Alessandro Blasetti (Stará garda, Železná koruna), Augusto Genina (Alcazar), Carmine Gallone (Pád Kartága).
Fritz Lang (Nibelungové), Arnold Fanck (Bílé peklo).
Hans Steinhoff (Hitlerjunge Quex, Ohm Krüger), Veit Harlan (Žid Süss), Gustav Ucicky (Uprchlíci), Arnold Fanck (dokumenty Josef Thorak, Werkstatt und Werk a Arno Breker), Wolfgang Liebeneiner (Žaluji), Fritz Hippler (dokument Věčný Žid), Leni Riefenstahlová (dokumenty Vítězství víry, Triumf vůle, Olympia), Walter Ruttmann (dokumenty Blut und Boden a Altgermanische Bauernkultur).
Jean Delannoy (Věčný návrat), Pierre Ramelot (Les Corrupteurs), Paul Riché (hr. dokument Tajemné síly), José Louis Sáenz de Heredia (Raza), František Čáp (Jan Cimbura), J. A. Holman (Velká přehrada), Jan Rejlek (Krása a síla), Miloš Cettl (Kolesa dějin).
„Nečučet“!
Aby nedošlo k nedorozumění! Bez výjimky i ke všem výše jmenovaným filmům je třeba přistupovat mnohem více jako k prameni poučení než jako k zábavě, která – pravda – byla a je prvotním smyslem „kina“. Jenže způsob filmového vyprávění se od roku 1945 mnohokrát změnil a zvláště pro nejmladší generaci, a to nejen pro tzv. většinové diváky, vyrostlé na digitálním obraze, klipovém střihu, komiksové estetice apod., může být starý filmový jazyk téměř neúnosný. Vystoupit z doby, kterou žijeme je zajisté nesnadné a zdaleka ne každý je schopen dosáhnout náležitého vcítění, uměleckého i jiného, zvláště bez předchozího výcviku. Pak nezbývá než se vzdát nebo:
Klasifikovat, strukturovat, hledat si „své“ pasáže…
Hrané i dokumentární filmy, ať už se odehrávají v jakémkoli čase, vypovídají též o době, v níž vznikly. Aby je dnešní divák dokázal lépe ocenit, měl by se jednak snažit vnímat je v širším kontextu, jednak neposuzovat je jako celek, ale zaměřit se na různé roviny, např. jasně odlišovat hodnoty esteticko-umělecké a historické, jednotlivé dějové linie, zaměřit se na detail nejen ve scénách (prostředích), ale i v jednotlivých záběrech atd. Platí, že nejhůře dnes zpravidla na „starých filmech“ snášíme jak to, bez čeho si je jejich tvůrci většinou vůbec nedovedli představit – tedy dobovou konvenci (třeba v zobrazování milostných vztahů), tak různé „neotřelé postupy“, které se mezitím buď změnily v klišé, nebo se ukázaly být slepými uličkami. Avšak i mezi zaniklou konvencí a zaprášeným balastem se může skrývat aktivizační potenciál!