Autor: Srdja Trifković
Desítky tisíc Arménů se ve středu ráno sešly v hlavním městě země Jerevanu, aby zablokovaly silnice i vládní budovy na protest proti neochotě vládní strany předat moc v zemi vůdci opozice Nikolovi Pašinjanovi. Demonstranti se nechali slyšet, že v ulicích zůstanou tak dlouho, dokud vládní Republikánská strana neodstoupí a Pašinjan se neujme premiérského úřadu. Podle všeho to fungovalo: ve středu večer Pašinjan oznámil, že ho podporují všechny strany a vyzval k ukončení protestů. „Celá věc je prakticky vyřešená,“ oznámil nadšenému davu v Jerevanu. „Všechny parlamentní frakce přislíbily podporu mé kandidatuře.“
Změna režimu v Arménii proběhla jako z učebnice barevných revolucí, už dříve úspěšně vyzkoušené v Bělehradě (2000), Tbilisi (2003) a především v Kyjevě (2004 a znovu 2014). Tento případ se však v jednom důležitém ohledu liší. Na rozdíl od Srbska, Gruzie nebo Ukrajiny je Arménie formálním spojencem Ruské federace, členem Moskvou vedené Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a Eurasijského hospodářského svazu – tedy dvou opor údajné geopolitické strategie prezidenta Vladimira Putina. V zemi se nachází také velká ruská vojenská základna Gyumri. Smlouva o jejím pronájmu platí do roku 2044 a současný ministr obrany Vigen Sargasyan ji loni označil za „nepostradatelnou součást národně bezpečnostního systému naší země.“
Arménie chtě nechtě působí jako déjà vu: „Přestavte si lidi ze všech vrstev společnosti – studenty, učitele, dělníky, umělce, novináře, klér, vojáky – jak se smějí a objímají se,“ rozplýval se přátelsky nakloněný pozorovatel. „Záplava vlajek… zaplnila náměstí a taxikáři houkají klaksony a otevírají lahve šampaňského. Atmosféra je tak elektrizující a vzrušená! Obyčejní lidé se postavili za požadavek na transparentnost a zodpovědnost vlády. Zmobilizovali se k boji za svou věc odspoda a nakonec navzdory vší pravděpodobnosti i ohromné přesile zvítězili.“
Podle očekávání jsou všichni ti „obyčejní lidé“, kteří dávají rozhovory velkým západním televizím, mladí, prezentovatelní a hovoří plynně anglicky. Zprvu volali po rezignaci nedávno jmenovaného ministerského předsedy Serže Sarkisjana, který byl deset let prezidentem země, než vyjednal – v rozporu s dřívějšími sliby – svůj přesun do nového úřadu, kde by si podržel někdejší moc. Zkraje protestů Sarkisjan podle všeho čekal na pomoc a radu z Moskvy, když se mu jich ale nedostalo, vyhlásil 23. dubna podivně formulovaným prohlášením svou rezignaci: „Pouliční hnutí se postavilo proti mému úřadování. Plním vaše požadavky.“ Jeho kapitulace však protestujícím nestačila, a tak obratem vystupňovali své nároky na přímou změnu režimu, tj. okamžité předání moci Pašinjanovi.
Tento požadavek se příliš neshodoval s ujišťováním nespokojenců, jak si cení „demokracie“. Pašinjan, označovaný za „špínou se brodícího novináře, který se dal na politiku“, kdovíjak všelidový mandát nemá: jeho koalice Cesta ven získala v loňských parlamentních volbách jen necelých 8% hlasů a má tak ve 105 členném parlamentu devět zástupců. „Cesta ven“ je klasická „prozápadní, proevropská“ strana, která si říká liberální; těsně spjatá s hustou sítí ze zahraničí financovaných nevládních organizací. Vystupuje proti arménskému členství v Eurasijském hospodářském svazu i Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a ostře kritizovala stávající vládu za její podle liberálů přílišnou příchylnost k Moskvě.
