Délský potápěč

Max Horkheimer

Autor: Alex Kurtagić

Dne 7. července uplynulo 41 let (psáno v roce 2014, pozn. DP) od smrti Maxe Horkheimera. V letech 1930-1953 zastával – coby jeden z nejpřednějších představitelů Frankfurtské školy, skupiny, která vstoupila do historie tzv. kritickou teorií, plně spekulativní směsí marxismu a freudovské psychoanalýzy – post ředitele Ústavu pro sociální výzkum (tzv. Frankfurtská škola).

Horkheimer se narodil do bohaté, konzervativní, ortodoxně židovské rodiny. Jeho otec Moritz byl úspěšným a zámožným podnikatelem, vlastnícím několik textilek, které chtěl Maxovi předat. Na tuto životní dráhu jej také od roku 1910 připravoval. Vše nakonec dopadlo jinak: Max potkal brzy poté na taneční zábavě Friedricha Pollocka, 1] s nímž se rychle spřátelil. Pollock, jehož otec se odvrátil od judaismu, nebyl tradiční v žádném slova smyslu. V dějinách Frankfurtské školy popisuje Rolf Wiggerhaus, jak právě tento přátelský svazek povzbudil Maxe k „emancipaci“ ze svého buržoazního, konzervativního původu a výchovy. Spolu s Pollockem četli:

„naturalistické kritiky buržoazní společnosti – Ibsena, Strindberga či Zolu; … Tolstého a Kropotkina – sociální revolucionáře, prosazující asketický život a lásku k veškerenstvu; … Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti a Spinozovu Etiku, … a Die Aktion Franze Pfemferta – volnou tribunu pro literární protiválečnou a protiburžoazní opozici předválečné Evropy, zřetelně ovlivněnou politickým radikalismem svého editora.“ 2]

Postupně zavrhl podnikatelskou kariéru a do roku 1924 už popisovalo okolí jeho i Pollocka jako „komunisty”. 3]

Continue Reading

„Příště budeme bojovat bok po boku.“

Autor: Guillaume Durocher

Nedávno jsem se bavil s členkou týmu poslance Evropského parlamentu za jednu mainstreamovou politickou stranu. Probírali jsme náborové praktiky jejího šéfa a já se dozvěděl, že mladý politik ochotně přijímá do svého týmu lidi všemožných politických preferencí – s výjimkou těch, kteří se zapletli s nacionalistickou stranou typu francouzské Front National. Napřed jsem cítil rozhořčení. Jaká intelektuální netolerance! Jaká zatvrzelost! Poškodit něčí kariéru jen kvůli politickým předsudkům!

Po chvíli jsem si ale uvědomil: V každé společnosti nalezneme tabu, jejichž narušení vede k společenskému ostrakismu a cenzuře – jak ostatně bílí nacionalisté a identitáři až moc dobře vědí. Pozitivní tabu toho dosahuje spontánní akcí a odporem vzešlým z řad společnosti, nikoliv pomocí oficiální perzekuce a podpory. Poslanci EP nevyčítám jeho věrnost zavedenému tabu; vlastně tak prokázal jistou míru morální či ideologické zásadovosti, jakkoli s ním mohu nesouhlasit, v mých očích je problémem, že právě toto konkrétní tabu ohrožuje budoucnost evropských národů. V praxi jsme jej mohli vidět v podobě masivní mediální reakce proti postupu Jean-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002 a evropském a mezinárodním tlaku na Rakousko, když se v roce 2000 Jörg Haider podílel na vládě. Zásadně se stavím za skutečnou svobodu slova, ale možná bychom měli spíše než o odstranění společenského ostrakismu (který je starý jako lidská přirozenost) usilovat o jeho inverzi: Ve všech evropských společnostech (i těch za oceánem) by měl být jakýkoliv útok na etnické Evropany brán jako společenské tabu a vyústit v ostrakismus (společenské vyloučení).

