Délský potápěč

K Rusku je nutno, tak jako k většině věcí, přistupovat kriticky. Navzdory všem současným ruským historickým reminiscencím, rozpakům ze záležitostí jako je Čečensko a Beslan, nebo zdánlivě neproniknutelnému hávu tajemství okolo vražd Litviněnka, Politkovské (byť nikdy nic dokázáno nebylo a zároveň mějme na paměti, jakým silně zkresleným způsobem byly tyto záležitosti prezentovány ve většině velkých západních médií), si ale uvědomme, že Rusko pro Evropu do budoucna představuje objektivního spojence. Nejde jen o obchodní spolupráci, ale především úzké spojenectví. Vymezování se Evropy vůči Rusku (například tak, jak navrhuje kandidát na amerického prezidenta McCain, a sice jakousi „Ligu demokracií“), do budoucna zavání geopolitickou katastrofou, vehnáním Ruska do náruče Číny a zmenšení významu Evropy na pouhý politicky centralizovanou oblast výměny zboží a přívazek USA.

Protiruská hysterie, kterou nás krmí některá média, často nabývá značně obskurních podob. Pravidelně je vedena na rovině naprosto nenávistného šovinismu, který v jiných případech (když je namířen jiným směrem, než proti Rusku), ti samí lidé tvrdě odsuzují. Články pánů Petráčka, Kostlána, Steigerwalda, velice často i Bohumila Doležala, jsou důvěrně známé. Zkusme si představit stejnou rétoriku (opravdu jen pro ilustraci) v případě Židů, Romů, příslušníků národnostních menšin, Němců – výše vyjmenování by byli první, kdo by ji zkritizoval, mnozí by rovnou bili na poplach. A nutno podotknout, že správně. Přesto se šovinismus stává vítanou zbraní v případě, když jde o to vymezit se proti silám, narušujícím plán na „nový světový řád“ globálního vítězství demokracie a neomezené vlády nadnárodního kapitálu. Pokrytectví k pohledání.

Shrňme si tedy v bodech „argumentaci“ rusobijců a pokusme se poukázat na vnitřní rozpornost, často nelogičnosti a demagogii jejich tvrzení:

1/ Rusko není součást „Západu“

Formulace, která zní téměř jako klišé. Navenek logická, ve skutečnosti vágní. Otázka „můžeme počítat Rusko do Západu?“ totiž připomíná otázku „co to je sociologie?“ Nabízí se ihned snadná odpověď, která nás však záhy vrhá do pasti tak nešťastných definic kruhem. „Sociologie je věda o společnosti“ a „Rusko není Západ, protože je Východ“, zní nejčastější odpovědi na vytčené otázky. Odpovědi jsou ovšem bezcenné, neboť neobsahují základní definice co to je společnost a co je, co představuje (v našem případě) „Západ“. Přitom pojetí západ vs. východ (do kterého počítáme Rusko) je definicí v kategorii pojmů studené války a tak se nabízí otázka, zda má v dnešním době smysl.
Stejně tak teorie politologů a teoretiků mezinárodních vztahů, které Rusko staví do opozice vůči Západu (jehož centrum má představovat Amerika) jsou pouhou konstrukcí. Proti Samuelu Huntingtonovi můžeme stejně dobře postavit Oswalda Spenglera, nebo Reného Guenona. Spíše bude lepší jít ke kořenům věcí a dívat se na něj pragmatičtějším pohledem dneška.

Je pravda, že pravoslavné Rusko je dědicem východořímské Říše, nese v sobě kulturní odkaz Byzance více, než kdo jiný a že z historie víme o rozkolu mezi Západem (latinským) a Východem (byzantským). Jsou však rozdíly, které k odcizení Západu a Východu vedly natolik stěžejní, aby tyto dělaly protikladnými? Jistě nikoli. Představují daleko menší rozdíly, než které jsou mezi dnešním Západem a Tureckem, či Izraelem, které jsou mnohými za součást „západní civilizace“ dokonce přímo považovány.

Rusko nemůžeme od evropských dějin oddělit. Byl snad například Alexandr I. Kočovným tatarem? Nikoli. Byl zásadním spojencem protinapoleonské koalice. Dovedeme si představit porážku Osmanské říše bez ruského zničení Tatarů? A ruská kultura a literatura, nepředstavují jména jako Gogol, Puškin, Lermontov, Tolstoj, Dostojevský, Prokopjev, Okudžava, Solženicyn mnohdy kulturní idoly pro západní umělce a intelektuály?

Mezi Západem a Východem (pravoslavným kulturním okruhem, jehož největším zástupcem je Rusko) rozdíly jsou, ale ty je spíše než k odcizení předurčují ke vzájemné spolupráci. Rusko je nezbytnou (i když často svébytnou) součástí evropské kultury a civilizace.

2/ Dnešní Rusko je přímým nástupcem SSSR

Zahraničně-politické vztahy Ruské federace představují v současné době nejpalčivější problém, jde zejména o ruskou politiku vůči pobaltským zemím. Přes všechny nedostatky však i ta největší současná přezíravost nepředstavuje nijak výjimečnou záležitost, vymykající se z běžného standardu nátlakové mezinárodní politiky.

