Délský potápěč

Autor: Justin Raimondo

Prezident Obama poskytl televizi Al-Arabia rozhovor, které je vyložitelné na několik způsobů. Podstata toho, co mě nejvíce překvapuje, ovšem tkví jinde. Zajímavé je, že mezi prvními americkými leteckými útoky na Afghánistán od té doby, co se Obama oficiálně ujal prezidentského křesla a tímto rozhovorem, je časová shoda.

V rozhovoru, který poskytl, dělal Obama šarmantního muže a tvrďáka zároveň. Mnozí naši novináři, například Andrew Sullivan, málem omdlévali a dotyčný jmenovaný se shodoval s komentátory Rickem Warrenem a Georgem Willem na tom, že si Obama za svá slova zaslouží respekt.

Continue Reading

Autor: Nebojsa Malić

Neuběhl ani týden nového roku a studená válka mezi Washingtonem a Moskvou dostala nový a to přímo ledový nádech a rozměr. Co se zprvu zdálo jako malicherný spor mezi moskevským plynovým gigantem Gazprom a ukrajinskou protistranou, se postupně vyvinulo v zásadní energeticko-politickou krizi, ponechávající většinu mrznoucí Evropy bez tepla.

Kolem 80% ruského zemního plynu je exportováno plynovým potrubím přes Ukrajinu. Od roku 1990 můžeme napočítat desítky neshod a sporů ohledně plateb za plyn mezi Moskvou a Kyjevem, nicméně v roce 2002 došlo ke konečnému stanovení cen. Následkem „oranžové revoluce“ v roce 2004 se však sporu spory znovu otevřely. Tato zatím poslední krize začala, když Gazprom oznámil, že vzhledem k ukrajinskému neplacení dodávek uzavře k 1. lednu kohoutky svého potrubí na Ukrajinu.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

Necelé dva měsíce po teroristických útocích 11. září vpochodovaly armády Severoatlantické aliance od Kábulu. Talibán prchal.

Tento rychlý triumf stál americké síly pouze jeden život. Alespoň tak se nám to předkládá. Před měsícem vstoupila válka v Afghánistánu do svého osmého roku, můžeme tedy hovořit o druhé nejdelší válce v historii Ameriky a NATO a o válce, která nikdy nebyla blíže strategické porážce, jako je dnes.

Situace je natolik kritická, že ministr obrany, Robert Gates, který minulý týden navštívil Kandahár, přislíbil rychlé nasazení dalších jednotek ještě před očekávanou jarní ofenzivou Talibanu, nasazení dvou, možná tří bojových divizí z celkových 20 000 mužů, požadovaných generálem Davidem McKiernanem. Prvních 4000 vojáků z 10. horské brigády se má k afghánské kampani připojit v lednu.

Continue Reading

Dohoda SOFA s Irákem uvazuje Baracka Obamu do obchodu, v němž Nouri al-Maliki vymanévroval George Bushe. Skutečnost, že byl Bush donucen přijmout „dohodu o stažení“, je pouze jedním z několika nezdarů USA v tomto regionu.

Irácký parlament ratifikoval 27. listopadu poměrem hlasů 149 ku 35 Dohodu o statutu sil (SOFA) se Spojenými státy. Je citován následující výrok náměstka předsedy vlády Barhama Saliha učiněný při hlasování: „Připomínám vám, že v Iráku se věci se v Iráku nedějí v hodině dvanácté, ale až ve třinácté.“ Jinými slovy, klíčový moment teprve přijde.

Continue Reading

V letošní záplavě osmičkových výročí bychom neměli opomenout konec Velké války, tedy první světové války, historicky prvního skutečně globálního konfliktu, oficiálně ukončeném podepsáním příměří 11. listopadu 1918 v Compiégne ve Francii. První světová válka bývá často v komentářích neprávem opomíjena, dlící ve stínu své o jednadvacet mladší „sestry“. Představuje ovšem co do důsledků a rozsáhlých změn historickou událost, významem s druhou světovou válkou minimálně srovnatelnou. A koneckonců, druhou světovou válku nelze bez první pochopit stejně tak, jako s odstupem času nelze v důsledcích první světové války nevidět obsaženu válku druhou.

První světová válka je pro Čechy důležité téma hlavně z toho důvodu, že ve svých důsledcích znamená zrod novodobého českého státu, samostatné republiky. To je téma bezpochyby důležité, ale v celosti tvoří pouhou součást mozaiky vztahů a procesů, které byly koncem Velké války katalyzovány, či přímo způsobeny. První světová válka byla historiograficky poměrně přesně a solidně zpracována, pojďme si připomenout nikoli válečné události, ale právě ony zásadní i fatální změny, ke kterým po listopadu 1918 dochází.

Continue Reading

Článek ministra zahraničí Ruska Sergeje Lavrova,otištěný v novinách NG-Dipkurýr dne 15. září 2008

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Rusko se vrátilo na světovou arénu jako odpovědný stát, který se dokáže postavit za své občany. Pokud se někdo v tomto ohledu mýlil, pak naše rozhodné akce směřující k přinucení Gruzie k míru a k okolnostmi vynucenému uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie musely takové pochybnosti rozptýlit.

Svou odpovědí na gruzínskou agresi nastolilo Rusko standard reagování, který je v plném souladu s existujícím mezinárodním právem, včetně práva na sebeobranu podle čl. 51 Stanov OSN a našich konkrétních závazků vztahujících se k urovnání tohoto konfliktu. Postup Ruska ve věci přinucení Gruzie k míru se stal příkladem umírněnosti, jelikož si nekladl jiné cíle, kromě těch, které si vyžádala potřeba zajištění účinných záruk před opakováním gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii.

Bohužel, neukázala se na patřičné výši mnohostranná diplomacie, stejně jako rusko-americká součinnost, sledující varování Gruzie před sebevražedným dobrodružstvím.

Vojenská pomoc se neprojevila jako dostatečný nástroj vlivu USA na vládu Saakašviliho. Spíše povzbuzovala nezodpovědný a nepředvídatelný režim v jeho dobrodružném počínání. Přízrak Velké hry se znovu toulá Kavkazem. Jestliže USA a jeho spojenci konec konců zvolí nikoliv své národní zájmy, nikoliv zájmy gruzínského lidu, nýbrž režim Saakašviliho, který se „ničemu nenaučil“, bude to chyba skutečně historického rozsahu.

V situaci vyvolané pokusem Tbilisi rozhodnout konflikt za použití hrubé vojenské síly, se jako v zrcadle odráží všechny negativní momenty probíhající etapy vývoje mezinárodních vztahů, na nebezpečí jejich podcenění Rusko nejednou upozorňovalo, mimo jiné ve vystoupení Vladimira Putina v Mnichově a v berlínském projevu Dmitrije Medveděva. Patří k nim i jednostranná reakce, jako protipól mnohostranné diplomacie, i sázka na sílu oproti snaze o mírové urovnání konfliktů, i složitá dialektika takových zásad, jako je územní celistvost a právo národů na sebeurčení.

Události posledních týdnů poskytují rovněž bohatý ilustrační materiál o tom, zda je možné přehrát znovu reálnou válku, která byla prohrána na bojišti, ve virtuální realitě informačního prostranství. Je to ještě i otázka morálního základu mezinárodních vztahů, toho, že normy morálky nejsou abstraktními pojmy ve světové politice. Co je důležitější – pravda, nebo schopnost hezký zalhat z obrazovky televizoru a každou hodinu vysílat lež po celém světě?

Veškerý vývoj událostí po 8. srpnu potvrzuje správnost analýzy obsažené ve vystoupení Dmitrije Medveděva na poradě velvyslanců a stálých diplomatických představitelů dne 15. července tohoto roku. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že svět poté co se rozloučil se studenou válkou nemůže stále najít novou rovnováhu. Že konfliktní potenciál ve světě, včetně oblastí poblíž ruských hranic, je dost vysoký. Že zesiluje tendence k používání silových metod, i když tyto pokaždé demonstrují svoji neúčinnost. Sáhá se k politickým provokacím, nejrůznějším „revolucím“, cynické praxi dvojího metru. A není zřejmě náhoda, že do záležitostí jiných států stále častěji zasahují ti, jimž se ne dost dobře daří ve vlastním domě.

