Délský potápěč

Děsivá diagnóza

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Od začátku léta 2015 zažívá Evropa bezprecedentní a neustále zesilující vlnu ilegální imigrace, navrch k už tak ohromnému počtu příchozích během předchozích desetiletí. Tato migrace je de facto invazí ohrožující naší civilizaci, umožněná bezradností a komplicitou politických a mediálních pseudoelit, zcela antidemokratických a odtržených od zájmů a přání evropských národů. Toto je úvodní část trojdílné analýzy. (Druhá část ponese podtitul „Sebevražedná evropská kapitulace“ a třetí „Za účinný lék.“)

Příčiny záplavy

Vlna „migrantů“ (nazývat je „ilegálními“ ani zdaleka nedokresluje závažnost situace) – procházející branami Evropy, otevřenými nekompetentními a bezradnými vůdci – přichází zejména ze Středního východu (Irák a Sýrie) přes Turecko (spolupachatel); vniká skrz Řecko a Balkán. Druhým vstupním prostorem je Středozemí, hlavně do chaosu se propadnuvší Libye. Část proudu tvoří běženci ze Sýrie a Iráku, unikající před barbarstvím Islámského státu (Daeš); jiní prchají před kmenovými a náboženskými válkami v Somálsku nebo jinde – troufnu si ale říci, že představují menšinu. Skutečně – tohoto chaosu a příležitosti využívají zástupy často falešných uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se z ekonomických důvodů chtějí usadit v Evropě. Přicházejí z černošské Afriky, Maghrebu a Středního východu, odkud je táhnou tři lákadla:

Continue Reading

For Cultural Purposes Only (2009)

Autor: Adania Shibli

Palestinský filmový archiv zmizel během izraelského obléhání Bejrútu v roce 1982. Snímek Sarah Woodové For Cultural Purposes Only oživuje paměť na jeho obsah slovním popisem a kresbami. Roznítil i osobní vzpomínky palestinské autorky Adanie Shibliové.

Čas od času, když s někým mluvíte např. o vašem prvním dni ve škole, se druhý člověk okamžitě pustí do vzpomínání na svůj vlastní první den ve škole. Dobře si uvědomuji, jak otravné to může být. Přesto právě tak budu postupovat při zamyšlení nad experimentálním filmem Sarah Woodové For Cultural Purposes Only.

Film se skládá ze záblesků vzpomínek, paralelně se odvíjejících slovem i obrazem. V zvukové části tak slyšíme řadu lidí, včetně palestinských filmařů, popisovat jednotlivé scény, na něž si vzpomínají ze shlédnutých palestinských filmů, které byly přinejmenším ve svých původních verzích ztraceny po zmizení Palestinského filmového archivu při obléhání Bejrútu v roce 1982. Ve své vizuální části se režisérka pokouší tyto scény – které už dnes nemůžeme shlédnout – zdokumentovat pomocí jejich vykreslení.

Continue Reading

Al-Fatah: Palestine (1970)

Autor: Celluloid Liberation Front

Úvahy nad mezinárodní filmovou tvorbou z období palestinského ozbrojeného odporu

„V boji s nimi není kritika vášní hlavy, je hlavou vášně. Není anatomickým nožem, je zbraní. Její předmět je jejím nepřítelem, kterého nechce vyvrátit, nýbrž zničit. Neboť duch oněch poměrů je už vyvrácen. Samy o sobě nestojí tyto poměry za přemýšlení, ony jen existují jako něco opovrženíhodného a opovrhovaného. Kritika si nepotřebuje vyjasňovat svůj poměr k tomuto předmětu, protože je jí jasno, na čem je. Kritika tu už není samoúčelem, nýbrž jen prostředkem. Její podstatný pathos je rozhořčení, její podstatná práce odhalování. […] Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i theorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Theorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem, a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Karel Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva

