Autor: Ondřej Kotouč

Redakce Délského potápěče uvádí první příspěvek do soutěže „Bolest z českého průměru a normálu“ na téma: Frustrovaný nebo přitrouble spokojený (s málem).

The whole problem with the world is that fools and fanatics are always so certain of themselves, but wiser people so full of doubts.
(B. Russell)¹

Známe je všichni. Posedávají v hospodském příšeří skryti pod namodralým oblakem tabákového dýmu a v přítomnosti několika vyprázdněných půllitrů vzrušeně gestikulují. Přes hovory okolosedících k nám tu a tam doletí slovo, či věta. A: „Fakt, nekecám. Včera to hlásili ve zprávách.“ B: „To už si z nás snad dělaj p***l. Hlavně, že sami maj prachů jak s****k.“ A: „A to můžeme bejt ještě rádi.“ C: „Furt řikám, zlatý komanči.“ B: „Di už do h****u i s těma svejma sv***ma rudýma!“ Opona padá. Potlesk pro českého piváčka.

Právě probíhající krize se vyhnula toliko hrstce nadobčanů, obecně vzato – přišla jim vhod, neboť posílila jejich pozice a prohloubila ekonomické otroctví majority. Ostatním je však spokojenost artiklem dražším zlata, zato onen pověstný „hukot zpod stroje“ nabývá na intenzitě. Neviditelná ruka opět sáhla po zcela viditelném jmění občanstva, v kterém tím spíše vzrostla chuť klepnout ji po prstech, či, ji – po způsobu středověkém – utít. Systém rozmazlující, nezrodí prý hrdinskou opozici² – my však jsme svědky jeho zhroucení a obnažení jeho zvrhlé podstaty. Slavné beánie³ nám mohou započít.

Člověk postmoderní, zvíře stádní, též beánem nazývané. Nezná blaho rozumu, poplatno jest konzumu. Věrno, pokud ruka chovatelova sdostatek koryta zanáší. Co však stane se, s beánem ubohým, nedostane-li se mu krmení, či naopak, dostane-li se mu rány pastýřskou holí? Namnoze se probudí. Položí si otázku otázek, otázku, již nikoliv beánskou, nýbrž bytostně lidskou: „Proč?“ Tak – a ne jinak – zní zaklínadlo filosofů, invokační formule lidskosti a předehra k enigmě lidského rodu. Otázce Gauguinovské: D’où Venons Nous – Que Sommes Nous – Où Allons Nous.⁴ Od té je to již jen krok k autentickému Činu.

„Nespokojenost je první podmínkou pokroku.“
(T. A. Edison)

A právě takto smýšlím, že nikoliv usvědčováním, nýbrž zkušeností (takřka existenciální) se člověk (man⁵) probouzí. Nelze druhým vyčítat, že je okolnosti nedonutily se probudit, nelze jim vyčítat, že nechápou, co neprožili, či k čemu nedozráli. Zde nám nezbývá, než si spolu s básníkem povzdechnout: „Kdo ví? Bude stále jako dosud? Každý je tak velký, jak mu určil osud.“⁶ Jinými slovy, marno přesvědčovat chodce, aby se vzdal pohodlné stezky, těžko jej nutit.⁷

Něco jiného však platí pro ty, kdož se pod ranami osudu (historie, Boha, či Bohů, chcete-li) již zvolna probouzí – a rád bych věřil, že těchto je za současného stavu množství. Před těmito se obecně vzato odvíjí trojice různých cest. První sluje Stezkou satisfakce, druhá Stezkou rezignace, třetí pak Stezkou činu. O první lze říci, snad jen tolik, že je cestou nekonečného konejšení se „bylo hůř – bude líp“, cestou směřující, podobně jako její souběžnice – Stezka rezignace – do jícnu temnějšího nad koppelský.⁸ Vždyť smířenost nemotivovaná skromností, nýbrž nutností je stěží něčím jiným než přitakáním bídě – a jak známo rádo roste to, co nemá odporu. Na Stezku rezignace vydává se poutník s povzdechem: „Co zmůžu?“. Neotálej příliš a zavolej na něj: „Kdo jiný? Co můžeš ještě zkazit? Co tratíš? Což si nepamatuješ ta slova památná: že nejhorší je nečinit nic, když míníš, že můžeš učinit jen příliš málo?“

„Jsem pouze jeden, ale jsem už jeden. Nemohu činit vše, ale něco činit mohu. A protože nemohu činit vše, neodmítnu činit, co mohu činit. Co mohu činit, činit bych měl. A co bych činit měl, s milostí Boží, učiním.“
(E. E. Hale)

Nenech jej vykročit ani na jednu z těch ošidných cest, ty který kráčíš po Stezce činu – nemůžeš-li být tím, který jej probudil, buď alespoň tím, kdo jej nenechá zbloudit.

Nespokojenost si žádá Změny, cesta změny je Stezkou činu.
I drobné úsilí se vzmáhá s počtem usilujících.

Poznámky:

1. „Celý problém světa je ten, že hlupáci a fanatici jsou si sami sebou vždy tak jisti, ale moudřejší lidé jsou plni tolika pochyb.“
2. LORENZ, K.: Odumírání lidskosti, MF, Praha, 1997.
3. Beánie (název odvozen od citoslovce bečení) – staročeská slavnost studentská – univerzitní iniciace mající za úkol prověřit, očistit a obřadně uvést nováčka do studentské obce. Novic zpočátku představoval tupé, nečisté a opovrhované zvíře, po ústrcích a mytí byl nakonec přijat do „cechu“ žáků a učitelů.
4. Název mistrovského díla francouzského malíře P. Gauguina (1848-1903), v překladu: „Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam směřujeme?“
5. man – ve filosofii pojem pro neautentické bytí
6. KIESEL, O. E.: Mudrc a blázen, Cesta, Praha, 1943.
7. Problematice vnitřních a vnějších motivací (včetně původu vnitřní motivace v nelibosti) si všímá i český podnikatel I. Toman v knize – Motivace zvenčí je jako smrad. Vybrané kapitoly jsou dostupné na internetových stránkách: http://www.podnikatel.cz/
8. Koppel (Coppel) – vrch za městem Hameln, ve kterém se nacházela propast, v níž, podle V. Dyka, legendární Krysař zavedl obyvatele jmenovaného města (viz DYK, V.: Krysař, NLN, Praha, 2003.).