Ruská federace nástupcem Sovětského svazu není. Existuje zde kontinuita v některých vnějškových atributech, ale ta v určitém ohledu existovala i poválečném Německu, které bylo poraženým a okupovaným státem. Nelze Rusku předhazovat kontinuitu se SSSR (přičemž se obecně myslí politické vraždy, totalita, imperiální snahy) kvůli shodné hymně, bývalých agentech KGB v bezpečnostních složkách, nebo konfrontačním projevům ruské generality.

Pohled Rusa na SSSR musí být logicky jiný, než pohled středoevropana a to i za situace, kdy oba odkaz politický SSSR odmítnou. To však neznamená, že přes politické vraždy a genocidní charakter vlády Lenina a Stalina nemůže v 60 letech existence Svazu spatřovat nějaká pozitiva. Dějiny nejsou jen dějinami politických dohod, válek, genocid a poprav, ale také „malými“ dějinami lidských vztahů a zdánlivě obyčejných osudů. To, že je určitou částí středoevropské veřejnosti osvobozovací akce Rudé armády vnímána jako přelití z jedné okupace do druhé není univerzální výklad dějinného okamžiku, ale konkrétní pohled ( oprávněný) konkrétních lidí. Pro ruského občana, který pamatuje rozmezí let 1941-1945 představuje Velká vlastenecká válka jednu z největších kapitol vlastní historie.

Není to Rusko, kdo dnes oživuje rétoriku studené války, to pouze reaguje na rétoriku, vnucovanou neokonzervativci a politickými silami, které usilují o vlastní, „americkou cestu“ vztaženou na celý svět. Jak jinak se bavit s takovým Johnem McCainem, který prohlašuje, jak by nejraději Rusko vyloučil z G8 a založil si jakousi Ligu, pomocí níž by obcházel OSN, nebo s jeho poradci, kteří jezdí po Gruzii a štvou místní obyvatele proti Ruské federaci? Negativní reakce na plán rozmístit americký radar a rakety ve střední Evropě je logickou odpovědí na ohrožení a Rusko to tak vnímá. Případné omezení dodávek ropy není „ruské křupanství“, ale asymetrická reakce na možné ohrožení. Rozmístění raket v kaliningradské oblasti (v případě realizace amerického plánu) bude představovat opatření symetrické. Realita mezinárodní politiky. Dnešní Rusko není tím, kdo ve světě zvyšuje napětí a roztáčí nové kolo zbrojení.

Stačí srovnat současný vojenský rozpočet Ruska a Spojených států. Počet zahraničních vojenských základen a počet vojáků na nich. Rusko vyjma Čečenska nevede po světě vojenská dobrodružství, motivovaná mesiášskými snahami, nepomáhá budovat nové státy na základě protiprávních a zločinných válek, respektuje mezinárodní právo a neospravedlňuje vojenské operace důvody, u kterých se později prokáže, že byly lživé.

3/ V Rusku není demokracie, odpůrci jsou zavírání a terorizováni

Politický systém Ruské federace skutečně není liberální demokracií „západního typu.“ Ale kdo bude rozhodovat, který systém správný je a který není? V otázce „správnosti“ politického systému se nemůžeme spoléhat na existenci „objektivního poznání“. Liberální demokracie není nic, co by mělo být „nastoleno“ v rámci nějakého plánu, pouze systémem, na kterém se západní společnost momentálně shodla, že je pro ni nejvhodnější.

Současná specifická ruská demokracie (Vladimír Putin často označoval ruskou demokracii za „nejlepší“) spočívá na jistých základech, ale nerozlučně také vychází z určitých daností a historických souvislostí. Za prvé; Rusko prodělává stále určitou konsolidaci a k čemu by liberální demokracie vedla, bylo vidět za Borise Jelcina. Za druhé se dostáváme k otázce, zda máme právo univerzalisticky kritizovat „špatnost“ nějakého režimu v situaci, kdy režim svou filosofii nevyváží a doma je většinou obyvatelstva konfirmován. Přesně to je příklad dnešního Ruska. Ať kritici a pozorovatelé nazývají ruský politický systém diktaturou, autoritativní demokracií, technokracií, či novým carismem, podstatné je, že „režim“ má drtivou podporu. Více než 70% hlasů pro Medvěděva, Putinova člověka, který dopředu deklaroval pokračování linie, je více než výmluvný důkaz.

Perzekuce disidentů je často spíše přáním některých médií, než realitou. Představitel opozice Gary Kasparov v Rusku veřejně působí bez výraznějších problémů, jeho zatčení v nedávné době bylo spíše reakcí na vyhrocenou situaci (Kasparov se nacházel v centru zakázané demonstrace a záhy byl propuštěn). Putinův „krátký proces“ s oligarchy, zejména Chodorkovským, nutno naopak vnímat jako pozitivní a nutný krok ke stabilizaci země. Boris Jelcin dal některým oligarchům příliš volného prostoru. Těm oligarchům, kteří vidí v zisku základní imperativ žití a nejraději by celý svět proměnili v jeden velký globální trh. Tento postoj dnes reprezentují kliky, stojící v pozadí celé americké zahraniční politiky a některé zdroje naznačují, že před lety mnoho nezbývalo a podobnou cestou se vydalo i Rusko. Zásah proti oligarchům byl státnický krok, který České republice v první polovině devadesátých let z dnešního pohledu citelně chyběl.