Celý scénář je nám důvěrně povědomý, včetně neochoty (či neschopnosti) Kremlu předvídat události a působit na ně. „Obecně řečeno postupovalo Rusko neuvěřitelně opatrně,“ poznamenal jeden prozápadní arménský analytik. Přesnější by však asi bylo říct, že Rusko zůstalo neviditelné. Na netečnosti Moskvy ovšem nebyli vůbec nic „neuvěřitelného“ – stejně neschopná či neochotná uplatnit svůj vliv byla i v ostatních případech barevných revolucí, především na Ukrajině roku 2014. Když se v Kyjevě po únorovém puči chopil moci otevřeně rusofobní režim, omezil se Putin pouze na varování před „tragickými následky vlny tak zvaných barevných revolucí“.
Jak je dnes jasné, bylo jeho varování jen prázdná rétorika. O čtyři roky později sledujeme totožný scénář a Putin nepodnikl nic, aby v Arménii zabránil repríze – přestože jejím cíle bylo svržení legitimní vlády země (jedné z hrstky), která vstoupila do vojenského i hospodářského spojenectví s Ruskou federací.
Putinova klaka v ruských médiích i jinde přispěchala s tvrzením, že změna v Jerevanu geopoliticky mnoho neznamená, prý proto, že její příčiny byly „čistě vnitřní a jakákoliv budoucí vláda se beztak bude muset spoléhat na ruskou ochranu před Tureckem a/nebo Ázerbájdžánem. Se stejnou povýšenou bohorovností se provládní média nepozastavila ani nad rozhodnutím Kazachstánu ustoupit od azbuky ve prospěch latinky coby oficiálního písma. Vytrvale přehlížejí také známky odcizování se Běloruska, kde se prezident Lukašensko potichu pokouší učinit přijatelným pro Západ… stejně jako to konci Miloševicových dní u moci udělal černohorský Milo Đukanović.
(Když už je řeč o Černé hoře, Rusové zkraje století do této miniaturní exjugoslávské republiky mohutně investovali a aktivně podporovali její odtržení od Srbska v roce 2006, za což se jim dostalo odměny v podobě přijetí protiruských sankcí Đukanovićovým režimem v roce 2014 v Podgorici a vstupu země do NATO v roce 2017.)
Pokud odejdou i dva zbývající neruští členové EAEC, k čemuž se schyluje, nezbyde doslova nic. Moskva projevuje neobyčejnou míru lhostejnosti v oblastech, které historicky pokládá za svou sféru vlivu, varuje specialista na mezinárodní politiku James Jatras, přestože Západ – a zejména USA – toto dělení výslovně odmítá:
„Přehlížení Ukrajiny Ruskem po roce 1991 se dnes projevuje i v Bělorusku, Arménii a Kazachstánu. Až se ‚obrátí‘ i tyto země, co Rusko kromě vlastního území zbyde? Ani samotné Rusko pak neunikne pozornosti plánovačů změn režimů. Jak jsem nedávno zdůraznil, Rusko skutečně je nepřítelem Ameriky číslo jedna (jak se nechal slyšet i Mitt Romney), pokud tedy ‚Amerika‘ znamená vládnoucí establishment, v jehož řadách panuje na rusofobii dokonalá shoda.“
Jistě není náhoda, že arménská operace se odehrála bezprostředně po demonstraci ruské slabosti v Sýrii po „false flag“ akci v Dúmě (8. dubna) a následném bombardování syrských vládních cílů letectvem USA, Velké Británie a Francie (14. dubna). Putin se během krize zachoval nerozhodně a slabošsky, jak jsem prohlásil na těchto stránkách o dva dny později, když i přes varování vysokých vládních činitelů o připravovaném falešném zločinu proti lidskosti nepodnikl nic a ponechal skromné protiletecké složky Bašára Asada na holičkách.