Josif Stalin kdysi zlehčoval vliv hlavy katolické církve slovy: „Papež! A kolik má divizí?“ Evropská unie (EU) a její orgány se nachází v podobné pozici. Jejich autorita a vliv jsou v prvé řadě morální a institucionální, spočívající v síle norem a zvyku. Na rozdíl od americké federální vlády nemohou eurokraté přikázat vojákům, aby jejich autoritu vnutili neochotným státům s nasazenými bajonety. Dokonce i rámci eurozóny, kde Evropská centrální banka (ECB) může skutečně vydírat a dokonce svrhnout, spočívá její moc na premise, že národní stát nezačne tisknout své vlastní peníze. V takovém případě by ECB – stejně jako kdokoliv jiný – byla v podstatě bezmocná.

Continue Reading

Nebojujeme ani tak s islamizací, rovnostářstvím nebo dysgenikou, jako s tím nejhorším ze všech prokletí – Posledním člověkem

Autor: Gregory Hood

Můžeme přece jenom znovu začít dějiny?

Daniel McCarthy napsal zajímavý esej do The American Conservative, zpochybňující tezi Francise Fukuyamy z Konce dějin. McCarthy se vymezuje proti závěru, že hegeliánský proces utváření dějin byl dovršen celosvětovým triumfem liberální demokracie. McCarthy namítá, že takzvaný „konec dějin“ je jednoduše produktem anglo-americké světové hegemonie a dokládá to vzestupem antiliberálních systémů typu fašismu, kdy byla tato hegemonie zpochybněna. Uzavírá:

Liberální demokracie není přirozená. Jde o produkt moci a bezpečnosti, nikoli přirozené formy lidské pospolitosti. Jde spíše specifická než univerzální, více náhodná než teleologicky určená. Američané byli jejím rámcem utváření po většinu své historie; osvojili si návyky a uvažování liberalismu. Nepřekvapí tedy, že si osvojili i návyky a uvažování impéria – a teď musí pochopit proč.

Ve zkratce: „Liberalismus znamená impérium.“

Zatímco Fukuyamovo dílo pohání především ideje, opírá se McCarthyho teze zejména o geopolitiku. Velká část jeho práce spočívá na standardním geopolitickém předpokladu, že pevninské, imperialistické a militaristické mocnosti praktikují výrazně antiliberálnější formy organizace společnosti. Oproti tomu zpovzdálí rovnováhu vyrovnávající atlanticistické velmoci Velká Británie a Spojené státy nemusí čelit neustálé existenciální hrozbě invaze a tudíž byly v průběhu svého vývoje ochotnější a schopnější uplatnit svobodu slova a vyvinout liberální instituce – alespoň po většinu času.

Continue Reading

Nietzsche vizionář

Autor: Keith Preston

Friedrich Nietzsche v 19. století prohlásil, že s následky krize západní civilizace – vyvolané svržením tradičního evropského řádu silami modernity a ztrátou víry, způsobenou popřením klasické teologie rozšířením obzorů lidského poznání – se budeme vypořádávat dvě století.

Ve druhé dekádě jedenadvacátého století se konfrontace této krize stává stále nevyhnutelnější. 1] Dnešní západní civilizace vykazuje příznaky stále pokročilejšího rozkladu a více než pět století trvající pozici západní Evropy a jejích koloniálních výhonků coby celosvětového mocenského centra stále výrazněji zastiňuje vzestup nových sil v podobě zemí jako Rusko, Čína, Indie a Brazílie.

Taktéž masová imigrace ze zemí Třetího světa hrozí učinit demografickou většinu Evropanů v jejich tradičních domovinách minulostí už kolem poloviny tohoto století. Rovnostářský étos, základ sebelegitimizující ideologie západní vládnoucí vrstvy, se stává s každou další dekádou absurdnějším ve svých projevech a tyranštějším ve své praxi.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Interpetace opery Giuseppe Verdiho
Maškarní ples (Un Ballo in Maschera, 1859) v nastudování rakouského režiséra Johanna Kresnika

Autor: Roger Scruton

Zánik buržoazie zapříčinil krizi umění. Kde vůbec můžeme vystopovat poražené zbytky šosácké třídy, abychom jim vmetli do tváří důkaz jejich úpadku? Divadla, galerie, restaurace a veřejné prostory bez výjimky nabízejí postmoderní podívanou pro lidi bez touhy i schopnosti odsoudit. Televize prošla procesem poklesu úrovně pod obzor buržoy a dokonce i církve dnes odmítají rodinné hodnoty a manželské ctnosti. A tak bez buržoazie přišel svět umění o svou cílovou skupinu a byl tak odsouzen opakovat otřepaná gesta vzdoru obecenstvu, které už o schopnost rozhořčení dávno přišlo.