Bez ohledu na výsledek jejich boje, budou – a vlastně už nyní jsou – dějiny Palestinců s největší pravděpodobností předmětem násilné manipulace příslušející psancům této země a poraženým. Aby delegitimizovaly stav uznaný mezinárodním právem, musí síly utlačitele vykreslit příběhy a dějiny v novém světle a pro (s)potřebu naivních čtenářů a pasivních diváků – chtivých dalšího příběhu o „dobru,“ triumfujícím nad „zlem“ – vytvořit nejnovější jedem prýštící narativ. 1] Masovými médii šířená propaganda dokáže zázraky: etnické čistky lze vykreslit jako sebeobranu, apartheid jako spravedlivou nezbytnost a odpor jako terorismus. Utlačovaní vždy čelí dvojí nespravedlnosti, současně směřující proti jejich současnosti i minulosti; jejich dějiny jsou překrucovány a jejich právo na sebevyjádření upíráno.

Continue Reading

Proč bychom měli chtít dělat z Evropy Afriku?

Autor: Orkyniosdrymos

Volně tu navážeme na naše dva předchozí články o nedostatcích současného odporu proti islámské imigraci (1. a 2.) a budeme se dále věnovat chybám a možnostem odporu proti šířeji pojaté imigraci z mimoevropských zemí. Třebaže nyní budeme výrazně méně „idealističtí“ a více „realističtější“ než předešle, budeme se stále pohybovat v rovině teorie, jejíž praktické použití pouze ilustrativně nastíníme, rozvíjet jej tu však nebudeme. Touto cestou navrhneme novou metodu odporu, kterou pracovně nazýváme metoda kladení správných otázek.

Jak obecně známo, Evropa je již delší dobu cílem mimoevropských migrantů, kteří jsou zhusta zastoupeni příslušníky „barevných“ ras. Tento příval postupem času nabyl tolik na intenzitě, že v současnosti se již jedná o kritický problém. [1] Aniž bychom se tu více zdržovali důvody, označíme tento problém též za fatální – barevnou imigraci zcela odmítáme a považujeme ji za prostředek i znamení destrukce Evropy, které jsme i my součástí.

Zhoršující se stav zcela úměrně vzbuzuje i jisté podoby odporu. [2] Jeho činnost se však bez výjimek vyčerpává bezvýslednou aktivitou a po čase nutně zaniká. Mimo mnohé jiné problémy je příčinou jeho nevyhnutelného selhání i neschopnost pochopit situaci, v níž se nachází.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Navzdory slibům levicových i pravicových politiků nezaměstnanost – podle všeho nezadržitelně – roste. Jde o nevyhnutelný trend?

Alain de Benoist: Podle oficiálních údajů je ve Francii tři a půl milionu nezaměstnaných, což znamená míru nezaměstnanosti 10,3%. Toto číslo se však může výrazně lišit v závislosti na způsobu výpočtu. Vládní statistiky zohledňují pouze kategorii „A“ – tedy ty, kteří jsou bez práce a aktivně si ji shánějí – a vynechávají kategorie “B”, “C”, “D” and “E”, označující lidi, kteří si hledají práci, přestože v poslední době měli nějakou omezenou pracovní činnost; lidi, kteří zůstávají bez práce, ale přestali se po ní ohlížet; účastníky rekvalifikací, zaměstnané na „dotovaných místech“ atd. Když přičteme všechny uvedené kategorie, dostaneme údaj 21.1% – více než dvojnásobek oficiální cifry. Pokud pak mluvíme o celkovém podílu ekonomicky neaktivního obyvatelstva v pracovním věku, dosáhneme 35,8%. Pokud navíc vezmeme v úvahu nejistá, na částečný úvazek nebo krátkodobá pracovní místa a skupinu „chudých pracujících“ atd., číslo dále narůstá.

Míra nezaměstnanosti se bezpochyby odvíjí od vládní politiky – ale jen do jisté míry. Současná nezaměstnanost nemá už cyklický, ale v prvé řadě strukturální charakter – což někteří dosud plně nepochopili. Práce se tak stává vzácným zbožím. Ztracená pracovní místa jsou nahrazována ve stále nižší míře. Expanze sektoru služeb je nepopiratelným faktem – tento sektor hospodářství však negeneruje kapitál. Navíc do dvaceti let nahradí skoro polovinu těchto pracovních míst ve službách zesíťované stroje. Představu návratu k plné zaměstnanosti proto nutně musíme označit za iluzi.