4/ „Nesmrtelný“ ruský bolševismus

Rusko komunismus nestvořilo, ale stalo se jednou z jeho největších obětí. Slučovat činy SSSR s dnešním Ruskem je stejné logiky, jako považovat Němce za potenciální nacisty. Často se navíc používá neférová argumentace, kdy se dnešním Rusům předhazuje kontinuita s bolševismem a přitom se zapomíná, že bolševické zločiny páchali rovnoměrně nejenom tehdejší obyvatelé dnešní Ruské federace, ale stejně tak dnešní Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, či zauralských oblastí. Nicméně Gruzie je dnes atlantický spojenec, Ukrajinu se mezinárodní společenství snaží vehementně dostat do NATO a tak se poctivá argumentace nehodí a raději se zločiny, dějící se na území CELÉHO Sovětského svazu vztahují na dnešní Rusko, případně Rusy.

V České republice, kde zejména v padesátých letech nesli sovětští poradci nemalý vliv na rozpoutání politických vražd, procesů a mašinérie strachu se snad z pohodlnosti, snad účelově, podceňuje vliv, domácí, české komunistické strany. Padesátá léta byla poznamenána činností Sovětů velmi silně, ale normalizace a doba následující? Hlavní úlohu hráli Češi a Slováci, českoslovenští komunisté. Házet veškerou vinu za komunistická příkoří na Rusko a zapomínat na to, že spousta věcí vyšla od nás samotných (straničtí a státní představitelé úplné loutky nebyly) je pokrytecké. Proto je velice zajímavé, že v zásadě největšími současnými bojovníky proti Rusku nejsou tehdy perzekuovaní lidé, ale ti, kteří se nemalý čas spoluprací s komunismem sami kompromitovali. Dnes sedí v dozorčích radách, poslaneckých lavicích za povětšinou nelevicové strany a píší štvavé články.

5/ Rusové jsou barbaři

Pátý mýtus už je spíše jen neextrémnější reakcí, ke které se fanatičtí propagandisté uchylují buď v největší nouzi, zlosti, nebo běžně ti primitivnější z nich. Platí to, co bylo napsáno na začátku – tuto expresivní a urážlivou šovinistickou rétoriku účelově používají často jednak ti, o kterých bylo pojednáno v předešlém odstavci a ti, kteří oficiálně boji proti nacionalismu, šovinismu a nesnášenlivosti „zasvětili svou činnost.“

Tohle všechno C. Riceová jistě moc dobře ví. Najde se významnější pohrdání lidmi vlastní země než nyní předvádí česká vláda? Přesto ministryně zahraničí Spojených států s naprostou lhostejností k této situaci přijíždí smlouvu podepsat. Ukazuje, že v americkém pojetí demokracie je něco v nepořádku. Zkrátka platí dvojí standardy, směrovka se nastavuje jen podle toho, zda režim a politici činí to, co na očích Washingtonu vidí. A to je zřejmě to, oč Spojeným státům v politice lidských práv jde. Ukazuje se, že o demokracii a vůli lidí vůbec ne, jde jen a jen o americké zájmy.My to právě poznáváme.

Až ze Spojených států zase přijde kritika některé země, jejích představitelů a stavu demokracie v ní, budeme vědět, a jistě mít přinejmenším pochybnosti, že všechno je třeba jinak. Vždyť C. Riceová nepřijíždí do Prahy se zdviženým prstem, který by nabádal české politiky k uspořádání referenda. Přijíždí podepsat občany nechtěnou smlouvu a podílí se na pošlapání jejich občanského práva podílet se na spravování vlastní země. Nemluvě už svobodě rozhodnutí být prvním cílem při obraně USA. Ministryně Condoleezza Riceová tak v úterý v Praze dokonale zdiskredituje před Čechy nejen americkou politiku šíření lidských práv, ale – bohužel – i Spojené státy samotné.

Převzato ze stránek Res Publica

Neokonzervativní publicisté a bitevní tamboři proti všemu a všem, kdo si ve světě dovolí ukázat ultimativním požadavkům nového světového řádu prostředníček, bubnují na poplach, ale nikdy nám nevysvětlili, proč chápat jinak jaderný program Íránu, než jaderný program USA, Izraele, Francie, nebo kohokoli jiného.

Oč více se bát, že jaderný program zneužije k výrobě atomové zbraně Írán a ne třeba kdokoli jiný? Protože v Íránu nevládne demokracie západního typu, protože jsou Íránci „jiní“, či protože to kdosi prostě řekl? Historie ukazuje, že Írán ve své novodobé historii nikoho nenapadl, ani neválčil. Výjimkou je íránsko-irácká válka, kde byl Írán napadeným a kde byl agresor (Irák) podporován Spojenými státy. Zprávy IAAE navíc několikrát jasně potvrdily nezávadnost íránského jaderného programu. Je důvod nechat si věšet bulíky na nos ohledně „íránského nebezpečí“ od představitelů státu, který je agresorem sám, navíc v situaci, kdy podobná argumentace válku v minulosti již jednou ospravedlnila a ukázala se jako naprosto lživou?

Írán jistě není „ideální“. Avšak použít vágního označení „není ideální“ je jistě pořád lepší, než mesiášská rétorika ospravedlňující humanitární intervence, agrese, podpořené chatrnými důkazy, nebo vytrestání „zlého státu“ za to, že si dovoluje obchodovat s ropou v eurech. Z hlediska „západní společnosti“ mají určité výtky vůči Íránu, či jeho kritika smysl. Ale dělat z nich normu, respektive vztahovat je k normám západních zemí? Co považují Spojené státy za vrchol pokroku, to může být naopak pro běžného Íránce věc naprosto nehodnotná a hodná opovržení.

