Uprchlík před válečnými útrapami, hladomorem, náboženským útiskem (čímkoli) dává najevo svoji vděčnost Švédsku. (Husby, květen 2013)
Autor: Kevin MacDonald
Další korálek na, podle všeho donekonečna se táhnoucí, nit etnicky sebevražedného švédského chování navlékla Cecilia Wilkströmová, europoslankyně za středopravou(!) Liberální stranu, kterou znepokojují zprávy o nedávných ztroskotáních a utonutích afrických uprchlíků usilujících dostat se do Evropy ve Středozemním moři. Všimněte si, jak je zas a znova využito holocaustu coby centrálního odůvodnění patologického altruismu, oslavy a importu rozmanitosti a vlastního vykořenění (dispossession) Evropanů.
Švédská europoslankyně stupňuje ve světle nejnovější středomořské pohromy uprchlických plavidel panevropskou a nadstranickou kampaň za „legální a bezpečné cesty do Evropy“ pro imigranty. Cecilia Wilkströmová řekla listu The Local, že členské státy Unie v současnosti dělají pro bezpečí uprchlíků tak málo, že budoucí generace to postaví naroveň chování Švédů, kteří za války „zavírali oči“ před holocaustem.
Europoslankyně – dlouhodobá stoupenkyně vytváření bezpečnějších podmínek pro uprchlíky hledající útočiště v Evropě – se znovu dostala na přední stránky v pondělí, když švédské televizi SVT řekla, že budoucí generace budou vnímat postup vlád zemí EU podobně jako appeasement před a během 2. světové války.
V následném rozhovoru pro The Local řekla politička středopravé Liberální strany: „Stojím za tím, co jsem řekla… Myslím, že mé děti a vnuci se mě jednou zeptají, proč jsme neudělali víc pro lidi prchající před ISIS, násilím v Eritreji a tak dále – když jsme věděli, že tam lidé umírají po tisících. [Právě naopak, tvé děti a vnuci se budou divit, jak jste mohli být tak naivní a morálně zkrachovalí, že jste je odsoudili do pozice nenáviděné menšiny v oblasti, kterou jejich předci ovládali po tisíce let.] „Lidé budou klást tytéž otázky jako po válce – ,když jste to věděli, proč jste něco neudělali?´ Ve Švédsku jsme dopustili, aby naše železnice použili k přepravě Židů do nacistických táborů smrti.“
Od minulého týdne bylo zachráněno asi 11 000 utečenců a podle současných trendů překoná rok 2015 loňskou sumu 170 000 příchozích k italským břehům.
Mnoho z nich putuje dále do třetích zemí jako Švédsko – které per capita přijímá víc uprchlíků než kterákoliv jiná země EU.
A to už vůbec nezmiňujeme očividné: drtivá většina Afričanů by raději žila v Evropě a pomoc uprchlíkům povede jen k zesílení jejich přílivu. Počet lidí v Africe přesáhl jednu miliardu a do konce století mluví demografické projekce o cifře 4,2 mld. – titěrné Švédsko i zbytek Evropy tedy budou mít plné ruce práce – především s ohledem na to, že naprosto není na pořadu dne konec chudoby, útlaku a válek typických pro černý kontinent.
Podobné smýšlení se neomezuje jen na jedinou švédskou političku nebo otázku Afriky. Švédsko už v roce 2013 ohlásilo, že kvůli probíhající občanské válce bude všem příchozím Syřanům garantován azyl. Přestože válka jednou nevyhnutelně skončí, tito uprchlíci si své právo trvalého pobytu ve Švédsku podrží natrvalo.
Co přesně Švédy činí natolik sebedestruktivně štědrými, že přijímají opatření, která je odsunou do pozice menšiny v zemi, již obývají přes osm tisíc let? Nemluvě o „obřím nedostatku bytů“, nezaměstnanosti 7,6%, statistikám o míře znásilnění, páchaných imigranty a obří finanční zátěží (každý produktivní Švéd ve výsledku na podporu imigrantů přispívá měsíčním platem.)
Když jsem nedávno mluvil na setkání Strany Švédů (podle níž by měli být občany země jen lidé západního genetického a kulturního původu), vyslechl jsem několik příběhů dokreslujících švédskou patologii. Naivní a důvěřivá žena pozvala do svého bytu skupinu Cikánů, aby je nakrmila a poskytla nocleh. Oplatili jí skupinovým znásilněním.
Také jsem si všiml na ulicích cikánských žebráků, včetně mužů – což se zdá neobvyklé, jelikož lidé raději darují dětem či ženám; u Švédů to však zdá se nevadí. (Většinu cikánských žebráků, které jsem poznal, tvořily velice vlezlé ženy s malým dítětem.)