Není však všechno ztraceno. Zbylo však ještě jedno poslední útočiště, do jehož kouta lze buržoazii zahnat a plivnout si na ni: opera. Stoupenci rodinných hodnot a manželství tradičního střihu zůstavají ve svých srdcích romantiky, kteří okouzleně sledují ony úžasné příběhy plné intrik, zrady a smíření, kde bývá láska muže a ženy vyzdvižena do výšin, jichž nemůže ve skutečném životě nikdy dosáhnout v celku podávaném se srdceryvnou hudbou a kouzelnou scénou, díky níž se na tři pohádkové hodiny ocitáme ve snovém světě. Siegfridova láska k Brünnhilde, zničená nevědomou zradou, nevinná vášeň Butterfly vystavěná na sebeklamu jako anděl na hrobce, Grimesova touha po smrti, zracializovaná coby touha po Ellenině mateřské lásce – tyto dramatické ideje by nikdy nebylo možné předvést jen pomocí slov, ale hudba je do našich srdcí snadno vypaluje. Překvapí nás tedy, že přežívající buržoazii – obklopenou kulturou uštěpačnosti a znesvěcení – opera tolik přitahuje?

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Zdá se, že irácké síly neměly vůbec chuť bojovat… Můžeme je vycvičit, poskytnout jim vybavení; ale pochopitelně jim nemůžeme dodat odhodlání k boji.“ Tak identifikoval ministr obrany Spojených států Ashton Carter příčinu debaklu irácké armády v Ramádí.

Podle znechucených amerických důstojníků dobylo Ramádí 1 000 bojovníků ISIS, které obránci početně převyšovali v poměru deset ku jedné. Proč se dala irácká armáda na útěk? A co pohánělo militanty z ISIS k útoku na tak početnou posádkou bráněné město?

Podle zpráv z bojiště vedly útok tucty ukořistěných amerických obrněných vozidel a nákladní auta, naložené trhavinami, jejichž pomocí dobrovolníci ISIS vytvořili obří průrvy v obranných liniích.

Proč se všichni mučedníci shromažďují na jejich straně? A proč naše strana tak často zcela postrádá „odhodlání k boji“? Iráčané nejsou žádní zbabělci. V letech 1980-1988 jejich otcové umírali po desítkách tisíc při obraně země proti sousednímu Íránu. Když tedy Iráčané umírali za diktátora Saddáma Husajna, proč se jejich synům v uniformách irácké armády nechce bojovat za demokrata Hajdara al-Abádího?

Continue Reading

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

Blade Runner

Autor: Trevor Lynch

Film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner se řadí mezi klasická díla sci-fi žánru a představuje vrchol tvorby slavného britského režiséra. Blade Runner vyniká ve všech ohledech. Jedná se o velice nápaditou vizi budoucnosti, uskutečněnou v dechberoucím vizuálním provedení. Herci předvádí solidní výkony, někteří pak až výjimečné – především Rutger Hauer jako Roy Batty. Napínavé akční scény jsou akrobatické, baletní a brutální. Klíč k pochopení znepokojivé emocionální působivosti díla však spočívá v jeho hlubokém mytickém podtextu. Jak se pokusím ukázat, Blade Runner vypráví na nejhlubší úrovni o vzpouře Satana proti Bohu – Satan však tentokrát vítězí.

Děj se odehrává v Los Angeles roku 2019. V reálu technologický pokrok i společenský rozklad postupují pomaleji než ve Scottově vizi. Na létající auta, mimozemské kolonie, vesmírnou operu s šermováním či pokročilé genetické inženýrství si možná budeme muset počkat až do roku 2119. Rasově a hospodářsky se však režisér takřka trefil. Téměř všichni obyvatelé L.A. jsou barevní – i když mezi nimi nepřevládají Asiaté, ale mestizové. Titěrná elitní vrstva oligarchů žije v úžasném přepychu na vrcholcích pyramidám podobných citadel vysoko nad přeplnými tržišti a slumy metropole.

