Délský potápěč

Al-Fatah: Palestine (1970)

Autor: Celluloid Liberation Front

Úvahy nad mezinárodní filmovou tvorbou z období palestinského ozbrojeného odporu

„V boji s nimi není kritika vášní hlavy, je hlavou vášně. Není anatomickým nožem, je zbraní. Její předmět je jejím nepřítelem, kterého nechce vyvrátit, nýbrž zničit. Neboť duch oněch poměrů je už vyvrácen. Samy o sobě nestojí tyto poměry za přemýšlení, ony jen existují jako něco opovrženíhodného a opovrhovaného. Kritika si nepotřebuje vyjasňovat svůj poměr k tomuto předmětu, protože je jí jasno, na čem je. Kritika tu už není samoúčelem, nýbrž jen prostředkem. Její podstatný pathos je rozhořčení, její podstatná práce odhalování. […] Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i theorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Theorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem, a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Karel Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva

Bez ohledu na výsledek jejich boje, budou – a vlastně už nyní jsou – dějiny Palestinců s největší pravděpodobností předmětem násilné manipulace příslušející psancům této země a poraženým. Aby delegitimizovaly stav uznaný mezinárodním právem, musí síly utlačitele vykreslit příběhy a dějiny v novém světle a pro (s)potřebu naivních čtenářů a pasivních diváků – chtivých dalšího příběhu o „dobru,“ triumfujícím nad „zlem“ – vytvořit nejnovější jedem prýštící narativ. 1] Masovými médii šířená propaganda dokáže zázraky: etnické čistky lze vykreslit jako sebeobranu, apartheid jako spravedlivou nezbytnost a odpor jako terorismus. Utlačovaní vždy čelí dvojí nespravedlnosti, současně směřující proti jejich současnosti i minulosti; jejich dějiny jsou překrucovány a jejich právo na sebevyjádření upíráno.

Continue Reading

Proč bychom měli chtít dělat z Evropy Afriku?

Autor: Orkyniosdrymos

Volně tu navážeme na naše dva předchozí články o nedostatcích současného odporu proti islámské imigraci (1. a 2.) a budeme se dále věnovat chybám a možnostem odporu proti šířeji pojaté imigraci z mimoevropských zemí. Třebaže nyní budeme výrazně méně „idealističtí“ a více „realističtější“ než předešle, budeme se stále pohybovat v rovině teorie, jejíž praktické použití pouze ilustrativně nastíníme, rozvíjet jej tu však nebudeme. Touto cestou navrhneme novou metodu odporu, kterou pracovně nazýváme metoda kladení správných otázek.

Jak obecně známo, Evropa je již delší dobu cílem mimoevropských migrantů, kteří jsou zhusta zastoupeni příslušníky „barevných“ ras. Tento příval postupem času nabyl tolik na intenzitě, že v současnosti se již jedná o kritický problém. [1] Aniž bychom se tu více zdržovali důvody, označíme tento problém též za fatální – barevnou imigraci zcela odmítáme a považujeme ji za prostředek i znamení destrukce Evropy, které jsme i my součástí.

Zhoršující se stav zcela úměrně vzbuzuje i jisté podoby odporu. [2] Jeho činnost se však bez výjimek vyčerpává bezvýslednou aktivitou a po čase nutně zaniká. Mimo mnohé jiné problémy je příčinou jeho nevyhnutelného selhání i neschopnost pochopit situaci, v níž se nachází.

Continue Reading

Někdy se také můžeme setkat s tím, že kvůli neschopnosti uznat pravdu se hledají různé alibi protiislámských postojů

Autor: Orkyniosdrymos

Události několika posledních let zapříčinily, že se v Evropě, a dokonce i v českých zemích vzedmula vlna protiislámského odporu, která se v naprosté současnosti zdá kulminovat. Tento zdánlivě pozitivní jev však ve skutečnosti vychází z již ne tak pozitivních základů, které při svém úspěšném stvrzení povedou jen k dalšímu a hlubšímu úpadku Evropy. Proto se zde pokusíme poukázat na několik aspektů současného protiislámského odporu, pokusíme se je vysvětlit, a nakonec i pozitivně překonat.

