Délský potápěč

Jsem přesvědčen, že Západ by se měl maximálně snažit o co nejlepší vztahy s Ruskem, o co největší hospodářskou i politickou integraci Ruska do Evropy.Pokud zcela vážně mluvíme o přijetí Turecka do EU, bylo by Rusko z hlediska kulturního a historického jistě ještě mnohem logičtějším kandidátem (pokud by o to ovšem stálo…). Je nadějné, že např. Německo a Francie se jasně snaží o velmi dobré vztahy s Ruskem. Doufejme, že si z toho vezmou příklad i ostatní evropské země a že v budoucnu se stane Rusko i pro nás stejným přátelským partnerem, jakým jsou dnes Německo, Francie či Holandsko. A doufám, že vlajka EU jednou zavlaje i nad Moskvou a Vladivostokem.

Více na blogu autora.

Spojené státy si vytkly za cíl prosazovat ve světě demokracii a lidská práva. Když ovšem mají příležitost ukázat, že demokratické hodnoty jsou jim skutečně drahé, a přitom nemusí nikam ani posílat svá letadla s bombami a ani nechat umírat své vojáky, neučiní tak. Mám samozřejmě na mysli příjezd ministryně Condoleezzy Riceové do Prahy za účelem podpisu smlouvy o umístění radaru systému obrany USA v Česku.

Téměř dvě třetiny Čechů nesouhlasí s umístěním americké radarové základny a pro je jen něco přes čtvrtinu obyvatel. Žádná politická strana neměla takovouto záležitost ve volebním programu a naopak informace o jednáních byla před veřejností do poslední chvíle skrývány. Informace dokonce tají i před poslanci Poslanecké sněmovny a za podpory přeběhlíků před několika dny zabránila konání mimořádné „radarové“ schůze. Vláda také odmítá uspořádat veřejností žádané referendum.

Tohle všechno C. Riceová jistě moc dobře ví. Najde se významnější pohrdání lidmi vlastní země než nyní předvádí česká vláda? Přesto ministryně zahraničí Spojených států s naprostou lhostejností k této situaci přijíždí smlouvu podepsat. Ukazuje, že v americkém pojetí demokracie je něco v nepořádku. Zkrátka platí dvojí standardy, směrovka se nastavuje jen podle toho, zda režim a politici činí to, co na očích Washingtonu vidí. A to je zřejmě to, oč Spojeným státům v politice lidských práv jde. Ukazuje se, že o demokracii a vůli lidí vůbec ne, jde jen a jen o americké zájmy.My to právě poznáváme.

Až ze Spojených států zase přijde kritika některé země, jejích představitelů a stavu demokracie v ní, budeme vědět, a jistě mít přinejmenším pochybnosti, že všechno je třeba jinak. Vždyť C. Riceová nepřijíždí do Prahy se zdviženým prstem, který by nabádal české politiky k uspořádání referenda. Přijíždí podepsat občany nechtěnou smlouvu a podílí se na pošlapání jejich občanského práva podílet se na spravování vlastní země. Nemluvě už svobodě rozhodnutí být prvním cílem při obraně USA. Ministryně Condoleezza Riceová tak v úterý v Praze dokonale zdiskredituje před Čechy nejen americkou politiku šíření lidských práv, ale – bohužel – i Spojené státy samotné.

Převzato ze stránek Res Publica

Jedním z důvodů, kterým se argumentuje ve prospěch výstavby amerického radaru, je nutnost pohledu do budoucna a obrana před potenciálními hrozbami, zvyšujícími svůj účinek technikou globalizovaného světa, nebezpečnými režimy, nebo tzv. „rough states“, jejich představitelé jsou nevyzpytatelní a je potřeba v jejich případě vždy počítat s horším. Jakkoli je tato logika kostrbatá, v tuto chvíli na ní přistupme.

Politika Spojených států je již několik měsíců silně průhledná a jejich představitelé se koneckonců své záměry nijak nesnaží skrývat, a pokud, tak velice neumně. Výrazem „rough states“ se dnes víceméně myslí Írán, stát, který Spojeným státům (a také Izraeli) leží v žaludku zejména díky svému jadernému programu, pomocí kterého se údajně snaží získat atomovou bombu.

Neokonzervativní publicisté a bitevní tamboři proti všemu a všem, kdo si ve světě dovolí ukázat ultimativním požadavkům nového světového řádu prostředníček, bubnují na poplach, ale nikdy nám nevysvětlili, proč chápat jinak jaderný program Íránu, než jaderný program USA, Izraele, Francie, nebo kohokoli jiného.

Oč více se bát, že jaderný program zneužije k výrobě atomové zbraně Írán a ne třeba kdokoli jiný? Protože v Íránu nevládne demokracie západního typu, protože jsou Íránci „jiní“, či protože to kdosi prostě řekl? Historie ukazuje, že Írán ve své novodobé historii nikoho nenapadl, ani neválčil. Výjimkou je íránsko-irácká válka, kde byl Írán napadeným a kde byl agresor (Irák) podporován Spojenými státy. Zprávy IAAE navíc několikrát jasně potvrdily nezávadnost íránského jaderného programu. Je důvod nechat si věšet bulíky na nos ohledně „íránského nebezpečí“ od představitelů státu, který je agresorem sám, navíc v situaci, kdy podobná argumentace válku v minulosti již jednou ospravedlnila a ukázala se jako naprosto lživou?

Írán jistě není „ideální“. Avšak použít vágního označení „není ideální“ je jistě pořád lepší, než mesiášská rétorika ospravedlňující humanitární intervence, agrese, podpořené chatrnými důkazy, nebo vytrestání „zlého státu“ za to, že si dovoluje obchodovat s ropou v eurech. Z hlediska „západní společnosti“ mají určité výtky vůči Íránu, či jeho kritika smysl. Ale dělat z nich normu, respektive vztahovat je k normám západních zemí? Co považují Spojené státy za vrchol pokroku, to může být naopak pro běžného Íránce věc naprosto nehodnotná a hodná opovržení.

Mezinárodní politika by se měla především snažit o vztahy mezi státy a najití modu vivendi při respektování vzájemných kulturních, i systémově-politických rozdílností, ne na základě rozdílností konfrontovat, nebo se snažit prosazovat vlastní model jediné pravdy, či univerzální mocenské hegemonie.

Vše však spíše nasvědčuje tomu, že hrozby o „nebezpečném Íránu“ budou skutečně naplněny. Pokud neustálým stupňováním tlaku dojde k eskalaci a následnému ozbrojenému konfliktu (který bude mít pravděpodobně podobu amerického leteckého úderu), lze s největší pravděpodobností očekávat íránskou odvetnou akci. Ta by skutečně mohla spočívat v takovém typu protiakce, která by přítomnost plánované americké radarové a protiraketové základny ospravedlňovala. Půjde však o záměnu příčiny za důsledek a to je možná právě ona nota, na kterou současná americká zahraničně-mocenská politika hraje.

Neměli bychom si tuto hru nechat vnutit.

Pokud stát stupňuje svoje zákonná represivní opatření proti vlastním občanům, nemluví to o jeho síle, ale naopak o jeho slabosti. Tam, kde občané v alarmující míře postrádají morální vědomí o vlastní povinnosti dodržovat zákony, tam stát přestává být mocí, která slouží lidem a v souladu s jejich vůlí jim zajišťuje ochranu a bezpečí. V takovém státě zákon zjevně není výrazem spravedlnosti a její vymahatelnosti.

Stát, který represivní mocí zasahuje do soukromí občanů a nařizuje jim, jak se mají chovat a co jsou povinni činit ve vztahu k vlastní rodině a ke svým potomkům, takový stát navíc přestal občana vnímat jako svéprávnou bytost odpovědnou za svoji vlastní existenci, přivlastňuje si jeho i jeho rodinu a zachází s ním logicky jako s otrokem.

Často se mluví o tom, že současná rodinná politika státu rodinu nechrání, ale naopak ji cíleně rozvrací. Nutno přiznat, že takové kritické hlasy jsou zcela oprávněné. Je třeba si uvědomit, že rodina není místem, kde má být naplněna pouze potřeba láskyplného soužití a uspokojování sexuálních žádostí muže a ženy jako od přírody předurčených partnerů. Rodina má význam především existenční a jako taková vždy byla základem státu. Prakticky to znamená, že rodinná pospolitost má zajišťovat všem jejím členům existenční zázemí, jaké si nedokáže obstarat samotný jedinec a to především v dopadu k vlastním dětem. Rodinná pospolitost proto představuje vzájemnou existenční závislost a každý zásah státu, který se snaží učinit jedince v rodině nezávislým na svém bližním, tuto rodinu rozbíjí.

Typickým zásahem, který má výše zmíněný dopad, je zákonem stanovená vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rozvedeného otce vůči zbytku rodiny není nic jiného, než argument existenční nezávislosti ze strany matky. Takový argument nutně dělá z otce pouze státem garantovaný finanční zdroj, přičemž donucovací role státu vůči otci vydělávat a platit na svoje ztracené děti výživné má charakter ryzího zotročování. Nelze přece žádnému členu rodiny dát takový nástroj do ruky, jímž může beztrestně eliminovat a vypudit z rodinné pospolitosti druhého člena s tím, že zůstane zachován jeho existenční vklad do rodiny v podobě alimentů a přitom tento vyhnanec bude vyřazen ze všech oprávněných nároků a očekávání, jaké mu má rodina přinášet.

Vyživovací povinnost takovým nástrojem je, a jde o zbraň namířenou jednoznačně proti otcům, když matka je považována za tu stranu rodičovské dvojice, která má bližší a přírodou daný vztah k dítěti. Fakt, že matka je od narození vlastního dítěte přírodou obdařena spontánní láskou k němu a otec si podobný vztah teprve buduje s postupným dorůstáním novorozence v lidsky jednající bytost, nuže takový fakt neznamená, že otec má menší význam pro rozvoj a výchovu dítěte než matka. Pravý opak je pravdou a každý zákonodárce, kterému leží na srdci celistvá rodina, nemůže proto otce vystavovat riziku vyřazení z rodiny tím, že z něho předem udělá trubce povinného pouze vyživovací povinností bez jakýchkoliv práv a zajištění jeho plnohodnotné role v rodině. Rozum nám zde velí, že zákonné podmínky by měly být takové, aby otci skýtaly dostatek prostoru a jistoty uplatnit se v rodině ve své tradiční otcovské úloze. Matce potom musejí maximálně ztížit možnost otce z rodiny vyloučit, jinými slovy: zákon by neměl vyvracet existenční závislost matky na otci tím, že z něho udělá povinného živitele i bez toho, aniž by s ním matka počítala jako s plnohodnotným otcem rodiny.

