Délský potápěč

Otázky byly kladeny Bernhardem Tomaschitzem z měsíčníku „ZUR ZEIT“

O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?

A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.

Continue Reading

Spor o podstatu a kořeny environmentalismu

Autor: Ondřej Šlechta

Ekologická témata často štěpí politickou debatu na dvě nesmiřitelné poloviny, jejichž reprezentanti se ztotožňují tu s pravicovým, tu s levicovým světonázorem. Ochranářství přírody, jak si následně pokusíme ukázat, nemusí být nutně spjato s moderním rozdělením politiky, byť je na druhou stranu se samotným problémem modernity spjato téměř nerozlučně. V minulosti můžeme najít nejen revoluční environmentální názory (tak jak je dnes známe z vystupování lidí jako Daniela Cohn-Bendita, nebo organizací typu Nesehnutí), ale i reakční (kde se dostáváme na velmi tenkou plochu koketování s rasistickými teoriemi). Především je ale nutno vzít v potaz, že ochranářství přírody má co dočinění s „konzervací“, tedy uchováním něčeho co je nám drahé a co samou svou podstatou volá po ochraně a péči. A jak koneckonců upozorňují mnozí významní konzervativní autoři dneška, ty politické síly, považující se za „pravicové“, či „konzervativní“ dnes ekologické problémy trestuhodně pomíjejí.

Přitažlivost „putujících duší“ Wandervögel, jejichž smělé víkendové výlety za přírodou daly vzniknout celonárodnímu německému romantickému hnutí středostavovské mládeže se silným antiburžoazním a pohanským nábojem, byla svého času unikátní. Začalo se formovat první masové hnutí, které lze dnešní terminologií popsat jako „ekologické“ (někteří autoři dokonce pro Wandervögel používají výrazu „pravicoví hippies“). Pomyslný zelený prapor antiurbanismu, ochrany fauny a flóry, odporu proti technice a snaha o znovunalezení rovnováhy mezi člověkem a přírodou vskutku nepozvedli radikálové s kořeny v osmašedesátém. Dokonce ani „zelení“ politici, kteří létají ze střední Evropy na severní pól tryskáčem zkontrolovat stav tajících ker, či aktivisté, prosazující přesun vyřazených nezávadných ropných plošiny do norských fjordů, kde si jejich likvidace vyžaduje nepoměrně větší náklady a je větší zátěží pro ekosystém, než jejich potopení do oceánu. Kořeny „zeleného“ myšlení lze překvapivě nalézt především v antiosvícenecké (kontra)revoluci, nechápané ovšem výlučně v intencích politických „kontras“ jako byl Joseph de Maistre, nebo Louis de Bonald.

Continue Reading

Autor: Karlheinz Weißman

Francouzská oficiální historiografie tuto krvavou lázeň dlouho ospravedlňovala jako „prostředek národní a revoluční obrany“; slovy marxistického historika Alberta Soboula: „Vzhledem k tomu, že se aristokratické spiknutí pokaždé znovu vzedmulo, se v teroru projevuje obrana třetího stavu a jeho vůle trestat, obojí ovšem zákonem udržované v mezích a kontrolované vládou …, tak také teror z národa vyloučil … ony síly, které byly buď aristokratické, anebo sdílely jejich [tj. aristokratů] osud, pročež se podle soudu ostatních už nemohli začlenit do společnosti. V jiném smyslu teror přispěl k rozvoji pocitu národní solidarity, když přechodně umlčel třídní egoismy a od všech žádal v zájmu veřejného blaha oběti.“

Continue Reading

Jsme predátorskou civilizací a žvaníme o lidských právech

Autor: Luděk Toman

Nechápu, jak režim, který podporuje vraždění lidí v jiných zemích, může mít vůbec tu drzost někoho stíhat za „podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačování práv a svobod občanů“. Není pohrdání životem lidí vůbec tím největším přečinem? Nemělo by být podáno trestní oznámení na všechna mainstraemová média, která s nadšením schvalovala a podporovala všechna poslední genocidní tažení „demokratického“ světa, a stále je podporují, když vraždění jiných lidí v jiných zemích jen proto, že si tam přítomnost okupantů nepřejí, označují za „boj proti terorismu“? Není toto také takové „popíračství“ – o to horší, že popírá, zamlčuje či dokonce schvaluje a oslavuje zločiny, které se dějí právě v přítomnosti, a které, pokud bychom se o to všichni vzali, by se daly zastavit?