Rozhodnou příčinu této nenávisti vůči islámu představuje strach, který přesněji specifikujeme jako strach z narušení zavedeného, pohodlného měšťáckého života. Tento život lze charakterizovat jako ničím neomezované a nerušené konzumování [1]. Vlnu odporu pak vyvolalo až bezprostřední vědomí, že takovýto řád – který je sám úpadkový, člověka degradující – je něčím ohrožen, potažmo že jsou ohrožovány samotné životy jeho nositelů: strach o fyzickou existenci je snadno pochopitelný a obejde se bez dalšího vysvětlování, strach o způsob života pak můžeme demonstrovat na tom, že jakékoliv nemateriální hodnoty jsou dnes v Evropě běžným člověkem označovány za „nebezpečný fanatismus“, proti němuž je třeba zasáhnout. Jediné, o co tedy masovému člověku zastávajícímu protiislámské postoje jde, je snaha žít dál svým nerušeným, výše popsaným úpadkovým životem.

Continue Reading

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

Scientia potestat est

Autor: Yasha Levine

Zlehčování spojení Toru a armády…

Podobné bagatelizace nezaznívaly jen od lidí z EFF.

V roce 2005 přinesl časopis Wired zřejmě první významný profil Toru. Článek Kim Zetterové uvozoval nadpis: „Tor Torches Online Tracking“ (Tor skoncoval s online sledováním). Přestože autorka vyjádřila vůči Toru jistou kritiku, přesto se z jejího popisu zdálo, že armáda technologii na ochranu anonymity bez dalšího předala „dvěma bostonským programátorům“ – Dingledinovi a Nicku Mathewsonovi, kteří produkt zcela přebudovali a nezávisle jej provozovali.

I když Dingledine a Mathewson možná pracovali z Bostonu, jen stěží je – nebo Tor – lze označit za nezávislé.

Když v roce 2005 Wired článek otiskl, oba platil už přinejmenším tři roky Pentagon, a ještě sedm let v tom měl pokračovat.

Continue Reading

Tor, the Best Internet Anonymity Tool the Government Ever Built

Autor: Yasha Levine

„Americká vláda prostě nemůže provozovat anonymizační síť a pak ji využívat jen pro svou potřebu. Pak by si totiž lidi pokaždé, když by se odtud někdo připojil, řekli: ‚No jo, další agent CIA,‘ pokud by tu síť využívali jen oni.“

— Roger Dingledine, spoluzakladatel sítě Tor, 2004

***

Na začátku června zveřejnil hacker Jacob Appelbaum a další dva bezpečnostní experti, zároveň s německým tiskem, senzační zprávu. Dostali se k přísně tajným dokumentům National Security Agency (NSA) a zdrojovému kódu dokazujícím, že tato sledovací agentura se zaměřila a potenciálně prolomila síť Tor, široce užívaný anonymizační nástroj, považovaný za svatý grál online anonymity.

Aktivisté za internetové soukromí i podobné organizace reagovali zděšeně. Po celé uplynulé desetiletí propagovali Tor coby problematickou, ale extrémně účinnou široce dostupnou technologii, která dokáže ochránit novináře, disidenty a „whistleblowery“ před mocnými vládami, snažícími se monitorovat jejich veškerou aktivitu. Tor byl pokládán za nejlepší existující prostředek – šlo o nedílnou součást příručky EFF „Sebeobrana před sledováním“ od Electronic Frontier Foundation (EFF). Mezi jeho přesvědčené uživatele patřili Edward Snowden a také Glenn Greenwald, podle něhož Tor „umožňuje lidem surfovat, aniž by je vlády či tajné služby mohly sledovat.“

Ale německé exposé ukázalo pravý opak: používání Toru zvýrazňuje uživatele pro totální sledování NSA, potenciálně  zaznamenává a archivuje jeho veškerou online aktivitu.

Continue Reading

Tariq Ali

Autor: Tariq Ali

V týdnu po masakru zaplavila Francii vlna morální hysterie – „Je suis Charlie“ se stalo bezmála povinností. Poselství dua Hollande/Valls znělo jasně: buď stojíte za časopisem, nebo za teroristy. Přesto se však stejně jako v roce 2001 řada lidí neřadila ani do jedné z kategorií. Patří k nim i 80letý Henri Roussel, zakladatel Hara-Kiri, titulu, pod níž vycházel Charlie Hebdo, než byl donucen své jméno změnit – francouzská vláda jej zakázala za urážky mrtvoly Charlese de Gaulla. Ve pozoruhodné eseji vydané v Nouvel Observateur poukázal Roussel na dvě významné skutečnosti. První se týkala francouzské zahraniční politiky:

