Váš životní příběh, od FAR k MSI a Ordine Nuovo, Fiamma Tricolore až MIS, [1] je plný různých starostí a komplikací. Která zkušenost byla ta nejvíce hořká a která naopak ta nejsladší?
Nejhorší zážitek mám z kongresu ve Fiuggi. [2] Nespojil jsem se s Alleanza nazionale, protože mnozí – a to i z těch, kteří mi tleskali a možná nad tím pak plakali – mě ujišťovali, že pokud odejdu, pokud se nespojím s AN, pak mě budou následovat. Namísto toho jsem odešel téměř sám. Naříkali i nadále, ale zůstali. Co se týká příjemných starostí, tak ty jsem asi neměl. A ani si nemyslím, že v životě vášnivě a oddaně politicky angažovaného člověka, jak tomu bylo u mne, existují. Nicméně dnes musím dodat, že ona vášeň a oddanost mohou způsobit jistou „zaslepenost“, ztrátu smyslu pro racionální rovnováhu, který je ovšem v politice potřeba vždy zachovat. Zpětně samozřejmě není k ničemu.
Na co ze svých politických bojů rád vzpomínáte?
Rád vzpomínám na prvních deset, patnáct let po válce, kdy jsem, spolu s mnohými dalšími (četli jsme krásnou Cariotiho tematickou knihu „Sirotci ze Salò” [Gli orfani di Salò]) pokračoval, obnovoval a prohluboval v politickém terénu tentýž „konflikt“, který nás se vší naší adolescentní čistotou úmyslů dovedl k boji v mládežnických oddílech Sociální republiky. [3]
Váš první „křest ohněm”?
Stálo by hodně úsilí najít jedno přesné datum pro to, čemu říkáte „křest ohněm”. Jestli se dobře pamatuji, tak to byly moje polemiky o Atlantickém paktu na prvním kongresu MSI. Pro mnohé byl Atlantický pakt logickým a dogmatickým cílem našeho „transferu” do oficiálního politického života: „pro mě to byla pouze trpká nutnost, ale nikoli náš osud”. [4]
Bylo v politice před třiceti, čtyřiceti lety více účasti a angažovanosti?
A to je přesně to, co v dnešní politice chybí: účast, angažovanost, obecné nadšení – takové, které je cítit ve vzduchu, co je dýchatelné a životadárné jako vzduch – že se vytváří něco společného a zároveň něco, co může zastat kdokoli. Dnes si každý „dělá“ a „jde“ za svým vlastním cílem. A proto je dnes, a to i v politice, tolik osamocenosti; té samé osamocenosti, která charakterizuje dnešní sociální život.
Změnil se způsob, jakým se dělá politika?
Jistěže se změnil, a jak! A mně se zdá, že se změnil k horšímu a nejsem jediný, kdo si to myslí, kdo soudí, že se změnil k horšímu; tak trochu to říkají všichni, a pokud bychom chtěli odkazovat na knihy, které píší, dalo by se říci, že máme k dispozici velmi početnou knihovnu. Způsob, jakým se dělá politika, se změnil, protože, jak jsem uvedl před chvílí, se změnily cíle i hodnoty. Jednoduše řečeno – málo hodnot a hodně zájmů.
Je fašismus mrtvý?
Očividně je „překonaný” jako program a forma vedení státu, je překonaný, protože už neexistuje to, co tvořilo jeho základní prvky (tedy „fondány”, ve smyslu podloží). Ale je svým způsobem „živý”, protože se na něj i dnes lze dívat pozitivně jako na „studnici”, zdroj podnětů, varování před problémy a příkladů k následování, pokud je aktualizujeme.
Co pro Vás znamenal Benito Mussolini?
Pro Itálii je to především muž, který ji ze země hašteřivého seskupení lidí transformoval v Národ, jakým je dnes. Pro Itálii, Evropu a celý svět pružný revolucionář a „gradualista”, který hledal novou formu státu konzervativní pravice a socialistické a komunistické levice. Sepsal jsem o něm jisté „zamyšlení”, které zde uvedu a které mě svého času stálo hodně práce, abych je jakž takž dal dohromady.