Úprk bělochů už nesměřuje na předměstí, ale do mimozemských kolonií, kde došlo k oživení obzvlášť odpudivé formy anglosaského kapitalismu – plantážnictví – za pomoci genetickým inženýrstvím vyprodukovaných humanoidních „replikantů“ v úloze otroků. Podobně jako Afrika a Asie na vrcholku kolonialismu v 19. století jsou i mimozemské kolonie neklidná místa, žádající si kromě otroků také replikantských vojáků a zabijáků.

Continue Reading

„Raději budu korektní ekologicky, než politicky.“ Paul Watson

Nepřímá rozhlasová debata na kanadském veřejnoprávním rádiu (CBC) mezi Paulem Watsonem ze Sea Shepherd Conservation Society, která aktivně bojuje za zachování velryb a ostatních ohrožených mořských druhů ve světových oceánech na jedné straně a Elizabeth Mayovou, nynější předsedkyní Kanadské strany zelených na straně druhé ukázala oba póly dnešního severoamerického environmentalismu – jeden autentický a druhý falešný. Pouze tomu druhému popřávají sluchu mainstreamová média a podporují jej důvěřivci, posílající své dolary v naději, že se ohledně životního prostředí „něco dělá“. Skutečným účelem ekologických NGO (nevládních organizací) je ale právě nedělat pro záchranu prostředí nic, nechávat problémy neřešené, a tak si uchovat svůj raison d’etre. Paul Watson jako jeden z mála mluví pravdu.

Jako obyčejně dopřála CBC poslední slovo politicky korektní, umírněně zelené zastánkyni prorůstové politiky, Elizabeth Mayové.

Paul Watson vs. Elizabeth Mayová

Následující text je přepisem rozhlasových interview s Paulem Watsonem a Elizabeth Mayovou, která proběhla 17. června 2008 v rámci pořadu The Current na vlnách kanadské veřejnoprávní rozhlasové stanice CBC. 

Anna Maria Tremonti (moderátorka): Nejnovější čísla ukazují meziroční nárůst americké populace za období 2004-2005 o 2,8 milionu lidí. Polovina z nich se identifikuje jako Hispánci. Právě kvůli těmto číslům vyjádřili někteří ochránci prostředí znepokojení a označili imigraci za ústřední americké environmentální téma. Mezi ochránci přírody to vede k četným třenicím a otázkám – a právě tady dnes začneme.

Continue Reading

Ano, bude líp!

Autor: Rodolphe Lussac

„Civilizaci nakonec vždy zachrání četa vojáků.“ Oswald Spengler

Jsme vojáky, kteří slouží věci evropské renesance – věci tak čisté, silné a majestátní jako naše zástavy.

Jsme vojáky, protože odmítáme reformistické záplatování vládnoucího Systému, který – skrze své volební a stranické výbory, stranickou úplatnost a parlamentní šarády – usiluje o zajištění samoregulace a recyklace zkorumpovaných „elit“, které kontrolují současný plutokratický systém.

Jsme vojáky, protože věříme, že záchrana evropské rodiny národů závisí na zničení současného systému. Jsme vojáci, kteří slouží (serviam) a ne jen mluví, myslíme a jednáme. Sloužíme politické věci ve smyslu Juliena Freunda (čelného francouzského Schmittova žáka) s vědomím, že podstatou boje je boj sám. Naše trojčlenné – praxeologické, teleologické a eschatologické chápání politiky přesahuje čistě akčně orientované, pragmatické a sekulární zásady moderní politiky. Ba co víc, máme za to, že propaganda prostřednictvím idejí zůstává jen chimérou a že ideje vycházejí z akce a nikoliv obráceně. Proto přijímáme za svou revoluční dialektiku lidí jako Carlo Pisacane („Myšlenky jsou následkem činů, ne naopak“), Errico Malatesta („Nechceme emancipovat lidi, chceme aby se lidé emancipovali sami“), Carlo Cafiero, Paul Brousse a José Antonio, kteří obhajovali propagandu činem – činem naplněným idejemi.

