Délský potápěč

Každému s byť jen povrchní znalostí ság je jasné, že Ásatrú je s moderním liberalismem neslučitelné.

Autor: Collin Cleary

Věnováno Georgi Hockingovi

1. Úvod

Otázka, zda existuje spojitost mezi Ásatrú a bílým nacionalismem je mezi vyznavači Ásatrú už mnoho let zdrojem kontroverze. Pro mě je však odpověď jasná. Ásatrú a bílý nacionalismus jsou dle mě spjaty natolik nerozlučně, že zastávat Ásatrú a zároveň odmítat bílý nacionalismus považuji za osudový rozpor (skutečně osudový, nikoli pouze vážný nedostatek v logickém slova smyslu).

Než se pustím dále, rád bych vymezil několik pojmů. Pro nezasvěcené: Ásatrú označuje náboženství lidí, věřících v předkřesťanské germánské bohy, předně v Ódhinna (proto se někdy mluví o odinismu). Termín Ásatrú užívám, protože jednoslovného termínu je zjevně třeba a tento se nezdá o nic horší než jiné.

Za „bílý nacionalismus“ označuji hnutí, které uznává bělochy – tedy lidi evropského původu – za svébytný národ či rasu, s vlastními národními zájmy, o jejichž ochranu a prosazování usiluje. Hlavním zájmem bělochů (a všech ostatních skupin) je jejich biologické přežití a zachování svébytné kultury. Bílí nacionalisté soudí, že běloši mají právě takové právo ochraňovat a prosazovat své zájmy jako kterákoliv jiná skupina.

Je však zjevné, že hnutí vzniklo jako reakce na ústřední poselství kulturního a politického establishmentu, který Evropany zrazuje před prosazováním vlastní skupinových zájmů. Jiné rasové a etnické tak pochopitelně činit mohou – když je ale Evropané chtějí následovat, jde o „rasismus“. Tento dvojitý standard je nedílnou součástí obecně protizápadního a protibělošského ducha prostupujícího americká i evropská média, akademické instituce i politiku. Bílý nacionalismus se stal nezbytným v důsledku skutečného ohrožení bílých zájmů.

Běloši měli na vzniku tohoto ohrožení samozřejmě nemalý podíl. Kromě pozoruhodně pasivní a trpělivé tolerance otevřeně nepřátelských osob i ideologií se Evropané také oddali vidině tzv. „dobrého života“, jehož obsahem má být nejen individualismus a hédonismus, ale také oproštění se od povinnosti přivést na svět novou generaci. Výsledkem toho bělošská míra porodnosti prudce upadla a tak Evropané vstoupili na cestu ke statusu menšiny a ztrátě kontroly nad vlastními domovinami jak v Americe, tak Evropě.

Continue Reading

Umučení Krista

Autor: Jonathan Bowden

Jen málo filmů se dostalo pod takovou palbu kritiky jako Gibsonovo Umučení Krista (The Passion of the Christ 2004), ale přesto – když jsem se naposled díval –  pronikl mezi desítku finančně nejúspěšnějších filmů všech dob. Ohromný celosvětový úspěch mezi křesťany opravdu vedl k částečnému zmírnění zpola kooordinováného útoku na film. Nic neinspiruje úspěch jako úspěch a vzpomínám si, jak mě pobavilo, když jsem na vrcholku hysterie pozoroval autobus šinoucí se napříč mým městem s obří reklamou na Gibsonovo Umučení. Co ovšem říct o filmu samém?

Umučení Krista je vysoce umělecký a metafyzický film vytvořený z ultrakatolické perspektivy. V roli režiséra prokazuje Mel Gibson působivou míru originality a smysl pro estetično – to je zjevné v každém detailu. I barevná paleta větší části filmu má okrový nádech připomínající raně renesanční mistry jako byli Giotto a Cimabue.

Continue Reading

Biskup Richard Williamson

Autor: Biskup Richard Williamson

Před dvěma měsíci oslavil ve Francii 85. narozeniny člověk, který sám sebe prohlásil za ateistu, jemuž všichni teisté pravého náboženství dluží podstatný dluh díků, protože v dnešním světě lží je profesor Robert Faurisson mocným obráncem pravdy. Pokud jde o mne, přeji si, aby mnohem více těch, kteří věří v pravého Boha, měli jeho inteligenci a poctivost při rozlišování pravdy, a jeho odvahu ji říkat.