Šestnáctého dubna Putin tento dojem slabosti jen podtrhnul, když prohlásil, že další podobný útok na jeho nominálního ruského spojence by „způsobil chaos“. To podle očekávání podnítilo rusofobní „celospektrální“ hegemonisty ve Washingtonu (i jejich nohsledy v Londýně) k volání po rozhodující eskalaci, jelikož „Putin mrknul“ a „Rusko se odhalilo jako papírový tygr“. Jedním z předvídatelných důsledků je i výzva náměstka amerického ministra zahraničních věcí pro eurasijské záležitosti Wesse Mitchella během jeho cesty do Kyjeva a Tbilisi, aby Rusko „stáhnulo své síly z Gruzie“ (čímž měl na mysli Abcházii a Jižní Osetii, zcela nehorázný požadavek). Vyjádřil též podporu ukrajinskému i gruzínskému členství v NATO.
Rusové možná budou muset na tuto sérii stupňujících se provokací reagovat. Cenou za stávající politiku usmiřování ovšem bude značně umenšený manévrovací prostor a tím pádem i řádově vyšší riziko smrtící eskalace. Podle špičkového britského analytika srbského původu je příčinou celého problému to, že Rusko jednoduše nechápe užití „měkké“ síly, jeho hospodářství má podobný objem jako to španělské, jeho jaderný arzenál mu je v lokálních mocenských hrách k ničemu a Putin se příliš bojí konfrontace se Západem – s výjimkou případů, které už skutečně hrozí přerůst přes hlavu (Gruzie 2008, Krym 2014): „Rusko se nechová jako supervelmoc, protože jí není.“
Další známkou dezorientace a slabosti Kremlu jsou i zprávy, že někdejší ministr financí Alexej Kudrin bude povolán zpět, aby „napravil vztahy se Západem“, a tak pomohl oživení ruské ekonomiky. Kudrin opakovaně prohlásil, že pokud Rusko nezdemokratizuje svůj politický systém a neodstoupí od politiky konfrontace s Evropou a USA, nebude schopné ekonomicky růst. Pátá kolona v zemi zářila nadšením: „Jestliže se Kudrin vrátí do vlády, bude to známkou shody na jisté změně politiky, včetně té zahraniční, protože bez změny zahraniční politiky zůstávají reformy v Rusku jednoduše nemožné,“ prohlásil Yevgeny Gontmakher… který spolupracuje s organizací z prostředí občanské společnosti zřízené Kudrinem. „Vyslalo by to jasné poselství, protože Kudrin je z nejvyšších kruhů jediný, s kým jsou ochotní na Západě mluvit a komu do jisté míry důvěřují.“
Udělat z Kudrina – odpůrce „de-dolarizace“ a zastánce washingtonského konsenzu – šéfa ruské zahraniční politiky by pro srovnání bylo asi podobně rozumné jako jmenovat Billa Clintona ředitelem dívčí školy. Znamenalo by to faktický kolaps Putina coby vůdce. Zanedlouho už ostatně budeme moudřejší. Tak či onak, pokud měl snad někdo pochybnosti ohledně přístupu Boltona a Pompea k Rusku, ví teď už s jistotou, že Putina hodlají tvrdě „brát u huby“, bez ohledu na to, co (ne)dělá, s bezstarostnou připraveností riskovat případnou odvetu.
A konečně musíme zmínit také Izrael, který se během posledních čtyř týdnů choval, skoro jako by chtěl Putina záměrně ponížit. „Rusko viní Izrael z útoků na syrskou základnu“, psala západní média 9. dubna. Rusko mělo pravdu – izraelské stíhačky napadly syrskou základnu T-4 poblíž Homsu, zabily 14 lidí, z toho sedm Íránců a kompletně ji zničily. K leteckým útokům na základnu v Tiyasu se sice Izrael oficiálně nepřihlásil, jeho vojenské zdroje to však potvrdily. Jeruzalémská vláda tak cíleně a chladnokrevně ukončila svou „deeskalační“ dohodu s Ruskem, vyjednanou Putinem s premiérem Benjaminem Netanjahuem v září 2015. Ta umožnila Izraeli beztrestně útočit na dodávky íránských zbraní Hizballáhu a pokračovat v odstrašujících akcích na své severní hranici.