BENITO MUSSOLINI
Revolucionář, státník, zákonodárce
Během svého bouřlivého a dramatického života:
Zušlechtil bažiny v Itálii a poušť v Libyi;
usmířil kapitál s prací a stát s církví;
vytvořil sociální stát a chtěl, aby práce byla jeho centrem;
rozdrtil obležení 52 národů a smetl otroctví v Etiopii, přinášeje milióny osadníků a stavě jim ulice, přístavy a nemocnice;
zachránil Itálii od komunismu v r.1922 a Španělsko – a s ním i celou Evropu a svět – od stalinistického bolševismu v r.1936;
z Itálie, jež roku 1922 byla se svými nemocemi a bídou třetím světem Evropy, udělal moderní národ, obrátil autoritu státu ke společnému blahobytu;
chtěl, napřed KORPORATIVISMEM, integrovat síly práce, techniky, vědy a produkce do právní struktury státu a pak, SOCIALIZACÍ, přivést pracující do centra tohoto podniku, s právem na jejich zisky i na vedení.
Letěl vysoko, Benito Mussolini, snil o tom, že „půjde dál”.
Myslel si, že ekonomie není lidský osud.
Snil – možná příliš napřed ve srovnání s muži jeho doby a vzhledem k tehdejším prostředkům – o rozdrcení hegemonie ekonomie nad politikou a peněz nad ekonomií a nad lidskými životy.
Nakonec podlehl ne toliko silám plutokratických komunistů, jako zradě a odpadlíkům.
MY, kteří ho věrni následujeme i do obrovského zákopu CTI v ITALSKÉ SOCIÁLNÍ REPUBLICE, zatímco další zrady přicházejí, potvrzujeme naší neutuchající víru v NĚJ, náš vděk za jeho nezměrné dílo a víru v Jeho SOCIÁLNÍ REVOLUCI, v jeho ideály, ve fašismus zamýšlený jako „Slunce chudých” a v naději i utrpení mladé Itálie.
JISTI, ŽE BUDOUCNOST PATŘÍ NÁM! [5]
Mladí potřebují věřit v něco opravdového, správného a celistvého, co byste jim doporučil?
Jistěže mladí potřebují věřit. Pokud jako mladí v nic nevěříte, jak pak můžete žít slušně? Ale stejně jasné je, že dnes mají mladí mnohem méně motivace v něco anebo v někoho „věřit“. S takovým množstvím negativních příkladů, které jsou všude kolem, ve většině vyrůstají bez perspektivy věřit angažovaně, s pílí, kterou jsme měli my a všechny generace minulého století.. Pokud mohu v této otázce radit – ale je v této otázce možné vůbec radit, a je tu rada vůbec k něčemu? – přál bych si, aby se někdo nebo něco do této role a do této funkce vrátilo. Neradostný společenský život, nebo lépe šedý a fádní společenský život, ze kterého se stává, jak to nyní vidíme, život nespolečenský, život „autonomů“, kteří baží jen po zisku a komfortu. Život, který nemá smysl, protože postrádá cíle.
Stav informací v médiích mi připadá poněkud podjatý proti mladé pravici, proč?
Protože média jsou stále hegemonií levice; nebo lépe řečeno levičáctví, obecného a generalizujícího pokrokářství, které nadále „dělá modernu“, dominantní, trvající, neochvějnou.
Kam nás dovede současná evropská politická situace?
Nevyhnutelně nás přivede k tomu, že Evropa převezme „svou“ roli, mezi Spojenými Státy, Ruskem a nově vznikajícími silami jako Čína a Indie, islámským světem a třetím světem a čtvrtým světem chudých zemí. Ale Evropa může udělat hodně, nejen pokud najde rozměr, který jí dosud chybí, ale i pokud bude schopna vypracovat svůj model občanského a společenského života, jinak skončí jako obrovská zóna volného pohybu osob, materiálu a služeb, vrátí se do role rozsáhlého „tržiště“ produktů a nebude moci mít politické role nebo ambice. Evropa potřebuje „projekt“, model na vyšší úrovni, napřed spíše kulturní než politický.
Mohly by všechny evropské strany extrémní pravice v případě konsenzu zformovat jednotnou evropskou stranu?
