Délský potápěč

Pozor na mimovládní organizace, šířící demokracii, varuje Vincente Jauvert v deníku Le Nouvel Observateur.

Živelná „oranžová revolúcia“, počas ktorej stovky tisícok Ukrajincov vyšli do ulíc, prebehla kvôli skorumpovanosti a autoritárstvu Kučmovho režimu. Je tomu skutočne tak? Nie celkom. Podobne ako aj v prípade vlny národných povstaní, ktoré zlikvidovali režim Srba Miloševiča, Gruzína Ševardnadzeho alebo Kirgiza Akajeva. Hnev ľudských davov bol nanajvýš skutočný. Avšak nepochybne by sa zvrhnúť postkomunistických autokratov takto rýchlo a bez násilia nepodarilo bez určitého know-how niekoľkých expertov, ktorí vynašli a „skúšali“ naozajstný „návod na použitie revolúcií“.

Vincent Jauvert z Nouvelle Observer sa stretol s týmito „vývozcami“ demokracie. „Vyvážajú“ revolúcie do východnej Európy a Strednej Ázie.

Celý článek ve slovenském překladu zde.

16. dubna 1922 došlo v lázeňském letovisku Rapallo, nedaleko Janova, k podpisu historické smlouvy mezi výmarským Německem a sovětským Ruskem. Rappalská smlouva bývá často označována za první ránu versailleskému systému. Přitom se zapomíná, že svou podstatou není Rapallo ničím jiným, než potvrzením několik let patrného trendu (ne-li historické tradice), nebo pokusem o znovu sblížení Ruska a Německa, které je na evropské scéně patrno minimálně od dob Fridricha Velikého.

Z čistě diplomatického a strategického hlediska představuje smlouva samotná mistrný tah, kdy se dvěma zemím, odsouvaným v té době mezinárodním společenstvím na okraj a nucených pod bedlivým dohledem plnit versailleským systémem určená kritéria, podařilo vzájemnou smlouvou jednak mezinárodní společenství legálně obejít a recipročně se vyvázat z diplomatické izolace.

Již krátce po skončení Versailleské konference došlo k pro mnohé překvapivým dohodám mezi Německem a bolševickým Ruskem, když si Rusové v létě roku 1920 objednali z Německa lokomotivy a materiál pro stavbu železnic. Začátkem ledna 1922 bylo v Cannes, kde se konalo zasedání Nejvyšší spojenecké rady Dohody rozhodnuto, že se uskuteční hospodářská a finanční konference na kterou bude pozváno i Německo a Rusko.

Předpokládalo se, že v čele ruské delegace bude Lenin, ale z obav před vysokým rizikem možného atentátu delegaci nakonec vedl komisař pro zahraniční otázky Gregorij Čičerin. Ruským cílem bylo posílit vlastní pozici tím, že na konferenci bude mezi účastníky vnášet rozkol. Zatímco jednání s Velkou Británií, Francií a Itálií se jevilo jako obtížné, větší šance na úspěch se daly očekávat při jednání s Německem.

První cesta ruských diplomatů vedla přes Berlín. Slibně se vyvíjející schůze mezi Čičerinem a ministry Wirthem a Rathenauem však nakonec v dohodu nevyústila, protože Německo nebylo ochotno zříci se úhrady válečných ztrát.

10.dubna 1922 byla zahájena Janovská konference za účasti celkem 29 zemí. Zatímco v průběhu dnů oficiální jednání vázla, vedly se horečné debaty v kuloárech. Z popudu Velké Británie byl činěn nátlak na Rusko, aby uznalo dluhy předchozích vlád, Rusové za to však považovali náhradu ztrát, které způsobila intervence a blokáda.

Německo, které se kuloárových vyjednávání neúčastnilo, začalo mít obavy, že vznikne za jeho zády dohoda, která bude silně nepříznivá, 15. dubna se proto sešli zástupci ministrů zahraničí obou zemí a dohodli se, že obě strany jsou ochotny podepsat spolu vzájemnou smlouvu bez ohledu na výsledek konference.

Následující den přijela německá delegace do hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském středisku Rapallo, kde sídlili Rusové. Týž den večer podepsali Rathenau s Čičerinem smlouvu ve dvou rovnomocných jazykových verzích. Smlouva měla necelé dvě stránky a obsahovala tyto body:

• Obnovení sovětsko-německých diplomatických a konzulárních styků.
• Obě strany se vzdaly náhrad za škody způsobené během války.
• Ve vzájemných obchodních a hospodářských stycích měly být uplatňovány zásady nevyšších výhod.

Výsledkem této dohody bylo, že Janovská konference ztratila jakýkoli další potenciál cokoli dohodnout. Německu se ve spolupráci s Ruskem podařilo obejít mezinárodní dohody a výsledky Versailleské konference a najít ztracené místo na mezinárodním poli.

Autor: Patrick J. Buchanan

Americký publicista Patrick Buchanan se ve svém zamyšlení pozastavuje nad nedávným děním v americko-iráckých vztazích s Íránem. Podaří se neokonzervativcům prosadit další válku? Mnohé indicie tomu nasvědčují. George Bush nemá co ztratit – v lednu příštího roku mu končí druhé prezidentské období a již nemůže být zvolen, nemusí se tedy bát, že mu rozpoutání další války na samém sklonku prezidentského období naruší již tak chatrnou popularitu a ubere hlasy.

Íránský režim, přes propagandu v mnoha světových médiích, objektivně nemá na válce zájem – nic by nezískal a nemá co získat. Přesto lze z projevů předních amerických představitelů ohledně Iráku vysledovat v poslední době až příliš optimistické prognózy spojené s úvahami o tom, že hlavní nebezpečí pro americké vojáky dnes sídlí jinde. Schyluje se opavdu k ještě hlubší destabilizaci předního východu? (red.)

Od té doby, co irácký prezident Nouri al-Maliki nařídil ofenzivu v Basře proti Mahdího armádě, generál David Petraeus nevyloučil možné americké vzdušné útoky proti Íránu a rozšíření války na Předním východě.

Írán, jak Petraeus poznamenal před senátním výborem pro armádu, tajně podporuje násilí páchané na našich a spojeneckých vojácích prostřednictvím speciálních bojových skupin.
Tyto zvláštní skupiny jsou financovány, trénovány, vyzbrojovány a řízeny ze strany íránských revolučních gard a za pomoci libanonského Hizballáh. Měly to být právě tyto organizace, které v minulosti odpalovaly íránské rakety a minometné střely na sídlo irácké vlády, čímž způsobily obrovské civilní ztráty a vyvolaly hrůzu v celém hlavním městě.

Je si toho íránská vláda vědoma – a stojí za tím?

„Prezident Ahmadínežád a další íránští vůdci slíbili ukončit jejich podporu speciálním silám“ řekl Petraeus, ale „ohavná a hanebná činnost „Quds force“ (zvláštní součást Íránských revolučních gard, která má na starosti šíření islámských revolučních idejí) stále pokračuje“, hovořil dále vrchní velitel před senátním výborem.

Senátor Joe Libermann vznesl dotaz, jak je to s Íránci, kteří zabíjejí Američany:

„Je skutečně pravdou, že Íránem kryté skupiny zvláštního určení jsou schopné zavraždit stovky amerických vojáků a tisíce iráckých vojáků a civilistů?

„To jistě je….je to tak správně“, zněla Patraeusova odpověď.

Následující den Petraeus oslovil senátní výbor a oznámil, že „Íránské speciální skupiny představují nekontrolovatelnou a dlouhodobou hrozbu demokratickému Iráku a stabilitě celé země.“

Přeloženo do srozumitelné řeči: Spojené státy nyní bojují o budoucnost Iráku s íránskými
jednotkami.

George Bush teď musí zvážit otázku, která logicky vyvstává: pokud skutečně jednotky podporované Íránem a Hizballáhem jsou v obou případech organizovány, vyzbrojovány Íránem a cvičeny pro to, aby vraždily Američany a jejich rakety spolu s minomety zabíjely naše diplomaty, a pokud tedy v současnosti představují hrozbu číslo 1 svobodnému Iráku, jak je možné, že Bush selhal v otázce neutralizace základen tohoto teroru a agrese?
To je důvod, proč bychom neměli být nikterak překvapeni, pokud se prezident Bush objeví před televizními kamerami a prohlásí:

„Vrchní velitel našich vojsk v Iráku, David Petraeus, mi oznámil, že Írán, pomocí jednotek a výzbroje prezidenta Ahmadínežáda představuje v tuto chvíli hlavní útočiště dvou teroristických organizací – Hizballáh a „Qud Force“ Íránských revolučních gard – které řídí teroristické útoky proti americkým a koaličním jednotkám, navzdory několika protestům, které vyzývaly Írán, aby s vyzbrojováním a výcvikem „Quds“ přestal.“

„Nařídil jsem proto americkým leteckým a námořním silám, aby zahájily útoky proti těmto základnám teroru. Naše útoky budou pokračovat do chvíle, kdy íránské útoky ustanou.“

Jelikož Demokratický Kongres selhal ve snaze zastavit Bushovu válku, má Bush nyní prakticky volnou cestu k tomu, dělat si v podstatě co bude chtít. Zbývá mu poslední přibližně půlrok prezidentského období a na jaře příštího roku mu již nehrozí nezvolení.“

Na počátku roku 2007 zamítla Nany Pelosi rezoluci, jejíž vejití v platnost by zpochybnilo Bushovo rozhodnutí vtrhnout do Iráku bez souhlasu Kongresu. V září potom obě komory přijaly Kyl-Liebermanovu rezoluci, která zařadila Íránské revoluční gardy na seznam teroristických organizací.

V Kongresu tak Bush prakticky získal neomezený bianko šek pro válku v Íránu. A vše nasvědčuje tomu, že brzy hodlá inkasovat. Všimněme si navíc, že Izrael začal s ostrou diplomatickou rétorikou a připravuje své obyvatele na raketové útoky raketami horšími, než kterými v nedávné době terorizoval Hizballáh izraelská města.

Admirál Viliam „Fox“ Fallon, hlavní velitel „centrálního velení“ amerického námořnictva, který stál v opozici války s Íránem, byl nedávno propuštěn. Odhady navíc hovoří o tom, že ozbrojené složky hnutí Hamás a Hizballáh značně navýšily arzenály svých raket Kassám a Kaťuša.

Viceprezident Cheyney odložil nedávno plánované návštěvy hlavních měst některých arabských států.

A koneckonců prezident Ahmadínežád nedávno opět zaplnil titulky mezinárodních deníků, když prohlásil, že Írán v blízké budoucnosti instaluje na 6000 vylepšených centrifug pro urychlení procesu získání obohaceného uranu.

Toto je poslední Bushova šance kdy zakročit a, pokud Írán odpoví, jak zefektivnit tuto nukleární kastraci. Nebo snad Bush a Cheyney chtějí ztratit poslední šanci, jak zničit íránská nukleární zařízení a nechat vyprchat umocněný účinek možného zvolení Johna McCaina v příštím roce? GOP by navíc takto mohla vrazit klín mezi Obamu a Hillary.

A vskutku, senátorka Clintonová, která sice hlasovala pro deklaraci, která prohlašovala Revoluční gardy na teroristickou organizaci, by v budoucnu pravděpodobně tvrdě napadala Bushe za jeho případné nařízení leteckých útoků proti pozicím Revolučních gard, i pokud by Petraeus dokázal doložit, že právě ony stojí za vraždami amerických vojáků.

Íránci však také mohou vycítit, co se chystá. Teheránu by velice strategicky pomohlo porušení míru ze strany Maliki-Sadr armády v Basře a on sám by se pak mohl teoreticky pokusit o to být tím, kdo by se zde pokusil o zprostředkování nového příměří.

Za situace, kdy má souseda v americkém spojenci, který Íránu odmítl dělat lokaje, Írán by případnou válkou nic nezískal. Koneckonců byl to íránský režim, kdo v poslední době na amerických invazích spíše vydělal – spojenci zlikvidovali íránské nepřátele v podobě Talibanu, zdecimovali Al-Kajdu a zničili jeho úhlavní sunnitské nepřátele, Saddáma Hussajna a Baasisty.

Ne, není to Írán, kdo chce válku se Spojenými státy. Naopak to jsou Spojené státy, které mají důvody k tomu, chtít krátkou, ale ráznou válku s Íránem

Zdroj: osobní stránky autora.