Putin zareagoval mírně a skoro doslova u Netanjahua 12. dubna žadonil, aby ustoupil od dalších zásahů v Sýrii. Izraelská odpověď však už jen stěží mohla být agresivnější a drsnější. Ministr obrany Avigdor Lieberman 25. dubna oznámil, že Izrael je připraven zničit každý systém protiletecké obrany S-300 v Sýrii, který by ohrožoval izraelská letadla. To v podstatě znamená izraelskou deklaraci připravenosti zničit Rusy obsluhované systémy, pokud nedostanou volné pole působnosti, jelikož Moskva se přidržela původního rozhodnutí – učiněného na žádost Izraele! – nepředávat S-300 Asadovým vojskům. Zřejmě v demonstraci síly podniklo izraelské letectvo 29. dubna masivní nálet na další syrskou vojenskou základnu nedaleko města Hamá, který údajně zničil 200 íránských raket a zabil přes dvacet příslušníků vojenského personálu. Rusko ani tentokrát neudělalo nic (slovní ohrazování se a varování už dávno nestojí ani za zmínku). Washingtonský insider mi prozradil, že tamější jestřábové jsou nadšení:
„Při pohledu z odstupu se Izrael chová jako velmoc a Rusko ne. Izrael podpořený Amerikou si útoky v Sýrii a výhrůžkami Rusku i Íránu potvrdil, že může jednat zcela podle své vůle. Moskva se pak drží zpátky na základě jakési iluze o ‚partnerství‘ se západními mocnostmi. To ale vede jen k dalším provokacím, považovaných na základě dosavadních zkušeností za beztrestné.
Zastánci intervence vycítili vhodný okamžik k tomu využít Putinovy slabosti k úplnému vyhnání Rusů ze Sýrie, znovuotevření ukrajinské fronty, dovršení změny režimu v Arménii a podkopání zbývajících Rusy vedených bezpečnostních a hospodářských paktů. Troufnu si předpovědět, že se pokusí sabotovat i mistrovství světa ve fotbale, které se má v Rusku konat od 14. června do 15. července tak, že vybídnou jednu ze svých loutek buď k další „false flag“ operaci (již samozřejmě svedou přímo na Moskvu) nebo teroristickému útoku na jedno z míst konání mistrovství.
Už od vypuknutí druhé ukrajinské krize v zimě 2013-2014 bylo mnoha pozorovatelům dění v Rusku jasné, že Putin zdaleka není tím geniálním stratégem, který plánuje své kroky o mnoho tahů v předstihu před svými protivníky. Jak jsem poznamenal během své návštěvy v Moskvě minulý měsíc, ani po 18 letech u moci šokujícím způsobem nedokázal vyřešit strukturální problémy ruské ekonomiky, dodnes řízené zkorumpovanými oligarchy a pátou kolonou globalismu. Přinejlepším by ho tak ještě bylo možné označit za manažera, který umně vyvažuje protichůdné zájmy moskevské mocenské struktury, nikoliv však státníka. Jeho věrohodnost se poslední tři týdny otřásá v základech a není jasné, zda si ji dokáže získat zpět – opožděným napodobením Churchilla namísto Chamberlaina – a tak aspoň trochu zmínit riziko jaderného kataklyzmatu.
Úvaha Srdjy Trifkoviće Putin’s Collapsing Credibility vyšla na stránkách časopisu Chronicles Magazine 2. května 2018.
Tohle rádoby lítostivé naříkání bych nechal plavat, je to součást diskreditačních útoků z oblasti 6. kolony (pro 5. kolonu (liberály) je Putin nepřítel demokracie a diktátor a nacionalista, z pozice 6. je na něj útočeno po léta zase proto, že národ a vlast zrazuje, je slabý, nedůsledný, dávno měl zaútočit na Ameriku apod. …), ale nic nesvědčí o tom, že by Putinův a ruský kredit v mezinárodní i domácí ruské politice jakkoliv klesal. Chce to klid, pevné nervy a nenaletět všemu, co se tváří, že vše rádoby myslí dobře… ;-)
Chápem, že veľa čitateľov by chcelo vidieť hrdinu, ktorý stojí proti Západu a tak si to tejto polohy projektujú Putina. Obávam sa ale, že realita je trochu iná a že je bližšie k tomu, čo popisuje článok. Určite to nie je tak, že sa Putinova mocenská štruktúra do mesiaca zosype, ale na druhej strane, nie je pravdou ani to, že VVP robí geniálne ťahy na svetovej šachovnici. Kde sú jeho slabiny?