Continue Reading

Někdy se také můžeme setkat s tím, že kvůli neschopnosti uznat pravdu se hledají různé alibi protiislámských postojů

Autor: Orkyniosdrymos

Události několika posledních let zapříčinily, že se v Evropě, a dokonce i v českých zemích vzedmula vlna protiislámského odporu, která se v naprosté současnosti zdá kulminovat. Tento zdánlivě pozitivní jev však ve skutečnosti vychází z již ne tak pozitivních základů, které při svém úspěšném stvrzení povedou jen k dalšímu a hlubšímu úpadku Evropy. Proto se zde pokusíme poukázat na několik aspektů současného protiislámského odporu, pokusíme se je vysvětlit, a nakonec i pozitivně překonat.

Rozhodnou příčinu této nenávisti vůči islámu představuje strach, který přesněji specifikujeme jako strach z narušení zavedeného, pohodlného měšťáckého života. Tento život lze charakterizovat jako ničím neomezované a nerušené konzumování [1]. Vlnu odporu pak vyvolalo až bezprostřední vědomí, že takovýto řád – který je sám úpadkový, člověka degradující – je něčím ohrožen, potažmo že jsou ohrožovány samotné životy jeho nositelů: strach o fyzickou existenci je snadno pochopitelný a obejde se bez dalšího vysvětlování, strach o způsob života pak můžeme demonstrovat na tom, že jakékoliv nemateriální hodnoty jsou dnes v Evropě běžným člověkem označovány za „nebezpečný fanatismus“, proti němuž je třeba zasáhnout. Jediné, o co tedy masovému člověku zastávajícímu protiislámské postoje jde, je snaha žít dál svým nerušeným, výše popsaným úpadkovým životem.

Continue Reading

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

„Politika, tak jako život, je boj.“ Jean-Marie Le Pen

Politika, tak jako život, je boj.

Níže uvedené delší výňatky pochází z obsáhlého rozhovoru, který poskytl Jean-Marie Le Pen francouzskému nacionalistickému týdeníku Rivarol dne 8. dubna 2015. V této souvislosti je nutné poukázat na roztržku mezi Jean-Marie Le Penem a jeho dcerou Marine, současnou předsedkyní Front National, vyprovokovanou jeho komentáři o plynových komorách během 2. světové války a o státu Izrael. Marine Le Penová prohlásila, že otcovy poznámky během interview pro Rivarol vyvolaly „bezprecedentní krizi“ ve Front National a že jde o „politickou sebevraždu.“

„Evidentně rozzuřená Marine Le Penová obvinila ve středu svého 86 letého otce z vydírání strany s cílem poškodit ji a prohlásila, že bude usilovat o zabránění jeho kandidatury v regionálních volbách (Provence-Alpes-Côte d’Azur) koncem tohoto roku. [Jean-Marie Le Pen] zaútočil na francouzského ministerského předsedu Manuela Vallse jako na ,přistěhovalce‘: ,Valls je Francouzem třicet, zatímco já tisíc let,‘ prohlásil. ,Jaké je skutečné Vallsovo pouto k Francii? Tenhle přistěhovalec, změnil se vůbec?‘ Servítky si nebral ani poté. ,Paní Le Penová by se měla zeptat sama sebe, jestli to, co dělá, prospívá věci, o které prohlašuje, že jí slouží,‘ uvedl pro rozhlasovou stanici RTL. ,Myslím, že svoboda myšlení a svoboda projevu jsou vzácné a že je musí Front National bránit‘.“

Je nutné rovněž zdůraznit svérázný a jedinečný styl řečnického projevu Jean-Marie Le Pena, překypujícího ironií a bojovností, často těžko přeložitelného do angličtiny.

Rivarol: Co se týče Front National, jaký je váš názor na výsledky druhého kola regionálních voleb?

Jean-Marie Le Pen: Očekávalo se, že výsledky druhého kola se nevyrovnají našemu velkému úspěchu z kola prvního. Podle oficiálních dokumentů Ministerstva vnitra byla Front National první stranou ve Francii, která získala v prvním kole přes 25% hlasů, což znamená více než 5 milionů voličů.