Jistě by mohly. Když jsem byl evropským poslancem, napínal jsem své síly právě tímto směrem. A řekl bych také, s velkým důrazem, že naším hlavním nepřítelem byl „nacionalismus starého stylu”, šovinismus rázu osmnáctého století, ten samý, který, stoupaje po kořenech evropské historie posledních sto padesáti let, přinesl pak v rámci Evropy tolik válek. Válek, které vyústily v Jaltu, zmizení Evropy ze světové politické scény a rozdělení světa mezi Spojené státy a Rusko..[6]
Které z těchto nových stran se nejvíce blíží vaší představě politiky?
Všechny jsou, alespoň v hlavních liniích, stejně platné. A mrzí mě, že již nejsem ve Štrasburku, abych s nimi mohl pracovat a tlačit je alespoň k vytvoření „paktu jednoty akcí”.
Co je politicky nesprávné?
Naprosto nesprávné je nedržet se převzatých závazků, veřejně (nebo i soukromě) daných slibů; nedodržet dané slovo.
Vy jste byl vždy v první linii, kde jste udělal kdy chybu?
Udělal jsem mnoho chyb, tolik, že si je ani všechny nepamatuji. Za 50 let politického života v Římě, Štrasburku a Bruselu k nim nemohlo nedojít, bylo by divné – nemožné – kdyby tomu bylo naopak. Kdybyste se mě zeptal, která byla moje největší chyba, řekl bych – jako již při jiných příležitostech – že jí bylo nevstoupení do Alleanza nazionale. Možná – říkám ´možná´ a zdůrazňuji pochyby, protože se pohybujeme v rovině dohadů – kdybych byl zůstal „tam uvnitř”, byl bych politicky mohl být snáze jakýmsi dosažitelným „referenčním bodem”.
V 70. letech existovala takzvaná „rudá pomoc”, existovala také „černá”?
Jisté formy „pomoci” existovaly v našem okruhu již dříve než v 70. letech, vlastně od dob prvních Svazů revoluční akce, slavných FAR. Tehdy si pomáhaly tisíce veteránů z RSI, kteří byli uprchlíky nebo hledaní nebo utekli z vězení či z koncentračních táborů, ocitli se bez práce a vážně jim hrozila smrt hlady. A podtrhl bych – hrdý na naše lidské milieu – že této zoufalé situaci čelili s důstojností: pouze nemnozí sklouzli k běžné kriminalitě a jen velmi málo jich „vyměnilo vlajku”.
Cítíte se politicky perzekuovaným?
Jestli je něco jistého, pak je to fakt, že jsem byl často – ne vždy, ale často – perzekuován. Za bomby, které jsem neodpálil, jsem perzekuován ještě dnes, v soudem neuvěřitelně stále odkládaném případu krveprolití na Piazza della Loggia v Brescii. [28. 5. 1974 tu bomby zranily 94 lidí a 8 zabily, oficiální verze zní, že to byly bomby „neofašistů”, Rauti byl v této věci vyslýchán ještě 15. 5. 2008 a soud pokračuje]
Vaše pravda o …?
Moje pravda o čem? O krveprolitích, která mě – jako nařčení – vždy více přitížila léty a léty strávenými soudními vyšetřováními, od Trevíza po Milán a od Bologni po Catanzaro: plod zkorumpovaných tajných služeb, štvaných CIA, aby realizovaly „strategii napětí”; k nemalému prospěchu setrvávání Washingtonu u moci..[7]
Jaký byl, podle Vás, nejvíce ohromující justiční omyl u politicky motivovaných trestných činů?
Případ krveprolití v Bologni. A tady je třeba zdůraznit odvážné a senzační gesto Cossigy, který, když jsem byl generálním tajemníkem MSI, veřejně požádal o odpuštění za obvinění, která ihned po atentátu přednesl a na kterých se podílel. [2. 8. 1980 si výbuch na nádraží v Bologni vyžádal 85 mrtvých a 200 raněných, nařčení aktivisté však museli být, pro nedostatek důkazů, zproštěni obžaloby; některé stopy vedly k záhadné zednářské lóži P2; toto pozadí masakru líčí mj. Kriminální román, it. tv-film natočený Michelem Placidem, který byl loni uváděn Českou televizí]
Vaše myšlenka pro Národ?