1. Neexistuju ruská myšlienka, alebo ideológia. V Rusku je v podstate liberálna demokracia s malými modifikáciami. Neexistuje žiadna atraktívna myšlienka, ktorá by ľudí k Rusku ťahala. Neexistuje žiadny ruský model, ktorý by iní chceli implementovať. ZSSR exportoval myšlienku komunizmu, Mussolini myšlienku fašizmu, Západ exportuje myšlienku liberálnej demokracie. A čo je ideológiou Ruska? Nič. To je priama príčina straty Ukrainy. Prečo bol Ukrajincom viac sympatický Západ a jeho systém, než údajne geniánym vodcom vedené Rusko? Dokonca aj NS z práporu Azov apod. sú proti Rusku, napriek tomu, že medzi NS a západnou ideológiou existuje ohromný konflikt a rozpor. Rusko nemá atraktívnu ideológiu ani alternatívny ekonomický model. Systémy, ktoré v 20. storočí proti liberálnej demokracii bojovali, svoj vlastný ekonomický model mali.
2. Orientácia na Západ. Aj keď to znie zvláštne (keď uvážime propagandu, ktorá ho vykresľuje ako nepriateľa Západu č. 1), Putin je v podstate prozápadný politik. Je to on kto vtiahol Rusko do organizácií typu WTO. A spomeňme si ako sa vo svojej rannej ére rád ukazoval v spoločnosti západných politikov v rámci G8. Zdá sa, že jeho najväčší problém so Západom, je postavenie západných politikov ako bábok, ktoré si odslúžia ohraničené obdobie. To VVP pre seba nechce. Inak ale Putin buduje liberálnu demokraciu, politicky aj ekonomicky. Keď prišli ekonomické sankcie, Ruská ekonomika sa prepadla. Putin ju orientuje na Západ, čo ho robí ekonomicky zraniteľným. Napriek opakovaným pokusom o zmrazenie ruského majetku, tento zostáva na Západe. A to je presne dôvod prečo proti Západu používa taktiku „slabučko hryzkaj“. Viac sa nedá, lebo je na Západe závislý.
3. Neriešenie vnútorných problémov. Vymieranie Ruska, korupcia, HIV, existencia piatej a šiestej kolóny. Tieto problémy necháva hniť. Ako liberálny demokrat si VVP obmedzil výber nástrojov, ktoré môže použiť. Robí len to, čo robia aj krajiny EÚ – prijíma zákony a rozdeľuje rozpočet. Demografia súvisí aj s čínskou hrozbou, ktorú tento geniálny stratég tiež necháva hniť. Číňania sa sťahujú na Sibír, Putin prenajíma územia na Sibíri Číňanom, až raz si Číňania Sibír zoberú. To ale nie je problém pre VVP. On si počká, on je geniálny stratég. On to potom chirurgicky presne vyrieši. Presne tak, ako vyriešil Ukrainu. Demografia povedie aj k náboženským zmenám, vplyv Islamu sa bude v Rusku stále zvyšovať.
4. V článku spomínaná ignorácia Kazachstanu, Bieloruska, Ukrainy, Arménska. Ale to súvisí aj s bodom 1.
Chápem zúfalstvo niektorých diskutujúcich, ktorí keď vidia tú dominanciu západného modelu, chcú vidieť hrdniu, ktorý sa postaví proti. Ako som načrtol v príspevku, žiaľ, Putin týmto hrdinom nie je.
Ale Pašinjan přeci deklaroval proruskou orientaci…Pane Trifkovići, Putin je masivně kritizován ze „západu“ Vy jej kritizujete jaksi z „východu“. Z toho mi vychází, že „to“ dělá dobře. Jeho zahraničně-politickou doktrínou je přeci velmocenská rovnováha. To že ji byl nucen „narušit Gruzií a Krymem“ bylo důsledkem jasně deklarované ochrany etnických Rusů, kteří se po rozpadu SSSR ze dne na den ocitli mimo svou vlast.