Continue Reading

Àrnica

Àrnica je neofolkové duo z Iberského poloostrova, znovuobjevující, tvořící a hrající hudbu inspirovanou původními tradicemi oblasti. Zaměřují se na místní a rituální instrumentaci, což posluchač shledá v jedinečně perkusní instrumentaci. Hudba Àrnica je v souladu s duchem, stejně jako s jejich starověkou minulostí a úsiluje pozvednout Tradici na náležité místo v jejich vlastní moderní přítomnosti. Nerevoltují proti světu kolem sebe, spíše se jej snaží změnit zevnitř a nechávají svou hudbu pronikat vně a připomínat spolu-Ibeřanům jejich kořeny. Àrnica, která vydávala mj. u Pesanta Urfolk, Ahnstern a Fronte Nordico, se už téměř desetiletí zdokonaluje a trvale zůstává jedním z nejopravdovějších a nejupřímnějších projektů svého druhu. Yannis H. měl to štěstí pořídit a zaznamenat rozhovor se spoluzakladatelem projektu Carlesem J.

Heathen Harvest: Rád bych začal otázkou na vznik Àrnica. Jaké cesty vás dovedly ke vzniku skupiny?

Carles J.: Àrnica vznikla v roce 2001 jako projekt jednoho muže coby reakce na nezbytnost sebevyjádření a ve stejné míře jako odpověď na volání Kořenů. Projekt Àrnica se silně opírá o naše vlastní kořeny, původ, legendy a starověkou historii, která se stala mýtem kvůli pisatelům světových dějin, tedy tvůrcům „oficiální historie“, vedoucích společnost k unifikovanému myšlení a duchu. Pokoušíme se rozbít tuto hloupou jednotící myšlenku, onu ideu „oficiální“ verze všeho. Chceme znovu nalézt své Kořeny, abychom vypěstovali silný a zdravý strom, který bude živit naše duše a naši krev.

Continue Reading

Franco G. Freda

Rozhovor s Franco G. Fredou pro deník Lettera43 z ledna letošního roku od Giovanny Faggionatové

Co si myslíte o vzestupu neonacistického hnutí Zlatý úsvit v Řecku?

Nevím, co dnes znamená „neonacistický“. Zlatý úsvit se každopádně pokouší vrátit do politické činnosti trochu hrdosti. Přirozeně, vzhledem k tomu, že kvůli legitimnosti své pozice míří k volbám, 1] riskuje, že ideální principy mohou zjednodušeními zhrubnout. Ale mně se zdá, že tam je nasazení, reaktivní síla – síla, která dnes skoro ve všech evropských stranách a hnutích chybí.

Co soudíte o nové etapě evropských neonacistických a neofašistických hnutí? Je některé blízké vašim pozicím?

„Neo“ ano, ale „nacistická“ a „fašistická“ ne. Nazvěme je prozatím mladá evropská hnutí… 2]

V politické krizi a v šíření antipolitiky vidí mnozí plodnou půdu pro nové podvratné akce: souhlasíte?

Nevěřím. Pro uskutečnění „podvratné akce“ je třeba víc než nějaké čurání benzinu. 3] Dnešní člověk je vyčerpaný živočich, nereflektující, navyklý už na pasivitu. Po desetiletích pomlouvání idealismu, irénistických frází a pseudovýchovných keců, neví, kdo je, neví, co chce, neumí chtít. S myslí ustavičně před sebou i před druhými. Samo zájmeno „já“ je už jen lež. I kdyby za pár let znovu přišla do módy, onanisticky zkomolená, delfská výzva „poznej sám sebe“.

Continue Reading

Gaston-Armand Amaudruz

Muž, který nás přijímá je velkou postavou boje za obrodu evropské identity a za svobodný historický výzkum. Pořádáním přednášek, vydáváním knih (Ubu popravený v Norimberském procesu; My, rasisté; Bílí lidé, přežijí?), psaním tisíců článků, zejména do svého bájného časopisu Kontinentální kurýr, bulletin Nového evropského řádu je již asi šedesát let bez přestávky v boji, v první linii.