Mezinárodní politika by se měla především snažit o vztahy mezi státy a najití modu vivendi při respektování vzájemných kulturních, i systémově-politických rozdílností, ne na základě rozdílností konfrontovat, nebo se snažit prosazovat vlastní model jediné pravdy, či univerzální mocenské hegemonie.

Vše však spíše nasvědčuje tomu, že hrozby o „nebezpečném Íránu“ budou skutečně naplněny. Pokud neustálým stupňováním tlaku dojde k eskalaci a následnému ozbrojenému konfliktu (který bude mít pravděpodobně podobu amerického leteckého úderu), lze s největší pravděpodobností očekávat íránskou odvetnou akci. Ta by skutečně mohla spočívat v takovém typu protiakce, která by přítomnost plánované americké radarové a protiraketové základny ospravedlňovala. Půjde však o záměnu příčiny za důsledek a to je možná právě ona nota, na kterou současná americká zahraničně-mocenská politika hraje.

Neměli bychom si tuto hru nechat vnutit.

Často se mluví o tom, že současná rodinná politika státu rodinu nechrání, ale naopak ji cíleně rozvrací. Nutno přiznat, že takové kritické hlasy jsou zcela oprávněné. Je třeba si uvědomit, že rodina není místem, kde má být naplněna pouze potřeba láskyplného soužití a uspokojování sexuálních žádostí muže a ženy jako od přírody předurčených partnerů. Rodina má význam především existenční a jako taková vždy byla základem státu. Prakticky to znamená, že rodinná pospolitost má zajišťovat všem jejím členům existenční zázemí, jaké si nedokáže obstarat samotný jedinec a to především v dopadu k vlastním dětem. Rodinná pospolitost proto představuje vzájemnou existenční závislost a každý zásah státu, který se snaží učinit jedince v rodině nezávislým na svém bližním, tuto rodinu rozbíjí.

Typickým zásahem, který má výše zmíněný dopad, je zákonem stanovená vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rozvedeného otce vůči zbytku rodiny není nic jiného, než argument existenční nezávislosti ze strany matky. Takový argument nutně dělá z otce pouze státem garantovaný finanční zdroj, přičemž donucovací role státu vůči otci vydělávat a platit na svoje ztracené děti výživné má charakter ryzího zotročování. Nelze přece žádnému členu rodiny dát takový nástroj do ruky, jímž může beztrestně eliminovat a vypudit z rodinné pospolitosti druhého člena s tím, že zůstane zachován jeho existenční vklad do rodiny v podobě alimentů a přitom tento vyhnanec bude vyřazen ze všech oprávněných nároků a očekávání, jaké mu má rodina přinášet.

Vyživovací povinnost takovým nástrojem je, a jde o zbraň namířenou jednoznačně proti otcům, když matka je považována za tu stranu rodičovské dvojice, která má bližší a přírodou daný vztah k dítěti. Fakt, že matka je od narození vlastního dítěte přírodou obdařena spontánní láskou k němu a otec si podobný vztah teprve buduje s postupným dorůstáním novorozence v lidsky jednající bytost, nuže takový fakt neznamená, že otec má menší význam pro rozvoj a výchovu dítěte než matka. Pravý opak je pravdou a každý zákonodárce, kterému leží na srdci celistvá rodina, nemůže proto otce vystavovat riziku vyřazení z rodiny tím, že z něho předem udělá trubce povinného pouze vyživovací povinností bez jakýchkoliv práv a zajištění jeho plnohodnotné role v rodině. Rozum nám zde velí, že zákonné podmínky by měly být takové, aby otci skýtaly dostatek prostoru a jistoty uplatnit se v rodině ve své tradiční otcovské úloze. Matce potom musejí maximálně ztížit možnost otce z rodiny vyloučit, jinými slovy: zákon by neměl vyvracet existenční závislost matky na otci tím, že z něho udělá povinného živitele i bez toho, aniž by s ním matka počítala jako s plnohodnotným otcem rodiny.

Z uvedených úvah myslím jasně vyplývá, že zákonem stanovená vyživovací povinnost rodiče bez závislosti na uchování celistvé rodiny je tím represivním prvkem, který rodiny rozbíjí. Státem vymáhaná vyživovací povinnost by měla vyplývat pouze ze smlouvy mezi rozvedenými manžely, v níž budou upraveny otázky opatrovnictví a existenční otázky dětí tak, jak odpovídá vůli obou rodičů. Pokud se jeden z rodičů zaváže k alimentům s tím, že přenechává dítě ve výlučné péči druhého rodiče, nelze proti tomu nic namítat a takový závazek je správné v budoucnosti vymáhat, pokud není dodržován. Je ale tak těžké ponechat poměry mezi rodiči a dětmi po rozpadu manželství na samotných rodičích? Je snad těžké dát přednost dohodě, při níž například oba rodiče usilují o svěření dítěte do vlastní péče, aby se o děti starali oba rodiče ve střídavé péči, nebo aby dítě zůstalo u jednoho z rodičů bez nároku na výživné z druhé strany, přičemž přednost má ten z rodičů, kdo k tomu má lepší hmotné předpoklady? Copak je nepřijatelné tak jednoduché zákonné pravidlo, že zákonem stanovená pravomoc soudu vyměřit výživné bude platit pouze tam, kde nikdo z rodičů nemá zájem se o dítě postarat sám ani se s partnerem dohodnout, takže soud je nucen určit opatrovníka a druhé straně vyměřit alimenty? Copak je takový problém stanovit podmínky vyživovací povinnosti takové, aby nikdo z rodičů na ni po rozvodu neměl nárok automaticky a nemohl s ní předem počítat ve svých zchytralých a sobeckých kalkulech?