Pro náš prostor SNS není „šachovnici“, na níž se rozehrávají geopolitické partie. Je to společný civilizační areál pro všechny zde žijící národy uchovávající naše historické a duchovní dědictví. Naše zeměpisné postavení a ekonomická vzájemná závislost poskytují všem zemím Společenství citelné konkurenční výhody. A integrační imperativy globalizace zde dávají o sobě znát ne méně, nežli v jiných regionech zeměkoule. Hlavní je, aby nikdo nepřekážel tím, že vytváří umělé překážky podmíněné svými egoistickými zájmy.

Jakkoliv by nás neprovokovali, budeme i nadále zachovávat klid a střízlivě vše hodnotit, pevně, avšak nekonfrontačně hájit své zájmy a principy.

Někomu se zachtělo „rozmrazit“ zmrazené konflikty. Nyní můžeme posuzovat výsledky. Něco zlého pro něco dobrého. Nynější vyjasněnost je lepší než jakákoliv neurčitost a dvojsmyslnost. Musí být pochopeno, že Jižní Osetie a Abcházie usilovali nikoliv o nezávislost jako takovou, ale o nezávislost na té Gruzii, v jejímž vedení, nevím proč, měla stále navrch šovinistická tendence vůči etnickým menšinám.

Není možné zapomínat, že díky ruskému mírotvornému úsilí v Jižní Osetii a Abcházii užívala Gruzie celých 15 let mírové plody. A největším krachem všech gruzínských vlád je jejich neschopnost vytěžit z toho výhodu v zájmu vlastní země, vlastního lidu. Zahraničním patronům Saakašviliho by bylo vhodné položit si stejné otázky, které předkládají opoziční síly uvnitř Gruzie.

Pro nás je uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie diktováno ve stejné míře právními, morálními a také pragmatickými důvody především s ohledem na zajištění bezpečnosti jejich národů.

Nemůžeme si více dovolit, jak jsme dělali poslední léta, jenom čekat až znovu začne blitzkrieg Tbilisi proti Jižní Osetii nebo Abcházii. Jakkoliv rychle nereagovali naši vojáci po útoku na Cchinvali 8. srpna, stejně se nepodařilo zabránit stovkám obětem z řad civilního obyvatelstva a mírotvůrců, nemluvě o našich ztrátách v průběhu krvavých bojů při vytlačování gruzínských vojsk z území Jižní Osetie. To, jak se vyvíjely události – tentokrát v předstihu – v Abcházii, jenom potvrzuje, nakolik je tento závěr oprávněný. Rozumí se, pokud se jako priorita berou životy a zájmy lidi.

Když nám neustále omílají frázi o „demokratické vládě Gruzie“, znamená to snad, že je demokratické vládě odpustitelné postupovat obdobným způsobem proti civilnímu obyvatelstvu, které považuje za své? Nikdy nebudeme souhlasit s touto „blanche card na vraždu“, kterou tzv. certifikovaným „spřáteleným režimům“ vydávají některé metropole.

Lidé žijící v konfliktních regionech na postsovětském území zůstali ne vlastní vinou v „šedé zóně“, nezřídka se přitom ani nestali občany států, které vznikly v důsledku rozpadu SSSR. Není jasné, proč ti, kteří tak říkajíc na každém rohu mluví o „odpovědnosti za ochranu“, zapomněli na to, když se věc dotkla částí prostoru bývalého Sovětského svazu, kde státní moc s apelem na suverenitu a územní celistvost začala zabíjet nevinné lidi. V Jižní Osetii se podle nás jednalo o odražení agrese a ochraně našich občanů bezprostředně na hranicích Ruska a ne na Falklandských ostrovech.

Dvojí standardy jsou tím více hnusné, když se jedná o životy lidí: kdo má žít a kdo má zemřít, čí děti mají větší právo na život a čí jsou prostě bezduchou jednotkou geopolitických čachrů. Utrousil snad někdo z ochránců Gruzie alespoň slůvko v souvislosti s téměř každodenní smrtí civilních obyvatel Iráku a Afghánistánu v důsledku akcí koaličních sil v čele s NATO?

Považuji za aktuální navrácení Evropy k jednoduchým, nezpolitizovaným a nezgeopolitizovaným hodnotám.

V postupu Ruska, směřujícího k ochraně práv obyvatelstva Jižní Osetie a Abcházie, z nichž většinu tvoří ruští občané, jsou naplňovány nejen základní požadavky naší ústavy, ale také rostoucí podpora, které se těší v mezinárodním společenství myšlenka osobní bezpečnosti člověka, která vůbec není v rozporu s tradiční koncepcí bezpečnosti státu. Zabíjet lidi, které sám považuješ za spoluobčany, to není tvá vnitřní záležitost. Nemůžeme považovat lidi za jakési „příslušenství“ ať už jakéhokoliv území, které lze libovolně bez souhlasu těchto lidí zahrnovat pod suverenitu toho či jiného státu navzdory porušování stanov OSN, zásad Helsinského závěrečného aktu. Takový přístup by nás vracel zpět, ačkoliv jsme v dnešní Evropě, do období nevolnictví.

Suverenita, jejímž jediným zdrojem je lid, předpokládá odpovědnost.Především pak odpovědnost vůči vlastním občanům, včetně zajištění jejich práv a svobod. V tom je smysl existence samotného státu: nikoliv člověk pro stát, nýbrž stát pro člověka. V zónách gruzínsko-osetinského a gruzínsko-abcházského konfliktu se rozhodli Saakašvilli a ti, kteří stojí v pozadí (bez podpory zvenku by se Saakašvili neudržel ani den), prověřit, nakolik pevná je ruská moc. Spolu s tím nynější gruzínský režim odhalil svou podstatu, když se bombami rozhodl vnutit Jižní Osetii svůj diktát. Ihned poté, stejný osud byl připravován i pro Abcházii. To jim nevyšlo a nevyjde. Aby byl region ochráněn před recidivou násilí, bude Rusko pokračovat v přijímání opatření k potrestání viníků, k tomu, aby tento režim již nikdy více nemohl působit zlo. Pro začátek je zapotřebí zavést embargo na dodávky zbraní tomuto režimu, pokud jiná moc nepřemění Gruzii na normální stát.

Máme zájem na co nejtěsnější spolupráci s OBSE a OSN s cílem zajistit pevné garance bezpečnosti Jižní Osetie a Abcházie, jak se to předpokládá v šesti zásadách, navržených Dmitrijem Medveděvem a Nicolasem Sarkozym 12.srpna v Moskvě.

Přelomová etapa světového vývoje vyžaduje hluboký, filosofický přístup. Tady se nelze obejít bez poučení z historie, jinak budeme odsouzeni ji opakovat.

Je to důležité, jelikož v Evropě není doposud vytvořen takový systém kolektivní bezpečnosti, který by byl přístupný všem a všem také zajišťoval stejnou bezpečnost. Avšak je potřeba s tím něco dělat. Jinak se všechno v euroatlantických záležitostech bude opakovat. Svědčí o tom i nynější krize. Evropa potřebuje pozitivní, nikoliv negativní program jednání.Pro začátek by nebylo špatné se podívat, zda odpovídají dnešku kdysi vytvořené struktury a mechanismy, nebo je třeba přemýšlet o něčem novém pro výstavbu nové evropské architektury, která by pevně zaručovala nedotknutelnost poválečných hranic, ale současně by také brala v potaz reálie 21.století. Mohlo by se tomu říkat „audit“.

Prezident Dmitrij Medveděv navrhl uzavřít smlouvu o evropské bezpečnosti a nastartovat tento proces na celoevropském summitu. Jedná se o vytvoření skutečně všeobecného systému kolektivní bezpečnosti v euroatlantickém regionu s plnou integrací Ruska do ní.V tomto kontextu bude nutno poctivě projednat také problémy vzniklé v souvislosti s krizí CFE, rozmístění prvků globální PRO USA ve Východní Evropě. Při absenci odpovědného mnohostranného dialogu budeme reagovat sami – v souladu se zásadou rozumné dostatečnosti. Národní bezpečnost se nemůže zakládat na čestném slovu, o tom mluvil také prezident Dmitrij Medveděv. Avšak dali bychom přednost kolektivní práci při řešení problémů evropské bezpečnosti, pochopitelně na rovnoprávném a ne na blokovém základě. Naše iniciativy v tomto směru zůstávají v platnosti.

Vztahy Ruska s NATO prožívají dávno očekávaný okamžik pravdy. NATO se samo vydalo na cestu zvyšování sázek. Vzniká dojem, že aliance znovu potřebovala “frontové státy“ jako důkaz vlastní nepostradatelnosti v nových podmínkách.