Čilý, bystrý duch, jiskrná a čtverácká očka, vítá nás ve svém malém bytě, kde lze vytušit jen malou připoutanost k „materiálním věcem“ (to nám potvrdili švýcarští aktivisté), jediné, co se počítá je boj. Příklad pro všechny…

Dnes je Vám 84 let. Ještě před několika týdny jste byl za mřížemi. Jaký byl důvod Vašeho uvěznění?

A. Amaudruz: Byl jsem odsouzen hlavně za to, že jsem napsal článek nazvaný „Nevěřím na plynové komory“ („Je ne crois pas aux chambres a gaz“). A tak, podle paragrafu 261b švýcarského trestního zákoníku a na základě velmi extenzivní judikatury bylo rozhodnuto, že ve Švýcarsku je povinné věřit v existenci plynových komor. Což způsobilo, že jsem byl odsouzen k jednomu roku vězení, který byl na odvolání snížen na tři měsíce a ty jsem si odpykal na začátku roku 2004.

Myslíte, že represe v Evropě ještě zesílí?

A. Amaudruz: To je těžké říci, ale je třeba to očekávat. Vždy je třeba počítat s nejhorším.

Continue Reading

Scientia potestat est

Autor: Yasha Levine

Zlehčování spojení Toru a armády…

Podobné bagatelizace nezaznívaly jen od lidí z EFF.

V roce 2005 přinesl časopis Wired zřejmě první významný profil Toru. Článek Kim Zetterové uvozoval nadpis: „Tor Torches Online Tracking“ (Tor skoncoval s online sledováním). Přestože autorka vyjádřila vůči Toru jistou kritiku, přesto se z jejího popisu zdálo, že armáda technologii na ochranu anonymity bez dalšího předala „dvěma bostonským programátorům“ – Dingledinovi a Nicku Mathewsonovi, kteří produkt zcela přebudovali a nezávisle jej provozovali.

I když Dingledine a Mathewson možná pracovali z Bostonu, jen stěží je – nebo Tor – lze označit za nezávislé.

Když v roce 2005 Wired článek otiskl, oba platil už přinejmenším tři roky Pentagon, a ještě sedm let v tom měl pokračovat.

Continue Reading

Gianluca Iannone

V návaznosti na vynikající článek Rémi Tremblaye o organizačních metodách CasaPound stránky Alternative Right znovu uveřejnily rozhovor Colina Liddella se zakladatelem hnutí Gianlucou Iannonem.

Colin Liddell: Hnutí CasaPound stále není v anglofonním světě příliš známo, ani mezi lidmi z pravicového milieu. Mohl byste našim čtenářům vaše hnutí představit a popsat? Jak velké je CasaPound? Kolik máte členů a jak velké se vám dostává podpory?

Gianluca Iannone: Předně bych CasaPound neomezoval škatulkou „pravicové“ hnutí. CasaPound Itálie je politickým hnutím, organizovaným jako sdružení pro společenskou činnost. Začíná napravo a pokračuje skrze celé politické spektrum. Pravice a levice představují dvě staré politické vize – musíme stvořit novou syntézu. CPI má přes 4 000 členů po celé Itálii, avšak naše podpora a sympatie k nám rostou každým dnem… Jen si vezměte, že naše studentská organizace Blocco Studentesco při studentských volbách v Římě získala 11 000 hlasů.

CL: Povězte nám něco o vás a vašem původu.

GI: Narodil jsem se v srpnu 1973 a do politického aktivismu se zapojil ve 14 letech v Fronte della Gioventù (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí, pozn. DP ) v Acca Larenzia, jedné z čtvrtí v centru Říma. Pak už jsem z tohoto prostředí nikdy neodešel. Od roku 1999 jsem jako novinář pracoval pro televizi a rádia, a také jsem psal do celostátních novin o mezinárodních konfliktech, literatuře, filmech a hudbě.

