finanční situace (účty v té době byly blokovány a Poundova manželka Dorothy nedostávala z Anglie svou pravidlenou rentu). Navíc Redman připouští, že navzdory obdivu k Mussolinimu a fašismu, navzdory víře v mnohé jeho doktríny Pound podroboval fašistické theorie kritice a vyjadřoval nad nimi už tehdy pochybnosti.
Nakonec se Poundovi podařilo uspět v italském rozhlase a v lednu 1941 začal vysílat své pravidelné pořady v angličtině z římského rozhlasu Radio Roma. Každý měsíc strávil týden v Římě a předtáčel zde projevy, které se pak dvakrát týdně vysílaly do New Yorku, Anglie a Austrálie. Tim Redman zde zdůrazňuje Poundovu snahu zabránit vstupu USA do války a zároveň připojuje podrobný výčet jeho honorářů.
Ezra Pound byl obžalován – v nepřítomnosti – z vlastizrady 26. července 1943. Redman cituje celé znění obžaloby. Zdůrazňuje, že to bylo poprvé, kdy byl někdo obžalován z vlastizrady na základě rozhlasových projevů, a uzavírá, že pojednat celý proces s Poundem by přesahovalo rámec jeho knihy. Zmiňuje článek Conrada L. Rushinga nazvaný Pouhá slova: soud na Ezrou Poundem (Mere Words: the Trial of Ezra Pound, Critical Inquiry sv. 14, č. 1, podzim 1987, ss. 111-133), v němž Rushing zkoumá Poundovu obžalobu z vlastizrady z hlediska právního a odvolává se na často citovaný výrok, že podle ústavy Spojených států nemůže být nikdo shledán vinným z vlastizrady za pouhá slova.
Poundovi životopisci podle Redmana příliš neosvětlují úsek Poundova života mezi vznikem Republiky Salò 23. září 1943 a Poundovým zatčením v květnu 1945. Tim Redman vyplňuje toto bílé místo v kapitole nazvané Republika Salò a levé křídlo fašismu. Ezra Pound podle něj zřejmě věřil, že nová republika přetrvá, neboť se zde snažil pro svou dceru Mary zajistit místo v rozhlase. Sám také napsal pro Republiku Salò knihu o novém vzdělávání a správě nové republiky L´America, Roosevelt e le Cause della Guerra Presente (Amerika, Roosevelt a příčiny současné války), která vyšla v březnu 1944. Pound se pokouší vydat ještě další, podobně instruktážní knihu, jež by zahrnovala jeho konfuciánské texty a překlady. Sestavuje seznamy doporučené četby.
Podrobnější studie Poundova antisemitismu by podle Redmana opět přesáhla thema jeho práce. Knihu uzavírá historií dvou italsky psaných cantos: Canta LXXII a Canta LXXIII, která pro svůj profašismus a antisemitismus nebyla dlouhou dobu do vydání Cantos zahrnována. Pound v nich opouští rodný jazyk, což podle Tima Redmana podtrhuje hloubku a upřímnost jeho cítění.
Redmanova kniha končí větou: „Dne 3. května 1945 byl Pound vzat Američany do vazby.“ Ezru Pounda čekal vojenský trestní tábor v Pise a třináct let v ústavu pro choromyslné delikventy ve Washigtonu.
Vyšlo v: Revolver Revue č. 83/2011, str. 179-182. Na s. 183-190 na tento článek navazuje Redmanův příspěvek k 23. Mezinárodní konferenci o díle Ezry Pounda v Benátkách 2007 nazvaný Mussoliniho první rok a poslední měsíce. Co Pound věděl o duceho začátku a konci.
T. Redman, Ezra Pound and Italian Fascism, Cambridge 1991.
Poznámka Délského potápěče:
Dílem Silvia Gesella se u nás v poslední době zabývá publicista Adam Votruba v článcích jako Čekání na změnu. Možná existují nevyužité alternativy pro nový model myšlení (Respekt), Promarněná šance vyléčit Velkou hospodářskou krizi (Zvědavec) nebo Čeká nás změna ekonomického paradigmatu (Deník Referendum) aj.
Proč je jako jediný argument Poundova antisemitismu uváděno jeho vymezení se vůči obchodníkům se zbraněmi a lichvě? To by pak byl za antisemitu považovaný každý slušný člověk.