Blížíme se k nebezpečnému střetnutí s Ruskem, nezáleží přitom příliš na tom, kdo ovládne Bílý dům, píše Justin Raymondo z Antiwar.com.

Houževnaté rozšiřování Severoatlantické aliance následující v několika etapách po pádu Sovětského svazu, je jedním z předních rysů současného „demokratického imperialismu“. Komunistický nepřítel je dávno minulostí, ale síly NATO jsou stále na pochodu a stále připraveny k pochodu na východ. Najednou se ocitáme zpět v době studené války, opět lze slyšet zvuk bojové polnice a křik agresivních ideologických politiků: „Rusové přicházejí!“

Je to přitom to samé, jako kdyby Rusové pomocí pečlivě sestaveného propagandistického materiálu razili tezi o nebezpečí „rozpínajících se Američanů a Britů“ . Je zde vedena účinná snaha aktivně delegitimizovat a destabilizovat ruskou vládní moc a politiku. Připravuje se nové kolo „změny režimů“ a v zaměřovači je tentokrát Moskva.

Continue Reading

Pax Americana – svět „podle Ameriky“, mír po americku, či globální vize celosvětového řádu pokoje a demokracie? Výklady jedné z nejvýznamnějších a nejpromyšlenějších geostrategií dvacátého století (a dost možná jedné z nejvýznamnějších) se různí. Sama sebe však definuje více než jasně – Pax Americana představuje americkou geopolitickou vizi nového světového řádu, pod taktovkou právě Spojených států amerických.

Její hlasatelé, jako například Zbigniew Brzezinski, někdejší poradce Ronalda Reagana, otevřeně přiznávají, že hlavním cílem je dosažení (popřípadě) posilování dominantního postavení USA ve světě. Pax Americana, tedy konstatuje, že Spojené státy se staly jasným vítězem ve studené válce a že plodem a nutným důsledkem jejich úspěchu je hegemoniální postavení v současném světě.

Pád éry globální dominance?

Klíčovou roli v geostrategických vizích „pax-amerikanistů“ hraje prostor Evropy, respektive Eurasie.

Přesto, že se na přelomu tisíciletí začalo hovořit o konci Pax Americana (Buchanan: „era of U.S. global dominance is over“), některé prognostické odhady začaly předpovídat ústup USA a obecně zemí tzv. „vyspělého západního světa“ v průběhu 21. století a prorokovat, že místo těchto států obsadí velmocenské pozice státy jako Indie, Čína, Rusko, nebo Brazílie, vše nasvědčuje tomu, že vlivná klika „amerických jestřábů“ se s postupným oslabováním americké ekonomiky a vlivu nehodlá smířit. Dále hrají na „pax-amerikanistickou“ notu a trnem v oku jim je zejména silná Evropa. Doslova hrůzu potom mají z možného sblížení Evropy s Ruskem, potažmo dalšími asijskými státy. Usilovně se tak snaží Evropu rozdělovat (válka proti Jugoslávii, nezávislost Kosova) a brání vytvoření silné Evropy na institucionální bázi – podpora vstupu Turecka do EU, či náznaky podpory vstupu dokonce u Maroka!

Po skončení studené války se sice objevovaly první známky názorů, které postulovaly éru relativního klidu, absenci válek a výraznějších mezinárodních konfliktů (Fukuyamův „Konec dějin a poslední člověk“), málokdo však věřil tomu, že se časem nevytvoří antiteze, která globální dominanci USA naruší. Padl světový komunismus ,vytvořily se však nové dělící linie, nebo alespoň jejich náznaky – vzestup islámského světa (podpořený vojenskou a materiální podporou ze strany USA v minulosti), vzestup asijských tygrů, Číny, ale také zemí jižní Ameriky.

Evropa vs. USA

V době studené války měly USA a Evropa společného nepřítele. I ti největší kritici, kteří již tehdy viděli v nastupující síle USA jen dalšího imperiálního hegemona, považovali USA stále za menší zlo, než světový komunismus. Ti méně kritičtí pak v USA spatřovali účinnou protiváhu Sovětskému svazu. Nutno dodat, že možná zde leží pozdější základy zejména evropského vymezování se vůči USA, které v náznacích počalo v 90. letech a od počátku prosazovalo silný důraz na bipolaritu atlantického prostoru.

Dokonce se objevily ojedinělé hlasy na „pravici“, které podporovaly sblížení Evropy s (tehdy ještě sovětským a komunistickým!) Ruskem, jako protiváhu „americkému imperialismu“ a „dekadentní kulturní hegemonii“. Těmito geopolitickými vizemi prosluli zejména němečtí a belgičtí post-fašisté (Remer, Thiriart), nebo zakladatel fenoménu „nové pravice“, nenápadný francouzský intelektuál Alain de Benoist , který od 60. let prodělal pozoruhodnou názorovou pouť směrem od pro-kolonialistické fašizující francouzské krajní pravice k odmítání tradiční pravo-levé dichotomie, antikolonialistickému etnopluralismu a kritice globalizace.

Eurasijské sblížení?

Pro-evropské a antiamerické postoje zmíněných lidí však měly navzdory původu z rozdílných ideových a nutno dodat, že často obskurních táborů, nehledě na dobově nutně různými pochybnými záměry podbarvenými, svou logiku.

Euro-asijské sblížení není výtvorem německých neonacistů, francouzské nové pravice, ani impozantního ruského filosofa-geopolitika Alexanda Dugina, někdejšího Putinova poradce. S jistou dávkou zjednodušení lze snahy o znovunalezení římské myšlenky, sjednocení Evropy, včetně zahrnutí „východu“, tedy ruských zemí, vysledovat k přelomu prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu, k iniciativě Oty III. a papeže Silvestra II., programu evropské obrody a návratu k římské myšlence – Renovatio imperii romanorum.

Jejich dílo se pokusil obnovit Fridrich II. Štaufský, avšak vzhledem k neexistenci vzájemného propojení jednotlivých geografických evropských oblastí, vázaných na hospodářsky stěžejní řeky evropského kontinentu – vedoucích jednotlivě do Středozemního, Severního, Baltského a Černého moře, byl jeho pokus jako již několikrát v minulosti roztržen odstředivými silami.

Zatím poslední „euro-asijské“ spojenectví vede do období v rozmezí století patnáctého. až sedmnáctého., kdy muslimská expanze do Evropy vytvořila závoru mezi Evropou a Asii obsazením pozemních cest. Západo- a východo- Evropané spojili síly a vzájemně muslimsko-tatarský článek přeťali – Portugalci obeplutím Afriky a dosažením Indického oceánu, Rusové zahnáním Tatarů a obsazením města Kazaň. Tato snaha byla korunována o více než století později drtivou porážkou Osmanů u Vídně.

“Pax Americana”

USA se konstituovaly ve stejné době, kdy výbuch francouzské revoluce předznamenal nástup děsivých totalit 20. století a exploze nacionálně-šovinistického nadšení uvrhla Evropu do budoucích krvavých národnostních válek. Idea vzniku Spojených států vzešla z existenciálního odmítnutí Evropy a odloučení se od ní. Perspektivu trans-atlantického partnera, vzájemně se s Evropou doplňujícího, utnul wilsoniánský idealismus, který USA posunul do role Evropě „nadřazené“ a oslabení izolacionistického prvku v americkém politickém myšlení na počátku dvacátého století.

Hegemonie Spojených států po rozpadu SSSR, jehož existence byla tragickou epizodou, kdy bolševický režim na několik desítek let znemožnil definitivní sblížení Ruska a zbytku Evropy, nastartovaného Bismarckovou vizí, bude a je jen potud silná, jak slabá bude Evropa. Tvůrci a zastánci Pax Americana (jistě vhodnější termín, než historicky reminiscentní „američtí imperialisté“) si to uvědomují a přes silnou vnitřní, americkou, opozici, která netouží po ničem jiném, než program Pax Americana navždy opustit a vrátit se k ideám otců zakladatelů, dělají vše proto, aby Evropu oslabovali, rozdělovali a nejvíce, aby zabraňovali korektním a kooperačním vztahům mezi Evropou a Ruskem, nemluvě o sbližování.

Často proklamovaná teze o americké přítomnosti v konfliktních zemích jako garanci politické stability a míru se ukazuje v celé nahotě v případě intervencí v Iráku a Afghánistánu. Přes falešnou mediální válku novinářských apologetů, kteří se chytají každého kloudného čísla, které by mohlo válku v Iráku ospravedlnit a ukázalo, že se válka nyní dostává do kladných číselných hodnot, si však teoretici a metastratégové americké hegemoniální koncepce falešnost pravd a mizerné výsledky, které okupace Iráku a Afghánistánu přinesly, velmi dobře uvědomují.

Jejich hlavním cílem není potřít terorismus (protože ten ve formě iráckého hnutí odporu paradoxně v Iráku rozpoutala právě americká invaze), nýbrž dlouhodobá a permanentní okupace, spojená s kulturní revolucí, která by nastolila globální řád „neoliberalismu“ a „technokracie“ (tyto termíny například otevřeně používá český ekonom a radikální zastánce nekonzervativního diskursu Pavel Robejšek).

Poskok, nebo spojenec?

Se snahou o nastolení globální hegemonie paradoxně souvisí podpora muslimského řetězce. Z hlediska amerických zájmů jistě výhodná podpora nezávislosti Kosova, vstupu Turecka do EU, či zatím letmá podpora vstupu Maroka, je však smrtící pro Evropu. Intervence v Iráku a Afghánistánu jsou vzdálené od Washingtonských institucí, ale pomáhají radikalizovat muslimy v Evropě. Evropané se tak vlastní slabostí stávají součástí války „my versus oni“ za nastolení demokracie a kapitalismu na předním východě, ale nevěnují pozornost tomu, co se děje doma.

Sblížení Evropy s Ruskem, zamezení vstupu Turecka do EU, to všechno by současné americké hegemoniální plány narušilo. Proto vynakládají horečnou snahu na to, aby této možné situaci zabránili. Kontrola oné hedvábné cesty, po které před staletími doputoval Marco Polo do Asie, tisícikilometrový pruh surovinových nalezišť nezměrného bohatství, znamená bránu Evropy do Číny a posílení Evropy (ať už bude její institucionální podoba jakákoli) na pozici silné velmoci. O tento pruh protínající dva světadíly se v jedenadvacátém století rozehraje rozhodující partie.

Je také nadějí Evropy na získání jistého postavení a vymanění se z role poskoka současných USA. Zároveň je dobrým předpokladem k tomu, podpořit „návrat Ruska“ (přetnutý bolševickou knutou), bez vměšování se do jeho vnitřních záležitostí a protiruské politiky. Sblížení Západu se slovanským světem navíc v 21. století znamená hráz rozpínajícímu se islámu a konkurenci Číně. Rozrušení vize „pax americana“ je zárukou minimálně bipolárního a tedy více stabilního uspořádání světa.

Demokratická, konfederativní Evropa, kooperující s Ruskem, vymezení se vůči Pax Americana, zároveň podpora těch amerických politických sil, usilujících o návrat k původním politickým tradicím (America first), omezení destruktivního vlivu lokálních evropských nacionalismů, důraz na spojenectví, nikoli antagonii (situace na Balkáně, Slovensko-Maďarsko), ekonomická konkurence Číně a hráz proti fundamentalistickému islámu. To je obrození dávné myšlenky, která je v 21. století pro Evropany novou a velkou výzvou.

Zajímavý článek ze serveru Prop.sk

Britská oligarchia, vyvíjajúca snahy prostredníctvom britských tajných služieb a ich dlhodobých výhod a nastrčených hlupákov, začala teraz so sériou provokácií, ktoré majú viesť k tomu, čo Lyndon LaRouche popísal ako nová “veľká vojnu s Euráziou” – štvúc transatlantické mocnosti proti Číne, Rusku, Indii a iným popredným eurázijským štátom. Táto pohnútka k vojne prichádza z najvyšších úrovní britskej oligarchie a jej cieľom je zabrániť za každú cenu akejkoľvek kolaborácii medzi Spojenými štátmi, Ruskom, Indiou a Čínou, ku ktorej vyzval LaRouche – a to preto, aby mohli predísť rýchlo sa blížiacemu kolapsu post-Bretton Woods globálneho finančného systému.

Celý článek zde.

A translation of an article/communique by Synergies Européennes which places the the Serbs’ struggle against national fragmentation in its wider European historical context.