Z uvedených úvah myslím jasně vyplývá, že zákonem stanovená vyživovací povinnost rodiče bez závislosti na uchování celistvé rodiny je tím represivním prvkem, který rodiny rozbíjí. Státem vymáhaná vyživovací povinnost by měla vyplývat pouze ze smlouvy mezi rozvedenými manžely, v níž budou upraveny otázky opatrovnictví a existenční otázky dětí tak, jak odpovídá vůli obou rodičů. Pokud se jeden z rodičů zaváže k alimentům s tím, že přenechává dítě ve výlučné péči druhého rodiče, nelze proti tomu nic namítat a takový závazek je správné v budoucnosti vymáhat, pokud není dodržován. Je ale tak těžké ponechat poměry mezi rodiči a dětmi po rozpadu manželství na samotných rodičích? Je snad těžké dát přednost dohodě, při níž například oba rodiče usilují o svěření dítěte do vlastní péče, aby se o děti starali oba rodiče ve střídavé péči, nebo aby dítě zůstalo u jednoho z rodičů bez nároku na výživné z druhé strany, přičemž přednost má ten z rodičů, kdo k tomu má lepší hmotné předpoklady? Copak je nepřijatelné tak jednoduché zákonné pravidlo, že zákonem stanovená pravomoc soudu vyměřit výživné bude platit pouze tam, kde nikdo z rodičů nemá zájem se o dítě postarat sám ani se s partnerem dohodnout, takže soud je nucen určit opatrovníka a druhé straně vyměřit alimenty? Copak je takový problém stanovit podmínky vyživovací povinnosti takové, aby nikdo z rodičů na ni po rozvodu neměl nárok automaticky a nemohl s ní předem počítat ve svých zchytralých a sobeckých kalkulech?

Argument, že se jedná o blaho dítěte, nikoliv o blaho pečujícího rodiče, zde neobstojí. Jde o naprosto pokrytecký morální imperativ, jímž se zvýhodňují matky proti otcům, přičemž ve svém výsledku dítěti škodí, protože rozbíjí celistvou rodinu, která jediná je v zájmu dítěte. Nebýt zákonem dané a na ničem nezávislé vyživovací povinnosti, bylo by méně rozvodů, více smířlivých matek ochotných učinit kompromis ve prospěch vlastních dětí, více funkčních rodin a méně otroků bojujících s justicí o uhájení důstojné existence, na něž stát musí vynakládat nemalé prostředky, aby je k jejich otrockému údělu donutil.

Je opravdu těžké uvěřit dobré vůli zákonodárců, když v čase přípravy nových zákonů v oblasti soukromého práva namísto toho, aby hledali cesty, jak omezit totalitní status quo vyživovací povinnosti z dob komunistické legislativy, stupňují sankce a represivní nástroje za účelem vymáhání dlužných alimentů, jejichž mravní i spravedlivý soud, na základě něhož byly vyměřeny, je často více než sporný. Pro koho a z jakého mravního příkazu má být vyživovací povinnost očistcem?

Americký film Súkromná vojna pána Wilsona (s pôvodným názvom Vojna Charlieho Wilsona – Charlie Wilson’s War), ktorý mal premiéru v USA 10. 12. 2007 a na Slovensku 14. 2. 2008, vyvoláva napriek vysokej profesionalite všetkých tvorivých a realizačných zložiek nápadné žánrové rozpaky, očividnú hodnotovú bezradnosť, intenzívnu myšlienkovú neistotu a zreteľný duchovný relativizmus, ako aj celý rad vážnych etických problémov a podstatných politických otázok, ktoré zrejme ešte dlho ostanú nezodpovedané.

Akoby Ameriku naozaj charakterizoval povestný výrok, ktorý sa pripisuje Marilyn Monroe: „Ako mám vedieť, čo si myslím, kým som nepočula, čo som povedala“. V prípade súčasnej rozhodujúcej superveľmoci sa dá uvedené krédo parafrázovať: „Ako máme vedieť, čo sme urobili, kým sme nepocítili dôsledky svojho konania“. Pre USA vždy bolo typické konať v zmysle strieľať, skôr ako o čomkoľvek diskutovať. Potvrdzuje to charakteristická anekdota, podľa ktorej americký policajt každého najprv zastrelí, a potom sa ho spýta, čo sa stalo. Lenže od dôb dobývania divokého západu prostredníctvom koltov a pušiek Spojené štáty dospeli do štádia vedenia vojen hypermodernými zbraňami kdekoľvek na svete. Na spomínanú činnosť vlastne zúžili celé svoje pôsobenie na medzinárodnej scéne. Smutné konštatovanie je aj pointou filmu, o ktorom je reč.

Texaský kongresman Charlie Wilson vie rozličnými vnútropolitickými i zahraničnopolitickými šikovnými ťahmi získať miliardu dolárov na vyzbrojenie a vycvičenie mudžahedínov v Afganistane v rámci ich odporu proti sovietskej invázii, ale po stiahnutí sovietskych vojsk nie je schopný získať milión dolárov na povojnovú obnovu ťažko skúšanej krajiny, konkrétne na vybudovanie škôl.

Na príprave filmového diela, ktoré vzniklo podľa skutočnej udalosti, sa podieľal tím legendárnych hollywoodskych tvorcov pod vedením fenomenálneho režiséra Mikea Nicholsa. Brilantný scenár pochádza z pera Aarona Sorkina, ktorý spracoval explozívnu knižnú publikáciu prominentného novinára Georgea Crilea (III). Medzi kľúčové zložky patrí skvelá kamera Stephana Goldblatta a pôsobivá hudba Jamesa Newtona Howarda. V hlavnej úlohe Charlieho Wilsona Tom Hanks suverénne rozohráva široký výrazový register v rozmanitých i kontrastných charakterotvorných polohách. Charizmatickým zjavom a osobným pôvabom obohacuje plastický herecký výkon Julia Roberts v postave Joanne Herring – panovačnej milionárky, chlipnej katolíčky a zanietenej antikomunistky. Svojrázny Philip Seymour Hoffman sa presvedčivo zmocňuje roly inteligentného, ale vulgárneho dôstojníka CIA gréckeho pôvodu Gusta Avrakotosa.

Americká produkcia film definuje ako životopisnú drámu, slovenská distribúcia ho propaguje ako komédiu. V skutočnosti ide o žánrový mix, v ktorom sa spájajú rôznorodé motívy od vojnovej tragédie až po odľahčenú, duchaplnú i frivolnú konverzačnú veselohru. Výsledným tvarom je dielo najmä oneskorenou mobilizačnou protiruskou agitkou.

Dielo explicitne konštatuje víťazstvo USA, ktoré v studenej vojne porazili ZSSR. Dnes sa to tak javí a interpretuje, ale v roku 1989 sa to prezentovalo a vysvetľovalo ako víťazstvo zdravého rozumu a obojstranné ukončenie studenej vojny. Až neskôr sa ukázalo, že ustúpenie v chladnom mocenskom súperení bolo jednostranné – zo strany bývalého východného bloku. Uvedené historické udalosti boli spojené s ilúziou, že Rusko zbavené sovietskeho modelu socializmu (totalitného režimu) budú Spojené štáty automaticky akceptovať ako rovnocenného demokratického partnera.
Možno práve pokus o obnovenie veľmocenského postavenia Ruska v súčasnosti motivuje vznik podobných diel, akým je film Súkromná vojna pána Wilsona, v ktorom sa opakovane hlavní hrdinovia tešia, že budú zabíjať Rusákov a neskôr prejavujú radosť z toho, že ich zabíjajú (citáty z dialógov).

Odhliadnuc od umeleckej fikcie inšpirovanej realitou v tomto smere dielo cieľavedome prekračuje hranice podnecovania národnostnej nenávisti. Tento aspekt čiernej propagandy sa prejavuje aj vo vykresľovaní zločinov Sovietskej armády, ktorá podľa filmu systematicky masakrovala civilné obyvateľstvo, sadisticky poľovala na bezbranných obyvateľov, zákerne mrzačila deti atď. To je už na úrovni vyvolávania hystérie proti neskôr zavraždenému rumunskému prezidentovi Ceausescuovi prostredníctvom televízneho vysielania, v ktorom sa mŕtvoly z márnice po pitve predstavovali ako umučené obete komunistického režimu.

Pozoruhodným momentom diela je ústredná postava kongresmana, ktorého tajné služby výnimočne vyznamenajú ako jediného civilistu za zásluhy vo vedení tajnej vojny proti Sovietskemu zväzu. Jeho životné a politické triky sa zakladajú na dôvtipnom driblovaní medzi vplyvnými židovskými sponzormi a početnými černošskými voličmi, ktorých sa naučil zvážať do volebných miestností a po ceste im vysvetliť, koho nemajú voliť. Tento druh úspešného človeka (rozumej Američana) je dosť zúfalým obrazom demokracie amerického typu.

Hoci niektorým divákom môže byť sympatické, že vychýrený sukničkár bojuje proti komunizmu ako proti bezbožnému režimu, kým sám príležitostne spáva s katolíckou milionárkou, ako aj so svojimi asistentkami (vo svojom tíme zamestnáva len vzhľadné mladé ženy, pretože – ako sám vraví – písať na stroji sa môže naučiť, ale nemôže sa naučiť, aby mu narástli prsia).

Účelové protiruské spojenectvá, v ktorých Charlie Wilson koordinoval aj tajné aktivity Izraela a jeho úhlavných islamských nepriateľov, vyústili do súčasnej globálnej bezpečnostnej krízy. USA dnes vedú v Afganistane i na celom svete vojnu proti teroristických sieťam, ktoré sami vyzbrojili a vycvičili.