Avšak nejsme to my, kdo zkouší celou nynější architekturu evropské bezpečnosti. Její systémové vady jsou zjevné: je to především natocentrismus, který ze své podstaty odmítá vytvoření skutečně univerzálního mechanismu kolektivní bezpečnosti v euroatlantice.

Jsem přesvědčen, že to v Evropě dobře chápou. Právě Evropa poučena svou historickou zkušeností , Evropa, která přežila národní katastrofy, se přiblížila víc než jiní k tomu, aby přeformulovala smysl své existence ve skutečně globálním, kolektivistickém pojetí, při němž se všechny světové problémy berou za své.Národní egoismus již nefunguje. Nelze připustit návrat zpět, ať již ve formě populismu, netolerance, nebo islamofobie. Rusko je připraveno ke společnému hledání nových nosných myšlenek, které by přibližovaly naši společnou budoucnost. Nastal čas uposlechnout rady Paula Kennedyho v jeho článku ve Foreign Affairs z května roku 2008 a „přistoupit na intelektuální riziko“.

Co se týče rusko-amerických vztahů, pak jejich pozitivní program obsahuje Koncepce zahraniční politiky Ruska. Všimli jsme si, že během nynější prezidentské kampaně v USA začínají znít zdravé názory, mimo jiné, o nutnosti zachování reálné kontroly nad strategickými útočnými zbraněmi. Jsem přesvědčen, že na takovémto pragmatickém základě, který odráží skutečný stav věci a národní zájmy, nikoliv ideologickou fantazii, lze vybudovat pozitivní program jednání.

Svého času USA odpověděly na intelektuální,vojensko-politické a technologické výzvy tehdejší doby zvolením Johna Kennedyho za prezidenta. Situace se opakuje. Amerika by měla uznat realitu „post amerického světa“ (Fareed Zakaria) a začít se na ni adaptovat. Mohu jen souhlasit s Fjodorem Lukjanovem, jenž v článku v novinách Vědomosti, ze dne 21. července říká, že „následující prezidentské období je zásadně důležité-ukáže, jaká je hloubka krize americké politiky a kolik času bude třeba na její překonání“.

Budeme mít vztahy s jakoukoliv Amerikou. Avšak naši američtí partneři si musí uvědomit, že pozitivní vztahy mezi vedoucími světovými mocnostmi se mohou budovat pouze na základě přísné vzájemnosti a absolutní poctivosti. Při tom působí celý „balík“ a ne jenom jeho některé jednotlivé prvky. Budeme hovořit s Washingtonem , pokud zůstává alespoň nepatrná naděje, že pochopíme jeden druhého a domluvíme se. A nebudeme nic skrývat: chtěli bychom aby se v mezinárodních záležitostech Amerika postavila na cestu přeměn, nikoliv proti nim.

Jestliže k tomu nedojde, pak USA a celý svět čekají složité časy. Pokus žít si ve vlastním „jednopólovém světě“ se příliš protáhl – je to stav nebezpečný pro všechny. Jeho projevy spatřujeme v protiruských provokacích, včetně agrese Tbilisi proti Jižní Osetii.

Jsem přesvědčen, že zdiskreditovaná praxe vydržování států – klientů, nastrčených režimů se nesmí vrátit.

Je zapotřebí času, abychom se ve všem důkladně vyznali a rozhodli, co je důležitější. Mythologie rozdílné, blokové bezpečnosti v epoše globalizace, nebo úspěch protiteroristického a protidrogového boje v Afghánistánu a společná analýza možných globálních důsledků vývoje situace v Pákistánu. Další fragmentace balkánských států nebo solidární úsilí, směřující ke stabilizaci tohoto výbušného regionu.

Myslím si, že dříve, či později dojdeme k názoru o nezbytnosti přehodnocení celého mezinárodního programu jednání s cílem dohody jeho opravdu kolektivní varianty.Není nutno začínat od nuly. Avšak bez radikální revize se nelze obejít, jelikož právě vnucování všem, včetně Ruska, na západě jednostranně namalovaného obrázku rozvoje světa od roku 1992 je základem všech nynějších nedorozumění.

Jedinou přijatelnou cestou vpřed je pragmatická a střízlivá spolupráce bez sebeklamu a iluzí, kterých nás s konečnou platností zbavili naši partneři. Kritériem našich vztahů může být pouze totální vzájemnost.

V chování našich oponentů není těžké rozpoznat snahu, a to na podvědomé úrovni, kompenzovat čímsi nedostatek poslušnosti ze strany Ruska. Nespokojenost s tím vede nevyhnutelně k politice „zadržovaní“. A to vše nehledě na moudrou radu Josepha Naye o závadnosti politiky vedené z pozice síly v naší době. A navzdory kancléřem Alexandrem Gorčakovem zformulované téze v jeho proslulém oběžníku ze dne 21. srpna 1856 o tom, že taková politika nakonec „vrací Rusku plnou volnost v jeho počínání“, a taktéž navzdory mínění Fjodora Tjutčeva (v jeho nedokončeném traktátu Rusko a Západ) o tom, že „právě nejúhlavnější nepřátelé Ruska nejvíce přispěli k vzestupu jeho velikosti“. To poslední se těžko vyvrácí, pokud si vzpomeneme na to, kdo zahájil války, které skončili vstupem ruských vojsk do Paříže v roce 1814 a do Berlína v roce 1945.

Znovu nám vnucují soupeření prakticky ve stejném regionu, kde půl druhého století zpátky zadržovaly Rusko s heslem Východní otázky. Dneska jsou hesla jiná. Chybějí pouze námořní demonstrace vojenské síly v Baltském moři (v Černém už jsou k vidění). Ale i to je jen otázkou času, vezmeme-li v potaz plány USA o rozmístění svých antiraket na baltickém pobřeží Polska, a k jejich ochraně příslušných systémů nejen na zemi ale i na mořské hladině. Připomenu, že po Krymské válce nedokázala Západní Evropa obnovit svou rovnováhu bez účasti Ruska, a to včetně bojišť 1. světové války.

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Problémy historického Západu se nejpalčivěji projevují na druhé straně Atlantiku – především proto, že právě tam se ukázala největší zátěž politiky, založené na instinktech a předsudcích minulosti. Avšak ve světě, který se kardinálně změnil a zglobalizoval, musí všichni přeformulovat svou misi. Toto fakticky provedla Evropa, která ve své většině odmítá americkou sázku na vojenskou sílu. Svoji volbu učinilo také nové Rusko, když ji potvrdilo ve schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem Koncepci zahraniční politiky Ruské federace. Teď jsou na řadě ostatní členové evropské a euroatlantické rodiny.

Aby si někdo v dnešní době mohl dělat nároky na výsadní postavení v mezinárodním systému, musí prokazovat schopnost ke skutečnému vůdcovství při řešení globálních problémů, takových jako globální chudoba, energetická a potravinová bezpečnost nebo změny klimatu. Jak velký je kupříkladu problém neurovnání arabsko-izraelského konfliktu. Jako zástupce jiné civilizace profesor Singapurské státní univerzity Kišor Machbubaní píše (v Foreign Affairs, květen/červen 2008), že se „Západ přeměnil z hlavní instance pro řešení globálních problémů v obrovskou překážku pro celý svět“. Právě takový účet budou muset platit ostatnímu světu ti, kdo si činí nárok na právo reprezentovat pozici „celého Západu“.

Náš pohled na současný svět, cíle a úkoly, které si v něm vytýčilo Rusko, jsou jasně formulovány v Koncepci zahraniční politiky, schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem.

Nikdy nebudeme souhlasit s právním nihilismem ve světových záležitostech se vztahem k mezinárodnímu právu, jako k „ohebnému proutku“ a „údělu slabých“, s jakýmikoliv pokusy „jít napříč“ ke škodě mezinárodní zákonnosti, která je ztělesněním morálního základu ve vztazích mezi státy. Skutečně je mezinárodní právo naší ideologií v mezinárodních otázkách. Řečeno slovy Fjodora Tjutčeva, chceme „jednou provždy zakotvit vítězství práva, historické zákonnosti nad revolučním způsobem konání“.