Reflections on Kosovo’s Unilateral Declaration of Independence

The question arises as to whether or not to recognize Kosovo’s independence. To put it differently: Can one recognize the right of a population represented by a provincial parliament to declare its independence if most of its representatives are in favor of such a step?

Two principles are involved in this inquiry:

1) The right of peoples to arrange their own affairs, the full right of identity, based on objective criteria and concrete foundations (ethnic, linguistic, historical, etc.), the right of peoples to furnish themselves with their own system of political representation within a given spatio-temporal framework, whether within the framework of a multi-ethnic state (as in the Swiss model) or within a state which envisions a more or less extensive federalism based on alternative models, such as German federalism or the country of autonomous communities that is present-day Spain. Does this right to autonomy confer the right to independence? As regards the European context, this question can be debated.

2) The right of European peoples to refuse any Balkanization which weakens the continent as a whole, creating in its midst conflicts which can be exploited by third-party powers foreign to the European continent (in the terminology of Carl Schmitt, “territorially-alien powers” – raumfremde Mächte).

The first of these principles is a principle of rights; the second, of geopolitics. Kosovo’s unilateral declaration of independence presents a contradiction: because it is unilateral it pits rights against geopolitics, whereas in Europe rights and geopolitics aren’t supposed to be at odds but are supposed to form, together, an indissoluble unit. Rights should help consolidate the territorial whole, barring the door to all efforts at disruption, and not acquiesce in actions having weakening and fragmentation as their effects.

The first of these principles is a principle of rights; the second, of geopolitics. Kosovo’s unilateral declaration of independence presents a contradiction: because it is unilateral it pits rights against geopolitics, whereas in Europe rights and geopolitics aren’t supposed to be at odds but are supposed to form, together, an indissoluble unit. Rights should help consolidate the territorial whole, barring the door to all efforts at disruption, and not acquiesce in actions having weakening and fragmentation as their effects.

The right of autonomy, even the most extensive possible, indeed the right to national independence, is inalienable from the point of view once expressed by Herder, philosopher-defender of population identities in the Germanic world as well as in the Balkans where he had lots of followers. However, this complicated dialectical game between, on the one hand, particular local identity and, on the other, the need to provide a solid framework in which all of these particular local identities can flourish in peace and harmony entails building, all together, a common European framework drawn, sometimes tragically, from the life experiences of the peoples of Europe down through the centuries. This common framework ought to be the contemporary embodiment of an initial common unity which first took wing in a central European land at prehistory’s close according to the claims of proto-history. The ethno-historical European fact spread from a beginning at the center, mainly high Danubian (land of the Michelsberg cultures, followed by the La Tène and Hallstatt civilizations) which then spread into the Balkans along the shores of that great river (Lipinski-Vir culture, Starcevo culture, etc.). The Balkans are ours if they are our immediate Ergänzungsraum [the French text uses this German word which means something like “land of fulfillment”], our springboard to the eastern Mediterranean, Egypt, Anatolia, and the Fertile Crescent.

This right of autonomy is certainly a right but only for whoever fully recognizes the primordial unity of our peoples before their spread into their vast peripheries.

Neither Albanity nor Hellenity, Celticity, or Itality [Prof. Steuckers coins those four words; they’re not French] are exempt from this rule. Therefore we fully recognize the principle of a European Albanity extending southward as well as toward the eastern Mediterranean and toward Egypt (Mehmet Ali was of Albanian origin). But Kosovo, since becoming Moslem following the Ottoman conquest, is no longer this Albanity capable of projecting itself thus southward and thus eastward, enlarging the ager europeus [“European territory”]. It’s treason against the spirit of the great hero Skanderbeg, captain against the Ottomans in the XVth Century Adriatic at the doors of the eastern Mediterranean. By becoming Ottoman and Moslem, Albanity turns its forces against Europe’s center, spearheading two geopolitical directions which are alien to Europe, therefore Europe’s enemies: the direction of the Turkic-Mongol peoples (arising in Mongolia, extending toward the Hungarian steppe and the Adriatic) and the direction of the Hamito-Semitic peoples (arising on the Arabian Peninsula, extending thence in every direction).

An independent Kosovo would be the third Moslem Balkan state after Albania and Bosnia. Together with them it would constitute a pantouranian [a word referring to the peoples of Turkic central Asia] (Turkic-Mongol) and Arabo-Moslem (Hamito-Semitic) vanguard right in the middle of a region that has always been Europe’s springboard to its eastern Mediterranean and Egyptian periphery. A Europe blocked in this precise Balkan region would no longer have a real opening on the world and would be condemned to remain in place and implode. One must remember the pre-Hellenistic peoples who would create the glory of ancient Greece: they passed first through the Balkans, including Philip’s and Alexander’s Macedonians. One must remember Rome, which was obliged to completely subjugate the Balkans before going on the offensive in Asia minor and imposing its will on Egypt. Europe cannot tolerate a foreign body in this highly strategic region. Any foreign body, that is, any entity seeing itself as belonging to groups that do not respect traditional European geopolitical directions, hinders our continent’s development, present and future. For our leaders to acquiesce in such a weakening is unforgivable given the worldwide struggles taking shape in this dawn of the XXIst Century.

In the quarrels that have animated the small circle of Parisian intellectuals these past few years, some participants have argued that there is — or used to be — an implicit alliance between central European Germanism and Ottomanism, then between Germanism and Bosnian and Albanian nationalists, during the two great worldwide conflagrations of 1914-18 and 1939-45. This view, of course, fails to take into account the changed circumstances. In those epochs the major center of power projection was found in our continent’s middle, in the parallel river basins of northern Europe and the Danube, and it pushed the Ottoman pole in a southward dynamic toward the Indian Ocean. In the Balkan conflict which erupted in the ‘90s Europe’s center was no longer at all a center of power; it was divided (Balkanized!) and vassalized. The resurgence of Bosnian and Albanian nationalism no longer reflected a European power center seeking to project itself toward the eastern Mediterranean basin or toward Mesopotamia and the Indian Ocean in non-threatening neutralization of some Moslem minorities by means of a policy of a hand extended in friendship. This new resurgence in the last decade of the XXth Century reflected an alliance between Saudi Wahhabis and North American Puritans seeking together to create an “Islamic axis” (to use the terminology of Serb geostrategists, including our late lamented friend Dragos Kalajic) having the twofold geostrategic purpose of 1) blocking the Danube at the level of the Serbian capital, and 2) setting up on the Belgrade-Salonika line a territorial bloc removed from Serbian sovereignty, for this line is on the shortest land route between Europe’s Danubian center and the eastern Mediterranean basin.

A territorial bloc of this nature, enjoying Wahhabi and American support, is from a European point of view unacceptable even if the traitors, cretins, and numbskulls who pride themselves on representing Europe in Brussels or Strasburg claim otherwise. The way this collection of idiots thinks is by separating rights from geopolitics when they should be thought of as one harmonious whole.

Furthermore, Kosovo, apart from occupying this central position on the Belgrade-Salonika line, is the ancient Field of Blackbirds, battlefield site of the bloody Battle of Kosovo in which the medieval Serb army clashed with the Ottoman invader. On this sacred ground did Serbia’s aristocracy shed all the blood it had, for the defense of Europe. By the sacrifice of these knights did the Field of Blackbirds become sacred territory, fraught with symbolism not only for Serbia and the other peoples of the Balkans who were struggling against Ottoman barbarism but also for the Hungarians, Burgundians, and armies of the Empire who mounted unsuccessful crusades in the hope of rendering null and void the Turkish victory on the Field of Blackbirds. To forget this amounts to another cardinal and unforgivable mistake: it is the profanation of history and of politics, the granting of primacy to the bureaucrat and to the present-day as regards political and geopolitical reasoning and policymaking; it is forgetting (both in looking backward and in looking ahead) the long view, to the advantage of the immediate and the shallow. Non possumus. [“We cannot!”] We will never vacillate in such wrong-headedness.

Several European countries including Spain and the majority-Orthodox countries such as Romania and Bulgaria have declined to recognize the independence of the third link in the “Islamic axis.” In France, in the sacrosanct “Republic” considered to be the unsurpassed paragon of all the philosophical virtues, those two new burlesque laughing stocks of politics, the universalist media hound Kouchner and his president, Sarkozy (nicknamed “the Hungarian midget”) prepare, needless to say, to recognize, with trumpets blaring and drums rolling, the Wahhabo-Americanist entity that is Kosovo. You have to wonder how Voltaire or Robespierre, devoted to the goddess Reason, would reconcile their own secularism with the unreflecting religiosity of the Wahhabis and their American allies. But Sarko’s and Kouchner’s recognition of Kosovo is good news at least in this sense, that one wonders what retort these two thieves could give if, tomorrow, a bunch of European (or other) countries suddenly felt a desire to recognize a Republic of Corsica, a new Duchy of Brittany, or a new island nation among France’s overseas possessions or, simpler still, Savoy’s return to an independence which exists de jure. Savoy’s independence could become, very legally, the first step in reviving the political and national existence of Bresse (Savoy province), Lorraine (Imperial Grand Duchy), Franche-Conté, etc. Before you know it ancient Lotharingia could take shape, re-establishing itself along the Rhône en Provence and in the Dauphiné, suddenly breathing new life into the Testament of Charles V (which we never should have forgotten, neither at Munich, nor at Vienna, nor at Rome, Madrid, or Brussels).

For its part Russia could, based on a juridic interpretation of Kosovo’s independence, insist on the independence of two provinces of the nation of Georgia, Abkhazia and South Ossetia, thereby disrupting the principal American and NATO pawn in the Caucasus.

Whatever the outcome in Europe of Kosovar independence, it offers new possibilities for action:

1) If no one recognizes it or if full recognition is strongly opposed there will be no “Islamic axis” or territorial bloc obstructing the Belgrade-Salonika line;

2) If all recognize an independent Kosovo it will be a pretext for dismantling France and reconstituting the western and Roman flank of the defunct Holy Roman Empire whose restoration is the only thing that will permit Europe to regain a politico-spiritual backbone. At the same time, such a restoration would spell the definitive end of the Republican ideology, that pernicious nuisance which, with this Sarkozy-Kouchner pair, has attained the pinnacle of the ridiculous. The only danger of a general recognition of the Kosovar state would be in its potentially providing a pretext to the Moslems living in the Spanish outposts of Ceuta and Melilla [situated on Morocco’s Mediterranean coast] to do likewise and declare independence, with the same blessing of the Wahhabi and Yankee godfathers — which is one reason (in addition to the Basque situation) Spain declines to recognize the new self-proclaimed state.

Either way, we’ll have an opportunity to press the case for our vision for Europe. To continue to be fighters. Genuine zoon politikon. Vestals of an ineluctable Grand Return of the imperial tradition.

Navzdory přání a snahám některých mezinárodních organizací a spřízněných periodik, které vykreslují ruskou ekonomiku a uplynulé prezidentství Vladimíra Putina jako období opětovného pádu (a dokonce prapodivně hovoří o Jelcinově vládě jako době stability), hovoří fakta a čísla jinak.

Rekonvalescence Ruské federace probíhá rychleji, než se obecně očekávalo. Kremlem zvolený přístup připomíná čínské reformy. Doma není nikdo prorokem.

Toto pravidlo potvrzuje jedna důležitá výjimka: ruský prezident Vladimir Putin. Podle údajů z počátku tohoto měsíce, které ohlásil Fond »Veřejné mínění«, Putinovi věří 65 % Rusů. A částečně mu věří dalších 25 %. Nedůvěřuje mu pouhých 7 % obyvatel. V pozadí této pozoruhodné popularity stojí především ekonomický růst.

Ode dne, kdy se Putin před sedmi lety stal prezidentem, stouply reálné příjmy obyvatel na dvojnásobek. Rusko se z velkého dlužníka stalo majitelem třetích největších devizových rezerv na světě.Podle analytika Marka Spelmana, kterého minulý týden ve svém rozboru ekonomiky Ruska citovala agentura BBC, se v posledních čtyřech letech ruský HDP zvýšil téměř o třetinu, roční přírůstek HDP je téměř sedm procent místo čtyř (v letošním prvním kvartále byl meziroční růst 7,9 %), inflace klesla z 16 % na jednociferné číslo, export se ztrojnásobil.

Rozpočet Ruské federace na léta 2008 až 2010 schválila Duma, dolní komora ruského parlamentu, přede dvěma týdny. Stabilizační fond byl rozdělen na dvě části. Rezervní fond by měl zajistit fungování ekonomiky v případě prudkého poklesu ceny ropy. Fond národního blahobytu bude sloužit ke zvyšování kvality života a pro rozvoj ekonomiky. Rozpočet předpokládá souhrnné federální výdaje ve výši 22,1 bilionu rublů a postupný odchod od přebytkového rozpočtu. Ovšem s tím, že do té doby stoupnou »zásoby« Rezervního fondu z 3,5 bilionu na 4,5 bilionu rublů.

Nový rozpočet předpokládá snížení závislosti ekonomiky země na konjunkturálních výkyvech cen ropy a plynu. Přesto se o tyto ceny opírá. V jeho základech je založen odhad, že v roce 2008 bude cena za barel ropy 55 dolarů, avšak do roku 2010 klesne na 50 dolarů. Jenže počátkem tohoto týdne hlásil OPEC, že cena barelu ropy je 72,5 dolaru. To naznačuje, že rozpočet je spíš záměrně skeptický než realistický.

Určité úspěchy zaznamenalo Rusko i v sociální oblasti: od nástupu Putina do prezidentské funkce klesl na polovinu počet lidí žijících v pásmu chudoby. Od prvního září stoupne minimální mzda o 210 %, a to na 2300 rublů. Ovšem zdaleka není vyhráno. Důkazem toho, že se stále nepodařilo sociální situaci stabilizovat, jsou demografické údaje. Od roku 1991 do letošního května klesl počet obyvatel Ruska z 148,3 na 142,1 milionu; prognóza OSN dokonce hovoří o tom, že v roce 2050 by mělo být v Rusku pouze 108 milionů lidí. Nezdá se, že by po přijatých sociálních opatřeních měla být situace tak katastrofální, ale zatím se daří pokles počtu obyvatel spíše zmírnit než zastavit. Ne náhodou byl příští rok v Rusku vyhlášen jako rok rodiny.

Je ale zřejmé, že Rusko opět vstává z popela. Fedor Lukjanov, šéfredaktor časopisu Rusko v globální politice, napsal minulý týden, že u rodících se mocností lze zaznamenat dva odlišné typy chování. »Některé se snaží co nejdéle držet při zemi a těžit z toho, že je ostatní podceňují. Jiné se zase hlasitě dožadují, aby každý uznal jejich práva i ambice.« Do první kategorie zařadil Čínu, Indii a Kazachstán, do druhé Írán a Rusko. Pravda je, že Rusko nemělo v posledních měsících příliš na výběr – jeho obkličování vojenskými základnami států NATO, neplnění smlouvy o omezení konvečních zbraní v Evropě ze strany Bruselu a Washingtonu či jednostranné návrhy USA a Evropské unie týkající se Kosova vedou ke slovním přestřelkám a růstu napětí.

Tyto změny se odrážejí i v názorech obyvatelstva. Podle jarní zprávy Všeruského centra výzkumu veřejného mínění pouze 38 % Rusů souhlasí s myšlenkou, že Rusko je část Evropy a že v 21. století bude mít nejtěsnější vztahy právě s tímto světadílem. Téměř polovina dotázaných uvedla, že evropské státy nemají zájem, aby Rusko sílilo, protože se domnívají, že představuje hrozbu. Zároveň 45 % respondentů uvedlo, že Rusko je unikátní eurasijská civilizace a její nedůležitější zájmy se přesouvají na východ.

Pozoruhodné je, že v této atmosféře podnikatelé na slova o nové studené válce nedají. Podle federálního statistického úřadu vzrostly v prvním kvartále letošního roku meziročně zahraniční investice v Rusku o 33,1 %. Pro investory je důležité, že se v Rusku zlepšuje investiční klima a roste koupěschopnost obyvatelstva.

Sociologické výzkumy hlásí růst optimismu ruské veřejnosti. To je – řečeno Putinovými slovy – po »největší geopolitické katastrofě 20. století«, tedy rozpadu Sovětského svazu, výrazná změna. Proč se ale Sovětský svaz vlastně rozpadl? Americká literatura povětšině hledá příčiny v umné zahraniční politice Washingtonu. V Kissingerových pamětech lze však nalézt pasáže, které jsou plné rozpaků nad intuitivní, nekoncepční a zbytečně riskantní Reaganvou politikou – která však přinesla ovoce. John Gaddis, jeden z nejvyšších historiků poválečných dějin, ve svých analýzách upozorňuje, že neexistuje teoretik, který by předvídal ten konec studené války, který nastal.

Nejčastější vysvětlení je, že se socialismus ukázal jako ekonomicky neefektivní a poté se politicky zhroutil. Tato teze platí jen částečně: jisté je, že se vyčerpalo byrokratické pojetí řízení, které mohlo slavit úspěch jako nástroj industrializace. Nedokázalo zajistit konkurenceschopný růst v okamžiku nástupu nové fáze vědeckotechnické revoluce. Na tuto skutečnost dva největší socialistické státy zareagovaly zcela odlišně. Ve druhé polovině 70. let minulého století, kdy se v Číně potřetí ve velké politice objevil Teng Siao-pching, začalo v Sovětském svazu období tzv. stagnace: Leonid Brežněv sice dostal další tři řády Hrdiny SSSR a stal se maršálem, ovšem ekonomika se zastavila.

Dějiny neznají příklad tak rychlého ekonomického růstu, jaký předvádí Čína od Tengových reforem. Pokusy o změnu začaly v Sovětském svazu téměř o deset let později, ale hlavně směřovaly jinam. Reformy čínských komunistů postupovaly rychle v ekonomice a pomalu v politice. V ekonomické oblasti uvolnily trh mimo jiné tím, že otevřely prostor pro podnikání a začaly privatizaci. Ta dodnes vychází z poznání, že k řízení – a to nejen v politice – není nutné stoprocentní vlastnictví, stačí mít kontrolní balík. Ten je nutno si udržet ve strategických odvětvích a v tzv. přirozených monopolech.

Gorbačovovy reformy byly rychlé v politice a pomalé v ekonomice. To byl základ pro dramatický růst napětí ve společnosti. Rozpad Sovětského svazu nebyl vyvolán zahraniční politikou USA či vyčerpáním ekonomického modelu, ale chybnou reakcí Kremlu na ně. Příchod Borise Jelcina pak sice vedl k ekonomické revoluci, ovšem ta byla založena především na úplné privatizaci. Divoká privatizace připomínala virovou chorobu: čím více se virům daří, tím je pravděpodobnější, že organismus zemře – a viry s ním.

Příchod Putina znamenal obrat, který připomíná Tengovy reformy, jenže prováděné z druhé strany. Teng pouštěl části ekonomiky do soukromých rukou, Putin se snaží získat kontrolní balík v privatizovaných strategických sektorech a u přirozených monopolů. Tento postup se mnoha politikům i analytikům jeví jako koncentrace politické moci v rukou Kremlu a omezování demokracie. Otázkou je, zda existuje jiná cesta od chaosu k rozvoji.

Vytvoření dominantního postavení Gazpromu a Rosněfti jsou nejznámější příklady této nové politiky Kremlu. Původně soukromé zisky se stávají nástrojem státní ekonomické politiky. Ovšem koncentrace neprobíhá jen v oblasti ropy a plynu. Rozdrobený letecký průmysl, který byl rozbit nejen privatizací, ale i rozpadem Sovětského svazu, neměl nejmenší naději obstát vůči zahraniční konkurenci. Pod tlakem vlády se jej podařilo sjednotit a výsledkem jsou nejen nové vojenské, ale i civilní stroje. K obdobnému vytváření holdingu dochází i v loďařství. Není bez zajímavosti, že Rusko jako námořní mocnost 90 % svých nových lodí zatím kupuje v zahraničí. Velkorysé projekty v oblasti jaderné energetiky či nanotechnologií mohou sloužit jako další z mnoha příkladů toho, jak dnes Moskva postupuje.

Je samozřejmě možné tvrdit, že zcela svobodný trh s rostoucí mocí domácích oligarchů a zahraničních monopolů by časem do Ruska přinesl prosperitu a sociální smír. Vše ale nasvědčuje tomu, že na konci Jelcinovy vlády stálo Rusko před další »geopolitikou katastrofou«. Putinovu týmu se podařilo nejen zastavit rozpad Ruska, ale i nastartovat jeho ekonomický a sociální rozvoj. Ve srovnání s dynamikou některých asijských tygrů se může Rusko někomu jevit jenom jako kotě. Podle řady ekonomů je však Putinovo Rusko téměř uzdravené mládě mohutného sibiřského tygra.

Článek byl publikován 17. července 2007 na serveru Britské listy.

Radim Lhoták ve svém článku „Evropský stát, ano či ne?“ považuje koncept moderního národního státu za mrtvý a příznivě vítá unifikační snahy současné Evropské unie. Vyvozuje tak z faktu globálního a globalizujícího se světa, v jehož „univerzalismu míšení myšlenek, ras a kultur“ není pro zastaralou koncepci národního státu místo a navíc tato nedokáže adekvátně akcentovat požadavky a výzvy doby. V podstatě s jeho vývody souhlasím, ačkoli se domnívám, že v určitých zásadních bodech se Radim Lhoták mýlí a místo zastaralé koncepce národního státu (která byla aktuální a prakticky fungovala naposledy v 19. století) přeceňuje některé současné eurounijní snahy, které silně zavánějí konstruktivismem

Předně však souhlasím s myšlenkou, že mnoho zastánců „národního státu“ nechápe, že tento ve svém pravém slova smyslu sice existuje de iure, nikoli však de facto. Dávno nefunguje jeho základní smysl: ochrana národního a soukromého kapitálu před cizí mocí. Globalizace tato pouta zpřetrhala nastolila problém jiný. Ten zní nikoli jak v rámci národního státu ochránit vlastní bohatství, nýbrž jak bohatství, vytvořené v rámci jednotlivých národních států co nejlépe ochránit a využít v dravé konkurenci pomalu se konstituujících kontinentálně-civilizačních bloků.

Dalším problémem je samotná definice pojmu „národní zájem „a otázka, jak zmiňuje Radim Lhoták, nakolik jsou dnes národní státy skutečně odrazem národního zájmu toho kterého národa. Myslím, že je na místě také přemýšlet nad tím, jaký cíl obrana národního státu sleduje, nevyjímaje jak obecné, tak konkrétní (české) pohledy. Je to návrat do minulosti? Kam? Do 19. století, nebo k první republice? Lze vůbec obnovit tradiční vazby a romantické nahlížení na národ a prosperující národní stát jako alfu a omegu politického snažení a politické kultury? To jsou otázky, na které nebývá příliš často odpovídáno a rozpoutání široké debaty nad těmito otázkami by bylo jistě velkým přínosem.

Skepticky se ale stavím k tezi, že současná Evropská unie představuje jakousi naději, nebo přípravu půdy pro pozdější vymezení evropské identity v nadčasové rovině, garanta pozitivního ekologického rozvoje a hráz proti vykořeňující západní nekultuře.

Co se týče ekologických otázek, nepřeceňoval bych evropskou ekologickou politiku jako obecné dobro. Příliš často znamená více regulací, než skutečného pozitivního vývoje a sama ekologická politika vůbec skýtá příliš mnoho záludných a nedořešených otázek, které by měly být nejprve diskutováno, než se přistoupí na nějakou jednotnou politiku (jejíž „jednota“ by zde především měla spočívat v oné proklamované různorodosti, především vzhledem k odlišným sociálním, klimatickým, nebo zemědělským podmínkách různorodých evropských krajů.)

Evropská identita, pojem, který sám o sobě musí být nejprve definován a i tak představuje otázku hodnou mnohastránkových elaborátů. Ať může být je ztracena, poškozena, nebo nenalezena, pořád představuje fenomén, jehož jakákoli akcidentální proměna, či redefinice by měla vzejít nikoli z direktivního příkazu „shora“, nýbrž jaksi „sama od sebe“, samovolnou explozí. Stejně jako se vymezení národa formovalo delší dobu a na základě okolností a souvislostí, nelze evropskou identitu určit příkazem, či konstituováním jakékoli institucionální organizace.

Pokud bude Evropa vůbec kdy s to, odvrhnout „západní nekulturu“, může se tak stát jedině „duchovní revolucí“ v srdcích jejích obyvatel. A konkrétně u Evropské unie v současné době nesleduji náznak vzdoru, či odmítnutí kultury konzumu, nebo globalistu, spíše naopak.

Všechny nastolené otázky zůstávají otevřené a jak bylo nastíněno v úvodu, široká debata, která by je akcentovala, je nepochybně na místě. Shodneme se na neudržitelnosti konceptu národního státu v 21. století. Osobně si však nemyslím, že je řešením evropský „superstrát.“ V absenci mandátu, uděleného potřebným „démem“, nespatřuji rozdíl mezi mnohdy pochybně utvořenými národními parlamentními koalicemi a mocí evropského úředníka. Proto preferuji jistě přesun určitých otázek na celoevropskou úroveň, ale spíše než umělý „superstrát“, decentralizovanou demokratickou konfederativní Evropu za současného zachování a posílení jednotlivých evropských národních identit a kultur.

Atomizace společnosti, odcizení, individualismus, výprodej ideálů lidské vzájemnosti za individuální požitky konzumní spotřeby. Moderní stát v roli Velkého bratra, který se postará, abychom žili v poklidné nevědomosti, soukromé izolaci, v sociálním smíru, abychom nebyli nikým burcování z líné a nedůvěřivé letargie ke všemu, co povznáší, co probouzí tlukot srdce v touze po naplnění smyslu života, co vyzývá ke změně a dobývání, k plození a tvorbě nadčasových hodnot, jimiž směňujeme vlastní nedostatečnost za titánskou sebevládu celku. Má zde ještě smysl mluvit o národním sebeurčení, o společné věci národní svébytnosti, hrdosti a vlastenectví? Co nám ještě zbylo z morální síly, s níž bychom dokázali obětovat vlastní pohodlí, pomíjivé statky a třeba i život ve jménu společné víry, rasy a přesvědčení?

Mám obavu, že nic. V universalismu míšení myšlenek, ras a kultur nastává konec všem idejím národní i kulturní identity, nastává úpadek každé kultury, která byla zorána pluhem globalizace. Všeobjímající chaos názorů a ztráta společenského vědomí je skutečný prostor, v němž národní státy pouze uzurpují stádo popudlivých, sebestředných a neukázněných jedinců, kteří si navzdory společnému jazyku už v ničem nerozumí.

Evropské společenství má tendenci se konstituovat na základě ústavního principu. Souhlasně se slovy Václava Klause musím říct, že nám tak pomalu a jistě vzniká nový superstát sjednocující moderní, původně národní, státy v uskupení ne nepodobném federaci Spojených států amerických. Názory politiků na smysl EU se různí, postkomunistická garnitura liberálních pravičáků na Pražském hradě však nálepkuje pozadí evropské integrace jednoznačně: Jde o socialistickou a komunistickou ideologii sjednocení evropského proletariátu v boji proti třídnímu nepříteli v podobě národních států a jejich touhy po bohatství a moci. Co to vidíme na naší politické scéně? Paranoiu nebo hluboké pronikání pod povrch věcí a odhalení nové evropské revoluce zosnované jako spiknutí komunistické internacionály?

Při té příležitosti si připomeňme základní motiv, který před lety vedl ke vzniku myšlenky o sjednocení Evropy. Důvodem byla rostoucí hospodářská síla USA a vliv této bezkonkurenční světové velmoci na globální ekonomiku. Takové moci nemohl konkurovat žádný vyspělý evropský stát, Německo, Francie ani Anglie. Jako možné řešení se jevilo sjednocení evropských států do uskupení srovnatelného s ekonomickými možnostmi USA. Základní podmínkou bylo vytvoření jednotného trhu schopného generovat kapitálové investice a přijímat produkci zboží srovnatelně s prostředím amerického trhu a jeho spotřebou. Jen tak mohla být vytvořen protiváha americké expanze směřující na třetí trhy, ale i do samého srdce evropského hospodářského prostoru za účelem jeho kapitálového ovládnutí.

Myšlenka a následná realizace sjednocené Evropy měla ryze hospodářsko mocenský motiv a EU vyrůstala na čtyřech základních pilířích tvořících základ jednotného trhu: Svobodný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Pojem svoboda zde ovšem neměl a nemá význam liberalizovat evropský trh do podoby volnější, než jaký je v jednotlivých státech Evropy či v samotných USA, nejde o to dát mu ideální svobodu bez všech regulací a organizačních stimulů současných zastupitelských demokracií těchto států. Smyslem evropské integrace bylo odstranit napříč Evropou všechny překážky celní, měnové, daňové a národnostní tak, aby Evropa fungovala jako jeden celek s jednou hospodářskou politikou a jednou centrální bankou.

Sjednocení evropského trhu vyvolává otázku významu současných národních států v rámci EU, jejich role ve smyslu ochrany národních zájmů těchto zemí. Ponechme stranou, nakolik jsou tyto státy opravdu výrazem národních zájmů a zárukou uchování původních národních kultur. Globální konzumní styl života a západní nekultura proniká do všech koutů Evropy bez ohledu na jazyk i původ jejích obyvatel. Je-li vše v současném globálním světě určeno bohatstvím a ambicemi nadnárodní ekonomiky vytvářet dostatek materiálních hodnot pro život lidí v celé globální vesnici, je na místě se ptát, nakolik účelové a diferencované zasahování současných států do vlastních tržních mechanismů má ještě nějaký pozitivní smysl.

Moderní stát vznikl jako ochrana národního a soukromého kapitálu před cizí mocí, jeho cílem bylo zajistit nedotknutelnost a převahu domácích kapitalistů nad ekonomickými subjekty jiných národů, a to jakoukoliv silou, především však silou vojenskou. Vnitřní funkce moderního státu, jeho zákonodárství a silové resorty zřízené na prosazení zákonů ve společnosti, mají potom význam násilné organizace života lidí v něm. Vznikající zákony a celé veřejné právo má za cíl přinutit občany, aby se chovali a pracovali ve veřejném zájmu. Co je to „veřejný zájem“, o tom se však vedou spory od samého začátku.

Praxe ukazuje, do jakých zrůdných forem se dostává starost národních zákonodárných sborů o nastolení pravidel, jimiž se má usměrnit jednání lidí tak, aby odpovídalo představě politických stran a špiček o veřejném pořádku. Stále neproniknutelnější zapletenec paragrafů veřejného ale i občanského práva, které se mění ze základních principů spravedlnosti na direktivní soubor nařízení a represivních opatření, a neomezený prostor pro jejich výklad stran zkorumpované justice vedou k postupnému oklešťování základních lidských práv a svobod až na dno. Sociální politika moderních států nakonec sama paralyzuje fungování tržního hospodářství a je zdrojem mnohovrstevného plýtvání zdroji daňových poplatníků a nakonec i vytvořenými hodnotami. Ptám se proto: Je nějaký důvod pro zachování suverenity takových států?

Globální ekonomika se utvořila v nadnárodní formě, globální ekonomické subjekty postupně stále více diktují světu podmínky ekonomické prosperity, v takové situaci národní státy přestávají být tím, čím původně byly, a ztrácejí jakýkoliv smysl. Jsou pouhou líhní vypočítavých politiků, chamtivých byrokratů, bující a nenasytné exekutivy správních orgánů a organizací, nacionalistických šovinistů, a tak dále. Jak je potom možné chápat volání po suverenitě národních států v rámci EU? Jaká zaujatost kypí v žilách euroskeptiků? Nejde náhodou pouze o budoucnost jejich politických a mocenských ambicí, o zachování zdrojů obživy současných politických garnitur, zajištění jejich práva na existenci jako skupin, které si dělají ze svého státu soukromou živnost zdůvodněnou ideály národní nezávislosti?

Horlivá zaujatost odpůrců evropské ústavy a jejich odpor k nadřízeným úředníkům EU vede tak daleko, že napadají i závěry evropského fóra směřující k ochraně životního prostředí a k ekologickým otázkám doby. Jak jinak je možné hodnotit výroky typu „žádná ekologická hrozba neexistuje, natož pak nějaké globální oteplování, všechny katastrofické scénáře jsou výplodem ekologického náboženství,“ nebo články liberálních odpůrců regulace, kteří upadají do nepříčetnosti při pomyšlení, že by nějaké „nekompetentní a neprokázané“ teorie klimatologů či jiné ekologické lobby měly mít za následek regulaci tržní ekonomiky, měly nařizovat současným státům pravidla hry a nutit je přispívat daněmi na oltář společné věci všech lidí tohoto světa, jakou je záchrana přírody před zpustošením?

Svět se prý nedá regulovat, žádná opatření vydaná z centrálních postů EU na snížení emisí, využití alternativních zdrojů energie, ochrany prvotních zdrojů nemají smysl, vše musí zařídit neviditelná ruka trhu. Přitom minulý přínos EU právě v cílené ochraně přírody a životního prostředí se dá jen těžko popřít. A je vcelku příznačné, že jde o dodatečné funkce společenství, jimiž se EU staví nad prvotní ekonomické zájmy a hledá tak svůj význam v rovině lidské a nadčasové. Přes stálou nedostatečnost všech ekologických opatření nutno říci, že regulativy EU, jejich tlak a dotace na odsiřování průmyslových exhalací, na čističky vod a katalyzátory výfukových plynů měly pozitivní přínos. Krušné hory se začínají znovu zelenat lesním porostem, do našich řek se vracejí pstruzi, už si ani nevzpomínáme na poplachy a zákazy vycházení v souvislosti se zamořeným ovzduším našich měst výfukovými plyny automobilů.

Tím se dostávám k tématu, kterým se rozšiřuje původní smysl EU a nabírá s sebou otázky lidského života, životního prostředí a kultury. Není pochyb, že původní záměr hospodářské unie sdružující suverénní státy postupně přerůstá v nový evropský stát, v nový význam evropského prostoru, který není pouze zárukou ekonomické síly, ale připravuje půdu pro budoucí mnohoznačný život lidí bez partikulárních národních zájmů a s citem pro společné otázky lidstva. Pouze takový stát bude schopen uvádět řešení problémů globálního charakteru do reálného života a na jeho cestě mu nesmí překážet státy současné. Pouze takový stát bude schopen urychlit přechod na ekologické zdroje energie a provoz mobilních prostředků na bázi vodíku a kyslíku namísto fosilních paliv. Ze čtyř pilířů ekonomických vzniká naděje na vytvoření dalších pilířů ekologických, obecně lidských a kulturně společenských.

Prvním pilířem je určitě péče o to, co je nám všem společné a drahé, péče o přírodu. Té bude nutné podřídit mnohé z ekonomických zájmů a touhy po bohatství každého z nás. Hmotné bohatství nemůže být v budoucnu kritériem lidského štěstí, kvetoucí zahrada, jako naše vlastní prostředí k životu, však ano. Dalším pilířem musí být péče o člověka a o jeho duši. Doufejme, že postupně budou vyčleněny hmotné prostředky pro všeobecné vzdělávání mládeže na té nejvyšší úrovni, pro tvůrčí zaujetí a myšlenkový rozkvět lidí, pro duchovní zdroje, jež nebudou řízeny trhem a penězi, nýbrž vzdělanci, filozofy a kantory v tom nejryzejším založení, jinými slovy hodnotami lidské ušlechtilosti namísto hodnot konzumních. Jen tak bude dán prostor ke kulturnímu rozvoji lidí a ne k jejich spotřebnímu úpadku.

Třetím pilířem, jímž může evropský stát přispět k rozkvětu lidského života, je jeho univerzalita a potencionální netečnost k otázkám příslušnosti, vzájemnosti a uspokojení bytostných potřeb člověka. Současná sociální politika moderních států, v jejímž středu je přerozdělování zdrojů od úspěšných k neúspěšným, od silných k slabým, od snaživých k lajdákům, nuže tato politika „sociální spravedlnosti“ je jedním z hlavních důvodů úpadku kultury lidského společenství vůbec. Maximou sociálního člověka a jeho bytí není být nakrmen cizáky, nýbrž nalézt zdroje obživy a blaženosti ve společné cestě a vzájemné pomoci bližních.

Superstát velikosti evropského společenství nemůže být nositelem ani garantem nějaké univerzální kulturnosti svých občanů. Při své rozlehlosti a globálním charakteru se naprosto vymyká roli, s níž by měl určovat kulturní statky tak obrovského množství lidí a národů v celku. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o nevýhodu, euroskeptici mohou zajásat a zvolat, k čemu stát, který nemůže dát lidem kulturu? Omyl. Na takovou funkci jsou krátké již současné národní státy. Kultura lidí nezraje tím, co se jim nabízí k použití, shora ke shlédnutí, ke spotřebě, kultura lidí je dána aktivním utvářením konkrétních společenství na společné cestě ke společným hodnotám, ke společné výchově svých potomků, kteří se dokáží obětovat pro blaho celku, zkrátka k vybudování všech zapomenutých tradic, jimiž si minulá společenství vybojovala své místo na slunci, své štěstí a život v respektu k pravidlům dobrého chování, k uchování duchovních hodnot a v úctě k moudrosti svých předků.

Kultura žádného lidského společenství se nedá přikázat nebo nastolit zákony. Každý kult, mýtus či mrav dobrý pro každého musí vyplynout ze spontánní zkušenosti reálného společenství a z reálného soužití postaveném na společném názoru a kolektivní spolupráci. Bez vzájemnosti a pocitu zakotvení jedince v celku není žádná kultura. Taková společenství však musejí být omezená, přehledná a mohou vzniknout teprve tehdy, když zmizí současné státy jako organizátoři života sociálně potřebných jedinců. V rámci globální evropské vesnice tak vznikne vakuum, prostor pro neřízené sebeutváření libovolných existenčních uskupení, regionálních celků, komunitních spolků, rodů či kmenů, které nebudou spoléhat na almužnu svého státu. Ten bude příliš veliký a příliš neschopný se postarat o jejich členy, bude proto dost důvodů začít se starat sama o sebe svobodně, odpovědně a nezávisle na státě samotném. Bude dost důvodů hledat kulturní obsah lidského života ze života samého, z lidské vzájemnosti a existenční solidarity, překročit stín současné bídy plynoucí z hmotného bohatství a individuálního přežívání v odcizeném celku organizovaném státní mocí.

Stejně tak nelze ale na druhou stranu nepostihnout snahu o vytvoření globální hegemonie, podporované současnou vládou USA a na ní napojenými intelektuálními kruhy.

Problémem tedy není „balkánská povaha“, „rusofilství“, „šovinismus“ a proto nepokoje, jádro problému tkví ve snaze uplatnit globální supremaci v problémových oblastech a z toho logicky vyplývají škály reakcí, které se v tváří tvář frustraci z rozpadu tradičních vazeb a suverenity rozhodování ve prospěch mašinérie globálního super-řádu projevují různorodým, více, či méně akceptovatelným způsobem.

Balkán zažívá v současné době velice bouřlivé období. Přibližně měsíc po vyhlášení kosovské nezávislosti bouřlivá a neklidná situace dostoupila svého vrcholu, když se mezinárodní jednotky KFOR ocitly pod křížovou palbou srbských ozbrojených oddílů a demonstrantů.

Páteční obsazení budovy mise OSN v Kosovské Mitrovici Srby skončilo v pondělí nad ránem, kdy byli Srbové, kteří budovy ovládali zatčeni a vyvedeni v poutech. Na konvoj policejních antonů, který zatčené odvážel zaútočil dav vzbouřených Srbů kameny a lahvemi. Byly použity i podomácku sestrojené výbušniny a střelné zbraně. Celkem bylo zraněno asi dvaadvacet polských a čtrnáct ukrajinských policistů.

Neuvážené a zbytečné jednání ze srbské strany však nemůže být odděleno od politického kontextu. Nelze ospravedlňovat útoky střelnými zbraněmi na mezinárodní vojáky, provádějící hlídkovou službu, nelze souhlasit se zapalováním ambasád a ohrožováním životů nevinných lidí za kroky jejich vlád.

Stejně tak nelze ale na druhou stranu nepostihnout snahu o vytvoření globální hegemonie, podporované současnou vládou USA a na ní napojenými intelektuálními kruhy. Problémem tedy není „balkánská povaha“, „rusofilství“, „šovinismus“ a proto nepokoje, jádro problému tkví ve snaze uplatnit globální supremaci v problémových oblastech a z toho logicky vyplývají škály reakcí, které se v tváří tvář frustraci z rozpadu tradičních vazeb a suverenity rozhodování ve prospěch mašinérie globálního super-řádu projevují různorodým, více, či méně akceptovatelným způsobem.

Současná politika Spojených států znásilňuje a ničí mnohé, tvoří málo. Maximální ironií je fakt, že podkopává bezpečnost nejen ve světě, nýbrž především vlastní. Jejím cílem není „boj za civilizaci“, „lidská práva“, či „rovnováhu v regionu“. To jsou všechno jen zástupné modely, které do jisté míry plněny být nemusí, nebo také mohou, ale jejich finální podoba je determinována vždy jedním zásadním fenoménem – tím je Pax Americana, úsilí o americkou hegemonii ve světě.

Neokonzervativci, přesvědčeni o univerzalistickém poselství „vyšší“ americké demokratické kultury a nutnosti toto poselství šířit do světa, ve spojení s pro-válečně naladěnými pravými i levými liberály a zástupci amerických zbrojařských koncernů ustavičně balamutí okolí i svět a jejich taktika jim zatím pokaždé vychází. Nejinak tomu je, bohužel, i v případě Kosova.

Není pochyb o tom, že historie Balkánu byla zejména ve 20. století velmi pohnutá a tragická. Není pochyb o tom, že se zde mnoho stran dopustilo odporných a neakceptovatelných masakrů. Nelze pochybovat o tom, že režim Slobodana Miloševiče páchal zločiny. Co však lze stoprocentně zpochybnit, jsou argumenty, které mezinárodní společenství s USA (ovládanými lidmi, jejichž hlavní cíl není mír a lidská práva, nýbrž vlastní hegemonie) v čele použilo a používá při řešení mezinárodních palčivých otázek, jednou z nichž je právě dnešní Kosovo.

Stejně jako se v Iráku nenašly ZHN, jako se neprokázalo spojenectví mezi Husajnovým režimem a islámskými teroristy, ukázaly se i důvody, kvůli kterým USA v roce 1999 iniciovaly útok na Jugoslávii (válku, kterou Kongres nikdy neschválil) liché. Nejinak tomu je i se současnou podporou albánského separatismu. Americkým neokonzervativcům a americkým politikům, řídících se jejich radami, se náramně hodí, jak vyhlášení kosovské nezávislosti rozdělilo Evropu a udělalo v očích jasných odpůrců z kosovských Albánců obětní beránky. Nejde primárně o kosovskou nezávislost, ale o další metu posílení nadnárodní, globální vlády, pod taktovkou USA. Spojené státy tak využívají národních identit a politických vyjádření jejich obrany důmyslně ve vlastním zájmu, když je jednotlivé štvou proti sobě. A jak známo, třetí se vždy směje.

Odmítnutí dalších zbytečných násilností a uvržení Balkánu do víru etnických čistek a genocidiích válek by mělo jít ruku v ruce s odmítnutím nadvlády globálního řádu, podporovaného USA. Toho lze nejlépe dosáhnout snahou o absenci jednoho hegemona na evropské půdě.

Zlí jazykové tvrdí, že právě s výkřikem „Rusové přicházejí!“ se v květnu 1949 vrhl z okna v 16. patře léčebny James Forrestal, první minstr obrany USA. Důkazy pro to neexistují. Právě tak jako neexistují pro řadu dalších konspiračních teorií snažících se vysvětlit jeho smrt. Přesto příběh o posledních slovech Jemese Forrestala, byť možná smyšlený, dokresluje věrně atmosféru doby, kdy se mnozí politici hrdě hlásili k heslu „Raději mrtvý, než rudý!“

Doba se změnila. Pro mnohé však stále zní výkřik „Rusové přicházejí!“ jako prozíravé varování. A tak začíná další kolo soutěže, kdo onu „černou díru“ na východě (řečenou slovy Zbigniewa Brzezinského) nejvíce znectí. Pravdou je, že se Západ zatím nedokázal vyrovnat s faktem, že se Rusko opět se vrátilo do světové politiky. Menšinu představují názory konzervativců typu Patrica Buchanana, který je přesvědčen, že čelit nastávajícím globálním konfliktům by měl Západ ruku v ruce s Ruskem – podle tohoto autora „Američané by zase měli uznat, že Rusové budou za každého střetu civilizací střežit východní a jihovýchodní hranici zeměpisného srdce Západu“. (BUCHANAN, Patrick J.: Smrt Západu. Praha: Mladá fronta, 2004, s. 151.) Obdobně zatím ojediněle lze nalézt takové názory, jako v posledním loňském čísle časopisu Foreign Affairs vyjadřuje Dimitri Simes v článku příznačně nazvaném Ztrácení Ruska . Podle tohoto prezidenta washingtonského Nixonova centra mnozí ruští politici vnímají porážku Sovětského svazu ve studené válce jako své vítězství. Zároveň varuje před naivními představami některých lidí, že lze „zajistit kooperaci s Ruskem v oblastech důležitých pro Spojené státy a zachovat si úplnou svobodu ignorovat ruské priority“ (s. 50).

Zatím převládá zcela jiný pohled. Ideologové, kteří hlásají, že demokratické státy mezi sebou neválčí, přispěchali s oznámením, že Rusko sešlo z cesty k demokracii. V novinářském žargonu je Rusko vnímáno v analogiích studené války. Mezi západními politiky ale získala velkou oblibu tradiční britská geopolitická vize – na Starém kontinentu nesmí získat rozhodující vliv jedna velmoc. Jakákoliv. Tedy ani ne Rusko. Takovýto ostražitý pohled na Rusko nezačíná Churchillovým projevem o železné oponě v roce 1946. Jeho kořeny lze hledat na bitevních polích Krymské války – tedy na začátku druhé poloviny 19. století. Zdá se, že všechny zmatky mezi Moskvou a Londýnem od blokování aktivit Gazpromu na britských ostrovech až po spory kolem British Council v Rusku mají počátky právě v tomto geopolitickém náhledu na zájmy Velké Británie.

Mnozí politici i odborníci ve Washingtonu přijali tento britský zorný úhel, dali mu však globální charakter. Jako příklad lze uvézt tezi Zbigniewa Brzezinského, že v prvním období „bude v americkém zájmu maximální upevnění převládajícího geopolitického pluralismu na mapě Eurasie“. Brzezinski sice dodává, že následovat by měla snaha vyhledávat partnery, kteří by měli „pod vedením Ameriky pomáhat vytvářet kooperativnější bezpečnostní systém pro celou Euroasii“, to však je ve své podstatě pouze jinak řečeno totéž, co definoval jako úkol pro první etapu. (BRZEZINSKI, Zbigniew: Velká šachovnice. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 200; v originále kurzivou). Příliš velká moc nějakého geopolitického hráče v prostoru Euroasie by podle tohoto způsobu myšlení představovala ztrátu kontroly z Washingtonu. Do tohoto pohledu na potřebu udržet nejednotnou Eurasii zapadá i jinak nesrozumitelná podpora kosovského separatismu.

Česko představuje jiný příběh. Místní rusofobie má jinou, svébytnou svoji logiku, která v mnohém osvětluje onu záhadu zlomových roků s osmičkou na konci. U každého velkého společenského konfliktu se totiž potkávají tři generace, přičemž každá z nich zpravidla prošla politickou socializací v jiných historických podmínkách. To znamená, že pod vlivem odlišných dějinných událostí získávaly individuální ideologické preference uvnitř generačních vrstev odlišný nádech než v jiných generacích.

Názorně tuto skutečnost přibližuje sametová revoluce v roce 1989. Nejstarší generaci tehdy představovali politici, kteří formovali své politické hodnoty i jejich hierarchii především v dobách 2. světové války a událostí roku 1948, dílem se vzpomínkou na velkou hospodářskou krizi. Druhá generace měla dominující hodnotové uspořádání v návaznosti na 21. srpen 1968, na intervenci vojsk Varšavské smlouvy a následnou tzv. normalizaci. Třetí generací byla mládež, která do politiky vstoupila bez zakotvených hodnot. Každou z těchto generací formoval jiný geopolitický zlom v Evropě.

Dnes již ve velkých sporech české politiky nepůsobí generace lidí s politickou socializací ve vazbě na 9. květen 1945. Vyhranila se generační vrstva formovaná událostmi 17. listopadu 1989 či legendou o nich. A nejnověji se o slovo hlásí generace, jejíž politická socializace probíhá především v návaznosti na spory kolem výstavby americké vojenské základny, ale i na radikální sociální reformy; pro ni je už sametová revoluce pouhé vyprávění.