Například, ať již je, či není historickým faktem, že bylo šest milionů obětí plynování v plynových komorách Třetí říše, prof. Faurisson trvá na tom, aby se o tom pojednávalo jako o historické otázce, která by se vyjasňovala fakty a vědeckými důkazy, a nikoliv emocemi a legislativou – co by mohlo být rozumnější? A přesto u této konkrétní otázky mnoho našich současníků nebude naslouchat rozumu. Funguje ještě jejich myšlení? Náš vřelý vděk jde tomuto profesorovi za zapojení skvělého a vědeckého myšlení do řešení historické otázky jakožto otázky historie a ne něčeho jiného.

Continue Reading

Než přistoupíme k poznání, musíme podle Francise Bacona „vyčistit zrcadlo“. Jan Hlaváč tak činí v první kapitole své avizované studie Karel Marx a jeho nauka s velikou důkladností, aby pokud možno vyloučil klamné, deformované obrazy. Zde se seznámíme s tím, z jakých úhlů na dané téma sám nazírá.Jen tak bude možné zjistit, zda je z těchto míst zkoumaný předmět opravdu ostrý.

1. Východiska této práce

Cílem této práce je zhodnocení Marxova díla. Zde je třeba uvést, že nejsem Marxovým vyznavačem, tudíž vycházím z jiných filosoficko-metodologických východisek.

Přiznávám se, že můj duchovní vývoj v zásadě v hrubých rysech skončil již někde na gymnáziu, kde jsem se přihlásil ke starořecké kalokagathii 1], kterou jsem pochopil jako harmonický rozvoj tělesných a duševních sil, doplněnou o zásadu logického pozitivisty Ludwiga Wittgensteina (1889-1951): „Mluv logicky nebo mlč“ 2]. Pokud jsem od této linie odbočil a hledal v různých sférách i nadále, ukázalo se, že toto hledání, pokud nedoplňovalo předchozí zjištěné, ukázalo se být často nadbytečné, zavádějící.

To se týká zvláště mých setkání s asijskými filosofiemi a náboženstvími, od kterého jsem si původně sliboval více. Nyní si z nich při zpětném pohledu nejvíce i přes jejich nadměrnou složitost a poplatnost víře v převtělování duší cením indické systémy sánkhja, vaišéšika a njája 3], čínský taoismus připomínající řeckou kynickou a stoickou filosofii 4] a se sv. Tomášem Akvinským někdy srovnávaný neokonfucianismus Ču Siho (Zhu Xi; 1130-1200) 5]. Nicméně si nelze nevšimnout toho, že čínská filosofie se vyznačovala nižším stupněm propracovanosti ve srovnání se starořeckou a tedy i západoevropskou filosofií.

Continue Reading

Identitární náboženství – „krev a půda“, kult předků, etnonáboženství, dokonalý protiklad vykořeněného univerzalistického křesťanství.

Autor: Arthur W. Clark

Můj známý, dlouholetý „tradiční katolík“, mi nedávno řekl, že opustil církev, protože – podle něho – jeho „konzervativního“ faráře zachvátila posedlost propagací masového přistěhovalectví ze zemí Třetího světa, mezirasových adopcí, neustálého omílání „sociální spravedlnosti“, jako například odpor k potratům Neevropanek a pochopitelně odmítání evoluce jako „rasistické“. Současné západní křesťanství – dokonce i ve svých konzervativních podobách – se stalo téměř nerozlišitelným od kulturního marxismu.

Jak přede mnou poznamenali jiní, současným křesťanstvím hýbou dva výrazné trendy:

Předně, mimo Západ se z křesťanství rychle stává nezápadní náboženství (např. africké křesťanství nebo mestické v Latinské Americe atd.). Jak poukazuje řada badatelů, vzniká úplně nová, nezápadní podoba křesťanství, naprosto nepodobná svým předchůdcům. Dle odhadů bude do padesáti let křesťanství v drtivé většině nezápadním náboženstvím – jak teologicky, tak demograficky.