Continue Reading

Alain de Benoist je čelním představitelem francouzské Nouvelle Droite (Nové pravice), stejně jako jejím nejznámějším autorem v českém prostředí. V mládí byl sympatizantem radikální pravice, s níž se názorově například shodoval v podpoře francouzského Alžírska. Od této doby své názory několikrát přehodnotil a od svých raných pozic se distancoval. Alain de Benoist patří mezi přední světové myslitele a politické teoretiky, jehož díla jsou neustále vydávána a doposud byla přeložena do zhruba patnácti světových jazyků. Tento rozhovor si klade za cíl přiblížit jeho názory v českém prostředí a poněkud tak zlomit převládající nedostatek informací o alternativních politických proudech a zajímavých debatách, jaké se v západní Evropě vedou.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Prozatímní vláda Jana Fischera se patrně chce zapsat do historie jako represivní režim posttotalitní éry českého státu a tím dokázat, že se na našem postavení od dob komunistického útlaku příliš nezměnilo. Jak si lze jinak vysvětlit její horlivé tažení proti svobodě slova a projevu všech politicky nekorektních duchů, ať se jedná o jedince či celá hnutí, jejichž jediným cílem je nezávislé hledání pravdy a boj proti liberální dekadenci podporované současnou mediokracií?

Continue Reading

Gabriele Adinolfi

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro [3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdily nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Continue Reading

Kdo je Putin, co je nacionální bolševismus a proč neházet islám do jednoho pytle.

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a západníky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Aktuálně.cz nás nakrmilo srdcervoucí informací o tom, jak rakouští sousedé přestávají věřit demokracii a touží po vůdci. Přes 50 procent Rakušanů údajně chce, aby „o tom, co je pro zemi nejlepší, rozhodovali spíš experti, nikoliv vlády“. Šest procent reprezentativně vybraných respondentů by dokonce uvítalo, kdyby Rakousko řídila armáda. S demokratickou deziluzí jde ruku v ruce xenofobie. Téměř polovina Rakušanů by cizincům zakázala jakékoli politické aktivity. Fakt, že v jedné z nejbohatších zemí Evropy jsou lidé nespokojeni s liberálně-demokratickými poměry, tak má dvojí efekt: potvrzuje, že vítězství liberální demokracie v 90. letech neznamená „konec dějin“ a dokazuje, že ekonomický růst není nutně spojen s bezvýhradnou akceptací otevřené „světové obce“.

Continue Reading

Autor: Alberto Lombardo

Když Julius Evola zemřel 11. června 1974, četla jeho knihy velká většina pravicové orientované politické mládeže v Itálii. Evolovy tradicionalistické myšlenky byly od prvních let po skončení druhé světové války hlavním výchozím bodem pro lidi, kteří nesouhlasili s nevyhnutelným dekadentním směřováním a duchovní destrukcí jejich země a celého světa. Jak je dobře známo, a Evola o tom často psal, ve skutečnosti neztratily pouze poražené státy části svého území, prestiže a mezinárodní autority, nýbrž všechny evropské země ztratily během několika let svá koloniální dominia a impéria (Anglie, Francie, Portugalsko, Španělsko) a ztratily svůj vliv ve prospěch dvou mocnějších politických bloků, západního a východního: světa Las Vegas, Coca-Coly a Hollywoodu a komunistického impéria.

Continue Reading

Autor: Anthony Hilton

„Rozprava o rase“ je nový film Craiga Bodekera a týká se těch směšných a zákeřných fabulací o problémech „rasy“ a „rasismu“, které se staly standardní součástí západní ideologie. Tento film, dostupný na DVD, kterého si všiml Gregem Johnson, dopisovatel magazínu The Occidental Quarterly a je dobrou odpovědi na nápor politické korektnosti. Kéž bych býval tento film dostal do ruky před ukončením své pedagogické činnosti (mám na mysli především kurzy týkající se etnických problémů), je to vynikající nástroj pro osvětlení některých omylů současného převládajícího úzu o rasismu a rasách a také dílo, kombinující moderní vědecký přístup a selský rozum.