V Česku dnes vládne generace, jejíž politická socializace je spojena především se sovětskou intervencí v roce 1968. Je to generace, v níž došlo k výraznému snížení počtu přívrženců levicových hodnot a mimořádnému odlivu sympatizantů s Východem. Hlasatelé představ o slovanské vzájemnosti téměř vymizeli. Zároveň u zmenšených skupin nositelů těchto priorit došlo k poklesu sebevědomí. Pro většinu této generace zůstalo Rusko, přestože prošlo implozí, liberalizací a kapitalistickou proměnou, strašákem dodnes. Jako jím byla Francie ještě dlouho po porážce Napoleona a Německo po prohrách ve dvou světových válkách.

Historické impulzy vytvářejí v politické kultuře základní rámec, do něhož jsou pak vtěsnány nejrůznější doktríny, ale také pohledy na svět zrozené z neopakovatelné individuální zkušenosti. Právě prožité historické zlomy působí v politickém vědomí i nevědomí jako nejdůležitější kriterium pravdy. Je to iracionální, apriorní soud, ale vyhnout se mu dokáže jen málokdo.

Převrstvit vlastní zkušenost s historickým zvratem vyžaduje velké vzdělání a talent pro abstrakci. Nebo – a to možná hlavně – empatii, tedy schopnost se vcítit do jiných individuálních životních osudů. Chtít toto po všech lidech by bylo naivní. Daleko častější je, že ti lidé, kteří své hodnoty zdědí po předcích, bývají (alespoň na určitý čas) radikálnější při jejich prosazování než jejich rodiče. Až nový geopolitický zlom – a sním i nová socializační situace – pak pomáhá redefinovat starší postoje.

To platí i o rusofobii v Česku. U nás je dnes rusofobní syndrom velmi strukturovaný. Jeho prvky či kořeny lze jej nalézt jak na pravici, tak i na levici politického spektra. Má však i zvláštní kulturní a sociální rozměr.

Především je zde pravicový konsensus mezi většinou politické elity a nejdůležitějšími sdělovacími prostředky, který navazuje na odpor ke všemu sovětskému v části „generace 21. srpna“. Základem tohoto konsensu je emotivní spojení odporu k socialismu a vize ruských imperiálních ambicí. Některé projevy této emoce sahají daleko před rok 1968. Rodily se již v polovině 40. let minulého století. I dnes je středoevropská mise Rudé armády pro mnohé představitele postsocialistických elit pouze cestou do socialistického otroctví. Na nenávist kolaborantů s německými okupanty a jejich potomků se tak nalepila další dvojí obava: strach majetných skupin a obavy liberálů, z nichž někteří nadále spojují Rusko s nebezpečím socialismu.

Geopolitické přístupy k mezinárodní politice, které po roce 1989 zdomácněly v našich společenských vědách i v propagandě, chápou rozhodující ruský podíl na porážce nacismu a fašismu jako podsazování vlastních imperiálních ambicí Moskvy. Jejich počátky jsou datovány od 17. století. Na tomto základě pak mnozí přívrženci geopolitiky definují Rusko jako nezvladatelný kolos, jehož nevyčerpatelným teritoriálním ambicím je nutné čelit i dnes. Jde o názor mnoha konzervativně orientovaných teoretiků i propagandistů na obou stranách Atlantiku. V Česku se pak tento pohled mísí s ještě živou vzpomínkou na intervenci vojsk států Varšavské smlouvy v roce 1968.

Pro řadu lidí v Československu znamenal sovětský zásah proti Pražskému jaru nejen konec pokusů o obrodu socialismu, ale také zničení jejich osobní kariéry, ztrátu zaměstnání, někdy i politické pronásledování. Ve většině případů se původně jednalo o příslušníky „generace 9. května“. Nejenže byli po válce orientování levicově a prosovětsky, ale byli také politicky velmi aktivní. Postupem času se pod tlakem individuální zkušenosti ideologicky přeorientovali – a stejnou cestou vedli i své potomky. Temperament, který je v 50. letech přivedl mezi radikály na levici, je pak často v 70. a 80. letech zahnal mezi radikály na pravici.

Nedůvěra k Rusku se týká i levicové části politického spektra, a to hned v několika rovinách. Levicový skepticismus je vyvolán zejména hlubokým zklamáním z chování Sovětského svazu v druhé polovině 80. let minulého století. Nejde jen o to, že Moskva se zřekla socialismu, jemuž mnozí ve střední Evropě věřili a obětovali mu nejlepší část života. Rusko se ze středoevropského regionu stáhlo bez jediného náznaku snahy pomoci svým bývalým spojencům. S velmocenskou bezohledností v roce 1989 zradilo Rusko lidi, kteří byli oddáni Sovětskému svazu, a pro tuto svoji víru a lásku riskovali jak před 2. světovou válkou, tak i po nacistické okupaci v roce 1938, ale svým zvláštním způsobem i po roce 1968. Ponechalo je napospas pronásledování ze strany nových politických elit, k nimž někteří noví moskevští vládci cítí sympatie.

Zároveň někteří levicoví intelektuálové velmi citlivě reagují na nejrůznější geopolitické imaginace vzniklé v Moskvě v dílnách takových autorů jako je Alexander Dugin. Ti v rámci fantazií o budoucí kontinentální Ruské říši přiřazují Česko a Slovensko do německé sféry vlivu – tedy úplně stejně, jako to činí Brzezinski a jeho středoevropští epigoni. U mnohých levicově orientovaných lidí posiluje nedůvěru k současnému liberálně-demokratickému Rusku pohled na obrovskou sociální diferenciaci a politickou roli oligarchů. Nedůvěru v této části politického spektra posilují i problémy Ruska, na které upozorňují levicově smýšlející zelení.

Odpor vůči Rusku má ale často i kulturní rozměr, mnohdy cíleně pěstovaný. Nejde pouze o embargo ruské kultury, které znamená ztrátu kontaktu jak s moderním, tak u nové generace i s klasickým ruským uměním. Toto embargo se sice v posledních letech oslabuje, ale některé sdělovací prostředky vydávají za důkaz své tolerance především promítání ruských filmů z první poloviny 90. let, které jsou přeplněné ruským flagelantstvím.

Nelze zapomínat ani na cílevědomé pěstování odporu k pravoslaví. Děje se tak především pomoci propagace představ o konfliktu civilizací v duchu prací Samuela Huntingtona. Pravoslaví je vydáváno za temný byzantismus, který je v přímém rozporu s osvíceností katolicismu a protestantismu. Kultura podle těchto představ sahá pouze tam, kam se v Pobaltí ohněm a mečem probojoval Řád německých rytířů.

Další část rusofonního syndromu má sociální kořeny, které sahají daleko do minulosti. Spojenectví s Ruskem je pojímáno jako cesta směrem k sociálně-ekonomickému zaostávání, orientace na snížení kvality života a životní úrovně. Tento obraz není pěstován jen televizních propagandou v podobě ilustračních záběrů chudé ruské vesnice či rozpadající se městské zástavby. Stal se součástí politického vědomí již dávno před rokem 1989 a do značné míry věrně odrážel reálný stav sovětské společnosti.

Neideologický odpor k Rusku je též spojen s vyhraněnými podnikatelskými zájmy určitých jednotlivců a skupin. Samozřejmostí se stává, že emotivní rusofobie je využívána a pěstována jako nástroj konkurenčního boje. To je názorně vidět především při politizaci podnikání v oblasti energetiky.

Porozumět dnešnímu Rusku však nelze ani pouze podle května 1945, ale ani jenom podle srpna 1968 – či listopadu 1989. Za osm let prezidentství Vladimira Putina se Rusko výrazně změnilo. Zbohatlo, je opět světovým hráčem. Pro některé se stává vítaným partnerem, pro jiné zase konkurentem či strašákem. Pro Středoevropany je navíc neoddělitelnou součástí jejich kultury.

Je samozřejmě pravda, že rusofobie je u české veřejnosti posilována především pravicově orientovanými sdělovacími prostředky. Odstranit rusofobní syndrom z české politické kultury však nelze pouhým voláním po objektivitě televizního zpravodajství a publicistiky. Ostatně toto volání se zdá v „generaci 21. srpna“ marné, neboť nemá na Kavčích horách koho oslovit – autoritářské osobnosti jsou přesvědčeny o tom, že jedině jejich výklad dějin a politiky je skutečně demokratický, a že je jejich svatým posláním ochránit demokracii před jinými názory. Jenže rusofobie má u nás hlubší kořeny než nabízí povrchní televizní propaganda. Kořeny, které se opírají o dějinný rámec – či několik dějinných rámců.

Fobie z Ruska zmizí či se alespoň zásadně oslabí až v návaznosti na jeho dynamický ekonomicko-sociální rozvoj a na jeho neagresivní zahraniční politiku. Šanci na takovýto vývoj Ruska ovšem může zmařit politika Západu, bude-li se opírat o sociálně-darwinistické chápání světa.

Zdroj: Britské listy

Vladimire, o čem píšou Parlamentní noviny?

Naše noviny vznikly v roce 1998. Jsou ojedinělé a unikátní ve světě vůbec, jsou vydávány přímo parlamentem země. Parlamentní noviny zobrazují hlavní směry činnosti ruského zákonodárného sboru, rozkrývají pohled na otázky projednávané zákonodárci. Píšou však i jiných věcech, tak jiné noviny. O domácích a zahraničních událostech, ekonomice, kultuře, sportu, čtenář v nich najde i komentáře a polemiku. Ale prioritou je dění v parlamentu. Nyní vycházejí jedenkrát týdně. Jako stálý zpravodaj v České republice se snažím pozorovat a rozebírat vnitropolitické události u vás, činnost českého parlamentu – to je hlavní poslání mé práce pražského zpravodaje.

Jak se díváte na zítřejší nedělní volby prezidenta Ruské federace?

Druhého března u nás volíme prezidenta. Na rozdíl od volby prezidenta ČR je u nás přímé celonárodní hlasování. Soupeří čtyři kandidáti: Dmitrij Medveděv za Jednotné Rusko, předseda Komunistické strany Ruské federace Gennadij Zjuganov, lídr Liberálně demokratické strany Ruska Vladimir Žirinovskij a Andrej Bogdanov, předseda neparlamentní Demokratické strany Ruska, který si financuje předvolební kampaň sám. Politologové zastávají názor, že jasným favoritem na zvolení do křesla hlavy státu je Medveděv, a já mám stejný názor. Podle výzkumů veřejného mínění je pro Medveděva rozhodnuto hlasovat od 60 do 70 procent voličů Ruské federace. Zjuganov může získat podle odhadů 11 až 12 procent hlasů voličů, Žirinovskij přibližně 9 až 10 procent a Bogdanov asi jedno procento.

Pokud bude zvolen Dmitrij Medveděv do funkce prezidenta, zřejmě bude pokračovat v kurzu svého předchůdce Vladimira Putina. Tak to alespoň vnímají občané v České republice i jinde v Evropě.

Samozřejmě. Medveděv se dobře zná s Putinem již řadu let z jejich dřívější společné práce v Sankt Petěrburgu. Jeden druhému důvěřuje. Ostatně, jak známo, kandidaturu Medveděva na post prezidenta předložil přímo Putin. A jestliže bude Medveděv opravdu zvolen všelidovým hlasováním prezidentem, nabídne Putinovi post premiéra a postaví ho do čela vlády Ruské federace.

To znamená, že se oba opět chystají těsně spolupracovat?

Pochopitelně. A tím je dána i záruka pokračování v užitečné politice, kterou dělal Putin pro opětovný vzestup Ruska na světovou scénu. A to je to hlavní, co očekává ruský národ i od Medveděva. A proto většina občanů aktivně podporuje Medveděva. Sice není tak populární jako Putin, ale má přesto obrovskou důvěru lidí.

A jak vy osobně se díváte na součinnost tandemu Medveděv – Putin?

Považuji to za dobré řešení. A co je nejdůležitější – Medveděv hodlá setrvat na té politické linii, kterou započal Putin a která se osvědčila! Věříme, že dál budeme postupně odcházet od chyb, kterých se Rusko dopouštělo v devadesátých letech minulého století. Rusko teď opět stojí na pevné půdě a aktivně brání svoje zájmy, prochází ekonomickým vzkříšením, modernizací svých ozbrojených sil…
Na nedávném setkání s novináři Putin a poté také Medveděv ve svých vystoupeních zdůrazňovali, že za nejdůležitější pro Rusko považují řešení jeho sociálních problémů. To, jak bude žít prostý ruský člověk! A právě proto má Medveděv ve volbách tak obrovskou podporu občanů.

Již se někde tato podpora konkrétně projevila?