Podobně i jeden dopisovatel, jehož zavedla cesta do Švédska, vzpomínal, jak se setkal se skupinkou mladých Švédů, vybírajících příspěvky na Tanzanijce. Stran Cikánů v daném místě prohlásil, že čím víc je člověk krmí a podporuje, tím víc jich přijde zabírat naše země. Švédové odpověděli v duchu „Ale proč? My je tu chceme, milujeme rozmanitost.“ Nevěřícně se zeptal: „Vy jich chcete víc?“ Načež mu bylo řečeno: „Ano, ano, vítáme je; my Švédové milujeme rozmanitost.“
Ve Švédsku jsou vítáni dokonce i profesionální žebráci.
I když se v tomto ohledu zdají být Švédové ze všech bílých zemí nejhorší, vidíme podobné věci i jinde. Jeden hispánský student pro AmRen napsal:
Bělochy nechápu. Znova a znova vidím bílé univerzitní studenty radostně sledující, jak mizí nejen jejich národ, ale také geny. Říkají, že by klidně neměli děti, nebo je měli s barevnými.
Když se pokouším mluvit o rase s mými bílými spolužáky nebo spolupracovníky, v drtivé většině se dočkám buď naprosté apatie nebo občas i nepřátelství.
Tady je video americké rodiny, jež se rozhodla týrat své dvě biologické ratolesti adopcí osmi Afričanů.
Níže vidíte dvě fotky z webu zasvěceného shromažďování obrázků mladých bělochů, pomáhajících barevným v Africe a jinde.
Není obtížné odhadnout, kolik vlastních děti tito mladí třicátníci stihli mít při všem to napomáhání množení barevných. Lze vůbec nalézt příklady barevných, jednajících podobně z čistě altruistických pohnutek? O žádných nevím. (Podpora černochů židovskou diasporou se nepočítá, stejně jako židovská úloha v prosazování barevné imigrace a multikulturalismu napříč Západem.) Proč čerpají běloši – nezřídka ti nejlepší a nejchytřejší – takový požitek z pomoci lidem tak naprosto odlišným od nich samých?
Každému čtenáři se jistě vybaví záplava vlastních příkladů. Můj stockholmský projev se z větší části zabýval možnými příčinami tohoto stavu. Video má titul “Psychological Mechanisms of Western Dispossession.” (Psychologické mechanismy západního vykořenění“). Zde je doprovodná powerpointová prezentace; snímky nebyly vždy dobře viditelné.
Jádrem mé přednášky byl individualismus, který podle mě leží u kořene problému; začal jsem však debatou o dvou mechanismech, jež se také opakovaně objevují na TOO – tedy že vládnoucí režim vytváří pro ambiciózní jedince masivní pobídky ke zničení vlastního národa (které mají obzvláštní přitažlivost pro sociopaty typu Billa a Hillary Clintonových, Tonyho Blaira, atd.) a že kontrola morální a intelektuální převahy nepřátelskými elitami vede k tomu, že řada Evropanů akceptuje legitimitu vlastního vykořenění.
Hlavní část mé řeči se soustředí na stopování evolučních kořenů v lovecko-sběračské společnosti, jejíž odkaz je v genech severní Evropy obzvlášť silný. Existují historické precedenty, jako hnutí za zrušení otroctví a obchodu s otroky na konci 18. století, k nimž došlo dlouho před nástupem židovských intelektuálních hnutí probíraných v The Culture of Critique – přestože tato Židy vytvořená a kontrolovaná hnutí nepochybně přišla s morálními kritikami Západu, které uspěly z velké části proto, že využily tytéž kulturní tendence, tolik vyvinuté na Západě a nikde jinde. V rukou těchto židovských intelektuálů – které jistě nepoháněl altruismus ani empatie – se mezi Evropany staly tyto tendence zbraněmi, určenými k vytvoření současné katastrofy, při níž je vážně ohrožena západní civilizace a samotné přežití jejích tvůrců, evropských lidí.
Zabývám se i dalšími relevantními mechanismy:
- individualismem, v jehož rámci se nezakládají soudržné skupiny na příbuzenství, ale na pověsti a přijetí morálního rámce skupiny;
- vertikální (top-down) kortikální kontrolou nižších mozkových mechanismů – např. etnocentrismu; kontrola mediálního a akademického diskurzu nepřátelskými elitami vede Evropany k potlačení vlastních přirozených etnocentrických tendencí (běloši se sice na škále etnocentrismu pohybují níže než ostatní skupiny, ale jistě jim kmenové cítění nechybí kompletně);
- systém empatie/lásky/výchovy, jehož vyšší míra vede k relativně nerozlišující empatii a často dokonce patologickému altruismu.
