Zapomínáme na Maxe Horkheimera (14. února 1895 – 7. července 1973)

Max Horkheimer

Autor: Alex Kurtagić

Dne 7. července uplynulo 41 let (psáno v roce 2014, pozn. DP) od smrti Maxe Horkheimera. V letech 1930-1953 zastával – coby jeden z nejpřednějších představitelů Frankfurtské školy, skupiny, která vstoupila do historie tzv. kritickou teorií, plně spekulativní směsí marxismu a freudovské psychoanalýzy – post ředitele Ústavu pro sociální výzkum (tzv. Frankfurtská škola).

Horkheimer se narodil do bohaté, konzervativní, ortodoxně židovské rodiny. Jeho otec Moritz byl úspěšným a zámožným podnikatelem, vlastnícím několik textilek, které chtěl Maxovi předat. Na tuto životní dráhu jej také od roku 1910 připravoval. Vše nakonec dopadlo jinak: Max potkal brzy poté na taneční zábavě Friedricha Pollocka, 1] s nímž se rychle spřátelil. Pollock, jehož otec se odvrátil od judaismu, nebyl tradiční v žádném slova smyslu. V dějinách Frankfurtské školy popisuje Rolf Wiggerhaus, jak právě tento přátelský svazek povzbudil Maxe k „emancipaci“ ze svého buržoazního, konzervativního původu a výchovy. Spolu s Pollockem četli:

„naturalistické kritiky buržoazní společnosti – Ibsena, Strindberga či Zolu; … Tolstého a Kropotkina – sociální revolucionáře, prosazující asketický život a lásku k veškerenstvu; … Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti a Spinozovu Etiku, … a Die Aktion Franze Pfemferta – volnou tribunu pro literární protiválečnou a protiburžoazní opozici předválečné Evropy, zřetelně ovlivněnou politickým radikalismem svého editora.“ 2]

Postupně zavrhl podnikatelskou kariéru a do roku 1924 už popisovalo okolí jeho i Pollocka jako „komunisty”. 3]


Max studoval psychologii, ale během vytváření své disertační práci zjistil, že jedna tematicky velmi podobná právě vyšla na jiné univerzitě, což zhatilo jeho plány. Proto obrátil svou pozornost k filozofii a v tomto oboru také dosáhl habilitace.

Práce Horkheimerovy skupiny byla pseudovědecká. Usilovala mj. o pochopení „autoritářské osobnosti“, pročež v roce 1950 vydala eponymní „studii“, vedenou Horkheimerovým blízkým přítelem a takřka totožně smýšlejícím kolegou, Theodorem Adornem. Výstupy Frankfurtské školy byly typicky tendenční a plné dvojích standardů. Kupříkladu naprosto ignorovali levicové autoritářství (přestože většina Asie a polovina Evropy byla ve spárech brutálních komunistických režimů, jejichž počty obětí se šplhaly do desítek milionů), a soustředili se na pravicové autoritářství, s nímž nakládali jako s psychiatrickou poruchou. Frankfurtskou školu berou mnozí akademici dodnes vážně, přičemž nemají sebemenší problém s neuvadající podporou vražedné ideologie. Závěry, k nimž skupina dospěla, však vždy byly nucené, neintuitivní a postrádající adekvátní empirickou oporu.

Celá skupina pociťovala skutečně velmi hluboce zakořeněný odpor k empirismu a pozitivistické vědě, jak vysvítá z Horkheimerem a Adornem společně sepsané knihy Dialektika osvícenství z roku 1947. Její tón je abstraktní a smělý, s prokazováním svých tvrzení se však autoři příliš neobtěžují. Podobně jako Autoritářská osobnost je i tento spisek moderními akademiky oceňován, a objevuje se v seznamech povinné četby západních univerzit.