S ukončením studené války vznikly předpoklady k prosazení zásad opravdové svobody v mezinárodním společenství. Zanikly důvody pro blokovou politiku. Vzrostla multivariantnost v chování států na mezinárodním kolbišti. Již nefunguje zavrženíhodný princip – kdo není s námi, je proti nám. Vytváří se podmínky pro multipolární svět, v němž se státy řídí svými od ideologie očištěnými národními zájmy a společným vnímáním zájmů kolektivních. Toto je základ nově vznikajícího, samoregulačního mezinárodního systému.

Nedáme se zavléci do jakékoliv konfrontace. Jestliže naši partneři nebudou přiopraveni ke společnému postupu, bude Rusko v zájmu ochrany svých národních zájmů nuceno postupovat samostatně, ale vždy na základě mezinárodního práva. Na pevném základě mezinárodního práva, Ústavy a zákonů Ruska budeme chránit životy a čest našich občanů, kdekoliv se nacházejí, podporovat zájmy ruského byznysu, rozvíjet výsadní vztahy s přáteli Ruska v různých regionech.

Někdo si nepřeje, abychom se soustředili na budování, úspěšně řešili úkoly důležité pro náš lid, zaujímali své zákonné místo ve světě. Avšak máme dost trpělivosti, abychom se nedali vyprovokovat. Etapu „soustředění se“ jsme v podstatě již absolvovali. Nyní před námi stojí úkol využití nahromaděného potenciálu v zájmu Ruska, dosažení nové kvality v jeho vnitřním rozvoji, našeho aktivního příspěvku k formování a realizaci mezinárodního programu jednání.

Převzato z aktuálního čísla časopisu Rusko v globální politice.

Vážení čtenáři, v souvislosti s neutuchajícími debatami nad dozvuky letní rusko-gruzínské války a nělterými mediálními strašáky poslední doby (jedním z takových bylo „senzační odhalení“ působnosti ruských agentů na území ČR), jsme pro vás připravili překlad eseje, která střízlivě hodnotí současné postavení Ruské federace a odpovídá na otázku, co vlastně Rusko chce. Autorem je Ted Galen Carpenter z amerického think-tanku Cato Institute a článek vyšel v minulém čísle časopisu The American Conservative. Ano, správně, americký časopis a americký analytik hodnotí Rusko a jeho postavení střízlivě a nesnaží se v něm vidět „hrozbu pro demokratický svět“. Tím dokazuje, že situace není dvou, či jednobarevná – jak se snaží dokázat ideologičtí pisálci ve službách NWO.

Moskva nechce být světovým hegemonem, touží pouze udržet si lokální vliv, říká Ted Galen Carpenter z Cato Institute v USA.

Ruská vojenská intervence v Gruzii vyprovokovala bouři negativních ohlasů napříč euroatlantickým táborem. Na mnoho Američanů a patrně hlavně na prskající úředníky Bushovy administrativy zapůsobila reakce Moskvy pravděpodobně jako studená sprcha. Analytici a experti na mezinárodní politiku okamžitě začali spekulovat o motivech Kremlu a hledat souvislosti v událostech, které tomu předcházely.

Rusofobní kruhy mají jasno: znovuzrozená Říše zla se dala na pochod. Vycházejí z toho, že Moskva oprášila staré praktiky, které v minulosti užila například v roce 1956 v Maďarsku, nebo v roce 1968 v Československu. Někteří jdou ještě dále a užívají otřepaných frází, které dnešnímu Rusku a jeho politice přisuzují analogii s chováním Německa ve třicátých letech. Ruská reakce nemá ve skutečnosti mnoho dočinění s vleklými teritoriálními spory mezi Gruzií a odštěpeneckými regiony v Jižní Osetii a Abcházii. Jde o to, že Rusko nemůže trpět rozšiřování vlivu „demokratických“, prozápadních vlád, podporovaných Spojenými státy ve svém bezprostředním sousedství. Američtí jestřábi navíc varují: pokud jejich spojenci ze Severoatlantické Aliance neodsoudí ruskou agresi v Gruzie Ukrajina a baltské republiky budou dalším cílem.

Onen argument o tom, že Rusko je zlomyslnou expanzivní mocností, je dnes nejčastějším jevem, vyskytujícím se při debatách nad těmito problémy napříč politickým spektrem. Perspektivy listu Washington Post a mnoha dalších sympatizantů Demokratické strany, jako je Madeleine Albright a Zbigniew Brzezinski, však nejsou opodstatněné, na rozdíl od vizí neokonzervativců typu Williama Kristola, nebo Roberta Kagana – ustanoveného kandidáta za Republikány do případných prezidentských služeb Johna McCaina.

Navzdory všem alarmujícím zvěstem a snahám vrátit se k myšlení studené války je to spíše Rusko, jehož strategické cíle se ukazují skromné, v širším smyslu omezené na oblasti, bezprostředně s Ruskou federací sousedící. Akce Moskvy jsou ve skutečnosti více defenzivního, než ofenzivního charakteru – opožděná a dlouho zvažovaná reakce na nemotornou, arogantní politiku, kterou NATO a Spojené Státy sledují už více než desetiletí, je toho ostatně důkazem.

Jedním z klíčových aspektů gruzínského konfliktu je to, že ruská pozice v Abcházii a Jižní Osetii přece není nic nového. Tamější regiony s moskevskou finanční podporou dosáhly politické autonomie de facto, mimo jiné také díky porážce gruzínských ozbrojených sil v období těsně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Ruské mírové jednotky zde zahájily své působení nikoli za vlády „agenta“ Putina, ale v době prezidentování prozápadního Jelcina!

Politika Moskvy ukazuje, že zahrnuje etnické, bezpečností a hospodářské faktory. Již od počátku 90. let byly vztahy mezi Kremlem a novou gruzínskou vládou problematické. Pro ruské vůdce bylo jistě lákavé zužitkovat tlaky mezi Tbilisi a etnickými skupinami v Abcházii a Jižní Osetii s cílem oslabit náhle se vynořivší nepřátelský stát. Také to byl v té době snadný cíl, neboť zmíněné tenze byly vnitřní realitou tamějších území již po generace. A vskutku, zahrnutí Abcházie a Jižní Oseti pod svrchovanost Gruzie, byl výsledek svévolné vyhlášky sovětské vlády po taktovkou Josefa Stalina (podobné rozhodnutí ostatně Moskva učinila také pod Nikitou Chruščovem, když zahrnula Rusy obývaný Krym pod samosprávu ukrajinských sovětů – což je další tikající časová bomba). Drtivá většina Abcházců a Jihoosetinců zkrátka nikdy nebude chtít žít pod vládou Tbilisi.

Gruzínské periodické pokusy o znovuzískání svrchovanosti nad zmíněnými regiony vytvořily tlaky a nestabilitu na jižní kavkazské hranici Ruské federace – tedy v oblasti, kde se kříží několik mocenských a geopolitických zájmů.

Ruské vůdce zvláště znepokojuje vyhlídka uvržení Kavkazu do víru nepokojů a konfliktů, a to ve světle doutnajícího konfliktu na jejich vlastním území – v Čečensku. Moskva varovala oba gruzínské prezidenty – Saakašviliho i jeho předchůdce Ševarnadzeho, aby nenarušovali status quo. Když dal Saakašvili rozkaz bombardovat jihoosetinské hlavní město Cchinvali na začátku srpna, ruské síly byly připravené – a nepochybně nedočkavé – udělit Tbilisi tvrdou lekci.

Ekonomická důležitost regionu jde ruku v ruce setnickými a bezpečnostní zájmy. Ve Spojených státech se vedou spekulace o tom, že ruský nátlak na Gruzii je součástí mocenského spiknutí s cílem získat kontrolu nad ropovodem, vedoucím z ázerbájdžánského Baku do turkestánského přístavu Ceyhan a protínajícím právě skrze gruzínské území nedaleko Tbilisi. Teze o snaze po mocenské kontrole nad ropovodem je tedy jasná. Nicméně je zde malá pochybnost – skutečně chce Rusko získat více politické kontroly oproti obrovskému bohatství, pocházejícímu z kaspické oblasti? Chce ztratit roli arbitra výměnou za pozici pedantského dohlížitele? Ropovod Baku-Ceyhan je však nepochybnou součástí celé politické mozaiky.

Motivy Ruska se však opravdu ukazují daleko více obranné, než ofenzivní – Rusko zkrátka má zájem na tom, být protiváhou vzrůstající ekonomické přítomnosti Západu v této oblasti.