„Moc se mi nelíbí, když hlava státu mluví o mrtvých jako o hrdinech. Zpravidla k tomu dochází, když pošlou občany do války a ti se nevrátí, což je ostatně i případ obětí útoku na Charlie Hebdo. Ten byl součástí války vyhlášené Francii, ale lze na něj nahlížet i prizmatem válek, do nichž se Francie zapojila sama: konfliktů, kde naše účast nebyla nutná, kde se každý den – několikrát denně – odehrávají horší zvěrstva než v Charlie Hebdo, kde naše bomby vrší mrtvé v naději, že to spasí potentáty, kteří se necítí v bezpečí a kteří nejsou o nic lepší než ti, kdo je ohrožují… Kdyby jej Obama nezadržel, šel by Hollande po Asadovi v Sýrii stejně jako Sarkozy po Kaddáfím v Libyi… s nám známými výsledky.“

Continue Reading

Yehezkel Dror

Autor: Yehezkel Dror

Mezi všemi židovskými předáky, organizacemi, komunitami i jednotlivci panuje pocit sdílené povinnosti zajistit kontinuitu židovského národa. Ale ve světě, kde dlouhodobá existence židovského státu zdaleka není garantována, imperativ přežití nevyhnutelně vyvolává nesnadné otázky, v prvé řadě: Když se přežití židovského lidu střetne s jeho morálními normami, je jeho existence možná – a má smysl?

Rád bych dokázal, že fyzické přežití musí stát na prvním místě. Bez ohledu na to, za jak morální se společnost považuje, fyzická existence musí mít přednost.

Zřetelná vnější i vnitřní nebezpečí ohrožují samotnou existenci Izraele coby židovského státu. Jeví se velmi pravděpodobně, že kolaps Izraele nebo ztráta jeho židovského charakteru by ohrozila celkové přetrvání židovského národa. Ale i při zachování Izraele nelze zapomínat na méně zjevná, ale o nic menší ohrožení dlouhodobé udržitelnosti životaschopné diaspory.

Když se požadavky přežití střetávají s jinými hodnotami, musí nastoupit reálpolitika. Od hrozby katastrofického konfliktu s islamistickým subjektem jako Írán k nezbytnosti udržet jasné vymezení linie „my“ vs. „oni“ pro omezení asimilace by měl být tento imperativ řídicí zásadou politiky.

Continue Reading

Borislav Bereza

Rozhovor Vladislava Davidzona s Boryslavem Berezou, poslancem ukrajinského parlamentu za Pravý sektor

Moje setkání s Borislavem Berezou, nově zvoleným poslancem ukrajinského parlamentu (Верховна Рада України), se odehrálo jednoho slunečného pátečního rána. Potkali jsme se u stolu s překrásným výhledem na řeku Dněpr ve třetím patře obchodního domu Sky Mall v Kyjevě. Navzdory prognózám ruské televize se pravicové a ultranacionalistické straně, která je všeobecně považována za symbol nového návratu „ukrajinského fašismu“, nepodařilo prolomit pětiprocentní hranici nutnou ke zvolení do parlamentu. Pouze dva z jejích zástupců se dostali do parlamentu, kdy byli zvoleni jako nezávislí kandidáté v jednomandátových volebních obvodech v Dněpropetrovské oblasti. Šlo o předsedu strany Dmytra Jaroše a mluvčího strany Borislava Berezy, který vedl lehce zuřivou předvolební kampaň, zaměřenou na potírání nelicencovaných barů a nelegálních heren. Jde o toho Berezu, který otevřeně hlásí ke svému židovství a který chodí do synagogy, na kterého poukazují ti, kteří nesouhlasí se stále častějším srovnáváním Pravého sektoru a neofašismu.

Setkání zprostředkoval náš společný přítel, kterého oba hluboce respektujeme, ortodoxní Žid a filmový producent z Kyjeva (pravděpodobně se jedná o Alexandra Jefimoviče Rodňanského – pozn. red. DP). Bereza je velmi vysoké a svalnaté postavy. Má široká ramena, boxerské držení těla, řídnoucí vlasy a pronikavé šedé oči. V levém uchu má diamantovou náušnici, na sobě elegantní modrý blejzr a na klopě připíchnutý znak Ukrajiny. Hovorný, mluvící bez obalu a přímo, v rychlém sledu krátkých oznamovacích vět, často nedočkavý než dokončíte větu, kdy vám skočí do řeči se svojí odpovědí až sotva popadá dech. Den před naším setkáním prohlásil do jedněch ukrajinských novin, že „Putin velice dobře chápe, že jeho současné Rusko může velice dobře následovat ve šlépějích Sovětský svaz a jeho kompletní kolaps.“

Continue Reading

Bratrská pomoc afghánskému, iráckému, ukrajinskému, (jiho)korejskému lidu

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový Prostor: O korejském vzdělávacím systému se říká, že patří k nejefektivnějším a nejlepším na světě.

