Gottfried Benn: Esoterický lyrik a rasový vizionář, část 3

Totalitarismus – triumf formy

„Proces, o kterém hovořím, není ničím jiným než konzervativní revolucí takového rozsahu, jaký evropské dějiny dosud neznají. Jejím cílem je  f  o  r  m  a , nová německá skutečnost, na níž by se mohl podílet celý národ.“

Hugo von Hofmannstahl, řeč Spisovatelství jako duchovní prostor národa, 1927.

Benn je oproti Hofmannstahlovi nejméně do roku 1930 přesvědčen, že bílá rasa jako celek dospěla do svého posledního stádia (Fazit der Perspektiven, 1930). Převládá u něj negativní společenská kritika (Urgesicht, 1929) a vysloveně vědomí zániku (Saison, 1930) jako u Oswalda Spenglera.

Masy vláčené funkcionalitou bez vyššího smyslu jsou amorfní – beztvaré, ošklivé. Na svých obrazech je zachycují Rudolph Schlichter (Hausvogteiplatz, 1926) [9] nebo Otto Dix (Großstadt-Tryptychon, 1927/29). Dokonce i ty nejkonkrétnější síly jako stát a společnost se nedají uchopit substanciálně, všude jen provoz o sobě, všude jen proces jako takový. Skutečnost je kapitalistický pojem: jsou to parcely, průmyslové výrobky, zápis hypotéky, všechno, co se dá označit cenovkami a trochu na tom vydělat. Duch v ní žádnou skutečnost nemá. Nicota, prázdnota (= nihilismus), karikatury, grotesknost – takový je výsledek po čtyři sta let („od Descarta“) uskutečňované „epochy rozumu“.

Co zůstává tvůrčí, je často chorobně abnormální („bionegativní“): dílčím faktorem v celkovém psychologickém komplexu, který nazýváme genialitou, je psychopatický prvek. Ostatně mezi génii Západu (Abendland) jsou Goethe nebo Rubens se svou harmonickou vyrovnaností spíše výjimkou (Problém geniality, 1930).

Zákon formy jako jistiny v nejistotě je toliko zbraní jednotlivců, kteří jsou mezi všemi troskami ještě schopni pohybu mezi oběma světy: všedního dne a jeho převýšení (transcendence). Těch, kteří hledají a vytvářejí si jinou skutečnost a vlastní prostor („zónu“) ve společenském chaosu, kteří se v jeho nejtupějším materialismu snaží vydobýt si nějaký základ bytí, nějakou pořádající vizi.

Od roku 1931 však Benn pomalu vyciťuje obrat, „obratník časů“ (Zeitenwende), nové perspektivy. Načrtl je v eseji Postnihilistické úvahy o rok později:

„Leccos poukazuje k tomu, že stojíme před rozhodujícím antropologickým obratem, banálně řečeno – vnitřek se překládá do vnějšku, zbytky druhové substance proudí do utváření, síly se převádějí do struktur. Tímto směrem přece ukazuje moderní technika a moderní architektura – prostor se už nepojímá filosoficko-pojmově jako v kantovské epoše, nýbrž dynamicko-expresivně; pocit prostoru se už nesbírá v lyrickém osamění, nýbrž je projektován, vyrolováván, kovově realizován.“

Takové věty mají blízko k Jüngerovu „Dělníkovi“ (1932). Zbytky druhové substance (Německo je rezervoárem bílé rasy) chtějí  v ý r a z  a zmocňují se přitom techniky, zatímco civilizace se obsahově vrací zpět k mýtu, když proti patologické intelektualizaci („progresivní cerebrace“) staví  r i t u á l , neboť „v prožitku se člověk už v pravdě nachází uvnitř světa, nemusí ho pojmově převyšovat“ (Goethe). „Biologicky jdeme vstříc novému probuzení mýtu“, věští Benn a vyzývá „nechat všechny ztracené hodnoty měšťanské epochy (novověk) ztracené a všechny vyzpívané hodnoty teistické epochy (středověk) vyzpívané. Před námi už přece leží úplně  j i n ý  č l o v ě k  a úplně jiný cíl: vložení celé tragiky nihilistického prožitku do formálních a konstruktivních sil ducha, tvořivé pěstění morálky a metafyziky formy, která je pro Německo zcela nová. Cesta od nihilismu povede přes estetično k nové etice (Řeč v Akademii, 1932).

Perspektivu nového  s t y l u  (= styl je to, co charakterizuje epochy) [10]

tedy otevírá konvergence:

– „nicoty“, která se silou domáhá formy („artistika“, viz Problémy lyriky); [11]

– formálna, jehož sílu zakládá hloubka (tzn., že síla proudí z té nejpůvodnější části antropologické substance, z „archaických“ částí mozku); [12]

– historicky proměnlivého obsahu vnikajícího do tohoto formálního principu: totiž moderní techniky jako dominantního  v ý r a z u  progresivní celebrace (intelektualizace).

Podmínkou pravého stylu je trvání forem. Nositelem a zároveň hlavním výrazem nového stylu proto bude nový typ člověka, jehož biologické formy by mu měly zajistit stabilitu na tisíciletí. Možnost jeho uskutečnění spatřuje jedině v totalitním státě. Nejprve bude totiž třeba vyloučit nevhodný materiál (sterilizace). Pak vhodným výběrem vylepšit stávající. Celé obyvatelstvo projde bodovým systémem [13] a na základě jeho vyhodnocení budou doporučovány, schvalovány a zakazovány sňatky. V roce 1960 by tak 80% státní správy mohlo být již v rukou potomků vzešlých z doporučených manželství pod dohledem státu (Duch a duše budoucích generací, 1933). „Povstání krve“, pěstění rasy („rozum ve službě mýtu“), vítězství nad penězi, překonání protikladu umění a života. To jsou důvody, proč Gottfried Benn vítá Třetí říši jako „radikální průnik starých substanciálních vrstev do moderního světa“ a možnost „pravé renesance německého národa“ i bílé rasy vůbec. Hans-Dieter Balser vidí jako nejdůležitější důvod pro Bennovo přihlášení se k národnímu socialismu „nepřeslechnutelně vyslovenou touhu po novém člověku“ (Das Problem des Nihilismus im Werke Gottfried Benns, Bonn 1965, s. 113), jak ji ilustrují i četná výtvarná díla tohoto období, např. Beobachter Fritze Klimsche nebo SS Wache Ferdinanda Staegera. Nešlo přitom o hraní s možnostmi, jež by se nedaly nijak naplnit – spojené materialismy, marxistický a plutokratický, se však ukázaly silnějšími, „životaschopnějšími“. Aspoň dočasně…

Poznámky:

9. Mužská postava v klobouku uprostřed je – možná – Benn.

10. Podtitul Spenglerova Zániku Západu zní: Obrysy morfologie světových dějin.

11. Nietzscheho teze ze Zrození tragédie, že apollinské „umění formy“ olympských bohů, „krásného zdání“ a „snu“ je odpovědí na stálé ohrožení chaosem dionýského, je aplikována na modernu: „antika je blízko“ (Dórský svět).

12. „Hereditary tunnel“ mezi moderním a archaickým já.

13. V roce 1933 nejsou kriteria tohoto výběru veřejnosti ještě známa. Články v odborném tisku však v Bennovi probouzejí odpor proti zdůrazňování primátu tělesného typu a táže se: „Jaké jsou rozhodující hodnoty lidského bytí?“, „Stačí snad zdravé tělo, aby dovedlo národ k velikosti v dějinách?“