Argument, že se jedná o blaho dítěte, nikoliv o blaho pečujícího rodiče, zde neobstojí. Jde o naprosto pokrytecký morální imperativ, jímž se zvýhodňují matky proti otcům, přičemž ve svém výsledku dítěti škodí, protože rozbíjí celistvou rodinu, která jediná je v zájmu dítěte. Nebýt zákonem dané a na ničem nezávislé vyživovací povinnosti, bylo by méně rozvodů, více smířlivých matek ochotných učinit kompromis ve prospěch vlastních dětí, více funkčních rodin a méně otroků bojujících s justicí o uhájení důstojné existence, na něž stát musí vynakládat nemalé prostředky, aby je k jejich otrockému údělu donutil.

Je opravdu těžké uvěřit dobré vůli zákonodárců, když v čase přípravy nových zákonů v oblasti soukromého práva namísto toho, aby hledali cesty, jak omezit totalitní status quo vyživovací povinnosti z dob komunistické legislativy, stupňují sankce a represivní nástroje za účelem vymáhání dlužných alimentů, jejichž mravní i spravedlivý soud, na základě něhož byly vyměřeny, je často více než sporný. Pro koho a z jakého mravního příkazu má být vyživovací povinnost očistcem?

Texaský kongresman Charlie Wilson vie rozličnými vnútropolitickými i zahraničnopolitickými šikovnými ťahmi získať miliardu dolárov na vyzbrojenie a vycvičenie mudžahedínov v Afganistane v rámci ich odporu proti sovietskej invázii, ale po stiahnutí sovietskych vojsk nie je schopný získať milión dolárov na povojnovú obnovu ťažko skúšanej krajiny, konkrétne na vybudovanie škôl.

Na príprave filmového diela, ktoré vzniklo podľa skutočnej udalosti, sa podieľal tím legendárnych hollywoodskych tvorcov pod vedením fenomenálneho režiséra Mikea Nicholsa. Brilantný scenár pochádza z pera Aarona Sorkina, ktorý spracoval explozívnu knižnú publikáciu prominentného novinára Georgea Crilea (III). Medzi kľúčové zložky patrí skvelá kamera Stephana Goldblatta a pôsobivá hudba Jamesa Newtona Howarda. V hlavnej úlohe Charlieho Wilsona Tom Hanks suverénne rozohráva široký výrazový register v rozmanitých i kontrastných charakterotvorných polohách. Charizmatickým zjavom a osobným pôvabom obohacuje plastický herecký výkon Julia Roberts v postave Joanne Herring – panovačnej milionárky, chlipnej katolíčky a zanietenej antikomunistky. Svojrázny Philip Seymour Hoffman sa presvedčivo zmocňuje roly inteligentného, ale vulgárneho dôstojníka CIA gréckeho pôvodu Gusta Avrakotosa.

Americká produkcia film definuje ako životopisnú drámu, slovenská distribúcia ho propaguje ako komédiu. V skutočnosti ide o žánrový mix, v ktorom sa spájajú rôznorodé motívy od vojnovej tragédie až po odľahčenú, duchaplnú i frivolnú konverzačnú veselohru. Výsledným tvarom je dielo najmä oneskorenou mobilizačnou protiruskou agitkou.

Dielo explicitne konštatuje víťazstvo USA, ktoré v studenej vojne porazili ZSSR. Dnes sa to tak javí a interpretuje, ale v roku 1989 sa to prezentovalo a vysvetľovalo ako víťazstvo zdravého rozumu a obojstranné ukončenie studenej vojny. Až neskôr sa ukázalo, že ustúpenie v chladnom mocenskom súperení bolo jednostranné – zo strany bývalého východného bloku. Uvedené historické udalosti boli spojené s ilúziou, že Rusko zbavené sovietskeho modelu socializmu (totalitného režimu) budú Spojené štáty automaticky akceptovať ako rovnocenného demokratického partnera.
Možno práve pokus o obnovenie veľmocenského postavenia Ruska v súčasnosti motivuje vznik podobných diel, akým je film Súkromná vojna pána Wilsona, v ktorom sa opakovane hlavní hrdinovia tešia, že budú zabíjať Rusákov a neskôr prejavujú radosť z toho, že ich zabíjajú (citáty z dialógov).

Odhliadnuc od umeleckej fikcie inšpirovanej realitou v tomto smere dielo cieľavedome prekračuje hranice podnecovania národnostnej nenávisti. Tento aspekt čiernej propagandy sa prejavuje aj vo vykresľovaní zločinov Sovietskej armády, ktorá podľa filmu systematicky masakrovala civilné obyvateľstvo, sadisticky poľovala na bezbranných obyvateľov, zákerne mrzačila deti atď. To je už na úrovni vyvolávania hystérie proti neskôr zavraždenému rumunskému prezidentovi Ceausescuovi prostredníctvom televízneho vysielania, v ktorom sa mŕtvoly z márnice po pitve predstavovali ako umučené obete komunistického režimu.