Continue Reading

Tor, the Best Internet Anonymity Tool the Government Ever Built

Autor: Yasha Levine

„Americká vláda prostě nemůže provozovat anonymizační síť a pak ji využívat jen pro svou potřebu. Pak by si totiž lidi pokaždé, když by se odtud někdo připojil, řekli: ‚No jo, další agent CIA,‘ pokud by tu síť využívali jen oni.“

— Roger Dingledine, spoluzakladatel sítě Tor, 2004

***

Na začátku června zveřejnil hacker Jacob Appelbaum a další dva bezpečnostní experti, zároveň s německým tiskem, senzační zprávu. Dostali se k přísně tajným dokumentům National Security Agency (NSA) a zdrojovému kódu dokazujícím, že tato sledovací agentura se zaměřila a potenciálně prolomila síť Tor, široce užívaný anonymizační nástroj, považovaný za svatý grál online anonymity.

Aktivisté za internetové soukromí i podobné organizace reagovali zděšeně. Po celé uplynulé desetiletí propagovali Tor coby problematickou, ale extrémně účinnou široce dostupnou technologii, která dokáže ochránit novináře, disidenty a „whistleblowery“ před mocnými vládami, snažícími se monitorovat jejich veškerou aktivitu. Tor byl pokládán za nejlepší existující prostředek – šlo o nedílnou součást příručky EFF „Sebeobrana před sledováním“ od Electronic Frontier Foundation (EFF). Mezi jeho přesvědčené uživatele patřili Edward Snowden a také Glenn Greenwald, podle něhož Tor „umožňuje lidem surfovat, aniž by je vlády či tajné služby mohly sledovat.“

Ale německé exposé ukázalo pravý opak: používání Toru zvýrazňuje uživatele pro totální sledování NSA, potenciálně  zaznamenává a archivuje jeho veškerou online aktivitu.

Continue Reading

Důvodem, proč jsou tyto filmy vyráběny, je právě okupace muslimského světa USA a jejich spojenci, vytvářející atmosféru extrémní islamofobie.

Ohlédnutí za psychologickou operací „Innocence of Muslims“, která předcházela útoku na redakci „humoristického“ magazínu Charlie Hebdo

Jak v muslimském světě pokračují rozhořčené – a někdy násilné – reakce na film „Nevinnost muslimů“, zobrazující Mohameda v negativním světle, přicházejí rozliční pozorovatelé s interpretacemi důvodů muslimského hněvu.

Jedním z nich je i Tariq Ali, renomovaný pakistánsko-britský vojenský historik, autor a novinář, který se tématy politického islámu a Středního Východu intenzivně zabýval. Se zpravodajem Rádia Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL) Frudem Bezhanem mluvil o současné situaci coby následku desetiletí americké politiky.

RFE/RL: Proč vyvolala „Nevinnost muslimů“ tolik násilných reakcí? Existují historické, náboženské nebo politické důvody, proč urážky náboženství v muslimském světě často ve srovnání se ostatními náboženstvími a oblastmi světa vedou k násilnostem?

Tariq Ali: Měli bychom se spíše ptát, proč tyto karikatury a filmy vznikly právě teď. Proč nevznikaly po většinu 20. století? Důvodem, proč jsou tyto filmy vyráběny, je právě okupace muslimského světa USA a jejich spojenci, vytvářející atmosféru extrémní islamofobie.

Continue Reading

Marine Le Penová: Chceme zastupovat všechny Francouze s ideami, které nejsou ani nalevo, ani napravo: vlastenectví, obrana identity a suverenity národa.

Spiegel: Chce FN vrátit Francii na začátek 60. let: protekcionistický stát kontrolující ekonomiku, autoritativní hlava státu a méně imigrace?

Le Penová: Nelze rozporovat, že Francouzům tehdy bylo lépe než dnes. Nedívám se do zpětného zrcátka. Ale nebyl žádný důvod skoncovat se společenským pokrokem. Nedává žádný smysl přijmout během 30 let deset milionů cizinců.

Spiegel: Skutečně si myslíte, že se Francie může ukrýt před světem?