Vladimír Tichonov: Záleží na tom, co myslíte efektivitou. Pokud vám jde o změnu člověka na robota schopného memorovat se spoustu matematických vzorců, pak ano, je to velmi efektivní systém. Musíte se to naučit, nebo uvidíte, zač je toho loket – když se vám například zhoršují známky, může se vám lehko stát, že vás učitel zbije. V některých městech jsou tělesné tresty zakázány, ale v jiných ne a existuje řada případů, kdy studenti na následky tělesných trestů zemřeli. Korejské děti pokládají školní docházku za mučení a mnohé se prostě bojí o život.

Jižní Korea má snad vůbec nejkompetitivnější vzdělávací systém na světě, velmi tvrdé přijímací zkoušky na univerzity, a pokud se nedostanete ne jednu ze tří nejlepších univerzit, váš život v podstatě skončil, protože nikdy nepokročíte v kariéře. Mnozí studenti tomu rozumějí, takže když zjistí, že se tam nikdy nedostanou, spáchají sebevraždu. Mluvíme přitom o stovkách lidí. Tak nevím, jestli se tomu dá říkat efektivní systém. Z tohoto hlediska byl nejspíš velmi efektivní i Stalin.

NP: Liší se to od situace v Japonsku?

VT: V zásadě je to podobné. Na univerzitě se zároveň musíte připravovat na zaměstnání, což je v Jižní Koreji extrémně složité. Podle statistik nenajde polovina absolventů univerzit během prvního roku po škole práci. Příprava na zaměstnání znamená v takové situaci mnoho věcí, které odsouvají samotné studium do pozadí. Musíte aspoň na půl roku odjet do nějaké anglicky mluvící země, musíte na to mít peníze, musíte získat certifikáty o dovednostech, které vám zlepší CV…

Korejské univerzity představují prostředí, kde se nejlépe daří konzervativně orientovaným studentům a tlak na konformitu je obrovský. Naopak, pokud jste nalevo nebo liberálové, riskujete po zbytek života nezaměstnanost. Asi si vybavíte československou zkušenost, kdy být disidentem znamenalo riskovat, že budete pravděpodobně do konce života pracovat jako noční hlídač. V tom je Jižní Korea podobná. Pokud jste příliš aktivní jako levičák, riskujete, že nezískáte nic lepšího než dočasné zaměstnání na pozici, kde není opravdu žádné CV zapotřebí. Jak říkám, je to velmi efektivní systém (smích)…

Continue Reading

Stávka dělníků v automobilce Hyundai Nošovice (oprava: Stávka dělníků v korejské automobilce Daewoo, 2001)

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový prostor: Kdy jste poprvé navštívil Koreu?

Vladimír Tichonov: Tradičně jezdili leningradští koreanisté do Severní Koreje, stejně jako ti pražští. Jenže když na konci osmdesátých let navázal Sovětský svaz diplomatické vztahy s Jižní Koreou, Severokorejci tuto možnost zcela zrušili a obvinili Sověty, že zaprodali svou duší za dolary. Což koneckonců nebylo tak daleko od pravdy (smích). Naše cesta do Severní Koreje byla zrušena, místo toho jsem dostal příležitost jet na tři měsíce do Soulu. Bylo to roku 1991 – v Evropě tehdy zcela zanikl reálný socialismus, zatímco v Jižní Koreji končila demokratická polorevoluce, která začala 1987. […] Patřil jsem mezi první sovětské studenty, a to v době, kdy měli Jihokorejci značný zájem o Evropu, protože až do roku 1990 nemohli prakticky volně cestovat.

NP: Pak jste ale žil v Jižní Koreji delší dobu…

VT: Na konci devadesátých let jsem tam pobýval tři roky. Byla to zajímavá zkušenost a vlastně úplně jiná Korea, než jakou jsem si pamatoval. Revoluce už nebyla na pořadu dne – tahle Korea zakoušela finanční krizi a byla na cestě k neoliberalizaci. Znamenalo to privatizaci všech státem vlastněných podniků a také zrušení normálních podob zaměstnanosti. Většina zaměstnanců musela přistoupit na neplnohodnotné pracovní smlouvy, dnes to je 56 %. Jde myslím o nejvyšší číslo na světě. A očekává se, že se tento počet bude zvyšovat. Lidé jsou tlačeni do extrémně dlouhé pracovní doby za velmi nízké mzdy. Byl jsem svědkem toho, jak se Jižní Korea stávala neoliberální zemí a byl to opravdu děsivý obrázek. Původně jsem si myslel, že tam strávím zbytek života, dostal jsem dokonce občanství, ale zkrátka nebylo možné získat stálou práci, tak jsem si našel zaměstnání na univerzitě v Evropě.