Ruská akce v Gruzii se příliš neliší od typického amerického postoje v jejich těsném sousedství. Několik týdnů před počátečním náporem hlavních bojů v Jižní Osetii ministryně zahraničí Condoleezza Rice tvrdila, že pojetí „sfér vlivu“ v mezinárodně-politických vztazích bylo dávno překonáno. Tento argument nebyl ani naivní, ani farizejský. Naopak, chování Washingtonu v Západním Hampshiru jen potvrzuje, že vládní úředníci nejsou opuštěni v jejich myšlence o „amerických sférách vlivu“.

Od druhé světové války Spojené státy vpadly a okupovaly Dominikánskou republiku, Grenadu, Panamu, a Haiti. Washington aranžoval množství úspěšných úderů proti vládám Guatemaly a pokusil se o to samé vůči režimu Fidela Astra na Kubě a sandinistické vládě v Nikaragui. Americkým vůdcům ovšem napomínání Ruska za akce vůči malým, je ohrožujícím sousedům ani ve světle vlastní minulosti, či současnosti problém nedělá.

Moskva je také se vzrůstající intenzitou rozzuřena tím, jak Západ neustále přezírá ruské politické preference – samozřejmě, srdeční ruské zájmy – v Evropě. Snaha Spojených států a jejich spojenců byla zřejmá už v roce 1990 a následných letech, a sice ve formě úsilí o expanzi NATO přistoupením Polska, Maďarska a České republiky. Spojené státy tímto porušily slib, který byl dán Kremlu ve chvíli, kdy Michail Gorbačov souhlasil se znovusjednocením Německa a členstvím Německa v NATO. Ministr zahraničí USA James Barker tehdy ujistil ruskou vládu, že Aliance se nebude na západ od Německa rozšiřovat. Kdo tedy porušuje dohody?

Nespokojeny s provokací, kterou byl vstup středoevropských států do NATO, zasadily se v roce 2004 Spojené státy o přistoupení Lotyšska, Estonska a Litvy, čili států, jejichž území byla kdysi integrální součástí SSSR. Tato expanze NATO navíc není pouhou manifestací pohrdání ruskými zájmy. Souvisí též s politikou „Západu“ na Balkáně, tradičního geopolitického klíče. V roce 1995 síly NATO intervenovaly v bosensko-srbské občanské válce s cílem podlomit Srby, tradiční ruské spojence. Následně v roce 1999, Spojené státy a jejich spojenci bombardovaly Jugoslávii s cílem vyrvat Kosovo. To všechno nelegálně, v rozporu s mezinárodním právem, proti rozhodnutí RB OSN a proti ruskému vetu.

Ačkoli ruští političtí vůdci zuřili díky, neměli v té době jinou možnost, než tuto hořkou pilulku spolknout. Ruská federace byla tehdy příliš oslabená, jak její ekonomika, tak ozbrojené síly byly zmítány značným chaosem. Ale situace se změnila. Jako vedoucí vývozce ropy a zemního plynu, Rusko enormně zbohatlo na výdělcích z těchto komodit díky velkému boomu cen. S ropou za cenu 110 dolarů za barel – připomeňme, že na začátku tohoto roku se cena pohybovala kolem 145 dolarů za barel – se Ruská federace ocitla v zásadně odlišné vyjednávací pozici, než byla v polovině a na začátku 90. let, kdy se cena ropy pohybovala někde v rozmezí 10 až 20 dolarů za barel. Od té doby Kreml renovuje a modernizuje svou infrastrukturu, hospodářství, i armádu.

Dnešní Rusko je mnohem silnější než bylo v roce 1990 a Moskva začala někdejší políčky vracet. První „odvetu“jsme mohli vidět tento už o rok dříve, když Kreml varoval NATO před záměrem povolit členství Gruzii a Ukrajině, což by mohlo být bráno z pohledu Moskvy jako jasná provokace.. Prudkost reakce Moskvy ostatně byla jedním z důvodů, který vedl Francii, Německo a další klíčové země EU k tomu, že se postavily nátlaku americké lobby.

Washington přese všechno dělá ve své politice vůči Rusku hluchoněmého. Jako přídavek kampaně za připojení Ukrajiny a Gruzie do NATO, Bushova administrativa vytvořila plán na rozšíření tzv. protiraketové obrany v Polsku a České republice a považuje to za svou vysokou prioritu. V odpověď Rusko varovalo Varšavu a Prahu, že v případě realizace amerického plánu zaměří své rakety na oba dva státy.

Kapitola politiky Washingtonu na Balkáně je ukázkou fatální ignorace a odmítaní jakýchkoli námitek Moskvy. V únoru tohoto roku obešly USA a vedoucí státy Evropské unie RB OSN a uznaly nezávislost Kosova. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov varoval, že krok takovéhoto typu vytváří nebezpečný mezinárodní precedent, který povzbudí odštěpenecká hnutí na celém světě. Amerika, řekl Lavrov, otevřela Pandořinu skřínku. Osud tomu asi chtěl, nicméně Lavrov v té době také poznamenal, že kosovský precedent by mohl být aplikován i v Jižní Osetii a Abcházii.

Částečně je ruská akce v Gruzii významná také z toho důvodu, že oplácí Západu jeho flagrantnímu nerespektování byť jen základních ruských národních zájmů a ignoraci státu quo ohledně ruské sféry vlivu. Ukazuje se, že Moskvě jde dnes o dvě věci: výsadní postavení ve vlastním regionu a dohodu se Spojenými státy a NATO, která bude Rusko respektovat jako seriózní sílu a mocnost. Použitím síly v Gruzii Rusko ukázalo, že v krajním případě je ochotno výše zmíněné body zdůraznit surovou, ale efektivní cestou. Verbální podpora Bushovy administrativy Saakašvilimu prokázala, že skutečný zájem Spojených států „hájit gruzínskou demokracii“ postrádá reálný podklad, možnosti a zdroje. Moskva demonstrovala, že je schopna donutit amerického spojence k poslušnosti a reakce Washingtonu se ukázala jako naprosto impotentní. Odpověď NATO a EU až na pár jedovatých komentářů reflektovala realitu. Pro všechna verbální hromobití těchto organizací je však typické, že jsou si vědomy své závislosti na Rusku kvůli dodávkám energetických surovin (nehledě na další potřeby) a nemají zájem na nepřátelských vztazích s Moskvou.

Gruzínská epizoda podtrhla a zdůraznila omezené možnosti Washingtonu a také (doufejme) vyslala varovný signál vůči intervencionistické psychóze v americké zahraniční politice. Realita je taková, že Spojené státy jsou schopné ochránit zranitelné a napadnutelné spojence v ruském sousedství – pakliže ovšem Washington touží po tom, riskovat vojenskou konfrontaci s možnými nukleárními důsledky. Zbývá také, aby si tuto realitu uvědomily baltské státy.

Rusko však musí být současně velmi opatrné, neboť přílišné riskování by se mu mohlo vymknout z rukou. Varování přišlo konci srpna letošního roku, kdy Moskva hledala potvrzení pro svou akci uvnitř Šanghajského paktu (společenství Ruska, Číny a středoasijských republik), jehož je členem. Samozřejmě, že Šanghajská spolupráce vyjádřila nutnost respektovat teritoriální integritu států. To ostatně nemohlo být pro Moskvu žádným překvapením. Mnoho středoasijských republik má své vlastní problémy s odštěpeneckými hnutími a nepřejí si rozšiřování problémů ve stylu Kosova a Jižní Oseti na svá území. Navíc je jasné, že se Čína vždy vehementně postaví proti separatismu, a to přirozeně v souvislosti s vlastními problémy v Tibetu, provincii Xinjiang a na Taiwanu. Summit Šanghajské spolupráce byl testem vztahů mezi Moskvou a Pekingem – a Rusko ztratilo.

Výsledek ilustruje limity sil Moskvy. Rusko je schopno zdrženlivé politiky ve své sféře vlivu a zčásti snad i mimo hlavní „perimetr“, ale nemá sílu k rekonstrukci Sovětského impéria –jeho síla s postavením, které mělo během studené války nesrovnatelné. Američtí zahraničně-političtí „opinion-makeři“ by své katastrofické vize a panikářství měli krotit. Chování Moskvy v Gruzii se mohlo zdát brutální, nicméně nijak nepřevyšovalo obvyklou míru užití síly k umravnění nepokojného (z hlediska mocnosti) souseda. Nejsou zde žádné důvěryhodné důkazy, které by ukazovaly na to, že Moskva má expanzionistické tendence. A i když Rusko užilo síly, nemá nedostatek moci k tomu aby docílilo razance, jako v dobách minulých. Rusko není Sovětský svaz a současně není ani ekvivalentem nacistického Německa. Tvůrci americké zahraniční politiky potřebují spolknout hořké sousto, akceptovat Rusko a jeho návrat na pozici velmoci a uvědomit si, že Wahinghton tato fakta nemůže dlouho ignorovat a už vůbec ne šlapat po ruských zájmech.