Jedná se o obtížnou a intelektuálně náročnou oblast – musíme se však pokusit ji pochopit. Jak poznamenávám ke konci, jedním z našich úkolů je pomoci bělochům uvědomit si vlastní patologicky altruistické tendence, a tak je snáze kontrolovat. Jakákoliv psychologická tendence vedoucí k sebedestrukci je skutečně patologická – dalo by se dokonce říct, nejvyšší možnou patologií.
Úvaha Kevina MacDonalda What’s wrong with the Swedes — and so many other Whites? vyšla na stránkách The Occidental Observer 25. dubna 2015.
nevím, proč v mém příspěvku zmizelo měkké „i“ ve slovech. V originále je mám.
Já si nemyslím, že takováto cesta vede k odhalení kořene. Psychologický aspekt má své místo, není však jediný. Naštěstí pan profesor netvrdí, že by jeho přístup byl vyčerpávající, mluví o jedné z příčin. Souhlasím.
Vypíšu podstatné body článku:
1) Co přesně Švédy činí natolik sebedestruktivně štědrými, že přijímají opatření, která je odsunou do pozice menšiny v zemi, již obývají přes osm tisíc let?
2) možné příčiny stavu psychologické mechanismy západního vykořenění
3) Jádrem mé přednášky byl individualismus
Pan profesor se zřejmě drží bio-psycho-socio schématu, jakožto modelu vysvětlujícího člověka. Společnost pak nutně psycho-socio oblast, z níž on se zaměřuje na tu psychologickou. Já si kladu otázku: „proč?“ Googlím s předtuchou a nalézám na wikipedii: „Kevin B. MacDonald (born January 24, 1944) is a now-retired American professor of psychology at California State University, Long Beach….“ Má předtucha se naplnila. Autor je psycholog. Ano, článek představuje psychologický pohled, už vím proč.
Pokud by nebylo jasné, co tím míním, tak mám na mysli kompetenci. Psycholog asi nebude odborník v zobecňování, či odborník v abstraktním myšlení; bude odborníkem na psychologický aspekt celého komplexního studovaného jevu.
Panu profesorovi a každému přemýšlejícímu bych položil několik otázek:
1) Jak se může stát, že v Evropě zakoření individualismus? Obecně: jak se může stát, že nové smýšlení nahradí původní smýšlení o člověku, o hodnotách, o společnosti?
2) z čeho vyvěrá onen patologický altruismus, kterého si pan profesor všímá? Individualismus je již projev, který patří do nějakého kontextu; individualismus nemůže existovat sám o sobě, musí mít podporu hodnotové základny.
Lidské psýché je aktivní a zároveň pasivní. Pasivní je v tom, že je tvarovatelné, ovlivnitelné. Člověk není ostrovem, viz např. konformismus ve skupinách. Pasivní složka představuje ovlivnitelnost až masírovatelnost. Oproti tomu aktivita duše spočívá v samostatné úvaze, k rozhodování, analytických, syntetických procesech, atd. které vedou k odmítání patologických názorů, tlaků, nadhledu, a k orientaci v problematice.
Jenže to ještě není všechno. Ve hře jsou hodnoty přicházející ze společnosti, které si činí nárok na člověka. Tedy, hodnoty operující v oblasti, kde je vyžadováno přijetí před rozumovou analýzou.
Každý takto aktivně-pasivní člověk spadá do rámce morálního světonázoru; lišíme se stupněm uvědomění si svého světonázoru a víry v něj. Každý člověk věří, že hodnota již vyznává je dobrá, málokdo již umí předvést i rozumový důkaz oné hodnoty. Samozřejmě, že člověk se vyvíjí, svůj názor přebudovává a vyměňuje kostky mozaiky na nové. Někdo více, někdo méně.
Toto vše je třeba mít na mysli, když přistupujeme k problému sebevražedného altruismu.
Pan profesor, když se ptá na původ sebedestruktivního altruismu, se obrací vědomě či nevědomě na celý v krátkosti popsaný psycho-socio morální komplex příčin. Zdůrazňuji, že zde vystupuje z rámce svého oboru a filozofuje, neboť provádí analýzu nad všemi třemi zmíněnými oblastmi. Přispěchává s řešením „individualismus“, což není v žádném případě psychologický fenomén spadající výlučně do oblasti jeho edukace. To je v pořádku, mnohý odborník ve svém oboru filozofuje, zobecňuje a snaží se nahlížet na realitu nikoliv pouze omezeně ze svého oboru, ale z komplexního hlediska. Já jen monitoruji, kde jsme a co jsme.
