Obálka Kennedyho knihy „Children of the Sun“ (1998).
Předmluva Briana Chidestera
Když se v květnu 1948 stala skladba „Nature Boy“ jedničkou hudebního časopisu Billboard, pováleční Američané považovali jejího autora Edena Ahbeze zároveň za proroka naděje i podivuhodnou zvláštnost.
Jeho upřednostňovaná image (dlouhé vlasy, plnovous a sandály) ostře kontrastovala s tehdejším obyčejným slušným Američanem. Jak ale tento rozhovor se spisovatelem Gordonem Kennedym ukazuje, měly alternativní hodnoty – které Ahbez uvedl do světa populární hudby a které o 20 let později ovládly subkulturu mládeže konce 60. let – své průkopníky mnohem staršího data.
Kennedy napsal Children of the Sun (Děti slunce), knihu popisující vzestup primitivismu, naturopatického léčitelství a ekologické uvědomělosti na jejich cestě z Německa 19. století na západní pobřeží USA v meziválečné periodě předcházely volné lásce a květinové síle.
Brian Chidester: Strávil jste spoustu času zkoumáním – lepší výraz mě nenapadá – kořenů hnutí hippies. Řekněte mi, kam podle vás v tomto kontextu zapadá Eden Ahbez.
Gordon Kennedy: Eden Ahbez patří k nejdůležitějším lidem už jen proto, že jeho hit „Nature Boy“ ho proslavil natolik, že máme spoustu fotek, novinových článků a svědectví lidí, kteří se s ním setkali nebo ho znali. Protože k tomu došlo na konci 40. let, získáváme jedinečný náhled do světa, v jakém tehdy žil i na míru odlišnosti od podoby, do jaké se vyvinul v éře hippies, kdy image a životní styl podobný Ahbezovu přijaly miliony lidí. Jelikož se narodil na začátku 20. století a žil přes 60. léta, svým způsobem pomáhal nést a předat pomyslnou pochodeň.
Když jsem kdysi dal autorský výtisk mé knihy Children of the Sun Stanley Mousovi, známému umělci éry 60. let, který navrhoval psychedelické obaly desek a plakáty pro Jefferson Airplane, Janis Joplin, Grateful Dead apod., byl nadšený a velice si toho cenil. O Edenu Ahbezovi slyšel, ale víc věděl o Arnoldu Ehretovi a Rudolfu Steinerovi, a v té době byl v kontaktu s jeho přítelem Augustusem Owsleym, který tehdy žil v Austrálii, kde jakoby okolo Nimbinu a Byron Bay přežívalo cosi z ducha starého San Francisca.
Zde na fotografii vidíme Edena Ahbeze na jaře 1948, obklopeného pubertálními fanoušky („Bobby Sox“), jak čekají na podepsání svého singlu „Nature Boy“ autorem. Jak v tomto rozhovoru Gordon Kennedy zdůrazňuje, jedním z aspektů jedinečnosti Ahbezova života bylo, že se díky své slávě stal jednou z nejfotografovanějších postav kontrakultury pre-psychedelické éry. Jde o další z příkladů, jak nepatřičně Ahbez ve světě 40. let působil, ale také jeho lehkosti a optimismu ve vztahu k okolnímu světu.
BC: Když jste knihu psal, do jaké míry jste uvědomoval rozporuplnost psaní o Němcích první poloviny 20. století?
GK: Představoval jsem si že – jelikož má práce se zabývá pozitivními prvky německých dějin a imigranty, kteří přinesli některé své myšlenky do Ameriky – fotky do značné míry přebijí text, protože většina lidí si stejně knížku nečte… mrknou na obrázky a přečtou si pár popisků. Popisovaní lidé podle mě vůbec nepůsobí militantně a jsou na hony vzdálení stereotypní americké mediální představě „Němců – zloduchů.“ Ve spoustě těchhle levičáckých knihkupectví na západním pobřeží se ale uplatňuje určitá forma cenzury a samotného mě překvapilo, že v té době (1999) svolal Bookshop v Santa Cruz schůzi, kde nechávali mou knížku kolovat 15 zaměstnancům – do té míry je šokovalo, že by to všechno mohla být pravda. Sice znali Hermanna Hesseho, ale s Edenem Ahbezem, Williamem Pesterem a Fidusovým protopsychedelickým uměním se většinou setkávali prvně. Kvůli tomuhle podivnému kousku amerických dějin už nemohli svým zákazníkům říkat, že beatnici sami připravili půdu pro hippies. A jen představa, že jejich „Létu lásky“ předcházela celá generace v lesích žijících nahých Němců, kteří nikdy neochutnali LSD nebo neslyšeli o Grateful Dead, byla obtížně přijatelná. Životní styl Lebensreform také silně zapůsobil na americkou židovskou mládež jako Edena Ahbeze, Gypsy Bootse a Buddyho Rose, takže se odvrátili od všeho židokřesťanského ve prospěch téhle nové podoby radikálního německého pohanství, přesazeného na americkou půdu.
BC: Vtipné, jak si lidi úzkostlivě chrání své teritorium.