Le Penová: Nemluvím o autarkii, nejsem blázen. Potřebujeme inteligentní protekcionismus. Potřebujeme obnovit celní úřady – i když nikoli pro země s podobnou mírou společenského zabezpečení jako my. Tak vypadá férová soutěž. Problémem je naprosté otevření hranic a „zavedení“ zákona džungle: Čím dále dnes společnost najme své otroky – ke kterým se chová jako ke zvířatům a platí jim almužny, bez sebemenších ohledů na životní prostředí – tím více vydělá.

Spiegel: Je zóna volného obchodu skutečně špatná věc?

Le Penová: Obchod probíhal odjakživa, ale dřív jsme bránili naše strategické zájmy. Dovedete si představit, že by Spojené státy povolily Alstomu (obří francouzské strojírny) koupit General Electric? Já ne. A nechci, aby (německý) Siemens koupil Alstom. Chci, aby Alstom zůstal francouzský. Je to strategicky důležité pro nezávislost naší země.

Continue Reading

Tariq Ali

Autor: Tariq Ali

V týdnu po masakru zaplavila Francii vlna morální hysterie – „Je suis Charlie“ se stalo bezmála povinností. Poselství dua Hollande/Valls znělo jasně: buď stojíte za časopisem, nebo za teroristy. Přesto se však stejně jako v roce 2001 řada lidí neřadila ani do jedné z kategorií. Patří k nim i 80letý Henri Roussel, zakladatel Hara-Kiri, titulu, pod níž vycházel Charlie Hebdo, než byl donucen své jméno změnit – francouzská vláda jej zakázala za urážky mrtvoly Charlese de Gaulla. Ve pozoruhodné eseji vydané v Nouvel Observateur poukázal Roussel na dvě významné skutečnosti. První se týkala francouzské zahraniční politiky:

„Moc se mi nelíbí, když hlava státu mluví o mrtvých jako o hrdinech. Zpravidla k tomu dochází, když pošlou občany do války a ti se nevrátí, což je ostatně i případ obětí útoku na Charlie Hebdo. Ten byl součástí války vyhlášené Francii, ale lze na něj nahlížet i prizmatem válek, do nichž se Francie zapojila sama: konfliktů, kde naše účast nebyla nutná, kde se každý den – několikrát denně – odehrávají horší zvěrstva než v Charlie Hebdo, kde naše bomby vrší mrtvé v naději, že to spasí potentáty, kteří se necítí v bezpečí a kteří nejsou o nic lepší než ti, kdo je ohrožují… Kdyby jej Obama nezadržel, šel by Hollande po Asadovi v Sýrii stejně jako Sarkozy po Kaddáfím v Libyi… s nám známými výsledky.“

Continue Reading

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Yehezkel Dror

Autor: Yehezkel Dror

Mezi všemi židovskými předáky, organizacemi, komunitami i jednotlivci panuje pocit sdílené povinnosti zajistit kontinuitu židovského národa. Ale ve světě, kde dlouhodobá existence židovského státu zdaleka není garantována, imperativ přežití nevyhnutelně vyvolává nesnadné otázky, v prvé řadě: Když se přežití židovského lidu střetne s jeho morálními normami, je jeho existence možná – a má smysl?

Rád bych dokázal, že fyzické přežití musí stát na prvním místě. Bez ohledu na to, za jak morální se společnost považuje, fyzická existence musí mít přednost.

Zřetelná vnější i vnitřní nebezpečí ohrožují samotnou existenci Izraele coby židovského státu. Jeví se velmi pravděpodobně, že kolaps Izraele nebo ztráta jeho židovského charakteru by ohrozila celkové přetrvání židovského národa. Ale i při zachování Izraele nelze zapomínat na méně zjevná, ale o nic menší ohrožení dlouhodobé udržitelnosti životaschopné diaspory.

Když se požadavky přežití střetávají s jinými hodnotami, musí nastoupit reálpolitika. Od hrozby katastrofického konfliktu s islamistickým subjektem jako Írán k nezbytnosti udržet jasné vymezení linie „my“ vs. „oni“ pro omezení asimilace by měl být tento imperativ řídicí zásadou politiky.

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading