Carl Schmitt (1945)

Autor: Jeroným Černý

Kontext

Deníkové záznamy z roku 1945 pocházejí z kritické edice Schmittovy literární pozůstalosti, připravované v rámci dlouhodobého edičního projektu financovaného Německou výzkumnou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Text vychází z originálních rukopisů a stenografických zápisů (Gabelsbergerova stenografie), uložených v literární pozůstalosti Carla Schmitta v Plettenbergu. Edice byla připravena pod odborným dohledem Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V. jako součást ediční řady Plettenberger Miniaturen.

Vydání deníkových záznamů Carla Schmitta z berlínského Schlachtensee z jara roku 1945 představuje pozoruhodný ediční počin, jenž čtenáři zpřístupňuje text vznikající v bezprostřední zkušenosti historického zlomu, ale nikoli v retrospektivní sebereflexi. Nejde o kajícný dokument ani o dodatečné ospravedlňování minulosti, nýbrž o pokračování Schmittova myšlení v deníkové formě, charakterizované odstupem, pozorováním a jazykově sevřenou reflexí přítomnosti. Recenze se proto nezaměřuje na morální soud nad autorem, ale na povahu textu samotného, jeho ediční rámec a význam pro současnou recepci jednoho z nejkontroverznějších právně-politických myslitelů 20. století.

Recenze je strukturována do tematických bloků, které sledují nikoli mechanickou posloupnost deníkových zápisů, ale vnitřní logiku Schmittovy reflexe.

Berlín 1945: kolaps světa

Deníkové záznamy Carla Schmitta z března až května 1945 vznikají v situaci, kdy se Berlín nachází ve stavu faktického rozkladu politického, právního i civilizačního řádu. Město, které Schmitt obývá v části Schlachtensee, je sice vzdálené od nejtvrdších bojů v centru, přesto je plně zataženo do logiky totální války: bombardování, chaos, pohyb uprchlíků, kolaps zásobování, přítomnost ozbrojených jednotek a neustálé ohrožení násilím. Schmittův deník není kronikou vojenských událostí, nýbrž záznamem existenciální zkušenosti konce světa, v níž se politické kategorie rozpadají do holé skutečnosti strachu, hladu a nejistoty.

Opakujícím se motivem je zúžení horizontu lidského života na elementární úkony: shánění potravin, vody, topiva, hledání relativně bezpečného prostoru, čekání na příchod jednotek, vyhodnocování zvuků střelby. Schmitt si všímá, jak se každodenní realita redukuje na biologické přežití, zatímco vše, co dříve neslo význam „vyššího řádu“ – kultura, vzdělání, stát, instituce, se jeví jako prázdné nebo bezmocné. V této zkušenosti se podle něj odhaluje pravá povaha moderní civilizace: její schopnost řídit svět se v okamžiku krize mění v neschopnost chránit kohokoliv. Zároveň je přítomen permanentní strach, který není pouze strachem ze smrti, ale strachem z nepředvídatelnosti situace. Schmitt opakovaně zdůrazňuje, že o životě a smrti nerozhodují žádná pravidla, nýbrž náhoda, okamžik, setkání s konkrétním vojákem či důstojníkem. Tato zkušenost má hluboký teoretický význam: ukazuje rozpad rozdílu mezi legalitou a ilegalitou, mezi válkou a kriminalitou, mezi rozhodnutím a svévolí. Moc se zde neprojevuje jako suverénní akt, ale jako prostý fakt násilí, zbavený legitimující formy.

Schmittova pozornost se opakovaně obrací k postavě vojáka, zejména ruského, nikoli však v ideologickém smyslu. Rusové nejsou v deníku líčeni primárně jako nepřátelé, ale jako nositelé jiného, pro Schmitta cizího, avšak srozumitelného vztahu k moci a realitě. Z jejich jednání dedukuje kombinaci brutality a pragmatismu, která kontrastuje s rozkladem německé státní autority. Zatímco německý stát se rozpadá ve frázích, rozkazech bez obsahu a formální poslušnosti, vítěz přichází jako surová, ale za to účinná moc. Významným rysem těchto záznamů je odklon od patosu porážky. Schmitt se vyhýbá heroickým nebo tragickým formulacím. Nevidí konec Říše jako dramatický pád, nýbrž jako vyčerpání, v němž se ukazuje prázdnota ideologických konstrukcí. Opakovaně se vysmívá jazykovým klišé, jimiž se ještě nedávno legitimizovalo násilí, a konstatuje jejich naprostou bezcennost tváří v tvář skutečnému ohrožení.

V této fázi deníku se rovněž objevuje motiv ticha a mlčení. Schmitt zaznamenává, že smysluplná řeč se stává nemožnou. Jazyk politiky, práva i filosofie selhává; zůstávají jen krátké poznámky, útržky, někdy ironické, jindy rezignované. Mlčení zde není výrazem prázdnoty, ale obranným gestem, prostým odmítnutím pokračovat v řeči, která se ukázala jako falešná. První tematický blok deníku tak vykresluje Berlín roku 1945 nikoli jako historickou kulisu, ale jako laboratoř kolapsu moderního řádu. Schmitt zde ještě neposkytuje systematickou reflexi viny či odpovědnosti; tyto otázky přijdou později. Zatím stojíme u základní zkušenosti: svět, který byl chápán jako právně a politicky uspořádaný, se rozpadl na sled situací, v nichž rozhoduje síla, náhoda a schopnost přežít.

Vina, nihilismus a zhroucení smyslu

Po prvotní zkušenosti fyzického ohrožení a rozpadu každodenního řádu se Schmittův deník postupně posouvá k hlubší reflexi viny a smyslu, respektive k otázce, zda je v situaci totální porážky ještě možné mluvit o odpovědnosti v tradičních morálních a právních kategoriích. Téma viny se u Schmitta neobjevuje ve formě explicitního sebekritického vyznání, nýbrž jako teoretický a teologický problém, který se vynořuje z konfrontace s nihilismem moderní doby. Schmitt opakovaně konstatuje, že kolaps politického řádu je současně kolapsem významového obsahu, v němž se vyprázdnily pojmy, jimiž byla válka, stát i oběť legitimizovány. Jazyk, který ještě nedávno sloužil k ospravedlnění rozhodnutí a mobilizaci společnosti, se nyní jeví jako bezobsažný. Právě v této prázdnotě se podle Schmitta odhaluje jádro nihilismu: nikoli jako aktivní popření hodnot, ale jako situace, v níž hodnoty přestávají působit závazně.

V této souvislosti se v deníku stále častěji objevují teologické motivy, především odkazy na křesťanské pojetí viny, soudu a vykoupení. Schmitt se zde nevrací ke křesťanství v podobě osobní zbožnosti, nýbrž jako k poslednímu konceptuálnímu rámci, který je schopen pojmenovat situaci bez smyslu. Zatímco moderní morálka podle něj selhává, teologický jazyk viny a soudu si uchovává schopnost strukturovat zkušenost katastrofy. Zásadní roli zde hraje rozlišení mezi osobní vinou a vinou politickou. Schmitt odmítá redukovat porážku a zločiny režimu na individuální morální selhání, zároveň se však vyhýbá přímému přiznání vlastní politické odpovědnosti. Vina je v jeho podání spíše strukturální: vyplývá z účasti na řádu, který se zhroutil než z konkrétního jednání. Tento způsob uvažování umožňuje Schmittovi udržet si odstup od jak moralistního sebezpytování, tak od jednoduchého sebeospravedlnění. V deníku se opakovaně vrací motiv soudu, který však není chápán primárně jako soud lidský, nýbrž jako soud dějinný nebo božský. Schmitt si všímá, že po zhroucení státu mizí instance, která by byla schopna autoritativně rozhodnout o vině a nevině. Právě tato absence rozhodující autority je podle něj jedním z nejhlubších znaků nihilismu: svět, v němž není nikdo, kdo by mohl legitimně soudit, je světem bez řádu.

Výrazným rysem těchto pasáží je kritika poválečného moralismu, který Schmitt anticipuje ještě před koncem války. Obává se, že porážka bude interpretována nikoli jako politická skutečnost, ale jako morální drama, v němž budou vítězové vystupovat jako soudci bez vlastní odpovědnosti. Tato kritika není formulována otevřeně, ale prosvítá v ironických poznámkách o „vítězné morálce“ a univerzálním odsudku poražených. Současně se však v deníku objevují momenty existenciální nejistoty, které nelze redukovat na teoretickou konstrukci. Schmitt zaznamenává pocity prázdnoty, bezvýchodnosti a mlčení, jež nejsou překonávány žádnou jasnou vírou. Křesťanství zde funguje spíše jako jazyk, jímž lze o této prázdnotě mluvit, nikoli jako zdroj útěchy nebo naděje.

Druhý tematický blok tak ukazuje Schmitta v pozici myslitele, který stojí tváří v tvář radikálnímu selhání moderního politického a morálního řádu, aniž by disponoval přesvědčivou alternativou. Vina zde není vyřešena, nihilismus není překonán a teologie neposkytuje spásu, nýbrž pouze pojmový rámec, v němž lze tuto situaci reflektovat. Deník se tak stává záznamem myšlení v mezní situaci, kde se staré kategorie rozpadly a nové se teprve bolestně hledají.

Stát, legalita a zhroucení suverenity

Ve třetí rovině deníkových záznamů se Carl Schmitt vrací k pojmům, které tvoří jádro jeho vlastní politicko-právní teorie: státu, suverenitě, legalitě a rozhodnutí. Rok 1945 pro něj nepředstavuje pouze historickou porážku Německa, nýbrž empirickou zkoušku platnosti těchto pojmů. Deník se v tomto smyslu čte jako tiché, avšak zásadní přehodnocení teoretických kategorií, jimiž Schmitt po desetiletí analyzoval moderní politiku.  Schmitt konstatuje, že stát jako nositel řádu fakticky přestal existovat ještě před svou formální kapitulací. Instituce nadále vydávají příkazy, ale tyto příkazy již nikoho nezavazují; normy přetrvávají na papíře, avšak ztrácejí svou normativní sílu. Legalita se odděluje od reality a mění se v prázdnou formu. Právě tato situace podle Schmitta odhaluje slabinu moderního právního státu: jeho závislost na faktické moci, kterou není schopen sám garantovat.

Zvláštní pozornost věnuje Schmitt rozpadu suverénního rozhodnutí. Ve svých dřívějších pracích definoval suveréna jako toho, kdo rozhoduje o výjimečném stavu. V roce 1945 však žádné takové rozhodnutí nepřichází. Výjimečný stav existuje, avšak bez suveréna. Moc se rozpadá na fragmenty, které nikdo nesjednocuje, a rozhodování se přesouvá do roviny nahodilosti a místní svévole. Tato zkušenost je pro Schmitta paradoxní: výjimečný stav, jenž měl potvrdit suverenitu, se stává důkazem její neexistence. V této souvislosti se v deníku objevuje výrazná kritika byrokratického státu. Schmitt zaznamenává, že právě v okamžiku krize se byrokracie ukazuje jako zcela bezmocná. Je schopna produkovat dokumenty, rozkazy a formální akty, nikoli však skutečná rozhodnutí, stát se tak redukuje na administrativní aparát bez politického jádra, což podle Schmitta představuje konečnou fázi jeho moderního vývoje. Schmitt rovněž reflektuje vztah mezi právem a vítězstvím. Uvědomuje si, že poválečný řád bude založen nikoli na kontinuitě právních norem, ale na faktu vítězství. Právo se zde nejeví jako neutrální systém pravidel, nýbrž jako nástroj legitimizace moci vítězů. Tato perspektiva vede Schmitta k hlubokému skepticismu vůči představě univerzálního a hodnotově neutrálního mezinárodního práva, které podle něj vždy předpokládá konkrétní politický nositel.

Deník zároveň naznačuje implicitní sebekritiku Schmittovy vlastní teorie. Pokud stát selhává právě v okamžiku, kdy má rozhodovat, pak je třeba znovu promyslet vztah mezi rozhodnutím, institucemi a legitimitou. Schmitt sice tyto otázky neformuluje systematicky, nicméně jeho poznámky prozrazují, že po roce 1945 již nelze bez dalšího navázat na staré pojmové schéma.

Schmitt se tak jeví nikoli jako teoretik suverenity, ale jako autor, jehož vlastní kategorie jsou vystaveny zkoušce neúprosné skutečnosti. Stát, legalita a suverenita se v deníku z roku 1945 nejeví jako stabilní pojmy, nýbrž jako problematické konstrukce, jejichž platnost je podmíněna konkrétními historickými a mocenskými okolnostmi. Právě tato zkušenost činí deník jedním z nejzajímavějších a nejrozporuplnějších dokumentů pozdního Schmittova myšlení.

Vítězové, poražení a nový světový řád

V tomto myšlenkovém okruhu se Schmittův deník posouvá od bezprostřední zkušenosti kolapsu státu k širší reflexi poválečného uspořádání světa. Vítězství spojeneckých mocností pro něj není pouze vojenským faktem, ale signálem hlubší proměny globálního politického řádu. Schmitt přitom neuvažuje v kategoriích obnovy staré Evropy, nýbrž v perspektivě definitivního konce epochy, v níž Evropa představovala centrum politického rozhodování. Zvláštní pozornost věnuje Schmitt Sovětskému svazu, jenž se v jeho zápiscích neobjevuje primárně jako ideologický protivník, ale jako nositel jiného, radikálně odlišného typu moci. Rusko pro něj ztělesňuje formu politické existence, která není zatížena liberálními právními fikcemi ani morálním univerzalismem. Jeho moc se projevuje přímo, bez potřeby legitimizace prostřednictvím abstraktních hodnot. Právě tato „upřímnost moci“ činí podle Schmitta sovětskou přítomnost děsivou, ale zároveň politicky srozumitelnou.

Oproti tomu Západ, především v podobě angloamerických mocností, vystupuje v deníku jako síla, která kombinuje vojenskou převahu s morálním jazykem univerzálních hodnot. Schmitt v tomto spojení moci a morálky spatřuje zásadní nebezpečí: vítězové se stylizují do role soudců lidstva, čímž zakrývají vlastní politické zájmy a transformují politický konflikt v morální odsouzení. Tato kritika předjímá Schmittovy pozdější úvahy o „diskriminujícím pojmu války“ a o humanitární rétorice jako nástroji moci. Evropa se v této konfiguraci jeví jako prostor bez vlastního hlasu. Schmitt si všímá, že starý kontinent ztratil schopnost formulovat vlastní politický projekt a stává se objektem rozhodnutí jiných. Německo, které bylo ještě nedávno považováno za klíčového aktéra evropské politiky, se nyní redukuje na dobyté území, jehož osud bude určen zvenčí. Tento stav Schmitt interpretuje nikoli jako dočasnou porážku, ale jako symptom hlubšího vyčerpání evropské politické tradice.

V deníku se objevuje motiv konce evropského nomu, tedy prostorového a právního uspořádání, které po staletí strukturovalo světovou politiku. Kolaps Německa je zde chápán jako součást širšího procesu, v němž se rozpadá evropské pojetí řádu založené na státní suverenitě, vymezeném teritoriu a rovnováze mocí. Poválečný svět se podle Schmitta bude vyznačovat asymetrií, v níž budou rozhodovat globální velmoci operující s univerzalistickými nároky. Současně však Schmitt odmítá jednoduchou nostalgii. Nevolá po návratu staré Evropy ani po rehabilitaci poraženého státu. Spíše konstatuje, že politika se přesunula do jiné roviny, kde tradiční evropské kategorie přestávají fungovat. Tento posun je pro něj zdrojem intelektuální úzkosti, nikoli však iluzorní naděje.

V této rovině se rozšiřuje deník z roviny osobní zkušenosti na geopolitickou diagnózu, v níž se prolíná realismus moci s hlubokým skepticismem vůči morálnímu universalismu vítězů. Schmitt zde vystupuje jako myslitel, který se snaží pochopit nový světový řád v okamžiku jeho zrodu, aniž by si činil iluze o postavení poražených a ani o budoucnosti Evropy.

Sebereflexe, mlčení a „systém Plettenberg“

V závěrečných pasážích deníkových záznamů se pozornost Carla Schmitta postupně odvrací od bezprostředních událostí a geopolitických úvah k vlastní existenci po porážce. Deník se zde mění v prostor sebereflexe, která je však charakteristická zdrženlivostí, fragmentárností a odmítnutím explicitního vyznání. Schmitt nepíše zpověď ani obhajobu; jeho poznámky mají spíše podobu tichého mapování nových existenčních podmínek. Jedním z klíčových motivů je mlčení. Schmitt opakovaně naznačuje, že mluvit znamená vystavovat se nebezpečí, nejen fyzickému, ale i morálnímu a politickému. Slova ztrácejí svou ochrannou funkci a stávají se důkazním materiálem. Mlčení je proto chápáno nikoli jako prázdnota, ale jako forma sebeobrany a zároveň jako způsob zachování vnitřní autonomie v situaci, kdy veřejný prostor přestává být bezpečný.

V této souvislosti se objevuje zárodek toho, co pozdější interpretace označují jako „systém Plettenberg“: ústup z veřejného akademického a politického života do soukromého žití, které je však nadále intenzivně intelektuální. Deník naznačuje, že tento ústup není pouze vynucenou reakcí na porážku a ostrakizaci, ale také vědomou strategií. Schmitt si uvědomuje, že možnost dalšího myšlení je podmíněna distancí od veřejného diskurzu, jenž je nyní ovládán vítězi a jejich morálními kategoriemi. Sebereflexe se u Schmitta neodehrává v rovině lítosti nad konkrétními politickými rozhodnutími, nýbrž v rovině osudu myslitele, který byl součástí zhrouceného řádu. Opakovaně se vrací k představě, že intelektuál je nevyhnutelně zapleten do struktur moci, které nedokáže plně kontrolovat. Tato perspektiva mu umožňuje chápat vlastní minulost jako tragickou, nikoli však nutně zločinnou, čímž se opět vyhýbá jednoznačnému morálnímu sebehodnocení.

Významnou roli v těchto pasážích hraje čas. Schmitt si uvědomuje, že okamžitý soud je nevyhnutelně nespravedlivý, zatímco skutečné pochopení vyžaduje odstup. Deník tak implicitně pracuje s představou dějinného zpoždění, v němž se smysl událostí vyjevuje teprve zpětně. Tato orientace k budoucí recepci vlastního díla je patrná v poznámkách o tom, co má být zachováno, co zapomenuto a co ponecháno mlčení. Závěrečné části deníku nevykazují žádný náznak optimismu ani naděje na obnovu politického řádu. Přesto však nejsou výrazem rezignace. Spíše signalizují přesun myšlení do jiné roviny, kde již nejde o politické rozhodování, nýbrž o interpretaci světa po katastrofě. Právě v této rovině se rodí poválečný Schmitt – autor, jehož vliv bude v následujících desetiletích paradoxně narůstat právě z periferie, z prostoru ticha a soukromé korespondence.

