Autor: Rexhino Abazaj
Po rozhovoru s italským filozofem Diegem Fusarem, otištěném v posledním čísle Libero, jsem si musel položit otázku, proč levicový magazín někomu takovému popřává sluchu.
Doktor filozofie dějin Fusaro působí v Miláně. Vydává knížky u nejprestižnějších vydavatelství a pravidelně se objevuje v televizi. I když je skvělý řečník, nedokáže jeho talent zakrýt politické přesvědčení.
Tradiční nakladatelství italské levice Feltrinelli svěřilo Fusarovi monografii Antonia Gramsciho – nikdo si však už podle všeho nevšímá, že Fusarův Gramsci je protivědecký nacionalista, přímo spojený s teorií pravicového gramscianismu Alaina de Benoista ze 70. let.
Překrucování díla marxistických teoretiků se zdá být Fusarovým nejoblíbenějším koníčkem. V jednom ze svých článků se pokouší naverbovat Lenina do protievropského tažení na obranu buržoazního národního státu. Nemusíte být zrovna marxista-leninista, abyste věděl, že Lenin rozhodně nebyl fandou buržoazních národních států. Fusaro v pasážích o národě a národním státu zůstává vágní – užívá nejasných formulí, nejčastěji výpůjček od Gramsciho. Jak totiž ten poznamenal ve svých Sešitech z vězení, naše perspektiva by nepochybně měla být internacionální, výchozí bod však musí být národní.
Fusaro v rámci své profesní činnosti přednášel o Marxovi na ústředí CasaPound – neofašistické organizace, která v Itálii provozuje několik „společenských center.“ A konečně byl Fusaro žákem filozofa Costanza Preveho, odborníka na Marxe, který usiloval o překonání pravo-levé dichotomie a zasazoval se o vytvoření „rudo-hnědé“ – nebo jak říkají někteří „eurasijské“ – společné fronty proti kapitalismu. Nedávno napsal Fusaro na Twitteru: „Je načase vytvořit italskou národní frontu, abychom zemi zachránili před evropskou diktaturou!“
Fašisté se snaží infiltrovat levici
Na sympatie, které jisté části krajní pravice nezřídka projevují levicovým hnutím, musíme dávat pozor – mohou totiž pro lidi činné v určitých oblastech mít nebezpečné následky.
Už ve 20. letech minulého století se v Německu začal vyvíjet národní bolševismus. Hnutí se zaměřovalo na levicovou problematiku s nacionalistickým podtextem – jeho filozofii lze přirovnat k popisu vlastní pozice Jean-Marie Le Penem ve francouzských prezidentských volbách v roce 2002: „Sociálně nalevo, ekonomicky napravo a francouzský nacionalista.“
Na počátku 21. století se dědici národního bolševismu začali pokoušet navázat kontakt s antiimperialistickou a internacionalistickou levicí. Militantní levice se od nich často nedistancovala především kvůli nevědomosti a nepochopení. Následky infiltrace nacionalisty ještě nelze přesně dohlédnout, ale v Itálii se internacionalistické hnutí právě kvůli tomu začalo štěpit. Po krymské válce se také objevují závažnější konflikty mezi anarchistickými a marxistickým skupinami a nacionalistickou levicí jako strana Borotba v Rusku a na Ukrajině.
Po pokusu o spolupráci se spisovatelem Claudiem Muttim – jehož nejsilnější intelektuální inspirací je krajně pravicový ruský myslitel a zakladatel Nacionálně-bolševické fronty (NBF) a Eurasijského hnutí Alexandr Dugin – označili italští antifašisté organizaci Millenium za „rudohnědou.“ Uvedené Duginovy projekty usilují o sjednocení všech rusky mluvících zemí ve snaze vytvořit protiváhu atlantickým státům. Dugin bývá také považován za propagátora Putinova připojení Krymu k Ruské federaci.
Dugin na oplátku čerpal z díla Jean-Françoise Thiriarta, autora antiamerické a antisovětské ideologie ukotvené v pojetí Evropy coby kolébky civilizace. Ten postupem času začal vnímat SSSR jako nacionalistickou výspu se Stalinem v čele a sympaticky nahlížet na Čínu. Zformuloval myšlenku „Eurasie“ – politické a kulturní entity schopně postavit se USA, které nyní považoval, spolu s jejich izraelským přívěškem, za fakticky jediného nepřítele.
„Leví fašisté“ získávají půdu pod nohama
V rámci pozoruhodného vývoje uvnitř rudohnědého hnutí se podařilo menšinové složce „levého fašismu“ nakazit celou šíři mimoparlamentní pravice. V Itálii můžeme nalézt rudohnědé tendence v seskupeních jako Fiamma Tricolore či Forza Nuova, stejně jako v rámci neofašistických organizací jako CasaPound a další.
CasaPound a Forza Nuova se hlásí k tercerismu (třetí cesta) – nacionalistické a fašistické ideologii, jejíž stoupenci se prezentují jako „mimo levici a pravici,“ v opozici proti kapitalismu i komunismu. Mezi prvními tvůrci této ideologie byl i předák Forza Nuova Roberto Fiore. Nezapomínejme také, že militanti z této skupiny se na Donbasu zapojili do rusko-ukrajinského konfliktu na straně Novoruska.
Rudohnědá fronta opouští třídu ve prospěch národa
Rudohnědí se šikovně maskují a svou pravou tvář skrývají za na první pohled levicovou rétorikou a symboly. Jeden klíčový postoj ale charakterizuje celé rudohnědé hnutí – každý jev kolektivního života je vysvětlován coby optikou mezinárodní politiky. Sociální vývoj určuje dialektika mezi kulturně homogenními národními bloky a nadnárodní opozicí, které se spolu střetávají v trvalém konfliktu o dosažení kulturní hegemonie na jedné, a samotné přežití na straně druhé.
Spojení Evropy a Asie („Eurasie“) pak chápou jako entitu schopnou úspěšně se postavit americkému imperialismu. Evropská unie ve své stávající podobě na tento úkol zdaleka nestačí. Při odporu proti americkému imperialismu se připouštějí spojenectví s kterýmkoliv státem či silami se stejným cílem – ať už jde o islámské fundamentalisty, nacionalistické Slovany nebo socialistické země jako Kuba či Venezuela.
Kapitalismus zavrhují a jeho ztělesnění – tedy banky a velké investiční fondy – obvykle považují za entity ovládané Židy. Třídní konflikt však mají za relikt minulosti. Z rudohnědé perspektivy se mocenské vztahy staly „geopolitickými“ – Rusko, Čína a Vietnam (země v reálu prosazující neokapitalismus), stejně jako Irán a další jsou vnímány jako opozice globálního systému. „Národy“ a „etnika“ nahradily třídu.
„Komunitární“ ideologie není pokládána za rasistickou – každé společenství by si mělo zachovat svou kulturní identitu. Masový exodus přílivu lidí do bohatších zemí nevykládají jako následek chudoby, ale jako americký plán na ovládnutí Evropy – a budoucnosti Eurasie. Podporovány mezinárodním kapitálem a jeho vládci usilují Spojené státy o zadušení naší kultury.
Článek Rexhino Abazaje Don’t be fooled by the red fascists vyšel na stránkách časopisu Libero 4. ledna 2016.