Pozoruhodným momentom diela je ústredná postava kongresmana, ktorého tajné služby výnimočne vyznamenajú ako jediného civilistu za zásluhy vo vedení tajnej vojny proti Sovietskemu zväzu. Jeho životné a politické triky sa zakladajú na dôvtipnom driblovaní medzi vplyvnými židovskými sponzormi a početnými černošskými voličmi, ktorých sa naučil zvážať do volebných miestností a po ceste im vysvetliť, koho nemajú voliť. Tento druh úspešného človeka (rozumej Američana) je dosť zúfalým obrazom demokracie amerického typu.

Hoci niektorým divákom môže byť sympatické, že vychýrený sukničkár bojuje proti komunizmu ako proti bezbožnému režimu, kým sám príležitostne spáva s katolíckou milionárkou, ako aj so svojimi asistentkami (vo svojom tíme zamestnáva len vzhľadné mladé ženy, pretože – ako sám vraví – písať na stroji sa môže naučiť, ale nemôže sa naučiť, aby mu narástli prsia).

Účelové protiruské spojenectvá, v ktorých Charlie Wilson koordinoval aj tajné aktivity Izraela a jeho úhlavných islamských nepriateľov, vyústili do súčasnej globálnej bezpečnostnej krízy. USA dnes vedú v Afganistane i na celom svete vojnu proti teroristických sieťam, ktoré sami vyzbrojili a vycvičili.

Převzato ze stránek Prop.sk

Ne proto, že by bylo něco divného samo o sobě na snaze o přátelské vztahy s Izraelem a tvrdý postoj vůči Íránu, ale proto, že v tu chvíli již oficiální kandidát Demokratické strany na prezidenta USA neměl po oznámení, že jeho protikandidát hází ručník do ringu, nic lepšího na práci, než se věnovat Íránu a Izraeli. Tím nepřímo naznačil, jaké budou jeho priority v případě vítězství. Nebudou jimi ani americké hypotéky, ani hospodářská recese, tedy záležitosti, které se milionů Američanů bytostně dotýkají, nýbrž zahraničně-politický mesianismus.

Spojené státy stojí na prahu hluboké finanční krize, hrozí, že s ropou přestane být obchodováno v dolarech, prochází hlubokou hypoteční krizí a propadem ekonomiky, způsobené děsivou úvěrovou politikou FEDu a nesmyslným angažmá v Iráku a Afghánistánu, oba dva kandidáti, kteří se záhy střetnou o post amerického prezidenta mají ovšem evidentně starosti zcela jiné.

John McCain sleduje založení OSN II., jakési Ligy demokracií. Barack Obama slibuje být dobrým přítelem Izraele a zásadovou pozici při vystupování vůči Íránu. Je to logické, jistí si tak židovské a křesťansko sionistické hlasy, které rozhodně nejsou zanedbatelné. Měl by ovšem myslet (jako prezidentský kandidát) také na americký lid.

Co hodlá dělat, pokud se prezidentem stane a za jeho funkčního období Írán výrazně postoupí ve vývoji svého jaderného programu, či se (jak zvláštní u suverénního státu) odmítne podřídit nějakému americko-izraelskému memorandu? Bude Obama ochoten zavléci Američany přese všechno irácké martyrium a inferno do války další – tentokrát s odhodlanými Peršany?

God bless America. Toto staré heslo je dnes o to více aktuální. Mesianistická poselství a politika jednostranných zájmů v problémových oblastech je nejenom Damoklovým mečem, visícím nad Spojenými státy, ale také nad evropskými státy. Ve vlastním zájmu bychom oběma pánům (ať se prezidentem stane Barack Obama, nebo John McCain), respektive jejich riskantním eskapádám v zahraničí a mezinárodní scéně, měli říci razantní NE.

Mění se sama asijská společnost. Pro někoho snad stále ještě pomalu, ale předně po svém. Navíc se vymyká naším daným stereotypům. Třeba Čína je pro nás již těžko zařaditelná a to z jakéhokoliv pohledu. I ta rudá vlajka je symbolem a znamením obsahu jen pro lidi, kteří nemají k disposici fakta o reálném životě a nebo nemohou vyskočit ze své omezenosti a rozšířit si nutný rozsah vnímání. Ale i Indie se vydala na cestu ne ghándíovským solením své budoucnosti. Svoboda či raději nezávislost se pojí s váhou země a pozor – i mocí. Viděl jsem v té zemi tolik bídy a špíny, že jsem byl přesvědčen, že „do smrti nebudu mít klid”. Ani to není pravda.

Vraťme se trochu ke geopolitice. Korea a Vietnam je historie, boje na Ussuri mezi Čínou a Sovětským svazem již nikdo nevzpomene. Proběhlé války (celkem tři) mezi dnes již jadernými mocnostmi Indií a Pákistánem jsou v současné době mimo realitu. Obě země se staly na sobě vzájemně závislými spojenci. Stálo by samozřejmě dobře vědět, jak se to mohlo stát. Bohužel nebylo to výsledkem skutečného snažení americké diplomacie v podstatě od jejich oddělení, ale světe div se, kredit musíme dát dnešnímu, jak rádi označujeme, již jedinému „darebáckému” státu – Iránu.

Řada dohod hospodářských, finančních, investičních o vzájemné spolupráci, včetně výstavby plynovodu protínající tyto země, byly uzavřeny s Iránem pod patronací Šanghajské organizace spolupráce.

Ta se však neomezuje jenom na ekonomickou stránku. Do svých aktivit zahrnuje i otázky bezpečnostní. Je to boj proti tzv. „třem zlům” extremismu, separatismu a terorismu.
Naše média o Šanghajské organizaci spolupráce v podstatě neinformují. Při navyklém zjednodušeném myšlení se snaží posunout celou věc do roviny možné konfrontace či soupeření. Prostě hledání nepřítele na trochu širším fóru než je naše lustrování. Je to nebezpečný přístup, navíc daleko od znalosti věci a reality perspektivního vývoje. Vraťme se tedy k samotné organizaci.

Podmínky vzniku jsou zcela přirozené a plně odrážely geopolitický vývoj poslední doby. Bipolární svět zanikl a námi vnímaná unipolarita, dle které se USA měly stát jedinou supervelmocí s globální kapacitou, se jaksi nerealizovala. Byla to jen prázdná teorie k naší osobní správné identifikaci a našemu přimknutí se k mocnějšímu. Svět byl a zůstal i ve svých potřebách, problémech ale i své schopnosti, k jejich řešení multipolární. Je příliš rozmanitý. Nedává prostor při správě světa pro jednoho. Je pro všechny. Jednotící nutnost není totiž v naší moci a vojenské síle, ale ve vědomí odpovědností a řešení svých problémů – ve své slabosti.

Proto se snažíme mít fungující univerzální organizaci jakou je OSN i jednotná pravidla svého chování jako je systém mezinárodně právní. Není však vše ideální a proto pro podporu a řešení svých problémů jsou vytvářeny regionální organizace.

Šanghajská organizace spolupráce byla založena v roce 2001, ale první přípravy vedoucí k ustavení tohoto seskupení byly předloženy již v roce 1996 na konferenci v Šanghaji. Členy se staly Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Statut přidruženého člena má Mongolsko, Indie, Pákistán a Irán. Poslední dva, zvláště pak Irán, uvažují o plném členství.

V Šanghaji bylo ustaveno organizační středisko, prozatím jen sekretariát, víceméně s technickou funkcí. Organizace však zvažuje vytvoření pevnější struktury stálého útvaru, který by byl schopen řídit činnost. Dosud nejsou ustaveny jiné orgány pro řízení zcela nutné. Ty mají být přizpůsobeny rozsahu a obsahu poslání organizace. Vše je ve vývoji, organizace se pravděpodobně bude otvírat jiným členům či pozorovatelům a tím i upevňovat svoji nutnou strukturu.

Základními zásadami organizace je plné respektování ustanovení Charty OSN a dodržování mezinárodního práva. Zásady jistě bohulibé a dokonce nyní aktuální a to hlavně pro jisté tendence kupodivu západních zemí, a to včetně našeho ministerstva zahraničních věcí, že pokud OSN není schopno řešit některé problémy, je nutno postupovat i mimo jeho organizaci. Příklady uskutečňování tohoto přístupu nemusím, ani nechci uvádět.

Ale i mezinárodní právo samotné je zpochybňováno oživováním nových teorií, že vlastně nositelem suverenity by neměl být stát, jak dáno již od Vestfálské smlouvy po ukončení třicetileté války v roce 1648, ale každý jednotlivec na základě úvahy, že vlastně lidé jsou nositeli svých „lidských práv” a ta jsou univerzální a jako taková by se měla chránit, samozřejmě bez zřetele na hraniční omezení. Nakolik je tato teorie oprávněna a zda nemá sloužit jen k zastření jistého mocenského interesu, to ponechám k samostatné úvaze každého. Avšak s tím, že i naše stará dobrá Evropa kdysi kolonizovala svět pod vznešeným heslem šíření civilizace a vyspělé kultury.

Cíle Šanghajské organizace jsou soustředěny do oblasti politické a hospodářské spolupráce, bezpečnosti a hlavně v boji proti terorismu, proti extremismu a fundamentalismu a odmítnutí jakéhokoliv separatismu. V zájmu pravdy je třeba uvést, že se dnes již nejedná pouze o záměr, ale dochází v oblasti bezpečnosti ke společným vojenským cvičením, propojováním zbraňových systémů.

Ale mnohem vlivnější a politicky významnější je spolupráce ekonomická . Do této kategorie spadá již zmiňovaný plynovod z Iránu do Indie přes Pákistán, ropovod z Ruska do Indie a plánované jsou další investice s využitím technické i finanční kooperace. Pod dojmem výše uvedených fakt upozorňuji na základní změnu vztahu Indie a Pákistánu. Obě země se staly vzájemně na sobě závislé díky kooperovaným dodávkám ropy z Iránu.

Organizace má však i značný mezinárodně politický význam. Rozšiřuje své kontakty na přední země Latinské Ameriky, kde je pro spolupráci po jistých politických změnách příznivá atmosféra. Přebírá ale i jinou funkci a charakteristiku. A to důležitou roli, kterou kdysi mělo hnutí neangažovaných států, ostatně dnes opět v nové organizační struktuře jak se ustanovila na svém summitu v Havaně, kde se zúčastnilo okolo sto státních delegací a skoro sedmdesát hlav států.

Příznivé vztahy se snaží navázat s touto organizací i země ASEANu jako celek i jednotlivě. Mimo ve své snaze o spolupráci nezůstává ani Japonsko a Jižní Korea. Je to pochopitelné. Jedná se organizaci po OSN s největší univerzalitou, s obrovským geografickým rozsahem i lidským potenciálem. Navíc deklarované cíle mají pozitivní charakter a je možno se s nimi snadno ztotožnit.