Čím dříve si to uvědomí, tím lépe.

Ted Galen Carpenter je víceprezidnetem Centra pro výzkum obranné a zahraniční politiky v Cato Institute, autorem osmi knih o mezinárodních vztazích – jmenovitě například: „Smart Power: Toward a Prudent Foreign Policy for America.“

Západ je se svými nadnárodními finančními strukturami je zaměřen na vytvoření kontroly nad celou planetou, na vytvoření jednopolárního světa. Všichni klasici geopolitiky říkají, že Rusko, které je „hardlandem“ centrem kontinentálního světa, vždy bude překážet vytvoření takové světové nadvlády… A dojde-li k tomu, že vše nakonec skončí velkými ozbrojenými střetnutími nebo se vše zakončí „studenou válkou“ (což nevylučuje lokální konflikty) to v mnoha směrech závisí na Rusku, na stavu našeho geopolitického potenciálu a na naší schopnosti způsobit dostatečně velkou škodu USA nebo jejich spojencům v případě vojenské agrese vůči naší zemi.

Celý rozhovor pod stejným názvem, jako je záhlaví příspěvku byl převzat z ruských Izvestijí a vyšel na Britských listech.

Autor: Karel Kaiser

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Continue Reading

Budování shora vyústilo ve snahu přijmout nejprve evropskou ústavu a poté dnešní Lisabonskou smlouvu. Avšak evropské národy (které jsou pilířem Evropy a Evropské unie!) byly z tohoto procesu tvoření prakticky vyloučeny. Byl například někdy diskutován problém „evropské“ ústavní moci? Nebyl. Přitom je evidentní, že na bázi integrované, nebo i federalizované Evropy není možné jednoduše převzít podobu ústavní moci národního státu a uměle ji implantovat na kolos, kterým je Evropská unie a který vlastně nemá ani pořádně jasno, zda, nebo jakým typem státu bude.

Potřebujeme evropskou integraci?

Integrace Evropy je dnes nesporně určujícím vektorem evropského dění a hodnotou dějinného vývoje. Jakkoli existuje obecný zájem, kterým evropská integrace jistě je, její obsah je předmětem nesčetných sporů mezi mnoha výklady a jejího popisování v naprosto rozdílných rovinách myšlení. Typickým případem je Lisabonská smlouva. Snad žádná institucionální změna, reforma, či vnitřní proměna Evropské unie, nebyla poznamenána tolika rozdílnými výklady, postoji a nejasnostmi. Otázka nemůže být položena pouze ANO nebo NE, ve finálním rozhodnutí na toto „dilema“ pochopitelně dojde, nicméně je potřeba situaci zhodnotit z několika úhlů.

Za prvé, jedním z problémů a neduhů, který bývá současné EU, potažmo evropské integraci nejčastěji vytýkán, je postupné rozpouštění jednotlivých národních identit v „evropském tavicím kotli“. Zároveň si ovšem uvědomujeme nutnost podstatných reforem a to nejen institucionálních, které Evropská unie zkrátka potřebuje. Nachází se v paradoxní situaci. Nemá jasno o vlastní budoucnosti, ale čistě technologicky se snaží transformovat do takové podoby, o které existuje pochybnost, že bude skutečně postavena na legitimním základě. Evropská unie dnes představuje luxusní automobil, který má vynikající karoserii a tónovaná skla, ale uvnitř sestává ze mixu součástek, které ne vždy fungují tak, jak by si jeho architekti přáli.

Dnes, na začátku 21. století již neuspějí názory, volající po rozpuštění EU, popřípadě apely, usilující o návrat před Maastricht. Přes všechny neduhy je potřeba vzít evropskou integraci jako současný dějinný okamžik, který do jisté míry odráží určité procesy současné globalizace. Před tyto procesy se nelze vrátit. Lze ovšem měnit jejich obsah.

„Lisabon“ je technokratický projekt

Návrh Lisabonské smlouvy, coby nového institucionálního rámce EU, v zásadě od krachu tzv. „euroústavy“ nezměnil svůj cíl, kterým je větší akceschopnost EU, její posílení na mezinárodní scéně a v neposlední řadě také zjednodušení nepřehledného byrokratického aparátu Unie.

Rád bych přešel tradiční komentář negativ, či pozitiv návrhu Lisabonské smlouvy, mezi nejčastější na jedné straně patří dramatické rozšíření oblastí, ve kterých se v Radě bude uplatňovat hlasování tzv. kvalifikovanou většinou, harmonizace trestních zákoníků, ústící v harmonizaci některých trestů, či velice diskutabilní založení funkce „ministra zahraničních věcí EU“, na straně druhé poprvé institucionalizovaná možnost výstupu člena z Unie, či posílení úlohy národních parlamentů při zpětném dohlížení na dodržování principu subsidiarity.

Je na místě se domnívat, že Lisabonská smlouva je krokem a dokumentem špatným. Problém ovšem není v tom, že se jedná o dokument, který má stručně, jasně a věcně, shrnout základní hodnoty a základní právo Unie, nýbrž v rámci, do kterého je zasazen.

Dnešní Evropa není Evropou 19. století a proto nelze prizmatem této doby pohlížet na dnešek, či reflektovat pojmy jako národní, či etnická identita v kategoriích romantického nacionalismu. Ztráta a vykořeňování národů není důsledkem evropské integrace jako takové, nýbrž určitých procesů globalizace, které přetvářejí, či se snaží přetvořit svět na jeden homogenní trh. Dvacáté století, které je, doufejme, již navždy za námi, přineslo mocenský úpadek Evropy. Dvě světové války a čtyřicetileté bipolární rozdělení světa způsobilo nové přerozdělení světa, ve kterém Evropa ztratila svůj zásadní význam. Porovnejme mocenskou politiku evropských států v 18. století, Svatou ligu století 19. a dnešek, kdy Evropa plní pouze úlohu zajištěného týlu amerikanismu a odrazového můstku do Eurasie. Pokud chceme plně zhodnotit a analyzovat dopady Lisabonské smlouvy, měli bychom vyjít z těchto dvou klíčových problémů.

Schizma ekonomismu a politiky

Architekti evropské integrace udělali tu chybu, když prosazovali ekonomickou integraci jako první krok. Místo, abychom se snažili posílit politické a kulturní vazby Evropy, začali jsme se orientovat pouze na propojení finančních trhů a doufali, že „evropské ekonomické občanství“ se jednoho dne mávnutím kouzelného proutku promění v občanství politické. Evropa se začala budovat shora – bez jakékoliv demokratické legitimity – technokraty a funkcionalisty z Evropské komise.

Budování shora vyústilo ve snahu přijmout nejprve evropskou ústavu a poté dnešní Lisabonskou smlouvu. Avšak evropské národy (které jsou pilířem Evropy a Evropské unie!) byly z tohoto procesu tvoření prakticky vyloučeny. Byl například někdy diskutován problém „evropské“ ústavní moci? Nebyl. Přitom je evidentní, že na bázi integrované, nebo i federalizované Evropy není možné jednoduše převzít podobu ústavní moci národního státu a uměle ji implantovat na kolos, kterým je Evropská unie a který vlastně nemá ani pořádně jasno, zda, nebo jakým typem státu bude.

Čistě technokratické a ekonomické pojetí integrované Evropy tak dnes dospělo k tomu, že zde máme propojené trhy a silná průmyslová a finanční lobby v bruselských institucích. Ta logicky vyvíjí tlak na ještě rychlejší transformaci směrem k politické integraci, protože vyhovují jejich zájmům spíše, než dlouhé diskuse nad tím, kam vůbec Evropa má směřovat. Politika v Evropské unii se tak stává objektem a působištěm zájmů čistě ekonomisticky uvažujících hospodářských kartelů a vzdaluje se tak svému původnímu záměru – aby si Evropané, jako celek, „zdola“ budovali integrovanou Evropu.

Chceme mít z Evropy autonomní mocnost, nebo pouze propojený trh s homogenizovaným právem, fungující jako nárazový přívěšek EU? Chceme sebou nechat manipulovat třetí stranou, bombardovat evropská města a podílet se na válečných dobrodružstvích Spojených států ve světě? Chceme se nechat vmanipulovat do nové studené války s Ruskem a přitom trpět trojského koně v podobě Kosova, či přijmout do svých řad Turecko? Kde má vůbec Evropská unie hranice?

Na tyto a mnohé další otázky je nejprve potřeba odpovědět, než se vůbec pustíme do něčeho, jako je Lisabonská smlouva, která by de facto fungovala jako „evropská ústava“. Je potřeba vědět, zda dáme přednost realpolitice, nebo politickému mesianismu. Nemůžeme například shora přijmout dokument, který bude deklarovat „pomoc ostatním členům EU v případě napadení“, když není jasné, kde EU skončí. Nebo snad chceme být postaveni před hotovou věc, kdy naši vojáci budou muset rukovat do boje na obranu Albánie, Kosova, nebo jednou třeba Izraele? Musí být jasně řečeno, kde jsou zájmy Evropy dnes, ale kde by také (čistě teoreticky myšleno) mohly být za pár let. Buduje se zde institucionální a právní rámec, ale počet jeho subjektů je do budoucna otevřen. To je myslím, podstatná věc, která stojí za úvahu.

Lisabonská smlouva samozřejmě ztělesňuje mnohé dobré věci, ale více převažují negativa. Předně však její problém spočívá ve zmíněném šití horkou jehlou – budování shora, bez účasti evropského dému. Ztělesňuje tak přes všechny možné perspektivy, které se nabízejí k diskusi, neblahý trend, který proces evropské integrace postihl. Je potřeba nikoli návratu před Maastricht, nýbrž návratu k budování zdola, návratu k celoevropské diskusi nad klíčovými otázkami a jasné preference politických otázek před ekonomickými. Její odmítnutí je tak vlastně testem „evropské demokracie“. Čistě teoreticky a z hlediska současného práva ztrácí její další prosazování smysl. Kompromisně by měl být přijat stručný dokument, který by současný stav EU reflektoval a poskytl dostatečný prostor k debatě. Evropská unie se nachází ve zlomovém mezidobí a to, jak se evropské elity zachovají v souvislosti s v podstatě odmítnutou Lisabonskou smlouvou smysl, bude pro budoucnost klíčové.

Pri úvahách o budúcnosti je našou povinnosťou vychádzať z názorov tých, ktorí rozmýšlali o týchto problémoch dávno před námi.

Osobitný význam pri analýze domácej teorie civilizácie majú bádania takzvaného „konzervatívno-ochranného“ tábora N. J. Danilevského a K. N. Leontieva 1). N. J. Danilevskij vo svojej významnej knihe Rusko a Európa. na zaklade analýzy historického procesu od starověku po súčasnosť, podrobil kritike hlavný evovolucionistický princip historickej védy, ktorý predpokládá postupný, prgresujúci rozvoj ľudstva od nižších kulturných foriem k vyšším.

Continue Reading

S tím, jak sílí mezinárodní tlak „demokratického tábora“ proti tzv. „táboru zlých“ a nátlak některých domácích politiků států střední Evropy na definitivní souhlas s vybudováním jednostranných projektů tzv. americké protiraketové obrany, je logické, že se čím dál více objevují mediální reakce a výstupy, mající za cíl co nejvíce poškodit a v očích veřejnosti negativně vykreslit Rusko – v současné době jedinou evropskou velmoc, která se vůči plánům Spojených států velmi ostře vymezuje. Můžeme sledovat, jak se stěžejním argumentem stává mantra, vytahující z propadliště dějin Sovětský svaz.

Rusko bezpochyby vnější atributy Sovětského svazu dodnes zachovává, vzpomeňme na hymnu, nebo připomeňme, jaký postoj k sovětské době většina ruských občanů zastává (a objektivně je nutno uznat, že například kladné vnímání Stalina bude potřebovat ještě dlouhé působení kritické historiografie), bolševické publikační metody a demagogický styl však paradoxně sledujeme u největších „rusobijců.“

K Rusku je nutno, tak jako k většině věcí, přistupovat kriticky. Navzdory všem současným ruským historickým reminiscencím, rozpakům ze záležitostí jako je Čečensko a Beslan, nebo zdánlivě neproniknutelnému hávu tajemství okolo vražd Litviněnka, Politkovské (byť nikdy nic dokázáno nebylo a zároveň mějme na paměti, jakým silně zkresleným způsobem byly tyto záležitosti prezentovány ve většině velkých západních médií), si ale uvědomme, že Rusko pro Evropu do budoucna představuje objektivního spojence. Nejde jen o obchodní spolupráci, ale především úzké spojenectví. Vymezování se Evropy vůči Rusku (například tak, jak navrhuje kandidát na amerického prezidenta McCain, a sice jakousi „Ligu demokracií“), do budoucna zavání geopolitickou katastrofou, vehnáním Ruska do náruče Číny a zmenšení významu Evropy na pouhý politicky centralizovanou oblast výměny zboží a přívazek USA.

Protiruská hysterie, kterou nás krmí některá média, často nabývá značně obskurních podob. Pravidelně je vedena na rovině naprosto nenávistného šovinismu, který v jiných případech (když je namířen jiným směrem, než proti Rusku), ti samí lidé tvrdě odsuzují. Články pánů Petráčka, Kostlána, Steigerwalda, velice často i Bohumila Doležala, jsou důvěrně známé. Zkusme si představit stejnou rétoriku (opravdu jen pro ilustraci) v případě Židů, Romů, příslušníků národnostních menšin, Němců – výše vyjmenování by byli první, kdo by ji zkritizoval, mnozí by rovnou bili na poplach. A nutno podotknout, že správně. Přesto se šovinismus stává vítanou zbraní v případě, když jde o to vymezit se proti silám, narušujícím plán na „nový světový řád“ globálního vítězství demokracie a neomezené vlády nadnárodního kapitálu. Pokrytectví k pohledání.

Shrňme si tedy v bodech „argumentaci“ rusobijců a pokusme se poukázat na vnitřní rozpornost, často nelogičnosti a demagogii jejich tvrzení:

1/ Rusko není součást „Západu“

Formulace, která zní téměř jako klišé. Navenek logická, ve skutečnosti vágní. Otázka „můžeme počítat Rusko do Západu?“ totiž připomíná otázku „co to je sociologie?“ Nabízí se ihned snadná odpověď, která nás však záhy vrhá do pasti tak nešťastných definic kruhem. „Sociologie je věda o společnosti“ a „Rusko není Západ, protože je Východ“, zní nejčastější odpovědi na vytčené otázky. Odpovědi jsou ovšem bezcenné, neboť neobsahují základní definice co to je společnost a co je, co představuje (v našem případě) „Západ“. Přitom pojetí západ vs. východ (do kterého počítáme Rusko) je definicí v kategorii pojmů studené války a tak se nabízí otázka, zda má v dnešním době smysl.
Stejně tak teorie politologů a teoretiků mezinárodních vztahů, které Rusko staví do opozice vůči Západu (jehož centrum má představovat Amerika) jsou pouhou konstrukcí. Proti Samuelu Huntingtonovi můžeme stejně dobře postavit Oswalda Spenglera, nebo Reného Guenona. Spíše bude lepší jít ke kořenům věcí a dívat se na něj pragmatičtějším pohledem dneška.

Je pravda, že pravoslavné Rusko je dědicem východořímské Říše, nese v sobě kulturní odkaz Byzance více, než kdo jiný a že z historie víme o rozkolu mezi Západem (latinským) a Východem (byzantským). Jsou však rozdíly, které k odcizení Západu a Východu vedly natolik stěžejní, aby tyto dělaly protikladnými? Jistě nikoli. Představují daleko menší rozdíly, než které jsou mezi dnešním Západem a Tureckem, či Izraelem, které jsou mnohými za součást „západní civilizace“ dokonce přímo považovány.

Rusko nemůžeme od evropských dějin oddělit. Byl snad například Alexandr I. Kočovným tatarem? Nikoli. Byl zásadním spojencem protinapoleonské koalice. Dovedeme si představit porážku Osmanské říše bez ruského zničení Tatarů? A ruská kultura a literatura, nepředstavují jména jako Gogol, Puškin, Lermontov, Tolstoj, Dostojevský, Prokopjev, Okudžava, Solženicyn mnohdy kulturní idoly pro západní umělce a intelektuály?