Jelikož si kritická teorie našla cestu k akademikům napříč západním světem, napáchala Horkheimerova skupina nepředstavitelné škody. Jejím cílem bylo vystavit liberální Západ radikální kritice zleva. Protože pochopili nedostatečnost klasického marxismu k tomuto účelu – zaměřoval se totiž výhradně na domnělý antagonismus mezi kapitalisty a proletariátem – rozhodli se vytvořit nový rámec. Práce Horkheimerovy skupiny umožnila dle libosti rozšiřovat výčet utlačovaných skupin takřka donekonečna: nyní sem byly počítány i oběti rasismu, sexismu, homofobie, antisemitismu atd. atd. Kolem této ideologie se zformoval projekt Nové levice. Málokoho překvapí, že také její „otec“ Herbert Marcuse vzešel z prostředí Frankfurtské školy.

Zásadní marxistickou kritikou liberalismu představovala jeho neschopnost splnit příslib rovnosti: pomocí kapitalismu naopak liberální společnosti vytvořily a udržovaly hierarchie. Marxismus se tak zaměřil na rovnost, jeho výsledkem ale byly chudoba, tyranie a masové vraždění. Kvůli své utlačovatelské praxi nemohl porazit západní liberalismus, který naopak produkoval bezpečné, bohaté a přitažlivé společnosti. Komunistický teoretik Antonio Gramsci byl skutečně nucen zamýšlet se nad novými způsoby implementace komunismu v západních demokraciích, neboť všechny pokusy o komunistické revoluce na Západě selhaly. A tak se Nová levice – i se zachovaným důrazem na rovnostářství – prezentovala jako zdánlivě osvoboditelská, a jako vlk v rouše beránčím dosáhla mnohem většího úspěchu než ortodoxní marximus. Liberalismus nebyl svržen, „jen“ nenávratně pozměněn. Protože rovnost představuje jednu ze základních hodnot liberální i levicové ideologie, nemohl se liberalismus principiálně vzepřít volání po její větší míře – mohl se mu však přizpůsobit. Liberalismus tak začal klást důraz – místo osobní svobody – na neomezovanou rovnost. Výsledkem byla hegeliánská syntéza. Na Horkheimerovu skupinu je třeba nutno nahlížet jako na činitel – jeden z klíčových činitelů – který tuto přeměnu umožnil. Z obskurní teorie se stala pouliční politika a později vládnoucí ideologie.

Zprvu se tato transformace může mnohým jevit pozitivně. V některých oblastech nepochybně existoval prostor pro reformu a osvícenější postoje. Když se však na situaci podíváme pozorněji, zjistíme, že neomezená rovnost – tedy zvolený přístup k reformě – nejenže nestvořila spravedlivější a harmonickou společnost – vedla naopak k nevyhlášené válce všech proti všem, již rozdmýchávají „politika“ identity, genderu, třídy a rasy pomocí neustále zjitřovaného pocitu křivdy a historické nespravedlnosti. Podobně pak i posun od liberální rovnosti příležitostí k marxistické rovnosti výsledků nevedl k deklamovanému vymýcení „privilegia“, ale jeho přesunu od jedné třídy občanů k jiné: odlišná míra schopností znamená, že zdatnější musí být potrestáni a udělat prostor méně schopným, kteří se následně stávají privilegovanou vrstvou, s neukojitelným pocitem oprávněného nároku, získaného následkem nezasloužených benefitů. Co hůř: objevují se zprávy o škrtech a dokonce rušení vědeckých oddělení univerzit, zatímco vznikají štědře financovaná oddělení pro diverzitu a rovnost, kde by plat jednoho „zástupce pro diverzitu“ vydal na zaplacení dvou onkologických výzkumníků. Boj za rovnost výsledku nejenže privileguje nehodné, vede také k bolesti, utrpení a dokonce smrti. A vztahy mezi pohlavími? Namísto většího počtu spokojených manželství máme více rozvodů, neúplných domácností, antagonismu a sporů mezi pohlavími. Je ironií, že se Horkheimer narodil na Valentýna. Mohli bychom pokračovat. Hmotné škody byly nezměrné, společenské však větší.