Poslední myšlenkový blok této recenze tak uzavírá deník nikoli závěrem, ale přechodem. Porážka nevede k teoretickému uzavření, nýbrž k proměně způsobu myšlení a existence. Deník z roku 1945 se v tomto smyslu jeví jako mezník: konec jednoho světa a zároveň počátek dlouhého období reflexe, které bude formovat pozdní Schmittovo dílo i jeho ambivalentní recepci.

Deník roku 1945 v rámci Schmittova díla

Deníkové záznamy Carla Schmitta z roku 1945 představují v jeho díle výjimečný dokument, jenž se vymyká jak systematickým teoretickým spisům, tak pozdějším esejistickým textům. Nejde o teoretickou revizi v přísném slova smyslu ani o osobní zpověď, nýbrž o záznam myšlení v mezní situaci, kdy se dosavadní pojmový aparát ukazuje jako nedostatečný, avšak dosud nenahraditelný. Právě tato ambivalence činí deník klíčovým pramenem pro pochopení pozdního Schmittova myšlení.

Deník z roku 1945 je především dokumentem kolapsu moderního politického řádu, nahlíženého z perspektivy autora, který tento řád po desetiletí analyzoval a teoreticky artikuloval. Schmitt zde neprezentuje nový koncept státu, suverenity či práva, ale sleduje jejich faktický rozpad v situaci, kdy výjimečný stav již nevede k rozhodnutí, nýbrž k rozpuštění moci v nahé skutečnosti násilí a nahodilosti. Tento rozpad je současně empirickým potvrzením i popřením jeho vlastní teorie: potvrzením v tom smyslu, že politika se skutečně redukuje na konflikt a rozhodnutí, popřením v tom, že rozhodnutí přestává mít suverénní charakter. Zvláštní význam má deník rovněž pro pochopení Schmittova vztahu k vině a odpovědnosti. Namísto přímého morálního vyrovnání se s minulostí nabízí text strukturální a teologickou reflexi, která umožňuje pojmenovat katastrofu bez jejího definitivního odsouzení či uzavření. Vina zde není individualizována ani plně externalizována; zůstává nevyřešeným problémem, jenž je odsunut do horizontu dějinného či transcendentního soudu. Tato neukončenost je jedním z nejproblematičtějších, ale i nejvýmluvnějších rysů deníku.

V geopolitické rovině deník předjímá Schmittovy pozdější úvahy o konci evropského nomu a o vzniku nového světového řádu, v němž se moc legitimizuje prostřednictvím univerzalistických hodnot. Kritika morálního universalismu vítězů, spojená s realistickým uznáním faktu vítězství, zde nabývá podoby tiché, avšak důsledné diagnózy, která bude v následujících desetiletích opakovaně reinterpretována a instrumentalizována. Navíc je aktuální v roce 2026 více než kdy jindy.

Deník z roku 1945 tak zároveň vytváří přechod k poválečné existenci Carla Schmitta, charakterizované ústupem do soukromí, mlčením a nepřímým vlivem prostřednictvím korespondence a návštěv. V tomto smyslu nejde o konec Schmittova myšlení, nýbrž o jeho transformaci. Zkušenost porážky nevede k novému politickému projektu, ale k dlouhodobé reflexi světa, v němž se politika definitivně oddělila od evropské tradice státu. Celkově lze deník z roku 1945 číst jako „hraniční“ text, který odhaluje možnosti Schmittovy politické teorie právě v okamžiku její historické verifikace. Jeho význam nespočívá v odpovědích, které nabízí, ale v otázkách, jež ponechává otevřené, a které zůstávají relevantní i v současných debatách o krizi státu, práva a politické legitimity.

Edice: Carl Schmitt – Opuscula (Plettenberské miniatury, svazek 18)

Carl Schmitt
Berlín-Schlachtensee
březen–květen 1945 

Ed. Martin Tielke a Gerd Giesler
26 stran
ISBN 978-3-9820020-7-1

Vydáno z pověření Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V.  (2025)