Zůstává nám k zodpovězení ještě jedna, ale velmi závažná otázka – vztah k USA. Úvodem jsem popíral teorii ( u nás velmi propagovanou a převládající) o unipolárním postavení USA . Nikdy tomu tak nebylo. Motivaci našich politiků jsem se snažil charakterizovat. Není však z hlediska vytváření globálního bezpečnostního prostředí tak podstatná.

Chybou však bylo, že i mnozí představitelé současné americké administrativy se postavili do role vítězů a svému výjimečnému postavení ve světě uvěřili. Tento přístup neobrážel skutečný stav světa a Ameriku čeká nutná změna. Změna na základě vlastního přehodnocení podkladových faktů. Stylizování Šanghajské organizace spolupráce jako programového oponenta USA, a nebo přímo rivala i když svými důsledky se tak může jevit v podmínkách amerického nepochopení nutné spolupráce není oprávněná.

Uveďme pouze jediný příklad – již zmiňovaný Irán. Nic nebránilo tomu, aby USA využily svých tradičních vztahů s Indií a Pákistánem a v jistém stádiu jednání nevstoupily do smlouvy o plynovod – technicky i investičně. Bylo by to možné nebo alespoň pravděpodobné. Plnila by se tak i další funkce. Hledání novou formou řešení problému Iránu jinými než násilnými prostředky. Nakonec máme příklad při postupné normalizaci vztahů se Severní Koreou.

Je třeba si uvědomit, že i v tak složité situaci v jakém se nacházíme vzhledem k problémům, které musí řešit společnost globálně, je nutno hledat prostor pro spolupráci a vytvářet pro ni podmínky. Změnit přístup k Šanghajské organizaci v tomto kontextu je nyní rozhodující.

Není to asi tak snadné, když si uvědomíme současné zneužívání násilností mladíků vyšlých z tibetských klášterů i přípravy na olympijské hry v Pekingu. Politická motivace těchto aktivit právě v dnešní době je k nepochopení, ale jednoznačně kontraproduktivní ve snaze narušit podmínky zcela nutné spolupráce při řešení problémů. A buďme upřímní sami k sobě: Právě těch, které stojí zvláště před Amerikou.

Ano dnešní Šanghaj je i Amerika, stejně tak, jak jsem již uvedl, Evropa je Asií. To je o globální odpovědnosti.

Příspěvek M. Polreicha byl odvysílán také Českým rozhlasem 6 .

Zdroj: Res Publica

Británie přestala hrát roli rozhodčího mezi původními obyvateli Fidži a Indy v roce 1970, kdy garantovala zemi nezávislost, jež byla příčinou vážných politických problémů. Indové, jež jsou třicetiosmiprocentní minoritou, kontrolují většinu ekonomiky v zemi, Fidžijci naopak mají pod kontrolou armádu. Fidži zažilo čtyři převraty v posledních 20 letech, poslední z nich se uskutečnil v prosinci 2006, důvodem všech bylo rasové napětí. Mnoho nejvzdělanějších Indů nabylo názor, že je na Fidži nečeká žádná budoucnost a emigrovalo.

Dříve než se multikulturalisté pokusí prosadit názor, že kořeny problému tkví v anglosaském “rasismu”, měli by svůj zrak obrátit k Nové Kaledonii, jež je zámořským francouzským územím. Původní obyvatelé, známí pod názvem Kanakové, zde tvoří 45 procent populace, běloši 35 procent, zbytek obyvatelstva je smišeného asijsko-pacifického původu. Existuje zde dlouhodobé napětí mezi bílou populací a Kanaky – občas zacházející až k násilným střetům – a demografická bilance je natolik politicky citlivá, že od roku 1996 nebyla zveřejněna žádná statistika týkající se etnicky původního obyvatelstva. Násilí nabylo vrcholu v roce 1988, o deset později byla schválena dohoda povolující referendum o nezávislosti země, které by se mělo uskutečnit v roce 2014.

Jak vidno, rasové napětí existuje všude, kde žijí lidské rasy: palmy, pláže a tropické slunce nejsou účinnou protilátkou.

Délský potápěč ve spolupráci s magazínem American Renaissance připravuje překlad článku “Diversity in Hawaii” (AMREN 5/2008) pojednávající o výbušné situaci v tomto padesátém spolkovém státě USA.

Vše vypadá v pořádku na tomto klidném souostroví, které v roce 2006 navštívilo 7,5 milionu turistů. Ale není tomu tak. Havaj je časovaná bomba, s populací, která se výrazně liší od zbytku země. Je to jediný stát, který nikdy neměl bílou většinu a který má mocnou asijskou politickou třídu, která klade velký důraz na své etnické zájmy. Současně však roste neklid mezi původním obyvatelstvem Havaje, které čím dál více podporuje agresivní hnutí za nezávislost.

Situace je o to zajímavější, že Havajské ostrovy mají obrovskou strategickou hodnotu a jsou klíčovou součástí vnější obrany Spojených států – jsou rovněž mocenskou základnou, ze které Spojené státy uplatňují svůj vliv v Pacifiku a na Dálném východě (na jeho území se nachází radarové stanice, sonografy a odposlechy rádiového provozu, které mají za cíl monitorovat nepřátelskou činnost v Pacifiku).