Podle Wiggerhause byl jedním z Horkheimerových hlavních argumentů nárok hmotně deprivovaných na materiální egoismus. I když se Horkheimer – jak dokumentuje Kevin MacDonald – nakonec smířil se svým původem a přijal zpět za svou židovskou metafyziku, nelze se ubránit závěru, že jeho protiburžoazní svatá válka nebyla ničím, než sublimovanou rebelií proti jeho otci. Kerry Bolton ve své knize The Psychotic Left zdůrazňuje rebelii proti rodičovské autoritě coby typický psychologický rys radikálních rovnostářů. Autoritářská osobnost ji vykreslila coby zdravý rys. Horkheimerova tvář však – zejména v pozdějších letech jeho života – nesla stopy vnitřního konfliktu.

Maxe Horkheimera bychom si neměli připomínat, měli bychom na něj zapomenout. Pokud Dante Alighieri vykreslil ve svém Infernu posmrtný osud pachatelů zla přesně, je Horkheimerovo místo v osmém kruhu pekla, spolu s kuplíři, svůdci, lichotníky, prodavači církevních postů, věštci, úplatnými, pokrytci, zloději, špatnými rádci, rozsévači sváru, padělateli a lháři. Žil až příliš dlouho; buďme vděční alespoň za to, že ho smrt nakonec milosrdně zastavila dřív, než stihl napáchat ještě víc škody. Co se týče jeho odkazu: největšího dobra může pomoci dosáhnout svým upadnutím do obskurity, kde poslouží jako odstrašující příklad.

Poznámky:

1] Friedrich Pollock, celoživotní přítel Maxe Horkheimera, spoluzakladatel Ústavu pro sociální výzkum […] Narodil se 22. května 1894 ve Freiburgu in Breisgau. V letech 1911-1914 prodělal obchodnickou výuku v Bruselu, Manchesteru, Londýně, v letech 1915-1918 vojenskou službu, po válce studoval na universitách v Mnichově, Freiburgu a Frankfurtu ekonomii a politickou vědu. Studia ukončil doktorátem suma cum laude disertací o Marxově peněžní teorii. V letech 1923-1933 byl spolupracovníkem frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum (jako jeho spoluzakladatel), roku 1927 habilitoval a stal se soukromým docentem na universitě ve Frankfurtu. Roku 1930 založil pobočku Ústavu v Londýně, v roce 1933 emigroval nejdříve do Ženevy, pak do USA. Usadil se v New Yorku, podílel se na práci Ústavu znovuzřízeného v emigraci a přednášel na Kolumbijské universitě.  V roce 1950 se vrátil do Frankfurtu. Opět spolupracoval na obnovení Ústavu pro sociální výzkum; stal se řádným profesorem národohospodářství na universitě ve Frankfurtu. Roku 1967 odchází do důchodu a usazuje se v Montagnole ve Švýcarsku. Hlavní díla: Die planwirtschaftlichen Versuche in der Sowjet Russland 1917-1928 (1929); Structural Changes in the American Economy (1940); Gruppenexperiment. Ein Studienbericht (1955); Die sozialen und wirtschaftlichen Folgen der Automation (1956); Automation. Materialien zur Beurteilung ihrer ökonomischen und sozialen Folgen (1964). Citováno z: Filosofie a ideologie frankfurtské školy: kritika některých koncepcí: [sborník]. 1. vyd. Praha: Academia, 1976. 5, 447 s.
2] Rolf Wiggerhaus, The Frankfurt School: Its History, Theories, and Political Significance (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1995), str. 42.
3] Ibid., str. 46.

Článek Alexe Kurtagiće Forgetting Max Horkheimer vyšel původně na stránkách vydavatelství Wermod&Wermod.

Friedrich PollockTheodor AdornoHerbert MarcuseAlex KurtagićNová leviceWermod and WermodKulturní marxismusMarxismusMax HorkheimerFrankfurtská škola