Jako samostatný vzdělávací nástroj však film může být problematický a já zde musím potvrdit, co nedávno napsal Edmund Connelly na stránkách The Occidental Observer.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Volby do Evropského parlamentu přinesly rozporné výsledky. Na jedné straně posílení pravicových sil, které je ale především výsledkem působení krize, na druhou stranu úspěch sil levicových v těch zemích, kde vládly pravicové liberální strany. Jediným (a nikoli nevýznamným) zajímavým ukazatelem je celoevropské posílení „pravicově-extremistických“ stran, které ukazuje na v tuto chvíli již alarmující stav ohledně neřešení problému neevropské imigrace, který začíná představovat výrazný (avšak zatím stále v rozumných intencích zvládnutelný) problém. Jedno poselství je nad slunce jasné. Evropského voliče evropská témata nezajímala. Tento trend se markantně projevil v České republice.

Continue Reading

Autor: Ryszard Legutko

Odpůrci feminismu v mají jen nepatrný přehled o výsledcích jeho intelektuálních aktivit. Naše feministky toho využívají a své protivníky obviňují z neznalosti věci.Zaklínají se přitom, že myšlenkový směr tak drahý jejich srdcím vyprodukoval mimořádná díla, která antifeministická lobby nečte pouze proto, že umanutě setrvává ve své myšlenkové lenosti.

Co se dá o feministické intelektuální produkci říci? Několik věcí lze zjistit ještě předtím, než vezmeme do ruky knihy. V prvé řadě je to fakt, že jde o obrovskou produkci. V západních knihovnách a knihkupectvích zaujímají police s feministickou tvorbou velký prostor, často větší než práce věnované antice nebo středověku. Za druhé, tyto knihy se kupují a vypůjčují, zčásti mají svou stálou klientelu, zčásti jde o početné zástupy studentů, kteří se na západních univerzitách feminismu vyhnout nemohou. Za třetí, jsou vydávány různými vydavatelstvími, ale také těmi nejprestižnějšími, jakými jsou například nakladatelské domy Oxfordu, Cambridge nebo Har-vardu. A nakonec – ale to už je třeba do těch knížek trochu nahlédnout –, existuje nebývalý počet autorek jdoucí do tisíců, které tuto obrovskou produkci způsobují. Dalo by se možná přímo hovořit o feministickém průmyslu, který sám roztáčí vlastní konjunkturu: nakladatelství, časopisy, konference, univerzitní kurzy.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Současná probíhající ekonomická recese, krize legitimity liberálně-demokratických systémů, letargie a obecné znechucení politikou, která často představuje kolbiště nejrůznějších (se samotnou politikou málo souvisejících) frází a zájmů, od moralistického žvanění po uzavírání oligarchických systémů může dost dobře způsobit, že volby do Evropského parlamentu budou skutečným vítězstvím (byť nemusí a jistě nepředeženou standardní liberální a socialistické strany) pro národovecké a obecně „krajně-pravicové“ strany. Hašteření evropských neoliberálů se socialistickými silami, které vycítily možnost, pod tlakem krize pevněji chytit otěže může vyústit ve scénář dva se perou, třetí se směje.

Continue Reading

Zdiskreditovaní bushovskou érou, vrací se jestřábi pod praporem Obamy

Autor: Michael Brendan Dougherty

Když Republikáni přišli v Kongresu o většinu a John McCain prohrál prezidentské volby, zdálo se, že neokonzervatismus je mrtvou a přežitou silou. Francis Fukuyama si nad neokonzervatismem koneckonců posteskl už v roce 2006. Iam Buruma dokonce popsal McCainovu kampaň jako „poslední neokonský výstřelek“ a zdvořile si odkašlal v tom smyslu, že nám neokopni rozhodně chybět nebudou.

Jeden by čekal, že neokonzervativci budou z usazení se Baracka Obamy v Bílém Domě podráždění a k jeho prezidentství krajně skeptičtí a kritičtí. Místo toho se ale radují a spolu s liberály mesiáše obskakují. Zkrátka si užívají znovuzískaný respekt. Obama je jejich hrdina.

Continue Reading

Autor: Michal Kesudis

Lidé většinou nemají vlastní názor. Nejeví zájem, je jim to lhostejné a bude jim to lhostejné, dokud nebudou zmírat hlady. Ti pak, kdo názor mají, buďto proces otevřeně vítají: „více takových příchozích, více“; a nebo se naopak vyznačují fašizujícími názory: „barevní a šikmoocí zvyšují kriminalitu a berou nám práci“ – nejsem si jist, který z těch postojů mě děsí víc. Jedno je jisté. Problém vnímají povrchně. Ani se nesnaží prohnat jej hlavou.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Ženská emancipace se podle zákonů přírody obrací proti ženám samotným. Kdo se vzepře přírodě a přirozenosti, sklidí jen vlastní škodu a jeho život nemá smysluplné pokračování. Z emancipované ženy čiší na sto honů, jak není ochotna nic obětovat pro rodinu. To ovšem jen v případě, je-li zamýšlenou nebo faktickou součástí rodiny muž osmělený aspirovat na hlavu rodiny.

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Poslední dubnový den se po osmiměsíční pauze sešla v Bruselu Rada NATO-Rusko. Uspokojení nad touto změnou utlumily zprávy, že se Moskva pokusila na toto jednání vzít otázku politiky Gruzie a vůči Gruzii. Neúspěšně. Západ si je jist, že Rusko ke své politice v Gruzii nepotřebuje. Další problém nastal, když tentýž den Brusel vyhostil dva ruské diplomaty, kteří byli přiděleni ke stálému zastoupení Ruska při NATO. Prý za špionáž. Což je řemeslo urozených, do jehož kuchyně je málo vidět. Ovšem vidět je, alespoň částečně, na stoly diplomatů. A pohled pod tímto zorným úhlem vyvolává otázku po vhodnosti načasování onoho vyhoštění ruských diplomatů.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Čtyři české Gripeny, které představují nadzvukovou páteř letectva Armády České republiky (leteckých sil, které by se daly počítat v řádu několika vrtulníkových, dopravních a stíhacích letek dohromady), odletěly dle vyjádření Generálního štábu na „v historii první zahraniční misi vojenského letectva České republiky“. Jejich úkolem bude chránit vzdušný prostor Pobaltí. Před kým? Očekává snad NATO mimozemský útok zpoza polárního kruhu, či kobercový nálet ruského letectva na Východní Evropu?

Continue Reading

Autor: Martin Kadlečík

Níže publikovaný rozhovor vznikl 20. dubna 2009. O den později byl publikován na mém blogu, na kterém vydržel zhruba den a půl a pak bylo administrátory (čti cenzory) blogu rozhodnuto o jeho smazání. Komu vadil rozhovor s Erikem Sedláčkem natolik, že dal příkaz k jeho odstranění, se asi nikdy nedozvím. Oficiální záminka cenzorů ke smazání rozhovoru byla, že rozhovor je v rozporu s kodexem blogera iDNES.cz a to konkrétně s bodem, kde je uvedeno: „Bloger nesmí propagovat ani vyjadřovat rasovou, národnostní, náboženskou ani jinou nesnášenlivost vůči jednotlivcům či skupinám osob, obzvlášť pak vůči menšinám…“ Tento kodex byl údajně porušen odpovědí na 7. otázku, kde Erik Sedláček v jedné větě shrnuje knihu od D. Dukea Moje probuzení. Konkrétně se jedná o větu: „Duke v této knize boří všechny mýty o tzv. „rovnosti ras“ a mistrně odhaluje židovskou nadvládu nad západními národy.“ Zde stojí jistě za upozornění, že vydání této knihy podle Policie ČR není trestným činem.

Continue Reading