Continue Reading

Boris Němcov a Garri Kasparov – dva typičtí představitelé liberálního opozičního hnutí v Rusku

Autor: Kevin MacDonald

O výrazné židovské roli při formování západního protiruského postoje, především izraelské lobby a neokonzervativců, nemůže být pochyb – na mysli nám může vytanout např. rodinné vazby Viktorie Nulandové a její  úloha v ukrajinské revoluci.

Tato situace má řadu důvodů; nepochybně včetně ruského spojenectví s Iránem a Sýrií v čase, kdy Izrael a izraelská lobby v USA všemi silami prosazují válku proti oběma zemím. Zjednodušeně řečeno pramení židovské nepřátelství z faktu, že Putinovo Rusko se ukázalo být mnohem nacionalističtější, než by se Židům či Izraeli líbilo a hodilo.

Níže citovaný článek z The Jerusalem Post se zabývá velice významnou úlohou Židů v ruské protiputinovské opozici – kterou Putin sám raději označuje za „pátou kolonu“. Nádavkem k rozdílné orientaci zahraniční politiky přetrvává v zemi i bolestivé rozhořčení nad úlohou židovských oligarchů v rabování Ruska za Jelcinovy vlády. Jak se píše v článku, Němcov byl druhý muž Jelcinova režimu.

Článek znovu nastoluje i základní otázku loajality Židů v diaspoře. Podobně jako v období mezi lety 1880-1917 (zde, str. 66-67), nacházíme mezi organizovanou židovskou komunitou v diaspoře sdílený protiruský postoj, poznamenaný navíc židovskou loajalitou k Izraeli v době, kdy se válka s Iránem stala ústředím tématem izraelské lobby. Podobně jako v období mezi lety 1880-1917 to vedlo židovské komunity v diaspoře k podpoře kurzu zahraniční politiky, který není v souladu se zájmy zemí, v nichž Židé žijí, ale s mezinárodními židovskými zájmy.

Continue Reading

Poručík Roger Degueldre (19. května 1925 – 6. července 1962)

Autor: Anonymous

Poznámka Counter-Currents: Roger Degueldre byl popraven 6. července 1962. Jako připomínku otiskujeme tento článek neznámého autora z časopisu National Alliance Attack!.  Jde o poučný popis boje Organizace tajné armády (OAS): statečném, ale intelektuálně nedostatečném a v konečném důsledku neefektivním odporu proti hanebné a odpudivé zradě evropských osadníků v Alžírsku Charlesem de Gaullem.

Když večer 19. listopadu 1962 vyšel William Levy ze svého alžírského bytu, nevšiml si dvou mladíků, nonšalantně sedících na skútru půl bloku od jeho dveří. Zatímco Levy kráčel po ulici, skútr nastartoval a velice pomalu se za něj pověsil. Když se dostal na jeho úroveň, muž sedící za řidičem vytasil revolver a střelil Levyho třikrát do hlavy. Levy byl na místě mrtev. Než odburáceli pryč, rozházeli popravčí kolem Levyho těla trojúhelníky z černé lepenky.

William Levy měl být opatrnější. Coby generální tajemník Francouzské socialistické strany v Alžíru a hlasitý odpůrce alžírských bílých osadníků na sebe Levy nevyhnutelně obrátil hněv muže, jehož znamením byly černé trojúhelníky: Rogera Degueldreho, vůdce komand Delta OAS. Degueldre odsoudil Levyho k smrti o dva měsíce dříve. Během týdne, kdy byl popraven Levy, padli za oběť nemilosrdným kulkám další četní Židé a francouzští liberálové, kteří se stavěli na odpor poslední zoufalé snaze evropských obyvatel Alžírska zachovat svou domovinu.

Hnutí, v němž se soustředily naděje evropských osadníků – Organisation d’Armée Secrète, OAS (česky Organizace tajné armády) – založila zkraje roku 1961 skupina alžírských Francouzů v exilu a armádních důstojníků. Její nejefektivnější operativce – Degueldreho a jeho komanda Delta – poháněla neuhasitelná palčivá nenávist zrazených. Znovu a znovu útočili, ne na muslimy z alžírské Front de libération nationale, FLN (česky Fronta národního osvobození), kterou už porazili, ale na vládu Charlese de Gaulla – muže, který jim přísahal, že Alžírsko zůstane „organickou součástí Francie, dnes a navždy.“

Continue Reading

Alfred M. Lilienthal

Autor: Alfred M. Lilienthal

Za sychravé, deštivé noci cestoval postarší bohatý pár z Hartfordu ze svého domova na setkání. Jak auto pomalu zatáčelo doleva k vjezdu do Židovského komunitního centra, z mlhy se vynořil další vůz a vrazil do něj. Moje sestřenice – pro své nesčetné filantropické a občanské aktivity v rámci komunity nesmírně oblíbená – zemřela ještě před příjezdem do nemocnice. Její manžel byl těžce raněn.

Od otištění mého článku v Reader’s Digest (Israel’s Flag Is Not Mine, pozn. DP), v němž jsem byl na kordy s hlavou Sionistické organizace rabínem Abba Hillel Silverem, se na mě moji hartfordští příbuzní dívali jako obyčejného šílence – nebo dokonce zrádce. Dřívější blízké rodiny vztahy ochladly do bodu takřka naprostého ostrakismu. Krev je však hustší než voda, a tak jsem spěchal do Connecticutu k poslednímu rozloučení s úžasnou ženou jako jeden z 800 hostů nedělní pocty v přecpané synagoze – přesně té, z níž jsem byl o třicet let dříve rabínem za přítomnosti mnoha rodinných příslušníků během svátečních služeb vykázán za to, že jsem se odvážil veřejně vystoupit proti sionismu.

Přiletěl jsem z Washingtonu a přenocoval jsem v domě jiného bratrance, od něhož mě mé kacířské postoje rozdělily už před vydáním zmíněného článku v Digestu. Vzpomínali jsme s bratrancem Bernem dlouho do noci a řeč nevyhnutelně přišla i na blízkovýchodní krizi. Řekl mi: „Víš, nikdy jsem vlastně nebyl sionista. Ale židovským uprchlíkům se nějak musel zajistit domov. Proto jsem vždy podporoval stát Izrael, daroval velké sumy UJA a dokonce organizoval jejich hartfordskou sbírku.“ Tyto důvody, tak typické pro tisíce dalších Židů, mají na svědomí kompletní ovládnutí americké židovské komunity sionismem.

Continue Reading

Už bylo dost „funky nálady s mezinárodním nádechem“ v Evropě

Před několika týdny se na lodí plavící Baltem odehrál incident, po němž bylo kvůli skupinovému znásilnění Švédky zatčeno několik somálských občanů. Z neznámých důvodů se média rozhodla popisovat pachatele jako Švédy. O události jsem psal bez vytáček zde, stále jsem si však nebyl zcela jistý důvody opomenutí národnosti pachatelů. O několik hodin později jsem narazil na tento soupis novinářky a autorky, publikující pod pseudonymem Julia Caesar. Souhlasila s překladem a publikovaním na webu Swedish Surveyor. Nechci znít jako sexista, ale troufnu si říct, že kterýkoliv muž by jen stěží mohl o tomto tématu napsat podobný článek. Vím, že já bych to nedokázal.

Skupinové znásilnění 45 leté ženy na trajektu společnosti Viking Line Finsko „Amorella“ následoval ještě jeden podobný akt. Novináři znásilnili pravdu a švédskou veřejnost lží o etnicitě zločinců. Osm podezřelých bylo označeno za Švédy, přestože šlo o sedm somálských občanů a Iráčana.

Čtyři podezřelí, kteří byli zatčeni, byli všichni somálští občané a muslimové. Žádný z nich neměl švédské občanství. Média je však v palcových titulcích nazvala „Švédy“. Švédská média znovu odhalila svou aktivistickou agendu ohledně pachatelů násilných zločinů z řad imigrantů. Pachatelé jsou chránění, na oběti není brán sebemenší ohled.

Continue Reading

Michel Houellebecq – Soumission

Autor: Guillaume Durocher

Nejnovější román Michela Houllebecqa Soumission vyvolal ohromný rozruch. Kniha popisuje nástup k moci islamistického prezidenta ve Francii roku 2022 a předvídatelně byla označena za islamofobní. Načasování vydání knihy souběžně s masakrem v Charlie Hebdo – kdy skupina ve Francii narozených nespokojených muslimů povraždila několik levicově liberálních karikaturistů a Židů – bylo z hlediska marketingu knihy dokonalé. Ze Soumission se skutečně stal onen kýžený a zřídkavý succès européen (namísto naší obvyklé panevropské „kulturní potravy“ v podobě hollywoodských blockbusterů a pokleslého anglofonního popu). Překlady se už stihly stát bestsellery v Itálii a Německu. Houllebecq očividně udeřil na citlivou strunu, vedoucí k niterným strachům a nadějím současného Evropana.

Anglicky mluvící čtenářská obec zatím o všechnu zábavu přichází a je odkázána na ukázky a útržky informací ze zpráv a knižních recenzí, jelikož anglický překlad dosud nevyšel. Doufám, že v tomto ohledu se ukáže užitečnou i tato recenze.

Lze si položit otázku: Skutečně jsme potřebovali další existenciálně subjektivní francouzský román o odcizeném, neúspěšném a sexuálně zdatném knihomolovi? Soudě podle Soumission musíme jednoznačně odpovědět „ano“.

Continue Reading

Honoré Daumier (1808 –1879), litografie, „Bankéř“

Autor: Alain de Benoist

Staletí nenabývají charakteru, pod nímž později vstoupí do dějin, okamžitě. A tak 20. století vlastně začalo až roku 1914. Bude se na 21. století vzpomínat jako „století roku 2015“? Aniž bychom se pokoušeli o předpověď budoucnosti, která zůstává z definice nepředpověditelná, můžeme se podívat na dnešní události, které nám na oplátku pomohou načrtnout obecný rámec budoucnosti. Jistá je jedna věc: svět nikdy nebyl tak nepředvídatelný a nikdy jsme nebyli svědky tak dalekosáhlých společenských otřesů. V každé oblasti života dochází k novému a novému promíchávání balíčku karet. Staré otázky mizí a nové se zjevují na obzoru.  Jaké jsou tedy hlavní síly pohánějící tento proces?

Pozadí odvíjející se scény všichni známe velice dobře. Mezi hlavními problémy následujících dekád zaujmou úlohu těch nejpalčivějších přinejmenším čtyři: nevyhnutelné vyplýtvání přírodních zdrojů; budoucnost mezinárodních migrací a mezietnické vztahy; vzestup nových typů válek (války o ropu a o vodu, války ve vesmíru a kyberválky), včetně plánované fúze elektroniky a lidských bytostí. A co ty ostatní?

Bude 21. století stoletím eurasijským? USA trpí obsedantní obavou z čínsko-ruské aliance jako předstupně vzniku obřího kontinentálního bloku. Poté co se pustily do série agresivních geopolitických válek, se pokusí o cokoliv, aby obklíčily Čínu a Rusko, a aby prosadily transatlantickou dohodu o „volném trhu“, jež má za cíl odříznout Evropu od Ruska a kontrolovat ceny ropy. Vše se navíc bude odehrávat s jejich navyklou brutalitou podle hesla: „Pokud nejste naši vazalové, jste proti nám.“ Události na Ukrajině – tedy skutečném geostrategickém pilíři Eurasie – už nyní znovu roznítily Studenou válku, která vlastně ale nikdy neskončila. Majdanská „revoluce“ byla od počátku více protiruská než proevropská, ale v konečném důsledku z ní měli prospěch Američané. Spojené státy jsou připraveny udělat cokoliv – absolutně cokoliv – aby si podržely svůj status „nepostradatelného státu.“

Continue Reading

Markus Willinger – A Europe of Nations

Autor: F. Roger Devlin

Recenze knihy A Europe of Nations Markuse Willingera

Markus Willinger je letos dvaadvacetiletý rakouský politický spisovatel a aktivista. Loni nakladatelství Arktos vydalo německou, anglickou, francouzskou, italskou a švédskou verzi jeho prvotiny Generace identity: Deklarace války generaci osmašedesátníků, jejíž kladnou recenzi si můžete přečíst na stránkách Counter-Currents.

