Autor: Guillaume Faye
Krymský parlament vyhlásil nezávislost na Ukrajině a vypsal referendum o možném připojení k Ruské federaci. V tom se rozpoutala bouře na velvyslanectvích! Krymská vláda je nelegitimní, protože je samozvaná. Která strana má pravdu?
Barack Obama 6. března prohlásil, že plánované referendum o připojení k Rusku bude nedemokratické a protiústavní. Stejný postoj zaujaly i vlády Evropské unie. Vypadá to tedy, že pokud lidé nepodporují zájmy a ideologii toho, co Rusové nazývaji „západními mocnostmi“, jsou jejich rozhodnutí protiprávní. Demokracie má evidentně značné ohebné standardy.
Setkáváme se zde s velmi starým problémem – principem národnosti v etnickém versus politickém smyslu. Abych to blíže popsal, oddělení Krymu od Ukrajiny je podle ukrajinské ústavy protiprávní. Ukrajina je „jednotná a nedělitelná“, stejně jako Francie. Avšak Ukrajina je i zároveň velmi nestabilním, ba co víc, národnostně rozděleným státem. Představte si, že by se ve Francii zítra chtěli Bretonci a Korsičané protiústavně osamostatnit. Nebo něco horšího, představte si budoucí oblast ve Francii, ve které by po desetiletích kolonizačního přístěhovalectví arabsko-muslimská většina požadovala samostatnost, nebo dokonce připojení k nějaké zemi na druhé straně Středozemního moře.
Ke stejným problémům dochází po celém světě: Katalánci ve Španělsku, Skotové v Británii, Vlámové v Belgii, muslimové v Izraeli (kteří mají vyšší míru porodnosti). Další množství příkladů můžeme nalézt v Africe a Asii. Vzpomínate si na Kosovo, odtržené od Srbska, protože se Albánci stali majoritou? V tomto případě Američané a Západ souhlasili s rozdělením Srbska! Avšak s oddělením Krymu hluboce nesouhlasí. Pokrytectví a dvojí metr!
Američané by také měli být opatrnější pří vyhlašování jejich principů a zásad. Co když vznikne hispánská majorita v jihozápadních státech USA (díky imigraci a porodnosti), která vysloví požadavek na znovupřipojení k Mexiku? Což bude za dvacet let skutečnou hrozbou… To nás přivádí zpět ke starému konfliktu mezi legalitou a legitimností, kterým se podrobně zabýval Carl Schmitt. Rovněž nás to nutí zamyslet nad konceptem multietnického státu (imperiálního/federálního), který byl vždy v historii obtížně spravovatelný a nestabilní.
Podle Putina a Kremlu, náleží Krym historicky k Rusku, protože má ruskojazyčnou většinu a kotví zde i část Černomořské flotily. Putin chce obnovit Rusko, ne však v hranicích Sovětského svazu, ale Ruska carevny Kateřiny Veliké. A co je na tom? Je samozřejmé, že Vladimír Putin chce před svým lidem vypadat jako ten, kdo přivedl zpět (původně ruský) Krym do vlasti a obnovil mezinárodní vliv Ruska.
Putin zvládl krizi hladce – za pomoci juda, kdy využil agresivní výpady jeho soupeřů (včetně EU, NATO a USA) ve svůj prospěch a nalákal Ukrajinu do jejich stáda. Je obrovskou geopolitickou chybou provokovat Rusko, namísto respektování jeho sfér vlivu, což ho jen vhání do náruče Číny. Je hloupé oživovat studenou válku. Rusofobie není v zájmu Evropanů. Ruská moc není hrozbou, nýbrž příležitostí. Prezentovat Putina jako hrozbu „demokracii“ je jen určitým druhém pohodlné propagandy, kterou provozuje prodejná kurvička a profesionální diletant Bernard-Henri Lévy. Je tudíž pochopitelné, že politika Washingtonu má dva cíle – zabránit Rusku stát se znovu globální mocností a jeho sblížení s Evropskou unií.
Mezitím se krize na Ukrajině teprve rozvíjí. Tento uměle vytvořený státní celek nebude pravděpodobně nikdy trvale stabilní, Krym pravděpodobně skončí jako součást Ruska, východní a jižní Ukrajina se možná stanou kvazi-protektoráty Ruska.
Západní Ukrajinu, pod vlivem „nacionalistů“ a prozápadních Ukrajinců, však čeká těžší osud. Ukrajinský nacionalismus bude čelit zásadnímu protikladu, kdy jeho proevropská orientace je v příkrém protikladu s kosmopolitní ideologií EU, která zavrhuje všechny druhy nacionalismu a „etnické nenávisti“. Tento fakt se nikdy nezmění. Ukrajinský nacionalismus je zásadně neslučitelný s iedologickou biblí EU. Což je sktečnost, kterou si mnoho lidí není schopno uvědomit.
V historii se často vyskytují neřešitelné problémy. Jeden z mých ruských přátel, Pavel Tulajev (který vydává mé práce) to chápe velice dobře: je nezbytně nutné sjednotit všechny lidi evropského původu, od Atlantiku až po Pacifik, bez ohledu na politické uspořádání. Ukrajinská krize je ozvěna 19. a 20. století, dnes se však nacházíme ve století jednadvacátém.
Článek „Pour le rattachement de la Crimée à la Russie?“ vyšel původně na stránkách Guillame Fayeho, překlad pochází z anglické verze „On the Russian Annexation of Crimea“, publikované na stránkách Counter-Currents Publishing 12. března 2014.