GK: Odnesl jsem si z toho ponaučení, že levičáci, stoupenci New Age a liberálové nemají o nic menší sklony k totalitářství než konzervativci a pravičáci a že spousta neo-hippies, kteří oslavně píší o bohémském období amerických dějin, o něm nic neví. Podobné to je i současnými rádoby beatniky v coloradském Boulderu. Mou knížku odmítlo každé hippie knihkupectví v Santa Cruz, Mt. Shastě, Eugene [Oregon], Arcatě [Kalifornie], stejně jako Harbin Hot Springs, Esalen Institute a další. Lidé, kteří ji zakázali, sami sebe popisují jako otevřené a spirituální.
Obrazy Fiduse (vlastním jménem Hugo Reinhold Karl Johann Höppener), německého malíře, jehož dílo ovlivnilo pozdější psychedelické designerské styly.
BC: Když se vrátíme k otázce kořenů – o život v souladu s tímto typem pohanství neusilovali jen Němci, že? Historicky se vyskytuje v mnoha podobách, od Emersonova a Whitmanova transcendentalismu až k mystickému romantismu Williama Blakea. Celé romantické hnutí vlastně do velké míry je návratem k přírodě, její síle a tajemství; myšlenkou, že člověk se nerodí do dědičného privilegia, revoluční duch, vycházející z vnímání přírody jako nejúčinnějšího nástroje vyrovnávání rozdílů.
GK: Nepochybně najdeme v západní tradici silné proudy tohoto druhu, sahající tisíce let do minulosti, a zájemcům velice doporučuji knihu Arthura Lovejoye a George Boase z roku 1935 Primitivism and Related Ideas in Antiquity. Samozřejmě nemáme žádné fotky, ale v knize nalezeme četné popisy různých skupin lidí – dokonce i mezi starověkými Řeky – které natolik znechutila vládnoucí kultura, že kompletní odmítnutí konvenčního života se jim jevilo jako jediná možnost. Mé nakladatelství Nivaria Press vydalo tři díla o bílých indiánech, kteří před evropskou expanzí v 15. století žili na Kanárských ostrovech. Lovejoy s Boasem je popisují jako idylické předchůdce kulturního neklidu, který se nakonec – jak Římané šířili svou hrůzovládu napříč kontinentem – stal evropskou civilizací. Hodně jsem toho o indiánech Guanche publikoval na svém webu www.whiteindians.com.
William Pester – Němec, který emigroval do oblasti kaňonu Tahquitz (poblíž kalifornského Palm Springs) ještě před 2. světovou válkou, kde žil jako primitivista mezi indiány kmene Cahuilla. Později se možná stal Ahbezovým mentorem.
BC: Velice zajímavě pojatá revoluce… odmítnutí většinové společnosti. Někdy to svádí vnímat Němce z Lebensreform a jejich následníky z jižní Kalifornie jako potrhlé, mírné pacifisty – ve skutečnosti ale vlastně byli radikálními revolucionáři, že?
GK: V Německu ke konci 19. století to zřejmě v mnoha ohledech bylo radikálnější, kvůli jejich počtu, nahotě a vzniku umění, později známého jako psychedelické; i když ano – jejich američtí dědicové jako kalifornští Nature Boys nepochybně byli revolucionáři jen kvůli svému životnímu stylu. Eden Ahbez řekl kdysi Gypsy Bootsovi, když si ve 40. letech vychutnávali skály a žulová jezírka kaňonu Tahquitz, „Jednoho dne tady bude milion vousáčů.“ V tom se tedy rozhodně nemýlil.
BC: Přesně! Ale k čemu se snažím dopracovat: Nakolik byli Němci před Ahbezem ovlivnění mysliteli jako Nietzsche, Matisse, kteří sami usilovně hledali primitivismus mimo rámec obecného trendu „splynutí s domorodou kulturou“? Tihle lidé si připadali v moderní buržoazní společnosti jako v pasti. „V pasti“ možná ani jejich pocity plně nevystihuje. Snažili se znovu nalézt divocha uvnitř každého z nás. Vyznávali němečtí příchozí do jižní Kalifornie podobnou ideologii, tedy že civilizace je šílenství? Tuhle představu si totiž spojujeme se 60. lety, ale podle všeho se pohanství a primitivismus vznášely ve vzduchu už na přelomu století.
GK: Rozhodně ano, a Hermann Hesse, který se v 60. letech pravděpodobně prodával víc než Tolkien, byl Nietzschem a německým romantismem silně ovlivněn. Motiv divocha pak rozvinul i zpěvák Doors Jim Morrison, který si jako dárek k maturitě místo auta vyžádal Nietzscheho sebrané spisy.
Všichni tito němečtí imigranti také četli nesmírně populární knížky Karla Maye, jehož příběhů romantizujících indiánskou kulturu se prodaly desítky milionů. Příchod do Ameriky pro ně byl nepopsaným listem, a většina Evropanů 19. století znala krásné obrázky Yosemitského údolí, sekvojových lesů, oblasti Big Sur i kalifornských pláží a pouští, takže v jejich hlavách byl daleký západ místem, kde se dalo odložit staré a začít nanovo, což spolu s novými zeměmi a mírným podnebím tyto idealisty lákalo.
Rozhovor Considering the Source (A Talk with Gordon Kennedy) vyšel na stránkách Eden’s Island.