Pro rozšíření pohledu profesora MacDonalda vezmu právě onen hodnotový společenský systém a přidám jej k psychologickému pojetí, již představenému.
V dnešní Evropě je přítomno jisté myšlení, které označím jako liberální humanismus. Obsahuje i onu extrémní podobu sebevražedného altruismu, vyplývá z něj. K pochopení celé situace mne vedla úvaha, jak se vlastně tento liberální humanismus objevil na scéně.
Tento novodobý liberální humanismus má kořeny v křesťanství, co se hodnot týče. Představuje světské pokračování křesťanství. Srovnám-li oba „systémy“ a jejich hodnoty, pak již snáze vidím ony příčiny. Křesťanství znám velmi dobře, i jeho podoby v protestantismu a katolicismu.
Doporučuji k pochopení novodobého humanismu prostudovat základy křesťanství. Problémem v této oblasti je nadutost intelektuálů. Myslí si, že křesťanství znají, ale jejich názory jsou skutečně nedostatečné. Mají v něm fatální nedostatky. A není divu. Humanismus je skutečně prapodivný odvar a pokroucený obraz křesťanství. Aniž si to liberální humanista uvědomuje, jeho „světonázor“ mu znemožňuje vidět křesťanské hodnoty a pravdy ve skutečném světle. Myslí si že rozumí, ale vykládá již humanisticky. Jeho označení „křesťanský“ znamená ve skutečnosti „humanistický.“
Např. křesťan má první zodpovědnost milovat Boha ze vší své síly, celou svou duší a myslí. (kdo si myslí, že tohle je individualismus, ještě nepochopil, je třeba studovat dál). Pak je rodina a pak je bližní.
V humanismu je ztracena celá duchovní složka a je nesmyslně upřednostněn bližní.
Milosrdenství, které je představeno v křesťanství, má jiný charakter než humanistické milosrdenství. Milosrdenství je v křesťanství aktem svobodné dobré vůle, ke které je křesťan vybízen. A to má v křesťanství význam jako aplikace lásky k Bohu, jednání podle jeho vůle, protože jak bychom chtěli, aby se jiní chovali k nám, chovejme se k nim, protože je to samo osobě Bohu libé a Hospodin odplatí jinde a jinak, a člověk sám má radost, že se Bohu líbí. To vše je velmi svobodné.
Humanismus ostříhal kontext a nemá čím by milosrdenství podepřel. A tak se snadno milosrdenství činěné v rámci humanismu zvrhne na kategorický imperativ: „musíš pomáhat!“ „Existuje snad důvod nepomoci?“ A nikdo není schopen takovému imperativu rozumně čelit (zvláště intelektuálové ne) a jsou v davu jak vedené ovce na porážku. V křesťanství je garantem činěného milosrdenství Bůh sám, v humanismu garantem není nikdo. Milosrdenství se pak stává jakousi samozvanou vyšší morálkou, či lepšími mravy. Setkal jsem se s takovými lidmi, s tímto postojem. Pro ně je to vyšší humanita. Myslí to dobře, ale jsou v pasti. Nemohou odmítnout milosrdenství, ve svém dobromyslném myšlení.
Pro tento a mnoho dalších příkladů tvrdím a stojím si na tom, že humanismus je nepovedená karikatura křesťanství, zesvětštěné křesťanství okleštěné o duchovní složku.
A v tomto pohledu nacházím odpověď na otázku profesora MacDonalda:
„sebevražedný altruismus“ je projevem světonázoru postmoderních lidí, dotahujících své myšlení do konce. Onen světonázor je velmi nešťastný a přivádí skutečně celou Evropu do neštěstí. I bez těchto extrémistů se nachází Evropa v Nihilismu, přesně jak předvídal Nietzsche. Bohužel.
Toto vše, co okolo vidíme, jsou následky za vlasy přitaženého humanismu.
Já přicházím s kritikou nikoliv za vlasy přitaženého humanismu, ale s kritikou humanismu samotného.
Na rozhořčenou otázku “ a to si snad myslíte, že bychom se měli vrátit všichni do kostelních lavic?“ odpovídám ne, to si nemyslím. Nevidím žádnou rozumnou budoucnost, když vezmu v potaz nedostatečnost a nemocnost liberálního humanismu a jeho případný vývoj dál.
Nevidím nic a proto zůstávám skeptikem.
Vidím jen to, že stojíme v bahnitém rybníku stojaté vody materialismu a krize hodnot. On umožnil vznik tohoto extrémismu, nad kterým se pan profesor zamýšlí.