Moje „národní myšlenka” je přejít liberálně kapitalistický systém. To je záležitost devatenáctého století, kterou je třeba odložit a překonat.
Kdo je Pino Rauti?
Zopakuji: Kdo je Pino Rauti, to musí – nebo lépe řečeno budou muset – zhodnotit jiní, až přijde čas.
Věta, která vás identifikuje?
Jediná věta: Věrnost kořenům.
Převzato z knížky Republika Salò: skutečný fašismus.. Kráceno. Další ukázka zde. Možnost objednávky zde.
Poznámky:
1. FAR – Fasci di Azione Revoluzionaria/Legione Nera (Svazky revoluční akce/Černá legie), působily v letech 1945 – 51. Nejznámější akce: obsazení rádia Roma III. v den prvního výročí Mussoliniho smrti; přepad kina, v němž se promítal Rosselliniho film Řím, otevřené město (Rossellini ovšem dříve scénáristicky spolupracoval třeba i s Vittoriem Mussolinim na filmu Hrdinný letec), pumový útok na americkou ambasádu apod.; MSI – Movimento sociale italiano (Italské sociální hnutí), 1946 – 1995, nejvýznamnější poválečná neofašistická strana, v polovině 70. let měla přes 400 tisíc členů ze všech vrstev (rozdělených do několika frakcí), zastoupení 56 poslanců (zvolených 2, 9 miliony hlasy) a 26 senátorů (zvolených 2, 8 mil. hlasy), milion odborářů atd.; Ordine nuovo (Nový řád), 1954/56 – 1973, mimoparlamentní konzervativně-revoluční hnutí, v roce 1968 mělo okolo 12 tisíc aktivistů v celé Itálii; Fiamma Tricolore (Trojbarevný plamen) – odštěpenecká organizace těch, kteří nesouhlasili s tím, když se MSI pod Finiho vedením změnila v konzervativní Alleanza Nazionale (Národní aliance); MIS – Movimento Idea Sociale (Hnutí sociální myšlenky), pokračující v ideálech RSI – Italské sociální republiky: www.misconrauti it : v roce 2008 šlo do parlamentních voleb s Forza nuova (Nová síla) Roberta Fioreho (ex-Terza posizione).
2. Kongres ve Fiuggi znamenal zánik staré MSI. Alleanza nazionale sice následně získala významný podíl na řízení státu v Berlusconiho vládě (od r. 1996), avšak za cenu, že „popřela vlastní minulost“. Jádro aktivistického, revolučního a antikapitalistického proudu následovalo Rautiho do Fiamma Tricolore.
3. RSI – Repubblica Sociale Italiana (Italská sociální republika), 1943 – 1945, poprvé ve své historii mohl italský fašismus, skoro neovlivňován kompromisem, realizovat svoji vlastní ideologii. Proto označení „autentický fašismus“.
4. „Autentičtí“ fašisté věrní ideálům RSI se bránili „spolupracovat se včerejším nepřítelem“ v NATO, když pak v první polovině 50. let získal v MSI konzervativní směr převahu, mnoho z nich raději odešlo, aby se připojili k různým mimoparlamentním hnutím a skupinám.
5. Tato „politická báseň“ musela vzniknout někdy mezi lety 1943 – 46, kdy Rauti bojoval v oddílech RSI (Battaglioni „M“, Guardia Nazionale Repubblicana), ale byl Spojenci zajat a internován v jednom z táborů v severní Africe.
6. Rauti vždy patřil k předním stoupencům evropeismu „třetí síly“, tzn. myšlenky, že jednotlivé evropské země mohou čelit síle vítězných velmocí, jež si mezi sebe Evropu po válce rozdělily, USA a Ruska (resp. někdejšího SSSR), jen ve společném svazku. Požadavek evropské federace byl nicméně obsažen již v tzv. Veronském manifestu Italské sociální republiky.
7. Itálie se s koncem šedesátých let stala jednou z nejvýznamnějších „laboratoří“ CIA. Ani odvážné výpovědi Francesca Cossigy, prezidenta Itálie v letech 1985 – 1992, tzv. akci Gladio, na níž se sám Cossiga spolupodílel, plně neosvětlily..