Pozorovatel C.2: Po delší době zavítám do diskuze a vidím, že tady máte nejrozumnější komentář, takže i když se neshodneme v hodnocení Hitlera (o kterém by se dalo se dohadovat asi do nekonečna), myslím, že správně věříte v Putina. Přiznám se, že jsem v uplynulých letech trochu o Putinovi několikrát zapochyboval, ale Putin si nakonec vždy poradil a přežil. Proto ho nebudu ani dnes odepisovat jako poraženého. Ano, stačí si najít články všech možných médií hlavně z let 2012-2016, kdy autoři pořád znovu a znovu Putinovi věští brzký pád, ať už palácovým převratem nebo krachem ekonomiky a hladovou vzpourou nejširší veřejnosti nebo onemocnění nějakou vážnou nemocí, která mu znemožní vládnout. A přes všechny tyto pohřební řeči je tady V. P. P. stále. Autor článku tvrdí, že Putin nerozumí měkké síle. Být autor na místě Putina už by si zahrával s atomovým kufříkem. Putin ví, že je třeba trpělivost, protože kdyby třeba na Ukrajinu vpadl v plné síly s armádou, padl by do pasti. Ale když počká několik let až oligarchové v Kyjevě vše rozkradou, přijde čas, kdy se nabídne jako zachránce a ne jako okupant. A Arménie sevřená mezi nepřáteli bude stejně vždy závislá na Rusku, protože EU nikdy nedokáže zaručit její hranice. Rusové snad už pochopili, že ne vždy je vhodné řešit problémy tanky. Hodí se je mít, ale chce to je používat s rozvahou.
Že byste se vy (i další čtenáři) neobešel bez „návodu k použití“, tj. uvedení textu jeho výkladem podle nějaké stranické linie, myslím v redakci nikdo nevěří a i proto je předložený takto, jak leží a běží. Autor možná užil lehce bulvarizující titulek (podtržený překladem, který je možná méně neutrální než originál?) pro širší publicitu, možná je to prostě jeho styl. Nebo skutečně věří v relativně brzký konec ruského režimu a jeho plné ovládnutí globo-homo-sio-plexem.
K sázení na koníky: jistě si každý byť i povšechný čtenář dávno povšimnul, že souhlasit současně s veškerým na DP publikovaným materiálem by zvládl jen velice těžký schizofrenik… Při aplikaci podobného metru (zpětně vyhodnocovat naplnění všech úvah a spekulací na téma budoucího vývoje) by se asi hodilo vymazat, spálit a skartovat 95% všeho, co se kdy napíše a pronese – vzpomeňme jen na všechny ty ne až tak dávné miliony slov oslavných ód na Trumpa. I v archivech tohoto webu by se jistě něco takového našlo.
P. S.: Mám trochu pocit, že si autora škatulkujete špatně – není to (z toho, co vím) nějaký triumfalistický (((neokonský))) zm*d, ale libertariánsky orientovaný paleokonzervativec. Ostatně promluvil i na zatím poslední koferenci Amren před pár dny. Tam bych moc rusofobů nehledal. Možná si tedy jen rve vlasy nad příležitostmi, které Putin a jeho Rusko promarnilo cele nebo z velké části. Právem nebo ne – jak se vám líbí.
Je zřejmé že opět američtí nacisté vyprovokovali další majdan a Arménie dopadne stejně jako Ukrajina,neboť začne bratrovražedný boj a esesáci začnou střílet do vlastních občanů!
Já bych to tak černě neviděl. Putin nechává události chytře plynout a vloží se tam jen pokud to skutečně ohrozí bezpečnostní zájmy Ruska. Aktuálně řeší mnohem významější, důležitější věci, s ohledem na budocunost. Navzdory blábolům v článku si nebojácně vyřešil Krym, Sýrii, NS2 nebo tureckou vzpupnost vyvrcholivší sestřelením ruské stíhačky. Geopolitika je tak komplexní a probíhá v ní tolik zákulisních jednání, že už je dávno rozhodnuto o dalším směřování Arménie. Viz i hladký průběh celé „revoluce“ a dnešní oznámení, že se nový arménský premiér už chystá za Putinem.