Druhou stranou mince je Západ, kde se křesťanství stává čím dál univerzalističtějším – často do míry, kdy je těžko odlišitelné od kulturního marxismu. Čelní křesťanští představitelé (katoličtí i protestanští) podporují záplavu přistěhovalců z Třetího světa nebo svádí bílé manželské páry k adopci nechtěných afrických či haitských dětí – namísto toho, aby měli své vlastní děti. Patologický altruismus a etnomasochismus jsou bernou mincí; bez obalu řečeno, současní církevní předáci jsou banda zženštilců. Podobně maladaptivní chování ovšem nemůže existovat donekonečna.

Continue Reading

Autor: Gilbert Keith Chesterton

Francouzská revoluce byla vskutku hrdinská a rozhodná událost, protože jakobíni chtěli něco určitého a vymezeného. Žádali si demokratických svobod, ale také demokratických zákonů. Chtěli mít hlasování a chtěli nemít tituly. Republikánství mělo asketickou stránku ve Franklinovi nebo Robespierrovi, stejně jako expansivní stránku v Dantonovi nebo Wilkesovi. Proto vytvořili něco, co mělo pevnou podstatu a tvar, přímočarou společenskou rovnost a selskou zámožnost Francie. Od té doby však byl revoluční nebo spekulativní duch Evropy oslaben tím, že ustupoval od každého návrhu pro omezení, jež v něm byla obsažena. Liberalismus byl degradován na uvolněnost. Lidé se snažili změnit sloveso „zrevolucionizovati“ z přechodného v nepřechodné. Jakobín vám mohl označit nejen systém, proti němuž se bouřil, nýbrž i (a to mu bylo důležitější) systém, proti němuž by se nebouřil, systém, jemuž by důvěřoval. Nový buřič je však skeptik a nechce důvěřovat ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže být nikdy skutečným revolucionářem. A fakt, že pochybuje o všem, je mu na překážku, když chce nějakou věc odsoudit.

Continue Reading

Autor: Kobi Nahshoni

Rabín Baruch Efrati zastává názor, že by se Židé měli „radovat nad skutečností, že Evropa platí za to, co prováděla po staletí nám, ztrátou své identity.“ Uznává islám za to, že prosazuje umírněnost a úctu k Bohu.

Tak jak vzrůstají obavy z nárůstu počtu muslimů v Evropě, tak to vypadá, že ne každý je tímto problémem znepokojen. Včetně rabína, který dokonce tento fenomén vítá.

Rabín Baruch Efrati, rabín ješivy (náboženského učiliště) v izraelské osadě Efrat na Západním břehu Jordánu, věří že islamizace Evropy je vlastně dobrá věc. „S pomocí Boží přijmou gojové v Evropě zdravější způsob života, mnohem více zdrženlivější a počestnější. Ne jako tomu je u pokryteckého křesťanství, které se jeví čisté, avšak je od základu zkažené.“

Continue Reading

Autor: Karel Marx

Následující ukázka pochází z textu Karla Marxe: K židovské otázce z roku 1843

Zkoumejme skutečného světského žida, ne žida sabatu, jak to dělá Bauer, nýbrž žida všedního dne.

Nehledejme tajemství žida v jeho náboženství, hledejme tajemství náboženství ve skutečném židovi.

Jaký je světský základ židovství? Praktická potřeba, zištnost.

Jaký je židův světský kult? Čachr. Jaký je jeho pozemský bůh? Peníze.

Nuže tedy! Emancipace od čachru a od peněz, tedy od praktického, reálného židovství by byla sebeemancipací naší doby.

Organisace společnosti, která by zrušila předpoklady čachru, tedy i možnost čachru, by žida znemožnila. Jeho náboženské vědomí by se rozplynulo jako lehký opar ve skutečném ovzduší společnosti. S druhé strany: poznává-li žid nicotnost této své praktické podstaty a usiluje-li o její zrušení, usiluje o ně se stanoviska svého dosavadniho vývoje, usiluje o lidskou emancipaci vůbec a obrací se proti nejvyššímu praktickému výrazu lidského sebeodcizení.