Převzato ze stránek Prop.sk

George Soros (vl. jménem Schwartz, nar. 1930 v Maďarsku) je americký finanční spekulant židovského původu. V 17 letech emigroval z Maďarska do Velké Británie, kde vystudoval prestižní London School of Economics. V roce 1956 se přesouvá do Spojených států, kde zákládá první ze svých fondů Quantum Fund. Proslul svými spekulacemi s italskou lirou a britskou librou, které přispěly k devalvaci těchto měn a k hospodářským krizím v Itálii a Velké Británii. Je rovněž znám svojí filantropickou činností, kdy pod pláštíkem dobročinnosti podporuje za pomoci svých nadací (Soros Foundations Network) destabilizaci režimů, které nejsou nakloněny Spojeným států (např. „barevné revoluce“ v Gruzii, Ukrajině apod.).

Sorosova kniha Směnka na demokracii, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 1991 (ISBN 80-85190-11-7) přibližuje problematiku „otevřených“ a „uzavřených“ společností a manipulací s nimi, jeho vlastními slovy. Jde o velice zajímavou, netradičně upřímně a otevřeně napsanou zpověď jednoho z nejvlivnějších finančních spekulantů a „techniků moci“ dneška – obzvláště ve srovnání s publikací Rusko a súčasný svet Gennadije Zjuganova.

Continue Reading

Gennadij Zjuganov

Gennadij Andrejevič Zjuganov (1944), předseda Komunistické strany Ruské federace podává v knize Rusko a současný svět (Россия и современный мир, 1995) výklad názorů na situaci v Rusku především během let 1985-1995.

Ačkoli s mnoha jeho názory a závěry redakce Délského potápěče zásadně nesouhlasí, považuje tuto knihu za brilantní studii, zejména v popisu procesu tzv. „demokratizace“ bývalého Sovětského svazu, který šel mnohem dále, než jen za změnu politického zřízení, nýbrž ohrožoval samotnou podstatu ruské státnosti, kultury i národa.

Knihu přinášíme v nezkrácené formě, v původním slovenském překladu Ing. Josefa Čorného, CSc., jak ho vydalo nakladatelství NVK International v roce 1996 (ISBN 80-85727-45-5).

„Dnes môžeme s istotou povedať, že myšlienky liberalismu na území Ruska utrpeli priam zdrvujúcu porážku a zároveň doviedli Rusko do nevídaných pohrôm, tragédií a vo viacerých regiónoch jednoducho do zjevnej genocídy, násilia a vojen.“ Gennadij Zjuganov

Continue Reading

Autor: Nebojsa Malić

9. června 1999 skončila po 78 dnech válka v Jugoslávií, když zástupci jugoslávské armády a sil NATO podepsali příměří v makedonském městě Kumanovo, uznali převahu NATO v Kosovu souhlasili s tím, že zde NATO přebere plnou moc.

V témže čase zavládla na Západě úleva a spokojenost s vítězstvím Aliance – jugoslávský prezident Miloševič „ustoupil“, „kapituloval“ a jeho armáda odešla z Kosova. Na papíře to byla jasná porážka, avšak Srbové vzdorovali přesile desetkrát déle, než kdokoli ve Washingtonu předpokládal a body dohody z Kumanovo byly pro Bělehrad mnohem příznivější, než potupné ultimátum z Rambouillet, kterým NATO evidentně usilovně hledalo důvod pro zahájení bombardování. Čistá okupace Kosova ze strany NATO přišla později, byl jí tzv. UNMIK, načež byla srbská teritoriální integrita explicitně garantována v rezoluci RB OSN číslo 1244.

Následujících devět let názorně ukázalo jak si NATO (a impérium stojící za ním) vykládá smlouvy, dohody, právo a hlavně jeho pravou tvář, když nečině přihlíželo běsnění Kosovské osvobozenecké v Kosovu, která zabíjela a vyháněla Srby a ostatních nealbánské národy a ničící jakýkoli pozůstatek jejich historie, kultury a víry. Následní „místodržící“ Severoatlantické aliance pilně pracovali, přičemž se snažili systematicky narušovat rezoluci RB OSN 1244 a připravovali půdu nezávislý, albánský stát. To vedlo k pozdějšímu vyhlášení nezávislosti Kosova albánskou provizorní vládou v únoru a rychlé uznání ze strany těch, kdo kosovské Albánce celou dobu podporovali.

Pražská ostuda

Zatím ne více než čtvrtina států světa uznala „Kosovskou republiku“. Jednou z vlád, která tak učinila nedávno, byla vláda České republiky, a to navzdory silnému odporu občanů a prezidenta Václava Klause. Okamžitě poté, co Česká vláda Kosovo uznala, Klaus umožnil audienci srbskému velvyslanci a svěřil se mu, že se za krok české vlády hluboce stydí. Co je zajímavé, je výrok českého mistra zahraničí Schwarzenberga, který byl hlavním podporovatelem uznání Kosova a který se vyjádřil v tom smyslu, že Praha „neměla na výběr“, snažíc se naznačit, jakoby Česká republika sice dvakrát netoužila po tom, uznat kosovský stát, ale nemohla učinit jinak.

Hlavním argumentem kritiků uznání nezávislosti Kosova Českou republikou, byly reminiscence, které Čechům až příliš připomínají násilné odtržení části jejich území před sedmdesáti lety. Jiří Dientsbier, bývalý český velvyslanec při OSN pro lidská práva na Balkáně, otevřeně srovnal odtržení Kosova s evropským appeasementem, který vedl k Hitlerově anexi Sudet v roce 1938. Ačkoli se Klaus zdržel užití takto silných formulací, stejně uznání nezávislosti Kosova označil za „ne nepodobné rozhodnutí, týkající se našich hranic, které bylo přijato před druhou světovou válkou.“

Duch Nevilla Chamberlaina je často vyvoláván západními válečnými štváči k ospravedlnění útoků vůči jednomu, nebo více států. Odpůrce válkychtivých impérií je dnes často přirovnáván k Hitlerovi a kdokoli, kdo navrhuje diskusi místo bomb, je nazýván „appeaserem“.

Když ovšem Češi – kteří konec konců měli tu „čest“ ochutnat ovoce appeasementu velmi dobře, a kteří byli jeho první obětí – upozorňovali na to, že impérium umožňuje kosovským Albáncům, aby se chovali koneckonců jako Hitler, nikdo neposlouchal. V post-moderním světě se silný a zásadový postoj zjevně nenosí, je lepší řídit se tím, co si myslí a co zastává neomylné a vždy dobré „mezinárodní společenství“.

Uloupené Kosovo

Současná situace v Kosovu má širokou škálu obětí: Srby, Romy, Turky, Židy a další komunity, které byly násilně vyhnány a zbavené kořenů Kosovskou osvobozeneckou armádou už dávno před tím, než došlo k okupací ze strany NATO; ale stejně tak ty Albánce, kteří chtěli žít v míru s ostatními sousedy, vše však skončilo dílem brutální a zločinecké UCK a stejně tak dílem mezinárodního práva, specificky rezolucí 1244 a Helsinským závěrečným aktem.

Podobný osud potkal dokumentární film, natočený Českou televizí. Jeho název zní „Uloupené Kosovo“ a zajímavé je , že jeho vysílání bylo plánováno na toto jaro, avšak bylo Českou televizí odloženo na politický nátlak. Jakmile byla nezávislost Kosova odklepnuta, uveřejnění filmu bylo znemožněno úplně. Dříve by tato cenzura znamenala smrt danému filmu, dnes, v čase Gogole video a YouTube, tomu naštěstí tak není.

Tento film je jako nadechnutí se čerstvého vzduchu po osmi letech, strávených v mediálních bažinách lží a znovu opakovaných nesmyslů od roku 1999 do současnosti. Jde o stručný historický přehled konfliktu mezi Srby a Albánci, zapojení NATO a všech katastrofálních souvislostí. Nic z filmu není zinscenováno: lidé jsou skuteční, jejich utrpení je skutečné a film je natáčen v reálném čase. Celý dokument končí depresivní scénou, kdy kamera projíždí přes krajinu, plnou spálených a zničených domů a závěrečný epilog sděluje následující:

„Odtržení Kosova a Metiochije od Srbska bylo kromě Spojených států jako první uznáno Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií, tedy těmi zeměmi, které v roce 1938 podepsaly Mnichovskou dohodu.“

Skutečně nepříjemná pravda

Když americký voják v Iráku použil Korán jako vlastní terč, byl tvrdě potrestán a představitelé Spojených států se irácké vládě osobně omlouvali. Ne aby se omluvili za invazi do jejich země a mnohasettisícové ztráty na iráckých životech, ale pozor na znesvěcení Koránu!

Když kosovští Albánci ničili a vyhazovali do povětří stovky srbských kostelů, západní Impérium je odměnilo vlastním státem a odňalo proti vůli Srbska kus země za současného pošlapání všech možných mezinárodních dohod, které jsou civilizovanými a slušnými lidmi respektovány. Srbové byli postaveni před hotový souhlas.

Tato logika a filosofie (shodou náhod vydávaná za právo na národní sebeurčení) je mimo jakoukoli diskusi. Je mimo jakékoli standardy. Je pouze o tom, co kdo bez ohledu na ostatní chce, nerespektuje žádné právo, kromě toho, které hraje v její prospěch, je to jednodušší a hlavně, daleko účinnější, než cokoli jiného.

To je přesně to, co svého času zastávali nacisté zda by sami Američané s tímto srovnáním souhlasili, či ne, je naprosto bezpředmětné. Činy hovoří za vše.

Převzato z Antiwar.com.

Když ve středu Barack Obama v projevu pro představitele organizace AIPAC prohlásil, že nedovolí, aby Írán získal jadernou zbraň a že Jeruzalém zůstane nerozděleným městem, pohřbil veškeré naděje, které do něj byly vkládány jako do politika s podivnými názory a minulostí, nicméně pořád ještě politické alternativy, jejíž nástup do úřadu prezidenta by konečně znamenal skutečné a definitivní přetnutí dominance bushovsko-clintonského klanu a razantní revizi evangelickým fundamentalismem nasáklé zahraniční politiky USA.

Přesto se již před tím objevovaly kritické hlasy, které byly k možnosti, že Obama bude jiný, skeptické a upozorňovaly, že to je tentýž Obama, který mimo jiné neměl problém se zákonem Patriot Act a který podpořil válku v Iráku. Projev na AIPAC tyto skeptické hlasy definitivně potvrdil.

Ne proto, že by bylo něco divného samo o sobě na snaze o přátelské vztahy s Izraelem a tvrdý postoj vůči Íránu, ale proto, že v tu chvíli již oficiální kandidát Demokratické strany na prezidenta USA neměl po oznámení, že jeho protikandidát hází ručník do ringu, nic lepšího na práci, než se věnovat Íránu a Izraeli. Tím nepřímo naznačil, jaké budou jeho priority v případě vítězství. Nebudou jimi ani americké hypotéky, ani hospodářská recese, tedy záležitosti, které se milionů Američanů bytostně dotýkají, nýbrž zahraničně-politický mesianismus.

Spojené státy stojí na prahu hluboké finanční krize, hrozí, že s ropou přestane být obchodováno v dolarech, prochází hlubokou hypoteční krizí a propadem ekonomiky, způsobené děsivou úvěrovou politikou FEDu a nesmyslným angažmá v Iráku a Afghánistánu, oba dva kandidáti, kteří se záhy střetnou o post amerického prezidenta mají ovšem evidentně starosti zcela jiné.

John McCain sleduje založení OSN II., jakési Ligy demokracií. Barack Obama slibuje být dobrým přítelem Izraele a zásadovou pozici při vystupování vůči Íránu. Je to logické, jistí si tak židovské a křesťansko sionistické hlasy, které rozhodně nejsou zanedbatelné. Měl by ovšem myslet (jako prezidentský kandidát) také na americký lid.

Co hodlá dělat, pokud se prezidentem stane a za jeho funkčního období Írán výrazně postoupí ve vývoji svého jaderného programu, či se (jak zvláštní u suverénního státu) odmítne podřídit nějakému americko-izraelskému memorandu? Bude Obama ochoten zavléci Američany přese všechno irácké martyrium a inferno do války další – tentokrát s odhodlanými Peršany?

God bless America. Toto staré heslo je dnes o to více aktuální. Mesianistická poselství a politika jednostranných zájmů v problémových oblastech je nejenom Damoklovým mečem, visícím nad Spojenými státy, ale také nad evropskými státy. Ve vlastním zájmu bychom oběma pánům (ať se prezidentem stane Barack Obama, nebo John McCain), respektive jejich riskantním eskapádám v zahraničí a mezinárodní scéně, měli říci razantní NE.

Kdysi před dávnými lety, když jsem chodil do Obecné školy chlapecké v tehdejším Německém Brodě jsme se učili v hodinách zeměpisu, že Evropa je asijský poloostrov. Dlouho to znělo z hlediska geopolitického i jiných „civilizačních“ přístupů dosti úsměvně. Dnes však mnohým úsměv na tváři jaksi tuhne. Myslím, že při pohledu na Asii k tomu není důvod. Proto tato má úvaha. K jinému závěru bych ale došel, pokud se díváme jen sami na sebe a na naše dosavadní jistiny, ke kterým se jaksi staromilsky upínáme.

Takže nejprve k Asii samé. Příliš jsme si zvykli se na ni dívat, ani ne tak s nadhledem, jako spíše z výše. Ocenili jsme jen Japonce a přehlédli jejich minulost i ambice. Občas vzpomeneme Koreu jako historický symbol žhavosti studené války a jsme rádi, že Vietnam ač s potížemi, se stává součástí dávné historie. Neopakujme však známá fakta i když názory mohou být rozličné. Jsme v dnešní dynamické a rychle se měnící době. Nejde jen o celkový progres a hospodářský růst dokumentovaný nám laikům úchvatnou architekturou.

Mění se sama asijská společnost. Pro někoho snad stále ještě pomalu, ale předně po svém. Navíc se vymyká naším daným stereotypům. Třeba Čína je pro nás již těžko zařaditelná a to z jakéhokoliv pohledu. I ta rudá vlajka je symbolem a znamením obsahu jen pro lidi, kteří nemají k disposici fakta o reálném životě a nebo nemohou vyskočit ze své omezenosti a rozšířit si nutný rozsah vnímání. Ale i Indie se vydala na cestu ne ghándíovským solením své budoucnosti. Svoboda či raději nezávislost se pojí s váhou země a pozor – i mocí. Viděl jsem v té zemi tolik bídy a špíny, že jsem byl přesvědčen, že „do smrti nebudu mít klid“. Ani to není pravda.

Vraťme se trochu ke geopolitice. Korea a Vietnam je historie, boje na Ussuri mezi Čínou a Sovětským svazem již nikdo nevzpomene. Proběhlé války (celkem tři) mezi dnes již jadernými mocnostmi Indií a Pákistánem jsou v současné době mimo realitu. Obě země se staly na sobě vzájemně závislými spojenci. Stálo by samozřejmě dobře vědět, jak se to mohlo stát. Bohužel nebylo to výsledkem skutečného snažení americké diplomacie v podstatě od jejich oddělení, ale světe div se, kredit musíme dát dnešnímu, jak rádi označujeme, již jedinému „darebáckému“ státu – Iránu.

Řada dohod hospodářských, finančních, investičních o vzájemné spolupráci, včetně výstavby plynovodu protínající tyto země, byly uzavřeny s Iránem pod patronací Šanghajské organizace spolupráce.

Ta se však neomezuje jenom na ekonomickou stránku. Do svých aktivit zahrnuje i otázky bezpečnostní. Je to boj proti tzv. „třem zlům“ extremismu, separatismu a terorismu.
Naše média o Šanghajské organizaci spolupráce v podstatě neinformují. Při navyklém zjednodušeném myšlení se snaží posunout celou věc do roviny možné konfrontace či soupeření. Prostě hledání nepřítele na trochu širším fóru než je naše lustrování. Je to nebezpečný přístup, navíc daleko od znalosti věci a reality perspektivního vývoje. Vraťme se tedy k samotné organizaci.

Podmínky vzniku jsou zcela přirozené a plně odrážely geopolitický vývoj poslední doby. Bipolární svět zanikl a námi vnímaná unipolarita, dle které se USA měly stát jedinou supervelmocí s globální kapacitou, se jaksi nerealizovala. Byla to jen prázdná teorie k naší osobní správné identifikaci a našemu přimknutí se k mocnějšímu. Svět byl a zůstal i ve svých potřebách, problémech ale i své schopnosti, k jejich řešení multipolární. Je příliš rozmanitý. Nedává prostor při správě světa pro jednoho. Je pro všechny. Jednotící nutnost není totiž v naší moci a vojenské síle, ale ve vědomí odpovědností a řešení svých problémů – ve své slabosti.

Proto se snažíme mít fungující univerzální organizaci jakou je OSN i jednotná pravidla svého chování jako je systém mezinárodně právní. Není však vše ideální a proto pro podporu a řešení svých problémů jsou vytvářeny regionální organizace.

Šanghajská organizace spolupráce byla založena v roce 2001, ale první přípravy vedoucí k ustavení tohoto seskupení byly předloženy již v roce 1996 na konferenci v Šanghaji. Členy se staly Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Statut přidruženého člena má Mongolsko, Indie, Pákistán a Irán. Poslední dva, zvláště pak Irán, uvažují o plném členství.

V Šanghaji bylo ustaveno organizační středisko, prozatím jen sekretariát, víceméně s technickou funkcí. Organizace však zvažuje vytvoření pevnější struktury stálého útvaru, který by byl schopen řídit činnost. Dosud nejsou ustaveny jiné orgány pro řízení zcela nutné. Ty mají být přizpůsobeny rozsahu a obsahu poslání organizace. Vše je ve vývoji, organizace se pravděpodobně bude otvírat jiným členům či pozorovatelům a tím i upevňovat svoji nutnou strukturu.

Základními zásadami organizace je plné respektování ustanovení Charty OSN a dodržování mezinárodního práva. Zásady jistě bohulibé a dokonce nyní aktuální a to hlavně pro jisté tendence kupodivu západních zemí, a to včetně našeho ministerstva zahraničních věcí, že pokud OSN není schopno řešit některé problémy, je nutno postupovat i mimo jeho organizaci. Příklady uskutečňování tohoto přístupu nemusím, ani nechci uvádět.

Ale i mezinárodní právo samotné je zpochybňováno oživováním nových teorií, že vlastně nositelem suverenity by neměl být stát, jak dáno již od Vestfálské smlouvy po ukončení třicetileté války v roce 1648, ale každý jednotlivec na základě úvahy, že vlastně lidé jsou nositeli svých „lidských práv“ a ta jsou univerzální a jako taková by se měla chránit, samozřejmě bez zřetele na hraniční omezení. Nakolik je tato teorie oprávněna a zda nemá sloužit jen k zastření jistého mocenského interesu, to ponechám k samostatné úvaze každého. Avšak s tím, že i naše stará dobrá Evropa kdysi kolonizovala svět pod vznešeným heslem šíření civilizace a vyspělé kultury.

Cíle Šanghajské organizace jsou soustředěny do oblasti politické a hospodářské spolupráce, bezpečnosti a hlavně v boji proti terorismu, proti extremismu a fundamentalismu a odmítnutí jakéhokoliv separatismu. V zájmu pravdy je třeba uvést, že se dnes již nejedná pouze o záměr, ale dochází v oblasti bezpečnosti ke společným vojenským cvičením, propojováním zbraňových systémů.

Ale mnohem vlivnější a politicky významnější je spolupráce ekonomická . Do této kategorie spadá již zmiňovaný plynovod z Iránu do Indie přes Pákistán, ropovod z Ruska do Indie a plánované jsou další investice s využitím technické i finanční kooperace. Pod dojmem výše uvedených fakt upozorňuji na základní změnu vztahu Indie a Pákistánu. Obě země se staly vzájemně na sobě závislé díky kooperovaným dodávkám ropy z Iránu.

Organizace má však i značný mezinárodně politický význam. Rozšiřuje své kontakty na přední země Latinské Ameriky, kde je pro spolupráci po jistých politických změnách příznivá atmosféra. Přebírá ale i jinou funkci a charakteristiku. A to důležitou roli, kterou kdysi mělo hnutí neangažovaných států, ostatně dnes opět v nové organizační struktuře jak se ustanovila na svém summitu v Havaně, kde se zúčastnilo okolo sto státních delegací a skoro sedmdesát hlav států.

Příznivé vztahy se snaží navázat s touto organizací i země ASEANu jako celek i jednotlivě. Mimo ve své snaze o spolupráci nezůstává ani Japonsko a Jižní Korea. Je to pochopitelné. Jedná se organizaci po OSN s největší univerzalitou, s obrovským geografickým rozsahem i lidským potenciálem. Navíc deklarované cíle mají pozitivní charakter a je možno se s nimi snadno ztotožnit.

Zůstává nám k zodpovězení ještě jedna, ale velmi závažná otázka – vztah k USA. Úvodem jsem popíral teorii ( u nás velmi propagovanou a převládající) o unipolárním postavení USA . Nikdy tomu tak nebylo. Motivaci našich politiků jsem se snažil charakterizovat. Není však z hlediska vytváření globálního bezpečnostního prostředí tak podstatná.

Chybou však bylo, že i mnozí představitelé současné americké administrativy se postavili do role vítězů a svému výjimečnému postavení ve světě uvěřili. Tento přístup neobrážel skutečný stav světa a Ameriku čeká nutná změna. Změna na základě vlastního přehodnocení podkladových faktů. Stylizování Šanghajské organizace spolupráce jako programového oponenta USA, a nebo přímo rivala i když svými důsledky se tak může jevit v podmínkách amerického nepochopení nutné spolupráce není oprávněná.

Uveďme pouze jediný příklad – již zmiňovaný Irán. Nic nebránilo tomu, aby USA využily svých tradičních vztahů s Indií a Pákistánem a v jistém stádiu jednání nevstoupily do smlouvy o plynovod – technicky i investičně. Bylo by to možné nebo alespoň pravděpodobné. Plnila by se tak i další funkce. Hledání novou formou řešení problému Iránu jinými než násilnými prostředky. Nakonec máme příklad při postupné normalizaci vztahů se Severní Koreou.

Je třeba si uvědomit, že i v tak složité situaci v jakém se nacházíme vzhledem k problémům, které musí řešit společnost globálně, je nutno hledat prostor pro spolupráci a vytvářet pro ni podmínky. Změnit přístup k Šanghajské organizaci v tomto kontextu je nyní rozhodující.

Není to asi tak snadné, když si uvědomíme současné zneužívání násilností mladíků vyšlých z tibetských klášterů i přípravy na olympijské hry v Pekingu. Politická motivace těchto aktivit právě v dnešní době je k nepochopení, ale jednoznačně kontraproduktivní ve snaze narušit podmínky zcela nutné spolupráce při řešení problémů. A buďme upřímní sami k sobě: Právě těch, které stojí zvláště před Amerikou.

Ano dnešní Šanghaj je i Amerika, stejně tak, jak jsem již uvedl, Evropa je Asií. To je o globální odpovědnosti.

Příspěvek M. Polreicha byl odvysílán také Českým rozhlasem 6 .

Zdroj: Res Publica

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“.

Pro-radarová klika v Česku musela zaplesat, když jistý redaktor MF Dnes poodhalil roušku „tajemství ideového původu“ iniciativy Ne Základnám. V jakémsi bezvýznamném ideologickém plátku české radikální levice nelezl rozhovor jednoho z předních představitelů antiradaristů, Jiřího Májíčka (který je mimochodem členem organizace Socialistická solidarita), který se v rozhovoru s jistým v Česku žijícím sympatizantem Hizballáhu rozplýval nad porážkou Izraele v nedávném konfliktu.

V krásné literatuře by se napsalo; „bác ho“, teď je všechno jasné a šmytec. Kdoví proč toto „překvapivé zjištění“ přispělo nejenom k jistému posílení do té doby velmi chabého argumentačního arzenálu radaristů, ale také k nepochopitelnému získání na jistotě, že protiradarové aktivity jsou financovány Ruskem. A opravdu. S články a „jasnými zjištěními“ o ruských penězích, potajmu strkaných po balících do kapes „hrstky bezvýznamných křiklounů“ jakoby se najednou roztrhl pytel.

Jen těžko se mi ovšem hledá souvislost mezi Májíčkem a jeho sympatiemi k Palestincům, odporem k vybudování americké radarové základny jako faktu a Ruskem, které vše korunuje, posílá sem špiony, financuje rozvratnické aktivity a usiluje o získání nadvlády nad světem. Rusové zkrátka přicházejí a spas se kdo můžeš! Nebýt Karla Pacnera a jeho „špionologie“, už bych se bál, že nastává nový hon na čarodějnice, tentokrát na baťušky.

Na druhou stranu nemusí být přinejmenším od atmosféry honu na čarodějnice příliš daleko. Českou politickou a mediální scénu, nebo alespoň její nemalé část postihl nebezpečný nešvar, ne náhodou založený na reminiscentu, kterého jsme se před dvěma desítkami let rádi zbavovali – reminiscentu „studenoválečnického“ myšlení – na Rusko je nahlíženo jako na agresora, zaostalou, málem barbarskou zemi. Pomalu nad vším, co pochází z Moskvy se ohrnuje nos, vše protiruské se naopak vítá.

Rusko pomalu může na všechno – brání sebeurčení národů a snaží se podkopat směřování kontinentu vstříc „evropské demokracii“ podporou „srbského šovinismu“ (ale podpora gruzínského šovinismu ze strany USA nevadí, protože je protiruská), zavírá podnikatele a brání tak svobodnému rozvoji neoliberální ekonomiky (to, že podobně jako se Putin zachoval k Chodorkovskému, se kdysi zachovala i vláda USA vůči Marthe Stewart) a brání demokratickému rozvoji svého okolí, čímž je myšlena „slavná“ oranžová revoluce, která Ukrajinu naopak ještě více destabilizovala a mnozí její představitelé si výhodně namastili kapsyuv.

Vůči uměle vytvářené hrozbě Ruska se jako protiváha staví Spojené státy, které se ale v tom, co Rusku vytýkají, nechovají jinak a možná ještě hůře. Do sfér ruského zájmu Moskva zatím nevyslala jediného vojáka. Američané mají základny na všech kontinentech a velká koncentrace jich je „překvapivě“ ve státech, obklopujících Rusko.

Putinovi nebyl nikdy prokázán podíl na vraždě Litviněnka, natož novinářky Politkovské, přitom je obviňován z ďábelských nedemokratických snah a záměrů likvidovat svobodomyslnou opozici. Existence jasně nedemokratického, až diktátorského gruzínského režimu proamerického Saakašviliho, který opoziční činovníky nechá zbít pořádkovými jednotkami, je ovšem v pořádku.

Vytrvale jsme zásobování traktáty o nesvobodě ruského mediálního a politického prostředí. Prostředí jisté není ideální. Ovšem co si pod slovem ideální představit? Rusko nelze poměřovat pohledem západoevropského liberálně-demokratického státu a nikde není psáno, že pouze liberální demokracie západoevropského střihu je svobodný systém, mající naději na to, být za svobodný uznán také „mezinárodním společenstvím“. Řeči o skryté totalitě se míjejí s realitou.

V Rusku existují svobodné a regulérní volby, kterých se účastní hned několik stran. Drtivá podpora Putina nebo jemu nakloněných politických stran je fakt, je upřímná, nevynucená a všechno, jen ne zfalšovaná. Pouze „mezinárodní společenství“ se s tím odmítá smířit. Zatčení miláčka Gary Kasparova na demonstraci, rozpuštěné kvůli nepokojům (načež je šachový guru za pár hodin propuštěn), vyvolává obrovské pozdvižení a pobouření „demokratické veřejnosti“. Škoda, že podobná pozornost není věnována i zákonům typu Patriot Act, nebo Violent Radicalization and Homegrown Terrorism Prevention Act, vzešlých z lůna „země svobody.“

České prostředí nezůstává studenoválečnické rétoriky bohužel ušetřeno. Ostře protiruská argumentace, někdy až hraničící s apriorním vymezováním se, přesně kopíruje onu známou bipolární rétoriku, dnes ovšem s opačnými znaménky. Do současného Ruska si mnozí jedinci a různé skupiny zjevně promítají svou frustraci z neschopnosti a nemožnosti zacílit jakékoli mezinárodní směřování k jedinému světlému bodu, ignorují fakt, že bipolární svět dospěl ke svému rozkladu je potřeba hledat nové, multi- polární cesty zahraniční politiky.

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“. To je ovšem silně smutné, protože (přistoupíme-li na neoliberální žargon) náklady převyšují zisky.

Prosazení amerického radaru přes dvou třetinový odpor české veřejnosti a tím arogantním stylem, který předvádí česká vláda, sice povede k tomu, že budeme mít slibně nakročeno k tomu, stát se po Polsku dalším „odloučeným pracovištěm“ vlády USA, nicméně markantním způsobem posílí především komunisty, kteří se už dnes profilují na marasmem zanesené politické scéně jako vhodná alternativa pro frustrované voliče a typická strana protestu.

Komunisté mají nyní naději na velmi pozitivní volební výsledek, který za dobu existence České republiky nepamatují. A paradoxně budou moci poděkovat svým odvěkým imperiálním nepřátelům. To vše jen pro to, aby třída radaristů a bojovníků „za lepší zítřky“, která si z mrtvoly radikálního antikomunismu a vyvolávání duchů studené války udělala smysl života a politického bytí, cítila zadostiučinění, že to Rusům konečně natřela.

Otázka dnes nestojí, zda s Rusy, nebo s Američany. To je reminiscent zkostnatělého bipolárního myšlení, jehož znovuoživování představuje fundamentální problém. Podobná otázka dnes nemůže být položena, protože samotná podstata globalizujícího se světa vylučuje, aby jakákoliv forma realistické politiky ignorovala souseda vlastního geografického prostoru a politicky se vůči němu vymezovala, pokud s ním není v jasném konfliktu. To se očividně neděje, ale paradoxně se dělá vše pro to, aby k tomu došlo. Rusko potřebujeme a nemůžeme jej ignorovat. V opačném případě hrozí geopolitický konflikt, který nebude vinou „ruského militarismu“, ale „ruský militarismus“ bude logickým důsledkem oživení mrtvoly studené války.

Nesmyslné strašení ruskými tanky ničemu nepomůže. Buď se Evropa vyrovná s faktickou existencí multipolárního světa a pochopí unikátní možnost vzájemných korektních vztahů s Ruskem, nebo dá přednost studenoválečnické atlantické rétorice a antagonistickému vymezování se za třetí stranu. Pak ale sama ztratí.

Každý, kdo zastává názor, že tropické ostrovy jsou imunní vůči rasovým nesvárům, by měl věnovat pozornost Fidži. Ostrov trpí eskalující rasovou válkou, která prohlubuje problémy původních obyvatel Fidži a Indů, importovaných v 19.století Brity, aby zastávali práci na polích. Lze zde vysledovat pozoruhodné paralely mezi Havajskými ostrovy a Fidži: vlajky obou států mají v sobě zakomponovanou britskou vlajku (Union Jack), obě země jsou turistickými letovisky, jedna jako druhá má výrazně zemědělsky zaměřenou produkci specializovanou na tropické plodiny.

Původní kultury obou zemí byly v 19.století pokřesťanštěny, ačkoli zbytky původních kultur se zachovaly do dnešních dnů. Obě souostroví spadaly pod anglosaské vlády, které zasely sémě budoucího neštěstí zatažením ekonomicky výhodné cizí pracovní síly na oba ostrovy, kde jejich úkolem byla práce na plantážích.

Británie přestala hrát roli rozhodčího mezi původními obyvateli Fidži a Indy v roce 1970, kdy garantovala zemi nezávislost, jež byla příčinou vážných politických problémů. Indové, jež jsou třicetiosmiprocentní minoritou, kontrolují většinu ekonomiky v zemi, Fidžijci naopak mají pod kontrolou armádu. Fidži zažilo čtyři převraty v posledních 20 letech, poslední z nich se uskutečnil v prosinci 2006, důvodem všech bylo rasové napětí. Mnoho nejvzdělanějších Indů nabylo názor, že je na Fidži nečeká žádná budoucnost a emigrovalo.

Dříve než se multikulturalisté pokusí prosadit názor, že kořeny problému tkví v anglosaském „rasismu“, měli by svůj zrak obrátit k Nové Kaledonii, jež je zámořským francouzským územím. Původní obyvatelé, známí pod názvem Kanakové, zde tvoří 45 procent populace, běloši 35 procent, zbytek obyvatelstva je smišeného asijsko-pacifického původu. Existuje zde dlouhodobé napětí mezi bílou populací a Kanaky – občas zacházející až k násilným střetům – a demografická bilance je natolik politicky citlivá, že od roku 1996 nebyla zveřejněna žádná statistika týkající se etnicky původního obyvatelstva. Násilí nabylo vrcholu v roce 1988, o deset později byla schválena dohoda povolující referendum o nezávislosti země, které by se mělo uskutečnit v roce 2014.

Jak vidno, rasové napětí existuje všude, kde žijí lidské rasy: palmy, pláže a tropické slunce nejsou účinnou protilátkou.

Délský potápěč ve spolupráci s magazínem American Renaissance připravuje překlad článku „Diversity in Hawaii“ (AMREN 5/2008) pojednávající o výbušné situaci v tomto padesátém spolkovém státě USA.

Vše vypadá v pořádku na tomto klidném souostroví, které v roce 2006 navštívilo 7,5 milionu turistů. Ale není tomu tak. Havaj je časovaná bomba, s populací, která se výrazně liší od zbytku země. Je to jediný stát, který nikdy neměl bílou většinu a který má mocnou asijskou politickou třídu, která klade velký důraz na své etnické zájmy. Současně však roste neklid mezi původním obyvatelstvem Havaje, které čím dál více podporuje agresivní hnutí za nezávislost.

Situace je o to zajímavější, že Havajské ostrovy mají obrovskou strategickou hodnotu a jsou klíčovou součástí vnější obrany Spojených států – jsou rovněž mocenskou základnou, ze které Spojené státy uplatňují svůj vliv v Pacifiku a na Dálném východě (na jeho území se nachází radarové stanice, sonografy a odposlechy rádiového provozu, které mají za cíl monitorovat nepřátelskou činnost v Pacifiku).

Autor: Srdja Trifkovic

Na první pohled se Evropská unie tváří, jako by ji silně znepokojovala možnost, že se Srbská radikální strana stane v neděli nejen nejsilnější stranou v srbském parlamentu – kterou už dávno je – ale zároveň i partnerem právě se rodící koalice po předčasných volbách, které jsou plánované právě na 11. května. Prakticky je to (nebo se to alespoň zdá) jinak.

Úředníci EU v Bruselu a v Kosovu ale dělají vše tak, jakoby vítězství Srbské radikální strany bylo jejich toužebným přáním.

Tvrzení, že je možné, aby Srbsko pokračovalo v procesu začleňování se do Evropy bez ohledu na status Kosova a na postoj vedoucích států Evropské unie k tomuto problému, je pilířem volební kampaně Srbské demokratické strany prezidenta Borise Tadiče a jeho „pro-evropské koalice“. Tadič tvrdí, že je možné, aby Bělehrad prováděl dvojí politiku, pomocí čehož by odmítnutí kosovské nezávislosti nemuselo mít vliv – a tudíž nepřekáželo – samotnému vstupu Srbska do EU.

Continue Reading

Pozor na mimovládní organizace, šířící demokracii, varuje Vincente Jauvert v deníku Le Nouvel Observateur.

Živelná „oranžová revolúcia“, počas ktorej stovky tisícok Ukrajincov vyšli do ulíc, prebehla kvôli skorumpovanosti a autoritárstvu Kučmovho režimu. Je tomu skutočne tak? Nie celkom. Podobne ako aj v prípade vlny národných povstaní, ktoré zlikvidovali režim Srba Miloševiča, Gruzína Ševardnadzeho alebo Kirgiza Akajeva. Hnev ľudských davov bol nanajvýš skutočný. Avšak nepochybne by sa zvrhnúť postkomunistických autokratov takto rýchlo a bez násilia nepodarilo bez určitého know-how niekoľkých expertov, ktorí vynašli a „skúšali“ naozajstný „návod na použitie revolúcií“.

Vincent Jauvert z Nouvelle Observer sa stretol s týmito „vývozcami“ demokracie. „Vyvážajú“ revolúcie do východnej Európy a Strednej Ázie.

Celý článek ve slovenském překladu zde.

16. dubna 1922 došlo v lázeňském letovisku Rapallo, nedaleko Janova, k podpisu historické smlouvy mezi výmarským Německem a sovětským Ruskem. Rappalská smlouva bývá často označována za první ránu versailleskému systému. Přitom se zapomíná, že svou podstatou není Rapallo ničím jiným, než potvrzením několik let patrného trendu (ne-li historické tradice), nebo pokusem o znovu sblížení Ruska a Německa, které je na evropské scéně patrno minimálně od dob Fridricha Velikého.

Z čistě diplomatického a strategického hlediska představuje smlouva samotná mistrný tah, kdy se dvěma zemím, odsouvaným v té době mezinárodním společenstvím na okraj a nucených pod bedlivým dohledem plnit versailleským systémem určená kritéria, podařilo vzájemnou smlouvou jednak mezinárodní společenství legálně obejít a recipročně se vyvázat z diplomatické izolace.

Již krátce po skončení Versailleské konference došlo k pro mnohé překvapivým dohodám mezi Německem a bolševickým Ruskem, když si Rusové v létě roku 1920 objednali z Německa lokomotivy a materiál pro stavbu železnic. Začátkem ledna 1922 bylo v Cannes, kde se konalo zasedání Nejvyšší spojenecké rady Dohody rozhodnuto, že se uskuteční hospodářská a finanční konference na kterou bude pozváno i Německo a Rusko.

Předpokládalo se, že v čele ruské delegace bude Lenin, ale z obav před vysokým rizikem možného atentátu delegaci nakonec vedl komisař pro zahraniční otázky Gregorij Čičerin. Ruským cílem bylo posílit vlastní pozici tím, že na konferenci bude mezi účastníky vnášet rozkol. Zatímco jednání s Velkou Británií, Francií a Itálií se jevilo jako obtížné, větší šance na úspěch se daly očekávat při jednání s Německem.

První cesta ruských diplomatů vedla přes Berlín. Slibně se vyvíjející schůze mezi Čičerinem a ministry Wirthem a Rathenauem však nakonec v dohodu nevyústila, protože Německo nebylo ochotno zříci se úhrady válečných ztrát.

10.dubna 1922 byla zahájena Janovská konference za účasti celkem 29 zemí. Zatímco v průběhu dnů oficiální jednání vázla, vedly se horečné debaty v kuloárech. Z popudu Velké Británie byl činěn nátlak na Rusko, aby uznalo dluhy předchozích vlád, Rusové za to však považovali náhradu ztrát, které způsobila intervence a blokáda.

Německo, které se kuloárových vyjednávání neúčastnilo, začalo mít obavy, že vznikne za jeho zády dohoda, která bude silně nepříznivá, 15. dubna se proto sešli zástupci ministrů zahraničí obou zemí a dohodli se, že obě strany jsou ochotny podepsat spolu vzájemnou smlouvu bez ohledu na výsledek konference.

Následující den přijela německá delegace do hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském středisku Rapallo, kde sídlili Rusové. Týž den večer podepsali Rathenau s Čičerinem smlouvu ve dvou rovnomocných jazykových verzích. Smlouva měla necelé dvě stránky a obsahovala tyto body:

• Obnovení sovětsko-německých diplomatických a konzulárních styků.
• Obě strany se vzdaly náhrad za škody způsobené během války.
• Ve vzájemných obchodních a hospodářských stycích měly být uplatňovány zásady nevyšších výhod.

Výsledkem této dohody bylo, že Janovská konference ztratila jakýkoli další potenciál cokoli dohodnout. Německu se ve spolupráci s Ruskem podařilo obejít mezinárodní dohody a výsledky Versailleské konference a najít ztracené místo na mezinárodním poli.

Autor: Patrick J. Buchanan

Americký publicista Patrick Buchanan se ve svém zamyšlení pozastavuje nad nedávným děním v americko-iráckých vztazích s Íránem. Podaří se neokonzervativcům prosadit další válku? Mnohé indicie tomu nasvědčují. George Bush nemá co ztratit – v lednu příštího roku mu končí druhé prezidentské období a již nemůže být zvolen, nemusí se tedy bát, že mu rozpoutání další války na samém sklonku prezidentského období naruší již tak chatrnou popularitu a ubere hlasy.

Íránský režim, přes propagandu v mnoha světových médiích, objektivně nemá na válce zájem – nic by nezískal a nemá co získat. Přesto lze z projevů předních amerických představitelů ohledně Iráku vysledovat v poslední době až příliš optimistické prognózy spojené s úvahami o tom, že hlavní nebezpečí pro americké vojáky dnes sídlí jinde. Schyluje se opavdu k ještě hlubší destabilizaci předního východu? (red.)

Od té doby, co irácký prezident Nouri al-Maliki nařídil ofenzivu v Basře proti Mahdího armádě, generál David Petraeus nevyloučil možné americké vzdušné útoky proti Íránu a rozšíření války na Předním východě.

Írán, jak Petraeus poznamenal před senátním výborem pro armádu, tajně podporuje násilí páchané na našich a spojeneckých vojácích prostřednictvím speciálních bojových skupin.
Tyto zvláštní skupiny jsou financovány, trénovány, vyzbrojovány a řízeny ze strany íránských revolučních gard a za pomoci libanonského Hizballáh. Měly to být právě tyto organizace, které v minulosti odpalovaly íránské rakety a minometné střely na sídlo irácké vlády, čímž způsobily obrovské civilní ztráty a vyvolaly hrůzu v celém hlavním městě.

Je si toho íránská vláda vědoma – a stojí za tím?

„Prezident Ahmadínežád a další íránští vůdci slíbili ukončit jejich podporu speciálním silám“ řekl Petraeus, ale „ohavná a hanebná činnost „Quds force“ (zvláštní součást Íránských revolučních gard, která má na starosti šíření islámských revolučních idejí) stále pokračuje“, hovořil dále vrchní velitel před senátním výborem.

Senátor Joe Libermann vznesl dotaz, jak je to s Íránci, kteří zabíjejí Američany:

„Je skutečně pravdou, že Íránem kryté skupiny zvláštního určení jsou schopné zavraždit stovky amerických vojáků a tisíce iráckých vojáků a civilistů?

„To jistě je….je to tak správně“, zněla Patraeusova odpověď.

Následující den Petraeus oslovil senátní výbor a oznámil, že „Íránské speciální skupiny představují nekontrolovatelnou a dlouhodobou hrozbu demokratickému Iráku a stabilitě celé země.“

Přeloženo do srozumitelné řeči: Spojené státy nyní bojují o budoucnost Iráku s íránskými
jednotkami.

George Bush teď musí zvážit otázku, která logicky vyvstává: pokud skutečně jednotky podporované Íránem a Hizballáhem jsou v obou případech organizovány, vyzbrojovány Íránem a cvičeny pro to, aby vraždily Američany a jejich rakety spolu s minomety zabíjely naše diplomaty, a pokud tedy v současnosti představují hrozbu číslo 1 svobodnému Iráku, jak je možné, že Bush selhal v otázce neutralizace základen tohoto teroru a agrese?
To je důvod, proč bychom neměli být nikterak překvapeni, pokud se prezident Bush objeví před televizními kamerami a prohlásí:

„Vrchní velitel našich vojsk v Iráku, David Petraeus, mi oznámil, že Írán, pomocí jednotek a výzbroje prezidenta Ahmadínežáda představuje v tuto chvíli hlavní útočiště dvou teroristických organizací – Hizballáh a „Qud Force“ Íránských revolučních gard – které řídí teroristické útoky proti americkým a koaličním jednotkám, navzdory několika protestům, které vyzývaly Írán, aby s vyzbrojováním a výcvikem „Quds“ přestal.“

„Nařídil jsem proto americkým leteckým a námořním silám, aby zahájily útoky proti těmto základnám teroru. Naše útoky budou pokračovat do chvíle, kdy íránské útoky ustanou.“

Jelikož Demokratický Kongres selhal ve snaze zastavit Bushovu válku, má Bush nyní prakticky volnou cestu k tomu, dělat si v podstatě co bude chtít. Zbývá mu poslední přibližně půlrok prezidentského období a na jaře příštího roku mu již nehrozí nezvolení.“

Na počátku roku 2007 zamítla Nany Pelosi rezoluci, jejíž vejití v platnost by zpochybnilo Bushovo rozhodnutí vtrhnout do Iráku bez souhlasu Kongresu. V září potom obě komory přijaly Kyl-Liebermanovu rezoluci, která zařadila Íránské revoluční gardy na seznam teroristických organizací.

V Kongresu tak Bush prakticky získal neomezený bianko šek pro válku v Íránu. A vše nasvědčuje tomu, že brzy hodlá inkasovat. Všimněme si navíc, že Izrael začal s ostrou diplomatickou rétorikou a připravuje své obyvatele na raketové útoky raketami horšími, než kterými v nedávné době terorizoval Hizballáh izraelská města.

Admirál Viliam „Fox“ Fallon, hlavní velitel „centrálního velení“ amerického námořnictva, který stál v opozici války s Íránem, byl nedávno propuštěn. Odhady navíc hovoří o tom, že ozbrojené složky hnutí Hamás a Hizballáh značně navýšily arzenály svých raket Kassám a Kaťuša.

Viceprezident Cheyney odložil nedávno plánované návštěvy hlavních měst některých arabských států.

A koneckonců prezident Ahmadínežád nedávno opět zaplnil titulky mezinárodních deníků, když prohlásil, že Írán v blízké budoucnosti instaluje na 6000 vylepšených centrifug pro urychlení procesu získání obohaceného uranu.

Toto je poslední Bushova šance kdy zakročit a, pokud Írán odpoví, jak zefektivnit tuto nukleární kastraci. Nebo snad Bush a Cheyney chtějí ztratit poslední šanci, jak zničit íránská nukleární zařízení a nechat vyprchat umocněný účinek možného zvolení Johna McCaina v příštím roce? GOP by navíc takto mohla vrazit klín mezi Obamu a Hillary.

A vskutku, senátorka Clintonová, která sice hlasovala pro deklaraci, která prohlašovala Revoluční gardy na teroristickou organizaci, by v budoucnu pravděpodobně tvrdě napadala Bushe za jeho případné nařízení leteckých útoků proti pozicím Revolučních gard, i pokud by Petraeus dokázal doložit, že právě ony stojí za vraždami amerických vojáků.

Íránci však také mohou vycítit, co se chystá. Teheránu by velice strategicky pomohlo porušení míru ze strany Maliki-Sadr armády v Basře a on sám by se pak mohl teoreticky pokusit o to být tím, kdo by se zde pokusil o zprostředkování nového příměří.

Za situace, kdy má souseda v americkém spojenci, který Íránu odmítl dělat lokaje, Írán by případnou válkou nic nezískal. Koneckonců byl to íránský režim, kdo v poslední době na amerických invazích spíše vydělal – spojenci zlikvidovali íránské nepřátele v podobě Talibanu, zdecimovali Al-Kajdu a zničili jeho úhlavní sunnitské nepřátele, Saddáma Hussajna a Baasisty.

Ne, není to Írán, kdo chce válku se Spojenými státy. Naopak to jsou Spojené státy, které mají důvody k tomu, chtít krátkou, ale ráznou válku s Íránem

Zdroj: osobní stránky autora.

Blížíme se k nebezpečnému střetnutí s Ruskem, nezáleží přitom příliš na tom, kdo ovládne Bílý dům, píše Justin Raymondo z Antiwar.com.

Houževnaté rozšiřování Severoatlantické aliance následující v několika etapách po pádu Sovětského svazu, je jedním z předních rysů současného „demokratického imperialismu“. Komunistický nepřítel je dávno minulostí, ale síly NATO jsou stále na pochodu a stále připraveny k pochodu na východ. Najednou se ocitáme zpět v době studené války, opět lze slyšet zvuk bojové polnice a křik agresivních ideologických politiků: „Rusové přicházejí!“

Je to přitom to samé, jako kdyby Rusové pomocí pečlivě sestaveného propagandistického materiálu razili tezi o nebezpečí „rozpínajících se Američanů a Britů“ . Je zde vedena účinná snaha aktivně delegitimizovat a destabilizovat ruskou vládní moc a politiku. Připravuje se nové kolo „změny režimů“ a v zaměřovači je tentokrát Moskva.

Continue Reading

Pax Americana – svět „podle Ameriky“, mír po americku, či globální vize celosvětového řádu pokoje a demokracie? Výklady jedné z nejvýznamnějších a nejpromyšlenějších geostrategií dvacátého století (a dost možná jedné z nejvýznamnějších) se různí. Sama sebe však definuje více než jasně – Pax Americana představuje americkou geopolitickou vizi nového světového řádu, pod taktovkou právě Spojených států amerických.

Její hlasatelé, jako například Zbigniew Brzezinski, někdejší poradce Ronalda Reagana, otevřeně přiznávají, že hlavním cílem je dosažení (popřípadě) posilování dominantního postavení USA ve světě. Pax Americana, tedy konstatuje, že Spojené státy se staly jasným vítězem ve studené válce a že plodem a nutným důsledkem jejich úspěchu je hegemoniální postavení v současném světě.

Pád éry globální dominance?

Klíčovou roli v geostrategických vizích „pax-amerikanistů“ hraje prostor Evropy, respektive Eurasie.

Přesto, že se na přelomu tisíciletí začalo hovořit o konci Pax Americana (Buchanan: „era of U.S. global dominance is over“), některé prognostické odhady začaly předpovídat ústup USA a obecně zemí tzv. „vyspělého západního světa“ v průběhu 21. století a prorokovat, že místo těchto států obsadí velmocenské pozice státy jako Indie, Čína, Rusko, nebo Brazílie, vše nasvědčuje tomu, že vlivná klika „amerických jestřábů“ se s postupným oslabováním americké ekonomiky a vlivu nehodlá smířit. Dále hrají na „pax-amerikanistickou“ notu a trnem v oku jim je zejména silná Evropa. Doslova hrůzu potom mají z možného sblížení Evropy s Ruskem, potažmo dalšími asijskými státy. Usilovně se tak snaží Evropu rozdělovat (válka proti Jugoslávii, nezávislost Kosova) a brání vytvoření silné Evropy na institucionální bázi – podpora vstupu Turecka do EU, či náznaky podpory vstupu dokonce u Maroka!

Po skončení studené války se sice objevovaly první známky názorů, které postulovaly éru relativního klidu, absenci válek a výraznějších mezinárodních konfliktů (Fukuyamův „Konec dějin a poslední člověk“), málokdo však věřil tomu, že se časem nevytvoří antiteze, která globální dominanci USA naruší. Padl světový komunismus ,vytvořily se však nové dělící linie, nebo alespoň jejich náznaky – vzestup islámského světa (podpořený vojenskou a materiální podporou ze strany USA v minulosti), vzestup asijských tygrů, Číny, ale také zemí jižní Ameriky.

Evropa vs. USA

V době studené války měly USA a Evropa společného nepřítele. I ti největší kritici, kteří již tehdy viděli v nastupující síle USA jen dalšího imperiálního hegemona, považovali USA stále za menší zlo, než světový komunismus. Ti méně kritičtí pak v USA spatřovali účinnou protiváhu Sovětskému svazu. Nutno dodat, že možná zde leží pozdější základy zejména evropského vymezování se vůči USA, které v náznacích počalo v 90. letech a od počátku prosazovalo silný důraz na bipolaritu atlantického prostoru.

Dokonce se objevily ojedinělé hlasy na „pravici“, které podporovaly sblížení Evropy s (tehdy ještě sovětským a komunistickým!) Ruskem, jako protiváhu „americkému imperialismu“ a „dekadentní kulturní hegemonii“. Těmito geopolitickými vizemi prosluli zejména němečtí a belgičtí post-fašisté (Remer, Thiriart), nebo zakladatel fenoménu „nové pravice“, nenápadný francouzský intelektuál Alain de Benoist , který od 60. let prodělal pozoruhodnou názorovou pouť směrem od pro-kolonialistické fašizující francouzské krajní pravice k odmítání tradiční pravo-levé dichotomie, antikolonialistickému etnopluralismu a kritice globalizace.

Eurasijské sblížení?

Pro-evropské a antiamerické postoje zmíněných lidí však měly navzdory původu z rozdílných ideových a nutno dodat, že často obskurních táborů, nehledě na dobově nutně různými pochybnými záměry podbarvenými, svou logiku.

Euro-asijské sblížení není výtvorem německých neonacistů, francouzské nové pravice, ani impozantního ruského filosofa-geopolitika Alexanda Dugina, někdejšího Putinova poradce. S jistou dávkou zjednodušení lze snahy o znovunalezení římské myšlenky, sjednocení Evropy, včetně zahrnutí „východu“, tedy ruských zemí, vysledovat k přelomu prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu, k iniciativě Oty III. a papeže Silvestra II., programu evropské obrody a návratu k římské myšlence – Renovatio imperii romanorum.

Jejich dílo se pokusil obnovit Fridrich II. Štaufský, avšak vzhledem k neexistenci vzájemného propojení jednotlivých geografických evropských oblastí, vázaných na hospodářsky stěžejní řeky evropského kontinentu – vedoucích jednotlivě do Středozemního, Severního, Baltského a Černého moře, byl jeho pokus jako již několikrát v minulosti roztržen odstředivými silami.

Zatím poslední „euro-asijské“ spojenectví vede do období v rozmezí století patnáctého. až sedmnáctého., kdy muslimská expanze do Evropy vytvořila závoru mezi Evropou a Asii obsazením pozemních cest. Západo- a východo- Evropané spojili síly a vzájemně muslimsko-tatarský článek přeťali – Portugalci obeplutím Afriky a dosažením Indického oceánu, Rusové zahnáním Tatarů a obsazením města Kazaň. Tato snaha byla korunována o více než století později drtivou porážkou Osmanů u Vídně.

„Pax Americana“

USA se konstituovaly ve stejné době, kdy výbuch francouzské revoluce předznamenal nástup děsivých totalit 20. století a exploze nacionálně-šovinistického nadšení uvrhla Evropu do budoucích krvavých národnostních válek. Idea vzniku Spojených států vzešla z existenciálního odmítnutí Evropy a odloučení se od ní. Perspektivu trans-atlantického partnera, vzájemně se s Evropou doplňujícího, utnul wilsoniánský idealismus, který USA posunul do role Evropě „nadřazené“ a oslabení izolacionistického prvku v americkém politickém myšlení na počátku dvacátého století.

Hegemonie Spojených států po rozpadu SSSR, jehož existence byla tragickou epizodou, kdy bolševický režim na několik desítek let znemožnil definitivní sblížení Ruska a zbytku Evropy, nastartovaného Bismarckovou vizí, bude a je jen potud silná, jak slabá bude Evropa. Tvůrci a zastánci Pax Americana (jistě vhodnější termín, než historicky reminiscentní „američtí imperialisté“) si to uvědomují a přes silnou vnitřní, americkou, opozici, která netouží po ničem jiném, než program Pax Americana navždy opustit a vrátit se k ideám otců zakladatelů, dělají vše proto, aby Evropu oslabovali, rozdělovali a nejvíce, aby zabraňovali korektním a kooperačním vztahům mezi Evropou a Ruskem, nemluvě o sbližování.

Často proklamovaná teze o americké přítomnosti v konfliktních zemích jako garanci politické stability a míru se ukazuje v celé nahotě v případě intervencí v Iráku a Afghánistánu. Přes falešnou mediální válku novinářských apologetů, kteří se chytají každého kloudného čísla, které by mohlo válku v Iráku ospravedlnit a ukázalo, že se válka nyní dostává do kladných číselných hodnot, si však teoretici a metastratégové americké hegemoniální koncepce falešnost pravd a mizerné výsledky, které okupace Iráku a Afghánistánu přinesly, velmi dobře uvědomují.

Jejich hlavním cílem není potřít terorismus (protože ten ve formě iráckého hnutí odporu paradoxně v Iráku rozpoutala právě americká invaze), nýbrž dlouhodobá a permanentní okupace, spojená s kulturní revolucí, která by nastolila globální řád „neoliberalismu“ a „technokracie“ (tyto termíny například otevřeně používá český ekonom a radikální zastánce nekonzervativního diskursu Pavel Robejšek).

Poskok, nebo spojenec?

Se snahou o nastolení globální hegemonie paradoxně souvisí podpora muslimského řetězce. Z hlediska amerických zájmů jistě výhodná podpora nezávislosti Kosova, vstupu Turecka do EU, či zatím letmá podpora vstupu Maroka, je však smrtící pro Evropu. Intervence v Iráku a Afghánistánu jsou vzdálené od Washingtonských institucí, ale pomáhají radikalizovat muslimy v Evropě. Evropané se tak vlastní slabostí stávají součástí války „my versus oni“ za nastolení demokracie a kapitalismu na předním východě, ale nevěnují pozornost tomu, co se děje doma.

Sblížení Evropy s Ruskem, zamezení vstupu Turecka do EU, to všechno by současné americké hegemoniální plány narušilo. Proto vynakládají horečnou snahu na to, aby této možné situaci zabránili. Kontrola oné hedvábné cesty, po které před staletími doputoval Marco Polo do Asie, tisícikilometrový pruh surovinových nalezišť nezměrného bohatství, znamená bránu Evropy do Číny a posílení Evropy (ať už bude její institucionální podoba jakákoli) na pozici silné velmoci. O tento pruh protínající dva světadíly se v jedenadvacátém století rozehraje rozhodující partie.

Je také nadějí Evropy na získání jistého postavení a vymanění se z role poskoka současných USA. Zároveň je dobrým předpokladem k tomu, podpořit „návrat Ruska“ (přetnutý bolševickou knutou), bez vměšování se do jeho vnitřních záležitostí a protiruské politiky. Sblížení Západu se slovanským světem navíc v 21. století znamená hráz rozpínajícímu se islámu a konkurenci Číně. Rozrušení vize „pax americana“ je zárukou minimálně bipolárního a tedy více stabilního uspořádání světa.

Demokratická, konfederativní Evropa, kooperující s Ruskem, vymezení se vůči Pax Americana, zároveň podpora těch amerických politických sil, usilujících o návrat k původním politickým tradicím (America first), omezení destruktivního vlivu lokálních evropských nacionalismů, důraz na spojenectví, nikoli antagonii (situace na Balkáně, Slovensko-Maďarsko), ekonomická konkurence Číně a hráz proti fundamentalistickému islámu. To je obrození dávné myšlenky, která je v 21. století pro Evropany novou a velkou výzvou.

Zajímavý článek ze serveru Prop.sk

Britská oligarchia, vyvíjajúca snahy prostredníctvom britských tajných služieb a ich dlhodobých výhod a nastrčených hlupákov, začala teraz so sériou provokácií, ktoré majú viesť k tomu, čo Lyndon LaRouche popísal ako nová „veľká vojnu s Euráziou“ – štvúc transatlantické mocnosti proti Číne, Rusku, Indii a iným popredným eurázijským štátom. Táto pohnútka k vojne prichádza z najvyšších úrovní britskej oligarchie a jej cieľom je zabrániť za každú cenu akejkoľvek kolaborácii medzi Spojenými štátmi, Ruskom, Indiou a Čínou, ku ktorej vyzval LaRouche – a to preto, aby mohli predísť rýchlo sa blížiacemu kolapsu post-Bretton Woods globálneho finančného systému.

Celý článek zde.