Čtenářům doporučuji tento článek pečlivě zálohovat a vrátit se k němu za tři měsíce. Autor (i redakce, která text zveřejnila bez jakéhokoliv doprovodného textu) evidentně předpokládají zhroucení Putina v řádu dnů, max. pár týdnů. V opačném případě by byly použity formulace „důvěryhodnost je narušena“ či „důvěryhodnost by se mohla otřást v základech“. Za tři měsíce si tedy laskavý čtenář může zkontrolovat, zda opravdu došlo k úplnému vyhnání Rusů ze Sýrie, znovuotevření ukrajinské fronty a podkopání zbývajících Rusy vedených bezpečnostních a hospodářských paktů. Na vlastní oči čtenář uvidí, zda má redakce přehled a v zájmu svých čtenářů vsadila na správného koně. Zda je autorova úvaha briskním zhodnocením aktuální geopolitické situace znaleckým okem vzdělaného analytika, určené elitním 10% občanů. Nebo zda se jedná o další trapnou snůškou amerických propagandistických, záměrně dehonestujících blábolů určených (slovy redakce) nemyslícímu většinovému stádu.
Mimochodem. Propagandistické bláboly o hroutícím se Rusku tu jsou už nejméně devět let.
https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/ceska-ekonomika/rusku-hrozi-masove-nepokoje-hospodarstvi-se-hrouti/r~i:article:629832/
https://echo24.cz/a/wtzZ3/rusko-se-hrouti-a-vyhrozuje-rusove-budou-za-putina-hladovet
Uvidíme, čí důvěryhodnost se do tří měsíců opravdu zhroutí.
Je zřejmé že opět američtí nacisté vyprovokovali další majdan a Arménie dopadne stejně jako Ukrajina,neboť začne bratrovražedný boj a esesáci začnou střílet do vlastních občanů!PUTIN se zřejmě rozhodl nezasahovat v této zemi,i když mezinárodní smlouva může znít úplně jinak než si my myslíme.Arménie ještě bude vzpomínat ja jim bylo dobře ve spolku s RUSKEM,ale i český národ byl oklamán ,,DEMOKRACIÍ,,US vrahů a parazitů kteří by měli být pověšeni na každý zdravý strom!!!
Autor Bible oslovuje Ruského vrcholného politika a vůdce, dokonce jménem. Jde o kryptogram. Slova „go” a „puť” znamenají tutéž čonnost, jen v různých jazycích. Přípona „-og” ve staroslovanštině v ruské verzi (protože azbuka nezná „H”, místo něj používá „G”) mění činnost na název, či jméno, a „in” v angličtině říká, že je uvnitř, v činnosti, nebo zapojen. Jde o Ezechiele 38. kapitolu. Hned v prvních slovech říká, že přichází s demagogií – jiným slovem s propagandou. V desátém verši mluví o úkladném škodícím plánu. Také zde vyjmenovává koalici národů, které půjdou s ním. Mnoho novodobých znalců Písma si myslí, že se Rusko chystá napadnout Izrael. Ale nakolik je rozumné se tohle domnívat? Poté, co v roce 33n.l. nechali popravit Božího syna, že by v roce 1948 schvaloval jejich stát? Izrael, o kterém mluví v 38. kapitole Ezechiel nutně musí být nějaký jiný Izrael, než současný politický stát. A Izraelské Hory také nejsou topografickým útvarem, ale v Biblickém prorockém žargonu to jsou místa čistého uctívání Boha Jehovy. A Ruský stát se právě něčeho takového dopustil. Nehovoří se snad ve 21. verši o občanské válce? Myslím si, že pan Putin by se měl alespoň dozvědět, jaký protivník proti němu stojí a že nebude váhat proti němu vyvolat nejen občanskou válku ale i množství přírodních katastrof, silami, kterými disponuje. Já osobně jsem mu psal dopis. Ten se zřejmě ztratil v záplavě jiných, v loňské dopisové kampani, takže ho ani nikdo nečetl.