Ano! Například velkou sociální podporu dostaly matky. Naše země potřebuje zvýšit porodnost a vylepšit nepříznivou demografickou situaci.

Dmitrij Medveděv nedávno navštívil Srbsko a vyslovil podporu srbským předákům – prezidentu Borisi Tadičovi a premiérovi Vojislavu Koštunicovi – že s vyhlášením samostatnosti Kosova Rusko nesouhlasí, protože to mimo jiné odporuje mezinárodnímu právu. Předpokládám, že máte stejný názor…

Samozřejmě. A nejen proto, že většina ruských politiků a poslanců, náš prezident a vláda, zaujímají naprostou shodu k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova, a jsou proti tomuto kroku, učiněnému bez mandátu Organizace spojených národů! Ano, je to hrubé narušení mezinárodního práva. Jak známo, byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, která hovoří o tom, že Kosovo patří nedělitelně do územního celku Srbska.

Nyní jsou pokusy tuto situaci změnit na přání Západu a ku prospěchu jeho politických zájmů…

Podle mě se tím otevřela cesta k nárůstu separatistických tendencí v jiných oblastech Evropy. Západ se mýlí, když tvrdí, že vyhlášení samostatnosti Kosova je ve světě unikátní, což prý nemůže posloužit jako precedens. Jen to nahrává a přizvukuje silám a skupinám se separatistickými sklony. Například ve Slovenské republice se ukázalo, že mohou vzniknout etnické problémy s maďarskou menšinou, v Rumunskou znějí podobné separatistické hlasy maďarské menšiny, ve Španělsku se ozývají Baskové, v Belgii také existuje určité pnutí mezi Vlámy a Valony… Složitosti mohou nastat i na francouzském ostrově Korsika. Takže Západ otevřel Pandořinu skříňku a Evropu by mohly nakonec rozvracet ještě intenzivnější snahy separatistů…

Ale Rusko musí rovněž čelit tlaku separatistických dobrodruhů…

Ano, i u nás existují zmrazené konflikty v Jižní Osetii a Abcházii. Politická vedení těchto republik již prohlásila, že budou usilovat o dosažení samostatnosti, k čemuž je inspiroval kosovský precedens. Odezva ruského vedení je taková, že Rusko zatím nebude přiznávat samostatnost Jižní Osetii a Abcházii.

Co říkáte na vítěznou kandidaturu Ruské federace, jíž Mezinárodní olympijský výbor v tajném hlasování přidělil pořádání XXII. zimních olympijských her v roce 2014 v Soči?

Rusko těší ona velká důvěra zemí, které nám přisoudily uspořádání zimní olympiády. Považuji to jako ocenění dobré politiky naší vlasti ku prospěchu míru a přátelské spolupráce mezi národy. Je to i vyjádření důvěry mezinárodního společenství v další hospodářský vzestup naší země a v její pořadatelské schopnosti zabezpečit tento velký svátek světového sportu, který zimní olympiáda reprezentuje. Peníze, které do olympiády moje země vloží, nebudou investicí do větru. Pomohou vylepšit infrastrukturu v oblasti Soči. Po skončení olympiády lidem budou sloužit sportovní objekty, komunikace, restaurační zařízení a hotely. Vznikne tady zóna odpočinku a rekreace s vysokým komfortem.

Vladimire, jaký je váš osobní názor na vybudování radarové vojenské základny systému Národní protiraketové obrany USA na území České republiky v brdských lesích?

Nepovím nic originálního. Všechno bylo našimi představiteli k tomuto záměru řečeno. Je na české vládě a parlamentu, jak se ve věci radaru rozhodnou. A jak víme i my, zahraniční zpravodajové působící ve vaší vlasti, okolo 70 procent obyvatel České republiky, tedy většina, si radar v Brdech nepřeje. Se zájmem sledujeme postoje vlády ČR i výsledky návštěvy pana Topolánka v USA.

Ruští generálové k radaru také nemlčeli, že?

Jistěže ne! Oznámili, že Rusko bylo přinuceno na americký úmysl reagovat a vyhradit si případná obranná protiopatření. To je krutá pravda. Bohužel ne v zájmu Ruska, a vůbec ne v zájmu českých občanů.

Ale Rusko přitom podalo USA ruku a nabídlo jim společnou modernizaci a užívání radarové základny v Gabale v Ázerbájdžánu, což Američané odmítli. Není to podivné?

To je nejen podivné, ale řekněme i podezřelé. Na jednu stranu Američané totiž hlásají do světa, že jsou s Ruskem ochotni společně vybudovat systém protiraketové obrany, ale na druhou stranu zavrhují to, co již je hotovo v Gabale na jižní hranici Ruska v těsném sousedství s Íránem. Američané dělají politiku dvojích standardů. My, Rusové, jasně vidíme, že hlavním cílem výstavby radarové základny USA v Čechách a rozmístění deseti raket v Polsku není obrana proti raketovému útoku, ale šmírování našeho teritoria od západních hranic Ruska až na Ural. Monitoring ruského území!

Autor: Ivo Vašíček

Dějiny Evropy jsou zcela záměrně zkreslovány. Vznikají tak zcela mylné interpretace současného vývoje. Všude je například prezentováno, že první světová válka začala sarajevským atentátem na Františka Ferdinanda d´Este. Ve skutečnosti byl atentát reakcí na násilné připojení Bosny a Hercegoviny k Habsburské monarchii (1908).

Připomenutí historie je pro pochopení situace velice důležité proto ho uvádím: Srbové osídlili velkou část Balkánského poloostrova na konci šestého století. Největšího rozmachu dosáhli za vlády cara Dušana Velikého ( 1331 – 1355 ), který vládl z města Prizren, ležícího v Kosovu. Srbsko se tehdy po staletí rozkládalo na území dnešních zemí Srbsko, Černá hora, Bosna, Hercegovina, Makedonie a části Slovinska, Chorvatska, Bulharska a Rakouska. Na všech těchto územích žili převážně Srbové.

Continue Reading

Následující text je přetištěním deklarace, která byla v roce 2006 přijata na konferenci “Budoucnost národů evropského původu”, na které vystoupili čelní představitelé politických hnutí, hlásících se k evropské identitě a vyjadřujících znepokojení nad ohrožením její stability v současnosti. Text je výzvou k uvědomnění si politické a etnické jednoty obyvatel Evropy a zároveň podnětným krokem, nutícím k zamyšlení nad mnoha palčivými otázkami dneška, mezi které patří například diskuse o slučitelnosti evropské jednoty a identit jednotlivých národních celků.

DEKLARACE zástupců evropských zemí a národů, kteří se zúčastnili mezinárodní konference “BUDOUCNOST NÁRODŮ EVROPSKÉHO PŮVODU” (Moskva, 8.-9. června 2006).

Vycházejíce z vědomí společného původu našich národů, spřízněnosti jejich jazyků a kultur i vůle, chránit svou identitu.

S ohledem na smrtelné nebezpečí, které všem národům evropského původu bez výjimky hrozí, národům, které dnes riskují nejen ztrátu identity, ale i konec své historické existence.

Konstatujeme, že vlády evropských států i dosavadní internacionální struktury, včetně NATO, nemohou zabezpečit další existenci našich národů, a co je ještě horší, zvětšují nebezpečí a pro životně důležité sblížení centrální Evropy s Ruskem činí jen málo.

My, účastníci výše zmíněné konference, jsme přijali následující rozhodnutí:

– založit alternativní, mezinárodní radu, jejíž hlavní cíl bude boj za další existenci evropských národů a zachování jejich identity; jedná se pouze o poradní sbor a nikoli o instituci, která by rozkazovala a nařizovala; náš prvořadý cíl bude, učinit z dnes ještě sporadické výměny informací nepřetržitý proces;

– rada bude pravidelně i v naléhavých případech uveřejňovat koordinované deklarace ohledně aktuálních problémů a činit odpovídající opatření na ochranu obětí represálií, namířených proti bojovníkům za život a identitu svých národů;

– rada vzniká ze sobě rovných delegací všech zúčastněných zemí i národů, které nemají vlastní stát (Bretonci, Vlámové, Baskové atd.);

– rada má síťovou strukturu bez trvalého centra. Eventuálně je nutné, zajistit okamžitou náhradu člena výboru zmocněnců náhradními kandidáty;

– jako komunikační prostředek slouží internet. V případě komplikace je e-mailová adresa nahrazena jinou, která ještě nebyla použita.

Voláme zástupce všech zemí a spřízněných národů, kteří se naší konference nezúčastnili, aby za týchž podmínek přistoupili k našemu společenství.

Je naděje, že se naše společenství rozšíří na všechny kontinenty, kde žijí evropské národy a – paralelně s Organizací spojených národů – vytvoří Organizaci etnicky uvědomělých národů.

EVROPANÉ VŠECH KONTINENTŮ – SPOJTE SE!
Moskva, 10. června 2006

Prof. Dr. Pierre Vial, “Terre et Peuple”, Francie
Guillaume Faye, Francie
Yann-Ber Tillenon, Bretaň
Enrique Ravello, “Tierra y Pueblo”, Španělsko
Dr. Pierre Krebs, “Thule-Seminar”, Německo
Elephterios Ballas, “ARMA”, Řecko
Prof. Anatolij M. Ivanov, “Synergon”, Rusko
Vladimir B. Avdějev, Rusko
Pavel V. Tulajev, “Atenaeum”, Rusko
Galina Lozko, “Swazoy”, Ukrajina

Zdroj Mars Ultor: 2007, s. 146

Autor: Jiří G. Müller

Letošní rok přivede do Kremlu nejenom nového ruského prezidenta, zatímco Putin se stane premiérem, ale zřejmě i zesílí trend nové politiky, jímž cílem je vrátit Rusko jako významného činitele na globální scénu v rámci multilaterálního systému. Tento cíl ohlásil minulý rok na jaře prezident Putin v projevu v Mnichově, kde ostře odsoudil snahy USA snažit se nadále udržet postavení hlavní mocnosti v unilaterálním globálním systému, který se stal realitou po rozpadu Sovětského svazu a s ním spojeného bloku socialistických států. Podle Putina je dnešní tvářnost světa již odlišná, nemůže ho vést jen jediná jaderná supermocnost USA, protože se tu již vytváří několik mocenských center. Mimo USA je to Evropská unie, Rusko, Čína a rýsuje se i zrod dalších.

Continue Reading

Autor: Pierre Vial

Terorizovat evropské národy za účelem jejich podrobení, vydírat a tupit jejich zástupce a představitele: to je cíl etnické války – Afričanů proti Evropanům – kterou rozpoutali vzbouřenci koncem roku 2005 ve Francii.

Dokazuje také, že od nynějška bude etnický faktor na geopolitické úrovni rozhodující veličinou.

Proto navrhuji, založit ke sledování a analýze aktuálních jevů nový vědecký obor: etnogeopolitiku. Ta by měla za úkol pojmout všechna fakta ohledně původu obyvatelstva, tzn. i z něj plynoucích světonázorů, mentalit a způsobů chování dnešních obyvatel – komponent, které v konečném důsledku určují jejich postavení v procesu světového dění a z něj plynoucích konfliktů.

Continue Reading

Projev ruského prezidenta Vladimíra Putina na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově 10. února 2007.

Jsem velmi vděčný za pozvání na tak významnou konferenci, kde se shromáždili politici, podnikatelé, experti a představitelé armády z více než 40 zemí světa.

Formát konference mi dává možnost vyhnout se zbytečné zdvořilosti a nutnosti hovořit učesanými a slušivými, ale prázdnými diplomatickými frázemi. Formát konference mi umožňuje říct to, co si skutečně myslím o problematice mezinárodní bezpečnosti. A jestliže se našim kolegům moje úvahy budou zdát příliš polemicky zaostřené či nepřesné, prosím Vás, nezlobte se na mne – je to přece jen pouze konference. A doufám, že nám pan Teltschik nerozsvítí „červené světlo” po 2-3 minutách mého proslovu.

Continue Reading

Rusko se stalo vedoucím hráčem ve světě, mezi největší události loňského roku patřil mnichovský projev Vladimíra Putina a vyjednávání o problému Kosova. Výsledky mezinárodních událostí, které proběhly v roce 2007 komentovali pro portál Pravda.ru politologové Sergej Markov, Michajl Leontěv, Boris Makarenko a Alexandr Dugin. Odborníci se rovněž podělili i o svoje očekávání mezinárodních událostí i pro nadcházející rok 2008.

Continue Reading