Vidíme tedy, že židovství je výrazem všeobecného současného protisociálního elementu, který dějinným vývojem, o nějž se židé v tomto špatném ohledu horlivě přičiňovali, dosáhl své nynější výše, výše, na které se nutně musí zrušit.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„V tomto světě podléhajícím rychlým změnám a otřásaném otázkami o hloubce významu víry pro život, jako řídící Petrovy bárky a hlasatel evangelia k obojímu potřebuji sílu mysli a těla, sílu, která v posledních málo měsících ve mně slábla v takové míře, až jsem si uvědomil neschopnost adekvátně zastávat stolec, který mi byl svěřen.“ 1]

Těmito statečnými, moudrými a prostými slovy oznámil papež Benedikt XVI. svou rezignaci. Jak si stojí Církev, kterou po osm let vedl?

Zatímco se nemohl charismatem rovnat svému předchůdci, Janu Pavlovi II., dá se jeho papežská role označit za úspěšnou. Navrátil něco ze starobylé krásy a majestátnosti liturgii. Přivedl zpět do stáda oddělené anglikánské bratry. 2] 3] 4] Církev získává konvertity v subsaharské Africe. V Americe začaly vzkvétat nové tradicionalistické univerzity a semináře.

To bylo před osmi lety. Když se ohlédneme zpět o půl století, do jednoho říjnového dne v roce 1962, kdy papež Jan XXIII. oznámil zahájení druhého vatikánského koncilu, nalezneme Církev ve stavu úpadku, který v některých částech světa hraničil téměř se zánikem.

Continue Reading

Před dvěma lety informovaly vlámské noviny De Morgen: „Dvacet procent mladých Vlámů si myslí, že muslimové by neměli praktikovat ve Vlámsku jejich náboženství. Další třetina o tom není rozhodnuta. Pětina lidí, kteří se účastnili průzkumu veřejného mínění, je přesvědčena, že mezi muslimy je mnoho zločinců.“ 1]  Tyto zjištění vyplývaly z výsledků průzkumu veřejného mínění mezi vlámskou mládeží, uskutečněného společnou výzkumnou skupinou Jeugdonderzoeksplatform (JOP), které pak byly publikovány ve studii Jong in Brussel. 2]

Avšak mladí muslimové nejsou v netolerantních postojích nijak pozadu. Polovina požaduje zrušení homosexuálních sňatků a čtvrtina z nich si myslí, že násilí proti homosexuálům je oprávněné. Celých 21 procent mladých muslimů zastává názor, že popravy homosexuálů v některých zemích jsou správné.

Continue Reading

Islám není jen posledním systémem Tradice, je také nejobsáhlejším, neboť v sobě zahrnuje vše předchozí a stojí společně s prapůvodní védantou nejblíže ideji integrální tradice. Jeho cílem je stát se „archou Tradice“. Evola neřekl nikdy nic proti islámu, jehož bojového a mužského ducha obdivoval. Ale považoval jej chybně pouze za semitskému duchu přizpůsobenou formu. To je pravdou pouze v jeho historickém a regionálním výrazu, v Persii jej prodchl iránsko-árijský duch, jak ukazuje například solární metafyzika Suhravardího a súfistické školy Išraq. V Turecku turánský duch (z části i v Maďarsku) ve spojení s dědictvím Byzance. To vše, aniž by muselo dojít k jeho zfalšování. Lze mluvit i o mughalské kultuře, o schopnosti islámu zvednout i černé africké kmeny na vyšší úroveň, než se to kdy podařilo křesťanství. Krátce: Není důvod, aby islám nemohl pro moderní Evropany představovat také alternativu k modernímu světu. To není jen plytké tvrzení, má metafyzický základ: neosobnost islámského pojmu Boha, jeho ryze monoteistická forma, která odmítá jeho jakékoliv vypodobnění, a rovněž nepřítomnost kněžského stavu (která je vázána na zosobněného Boha).

Continue Reading

Je velice důležité rozlišovat mezi lidovými obyčeji a Tradicí. Většina – nebo snad všechny – evropské pokusy znovu oživit pohanská náboženství se orientují na zvykosloví, které bylo zachováno vně nebo v rámci křesťanství, nebo které existuje snaha oživit až na základě historických pramenů. Máme zde co dočinění s jevy, které stojí plně v rovině exoterismu. Někteří se spokojují s tímto, ostatní pociťují absenci vlastního zasvěcení a esoterismu a mnoho skupin, především v německém a anglickém jazykovém prostoru, se navrací zpět k okultistickým pramenům, které ale ve skutečnosti rozhodně nejsou evropského původu, nýbrž překrouceným a okleštěným uměním kabbaly, ať už jsou si toho praktikující vědomi či nikoliv. Oboje, čistě exoterní i okultistické, mají s Tradicí společného málo, případně vůbec nic. Vzhledem k tomu, že Tradice se vztahuje k metafyzické rovině a nikoliv na vnější obyčeje, ti, kteří praktikují autentickou indickou védantu, perský súfismus či prapůvodní buddhismus (jak jej vyobrazil Evola), jsou evropské solární tradici podstatně blíže než ti, kteří se orientují na vnější folklorní zvyky, jejichž báze spočívá na temném a lunárním základu. Že je pak možné a smysluplné tuto autentickou iniciační praxi, která se v živé podobě zachovala bohužel jen v mimoevropských tradicích, doplnit exoterní praxí evropského ražení, slavením ročních svátků a podobně, nevylučuji. Ale o evoliánském „tradicionalismu“ můžeme hovořit s jistotou pouze tehdy, když se autentickým způsobem uskutečňuje iniciační rovina. Čistě folkloristické projevy (novo)pohanství Evola považoval vždy za pouhý výraz pasivní tužby a mluvil o nich se stejným opovržením jako o dnešním duchovně chudém a plytce moralizujícím křesťanství.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Bylo by dobré upozornit na nedorozumění, jež jsou nyní aktuální v některých radikálních kruzích, které věří, že řešení náboženské otázky spočívá ve směru novopohanství. Tato nepochopení se objevují už při samotném užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto výrazy použil do názvu mé knihy^[1], která vyšla v Itálii v roce 1928 a v roce 1934 i v Německu. Nyní toho velmi lituji.

Jistě, slova „pohanství“ nebo „heathenství“ (Heidentum, Heathendom) se objevují i u některých starověkých latinských spisovatelů, jako třeba u Livia, bez negativního tónu. Ale to nic nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo „paganus“ stalo pejorativním výrazem, který používali především raní křesťanští apologetové. Slovo pochází z výrazu „pagus“, což znamená malé město nebo vesnici, takže „paganus“ odkazuje na selský způsob myšlení: nekulturní, primitivní a pověrčivý. S cílem propagovat novou víru měli křesťanští apologetové špatný zvyk spočívající v očerňování jiných vyznání. To zahrnovalo často vědomé a systematické pohrdání a dezinterpretace téměř všech starších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně označovány právě jako „pohanství“ nebo „heathenství“. Za tímto účelem se křesťanští apologetové snažili úmyslně vyzdvihovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které pohrdaly jakýmkoli normálním nebo primordiálním charakterem, a naopak měly jasné formy, které vykazovaly úpadek. Takový polemický postup označuje všechno, co předcházelo křesťanství, jako vyloženě protikřesťanské.

Continue Reading

Autor: Tito Colliander

Nyní, když víme, kde povedeme válku, kterou jsme právě rozpoutali, co je jejím cílem a kde tento cíl leží, rozumíme zároveň tomu, proč je třeba naší válku nazvat neviditelnou válkou. Celá se skutečňuje v srdci, v tichu, hluboko uvnitř nás; a to je další důležitý zřetel, na který svatí otcové kladou velký důraz: drž ohledně svého tajemství jazyk za zuby! Jestliže někdo otevře dveře parní lázně, horko uteče a léčba ztratí svůj účel.

Tak nikomu nic neříkej o svém nově nabytém cíli. Neříkej o novém životě, který jsi začal, o experimentu, který děláš a zkušenostech, které očekáváš. To vše je pouze mezi tebou a Bohem, pouze mezi vámi dvěma. Jedinou výjimkou může být tvůj otec-zpovědník.

Mlčení je nezbytné, protože každé tlachání o vlastních problémech jen živí sebeposedlost a sebevíru. A ty musejí být zadušeny především! Mlčenivostí vzrůstá víra v Něhož, který vidí, co je skryto; ticho je rozlumovu s Ním, který slyší beze slov. Přijít k Němu je tvou snahou, a v Něm spočívá celá tvá důvěra: jsi zakotven ve věčnosti a ve věčnosti nejsou žádná slova.