Mezi Západem a Východem (pravoslavným kulturním okruhem, jehož největším zástupcem je Rusko) rozdíly jsou, ale ty je spíše než k odcizení předurčují ke vzájemné spolupráci. Rusko je nezbytnou (i když často svébytnou) součástí evropské kultury a civilizace.

2/ Dnešní Rusko je přímým nástupcem SSSR

Zahraničně-politické vztahy Ruské federace představují v současné době nejpalčivější problém, jde zejména o ruskou politiku vůči pobaltským zemím. Přes všechny nedostatky však i ta největší současná přezíravost nepředstavuje nijak výjimečnou záležitost, vymykající se z běžného standardu nátlakové mezinárodní politiky.

Ruská federace nástupcem Sovětského svazu není. Existuje zde kontinuita v některých vnějškových atributech, ale ta v určitém ohledu existovala i poválečném Německu, které bylo poraženým a okupovaným státem. Nelze Rusku předhazovat kontinuitu se SSSR (přičemž se obecně myslí politické vraždy, totalita, imperiální snahy) kvůli shodné hymně, bývalých agentech KGB v bezpečnostních složkách, nebo konfrontačním projevům ruské generality.

Pohled Rusa na SSSR musí být logicky jiný, než pohled středoevropana a to i za situace, kdy oba odkaz politický SSSR odmítnou. To však neznamená, že přes politické vraždy a genocidní charakter vlády Lenina a Stalina nemůže v 60 letech existence Svazu spatřovat nějaká pozitiva. Dějiny nejsou jen dějinami politických dohod, válek, genocid a poprav, ale také „malými“ dějinami lidských vztahů a zdánlivě obyčejných osudů. To, že je určitou částí středoevropské veřejnosti osvobozovací akce Rudé armády vnímána jako přelití z jedné okupace do druhé není univerzální výklad dějinného okamžiku, ale konkrétní pohled ( oprávněný) konkrétních lidí. Pro ruského občana, který pamatuje rozmezí let 1941-1945 představuje Velká vlastenecká válka jednu z největších kapitol vlastní historie.

Není to Rusko, kdo dnes oživuje rétoriku studené války, to pouze reaguje na rétoriku, vnucovanou neokonzervativci a politickými silami, které usilují o vlastní, „americkou cestu“ vztaženou na celý svět. Jak jinak se bavit s takovým Johnem McCainem, který prohlašuje, jak by nejraději Rusko vyloučil z G8 a založil si jakousi Ligu, pomocí níž by obcházel OSN, nebo s jeho poradci, kteří jezdí po Gruzii a štvou místní obyvatele proti Ruské federaci? Negativní reakce na plán rozmístit americký radar a rakety ve střední Evropě je logickou odpovědí na ohrožení a Rusko to tak vnímá. Případné omezení dodávek ropy není „ruské křupanství“, ale asymetrická reakce na možné ohrožení. Rozmístění raket v kaliningradské oblasti (v případě realizace amerického plánu) bude představovat opatření symetrické. Realita mezinárodní politiky. Dnešní Rusko není tím, kdo ve světě zvyšuje napětí a roztáčí nové kolo zbrojení.

Stačí srovnat současný vojenský rozpočet Ruska a Spojených států. Počet zahraničních vojenských základen a počet vojáků na nich. Rusko vyjma Čečenska nevede po světě vojenská dobrodružství, motivovaná mesiášskými snahami, nepomáhá budovat nové státy na základě protiprávních a zločinných válek, respektuje mezinárodní právo a neospravedlňuje vojenské operace důvody, u kterých se později prokáže, že byly lživé.

3/ V Rusku není demokracie, odpůrci jsou zavírání a terorizováni

Politický systém Ruské federace skutečně není liberální demokracií „západního typu.“ Ale kdo bude rozhodovat, který systém správný je a který není? V otázce „správnosti“ politického systému se nemůžeme spoléhat na existenci „objektivního poznání“. Liberální demokracie není nic, co by mělo být „nastoleno“ v rámci nějakého plánu, pouze systémem, na kterém se západní společnost momentálně shodla, že je pro ni nejvhodnější.

Současná specifická ruská demokracie (Vladimír Putin často označoval ruskou demokracii za „nejlepší“) spočívá na jistých základech, ale nerozlučně také vychází z určitých daností a historických souvislostí. Za prvé; Rusko prodělává stále určitou konsolidaci a k čemu by liberální demokracie vedla, bylo vidět za Borise Jelcina. Za druhé se dostáváme k otázce, zda máme právo univerzalisticky kritizovat „špatnost“ nějakého režimu v situaci, kdy režim svou filosofii nevyváží a doma je většinou obyvatelstva konfirmován. Přesně to je příklad dnešního Ruska. Ať kritici a pozorovatelé nazývají ruský politický systém diktaturou, autoritativní demokracií, technokracií, či novým carismem, podstatné je, že „režim“ má drtivou podporu. Více než 70% hlasů pro Medvěděva, Putinova člověka, který dopředu deklaroval pokračování linie, je více než výmluvný důkaz.

Perzekuce disidentů je často spíše přáním některých médií, než realitou. Představitel opozice Gary Kasparov v Rusku veřejně působí bez výraznějších problémů, jeho zatčení v nedávné době bylo spíše reakcí na vyhrocenou situaci (Kasparov se nacházel v centru zakázané demonstrace a záhy byl propuštěn). Putinův „krátký proces“ s oligarchy, zejména Chodorkovským, nutno naopak vnímat jako pozitivní a nutný krok ke stabilizaci země. Boris Jelcin dal některým oligarchům příliš volného prostoru. Těm oligarchům, kteří vidí v zisku základní imperativ žití a nejraději by celý svět proměnili v jeden velký globální trh. Tento postoj dnes reprezentují kliky, stojící v pozadí celé americké zahraniční politiky a některé zdroje naznačují, že před lety mnoho nezbývalo a podobnou cestou se vydalo i Rusko. Zásah proti oligarchům byl státnický krok, který České republice v první polovině devadesátých let z dnešního pohledu citelně chyběl.

4/ „Nesmrtelný“ ruský bolševismus

Rusko komunismus nestvořilo, ale stalo se jednou z jeho největších obětí. Slučovat činy SSSR s dnešním Ruskem je stejné logiky, jako považovat Němce za potenciální nacisty. Často se navíc používá neférová argumentace, kdy se dnešním Rusům předhazuje kontinuita s bolševismem a přitom se zapomíná, že bolševické zločiny páchali rovnoměrně nejenom tehdejší obyvatelé dnešní Ruské federace, ale stejně tak dnešní Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, či zauralských oblastí. Nicméně Gruzie je dnes atlantický spojenec, Ukrajinu se mezinárodní společenství snaží vehementně dostat do NATO a tak se poctivá argumentace nehodí a raději se zločiny, dějící se na území CELÉHO Sovětského svazu vztahují na dnešní Rusko, případně Rusy.

V České republice, kde zejména v padesátých letech nesli sovětští poradci nemalý vliv na rozpoutání politických vražd, procesů a mašinérie strachu se snad z pohodlnosti, snad účelově, podceňuje vliv, domácí, české komunistické strany. Padesátá léta byla poznamenána činností Sovětů velmi silně, ale normalizace a doba následující? Hlavní úlohu hráli Češi a Slováci, českoslovenští komunisté. Házet veškerou vinu za komunistická příkoří na Rusko a zapomínat na to, že spousta věcí vyšla od nás samotných (straničtí a státní představitelé úplné loutky nebyly) je pokrytecké. Proto je velice zajímavé, že v zásadě největšími současnými bojovníky proti Rusku nejsou tehdy perzekuovaní lidé, ale ti, kteří se nemalý čas spoluprací s komunismem sami kompromitovali. Dnes sedí v dozorčích radách, poslaneckých lavicích za povětšinou nelevicové strany a píší štvavé články.

5/ Rusové jsou barbaři

Pátý mýtus už je spíše jen neextrémnější reakcí, ke které se fanatičtí propagandisté uchylují buď v největší nouzi, zlosti, nebo běžně ti primitivnější z nich. Platí to, co bylo napsáno na začátku – tuto expresivní a urážlivou šovinistickou rétoriku účelově používají často jednak ti, o kterých bylo pojednáno v předešlém odstavci a ti, kteří oficiálně boji proti nacionalismu, šovinismu a nesnášenlivosti „zasvětili svou činnost.“