Jeho nejnovější kniha je stejně jako ta předchozí obžalobou současných vládnoucích evropských elit, psaná ve druhé osobě, jako by tyto lidi přímo oslovující – účinný nástroj polemiky. Ve 32 kapitolách vypočítává četné způsoby, kterými Evropská unie zrazuje zájmy národů, nad nimiž si osobuje vládu.

Můžeme začít s ekonomikou, jelikož vládci EU přemýšlí takřka výhradně v ekonomické rovině – a s nepochopením vnímají ty ze svých poddaných, kteří tak nečiní: „Na jihu Evropy není práce? Pak by se Jihoevropané měli jednoduše přestěhovat na sever. Opustit své příbuzné, přátele, milované, domovy a kořeny.“

Tento naivní ekonomismus je vedl k domněnce, že jednotná měna zajistí jednotu a vnitřní smír. Pochopitelně došlo k pravému opaku. Díky své vysoké produktivitě musí nyní Německo doplácet na méně výkonné státy jižní Evropy a odměňovat je za jejich nižší produktivitu. Němci pochopitelně chtějí mluvit do využití svých, na Jih investovaných peněz. Vnímají přerozdělování jako parazitismus – Řekové pak zase jako zásah do vlastní suverenity. Obě strany mají pravdu.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

„Pokud už budeme hřešit, musíme hřešit potichu.“

Autor: Bernard Porter

Je nasnadě, proč se britské vlády tak dlouho úzkostlivě snažily udržet dějiny svých tajných služeb v tajnosti. V případě dekolonizace – tématu knihy Caldera Waltona Empire of Secrets: British Intelligence, the Cold War and the Twilight of Empire – mohou odhalení o užívání špinavých metod i po padesáti letech nenávratně poničit pečlivě pěstovaný mýtus hladkého a přátelského procesu, do něhož byla schopna Británie – na rozdíl od Francie, Nizozemska nebo třeba Belgie – dekolonizaci usměrnit. Podle oficiální verze historie Británie ochotně garantovala svým koloniím nezávislost coby projev vyvrcholení imperiální vlády, řídící se zásadou přeměny „Impéria na Commonwealth“, jak to označovaly učebnice dějepisu. Cílem tohoto výkladu bylo – kdyby snad nic jiného – pozvednout morálku „obyčejných“ Britů.

Takové tajnosti působily nepříjemnosti jak bývalým příslušníkům tajných služeb, kteří cítili, že si jejich některé počiny zaslouží chválu i zpětně  – jako nejočividnější příklad mohou posloužit lamači kódů z Bletchley Parku – i historikům, kteří se domnívali, že by britské zákony nařizující utajení mohly pomáhat ukrývat něco důležitého. Šlo o dosti citlivou oblast – ještě před několika lety by takovéto nahlas pronesené podezření mohlo mít za následek nálepku konspiračního teoretika – což pro kariéru historika není zrovna nejlepší doporučení.

Jak však některá z těchto podezření nabývala na věrohodnosti a důvěryhodné osoby byly připraveny je potvrdit, změnila vláda notu a od strategie naprostého popření přešla k „managementu informací“, jak to ve své nedávno vydané knize Classified: Secrecy and the State in Modern Britain nazval Christopher Moran. Historikům – pokládaným za příznivě nakloněné tajným službám – byl udělen privilegovaný přístup k utajeným dokumentům, aby je oficiálně zpracovali. Jedním z nich byl i Christopher Andrew, který si na pomoc s knihou The Defence of the Realm (2009) přizval Waltona. Rázem se jeden typ konspiračních teorií – komploty a jejich zahlazování – stal přijatelným. Proto může Walton dnes napsat  – aniž by příliš ohrozil svou akademickou reputaci – že „historie britské dekolonizace je příběhem klamu.“

Continue Reading