Continue Reading

Autor: Michael Moynihan

Odinismem se míní novodobá rekonstrukce a revival předkřesťanského germánského pohanství {angl. heathenism, heathenismus} orientovaného na pantheon starobylých severských božstev, mezi nimiž vyniká zvláště bůh Odin (v různých germánských jazycích zvaný též Óðinn, Woden, Wodan atd.). Odinismus je pouze jedním z řady názvů, jimiž praktikující nazývají svou víru; pojem Ásatrú („oddanost bohům“, novodobý termín vyvozený ze staronorštiny) je dnes přibližně stejně rozšířený. Pojem odinismus může v některých případech odkazovat na druh germánského pohanství – méně obřadní nežli Ásatrú, za to více filosofický; občas se jej užívá i pro ty druhy germ. pohanství, jež kladou značný důraz na rasismus; avšak takováto rozlišení nemohou být příliš jednoznačná a přesná uvnitř subkultury vyhýbající se dogmatismu.

Odinismus je polytheistický náboženský systém, kladoucí též důraz na úctu k předkům, poznání archaické moudrosti obsažené v mythologických příbězích, respekt ke kulturnímu dědictví, pokračování lidových tradic a zachovávání hrdinského postoje v životních výzvách. Někteří z předních praktikujících popisují odinismus jako „přírodní (přirozené) náboženství“ {angl. natural religion}; to nepřekvapí, uvedeme-li, že ve svých hlavních projevech – v kosmologii, světonázoru a praxi – je patrna silná vazba na svět přírody a jeho síly.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Nejlepší způsob, jak připravit společnost o svobodnou existenci, je zbavit ji ducha. Duch společenského vědomí a jím utvořený duchovní rozměr jednotlivce je ta síla, která nedovolí učinit z lidí společenství ovcí otročících vnější moci. Duchovní osvěta lidí plní svou funkci, pokud vede člověka k morálnímu odhodlání uhájit si vlastní důstojnost, smysluplné postavení ve společnosti a přijmout nutné podmínky svobody celého společenství spočívající v organické jednotě, za níž musí každý jedinec odvést svůj díl práce, statečného odporu vůči všem nepřátelským silám a oběti ve prospěch celku.

Zdravého ducha hrdého a nezávislého rodu rozvíjely prastaré řády Keltů a Slovanů před jejich christianizací. Křesťanství zasadilo světovému společenství těžkou ránu tím, že v lidech potíralo smysl pro ušlechtilost, vznešenost a hrdou sounáležitost opírající se o magickou sílu přírody, obývaného kraje a celého rodu, který tak žije v harmonii s jemu daným prostředím. Křesťanství vytrhlo běžného člověka z přirozeného existenciálního kontextu a učinilo z něj otrockou duši sklánějící se v pokoře před Bohem a jím vyvolenými parazity. Zdálo by se, že s upadlým vlivem křesťanství se tato újma na sebevědomí člověka napravila. Nikoliv. Moderní ateismus ruku v ruce s osvícenským humanismem propagujícím univerzální hodnoty rovnosti, individuální svobody, bratrské lásky a demokracie totiž dokonale zničil vše, čím se dosud lidský jedinec prokazoval coby důstojná, svébytná a silným duchem obdařená osobnost.

Continue Reading

Autor: Kaarina Aitamurto

Tento článek zkoumá příčiny soudobého oživování předkřesťanské duchovnosti. Jako materiál této analýzy sloužily texty napsané ruskými rodnověrci. V těchto textech bylo zjištěno devět témat. Ta se dělí do tří kategorií, pojmenovaných «nacionální obnova», «přírodní náboženství» a «nová éra staré duchovnosti». Teoreticky článek vychází ze sociologického studia pozdně moderní religiozity. Je pozorováno, že rodnověrská interpretace obnovy pohanství často zahrnuje témata, která jsou také ústřední v teoretických diskusích o úkolech soudobé religiozity. Na rodnověří se tudíž pohlíží jako na účastníka společenských diskusí, který komentuje a přispívá tématy, jakými jsou «glokalizace» světa (důraz na lokálno), moderní odcizení a pocity nedůvěry a nejistoty.

Proč ožívá stará duchovnost?

Rodnověří je náboženství, které se snaží oživit předkřesťanskou slovanskou duchovnost. Řadí se k mezinárodní skupině soudobých pohanských náboženství, jež lze prakticky najít na všech územích s obyvatelstvem evropského původu. Na západě si množství studií povšimlo, že pohanství patří k jednomu z nejrychleji rostoucích nových náboženství [1, str. 1] a dle některých ukazatelů platí totéž i pro rodnověří v Rusku. Ačkoliv je náboženství stále spíše okrajové, zůstává zajímavou otázkou, jak toto «staré náboženství», staletí považované za minulost, ožilo v takové síle. Samotní pohané a mezi nimi i rodnověrci často prohlašují, že jejich náboženství poskytuje užitečné odpovědi současnému člověku a současné společnosti. Cílem tohoto článku je prozkoumat tato rodnověrská vysvětlení obnovy předkřesťanské víry.

Continue Reading

Autor: Mircea Eliade

Článek Mircey Eliadeho pojednává o tom, jak ti, kdož mluví o „svobodě“, obhajují libertarianismus, anarchii a „demokracii“, nechápou skutečnou podstatu svobody a díky jejich materialismu a strachu vlastně nejsou svobodní. Eliade tvrdí, že jen rumunské legionářské hnutí (Železná garda vedená Corneliem Codreanu) chápe svobodu ve skutečném smyslu slova a že Legionáři dosahují skutečné svobody prostřednictvím své spirituality.

Je zde jeden aspekt týkající se Legionářského hnutí, který dosud nebyl dostatečně prozkoumán: svoboda jednotlivce. Legie, která je především duchovním hnutím usilujícím o stvoření nového člověka a spásu vlastních lidí, nemůže růst a nemohla dospět, aniž by si cenila svobody jednotlivce; svobody, o níž bylo napsáno mnoho knih, kterými byly zaplněny celé knihovny, a na jejíž obranu zaznělo množství demokratických projevů, aniž by tato svoboda byla opravdu žita a doceněna.

Lidé, kteří mluví o svobodě a prohlašují, že jsou ochotni pro ni zemřít, jsou titíž, kdo věří v materialistická dogmata a fatalismus: společenské třídy, třídní boj, nadřazenost ekonomie apod. Je zvláštní, když se za „svobodu“ staví člověk, který nevěří v Boha ani v nadřazenost ducha a život po smrti.

Continue Reading

Autor: Cologero

V této době se ozývá mnoho hlasů, které nám vysvětlují „pravý“ význam Vánoc. Na jedné straně jsou ti, kteří nám opakují, abychom byli „hodní“ jeden na druhého. Pak jsou zde „Marty“, které nám radí méně „nakupovat“, což je v základě založeno na tom, že je nemorální obdarovat ty, které milujeme.

Pro nás je zde otázka, zda se může na světě zrodit něco zcela nového, něco přesahujícího ponurý fatalismus vesmíru, času, hmoty, nahodilosti. Zda je uskutečnitelné zrození Nového člověka, obdobného zrozenému z Ducha svatého a Panny Marie.

Není to otázka nového systému, nového náboženství, či podobných abstrakcí žijících sebou samými mimo svět lidí, kteří je zastávají a vytvářejí. O Vánocích nám skutečný život připomíná, abychom se vědomě spojili v hledání duchovní změny světa. Nepodaří-li se, musíme se pokusit znovu.

„Vnitřní hodnota ideje a systému musí být posuzována skrze ni samou, mimo vše, co je spojeno se světem nahodilosti. Prakticky a historicky je rozhodující kvalita mužů a žen, kteří sami sebe učiní obhájci oné ideje nebo systému.“ Julius Evola

Článek The Meaning of Christmas vyšel na stránkách Gornahoor 25. prosince 2010.

Autor: Cologero

Marsilio Ficino v roce 1471 sepsal v návaznosti na předcházející myslitele následující seznam zakladatelů hermetické tradice. Tento krok ukázal podstatu hlubokých a velkých myšlenek, na kterých byla postavena duchovnost Západu až do moderní doby. Místo spoléhání na jakési volné modernistické výklady by měli ti, kteří se snaží pochopit či znovustvořit duchovnost Západu, začít s tímto seznamem. Cílem není zjistit, co si myslet, nýbrž jakým způsobem myslet, obzvláště jak sjednotit svou mysl s duchem Srdce Západu.

Continue Reading