Continue Reading

Biskup Richard Williamson

Autor: Biskup Richard Williamson

Před dvěma měsíci oslavil ve Francii 85. narozeniny člověk, který sám sebe prohlásil za ateistu, jemuž všichni teisté pravého náboženství dluží podstatný dluh díků, protože v dnešním světě lží je profesor Robert Faurisson mocným obráncem pravdy. Pokud jde o mne, přeji si, aby mnohem více těch, kteří věří v pravého Boha, měli jeho inteligenci a poctivost při rozlišování pravdy, a jeho odvahu ji říkat.

Například, ať již je, či není historickým faktem, že bylo šest milionů obětí plynování v plynových komorách Třetí říše, prof. Faurisson trvá na tom, aby se o tom pojednávalo jako o historické otázce, která by se vyjasňovala fakty a vědeckými důkazy, a nikoliv emocemi a legislativou – co by mohlo být rozumnější? A přesto u této konkrétní otázky mnoho našich současníků nebude naslouchat rozumu. Funguje ještě jejich myšlení? Náš vřelý vděk jde tomuto profesorovi za zapojení skvělého a vědeckého myšlení do řešení historické otázky jakožto otázky historie a ne něčeho jiného.

Continue Reading

„This right here is the land of opportunity. This is America. This is my home! The show goes on!“ Jordan Belfort

Autor: Rob Eshman

„Vlk z Wall Street“ je nechutný, pornografický, duši ničící film – a proto ho musíte vidět. Musíte ho vidět – tím míním celou společnost, Židy, nás všechny osobně – a čelit otázkám, které vznáší. O penězích, bohatství i morálce. Režisér Martin Scorsese se vystavuje určitému riziku, když vypodobňuje Jordana Belforta jako sympatického padoucha. Jistě, Belfort lže, krade a šňupe závěje koksu z holých zadků, na druhou stranu však miluje svého otce, byl úspěšný a hlavně, je Leonardo DiCaprio. Generace mladých mužů teď zaplaví Wall Street, imitujíce Belforta, stejně jako předchozí generace drogových dealerů kopírovaly Al Pacina ve filmu Scarface.

Nedávám to za vinu Scorsesemu. Má geniální schopnost zkoumat nejtěžší hříchy společnosti prostřednictvím nejbarvitějších osudů jejich pachatelů. Je pravdou, že film neukazuje dopady Belfortových zločinů na jeho oběti – rodiny zničené finančními ztrátami a opletačkami se zákony – lidi, kteří byli podvedeni a přišli o veškeré úspory. Naopak, jelikož je film vyprávěn výhradně z Belfortova úhlu pohledu, Scorsese a scénárista Terence Winter se pravděpodobně domnívali, že Belfort nestrávil ani vteřinu přemýšlením nad utrpením, které způsobil – pokud se ovšem nejednalo o jeho vlastní utrpení.

Čeho však lituji je to, že se Scorsese rozhodl nezabývat skutečností, že Jordan Belfort je Žid. Ačkoli jsou některé další postavy ve filmu, například Donnie Azoff (ztvárněný Jonahem Hillem Feldsteinem), otevřeně židovské, Belfort s jeho anglosaským vzezřením a francouzsky znějícím jménem – je prostě jen Američanem… Chápu to však, pokud by tomu bylo naopak, mohlo by to dát filmu nádech antisemitské karikatury. Scorsese se prostě cítí mnohem bezpečněji, když vykresluje italskost brutálních mafiánů, než židovskost chamtivých podvodníků.

Continue Reading

Autor: Miroslav Dolejší

Dvaasedmdesát let se Československo prohlašuje politickým středem Evropy a všichni jeho prezidenti usilují o evropskou a světovou politiku. Dostává se jim mohutné podpory neevropských velmocí, v jejichž politickém zájmu Československo působí na poměry v Evropě. Sjednocovací snahy na evropském kontinentu trvají stejně dlouho jako československý stát. Otázkou však stále zůstává, jsou-li tyto tendence v korespondenci se smyslem a pojmem Evropy a má-li Československo a jeho vlády dostatečný puvoir.

Tato otázka vvolává řadu dalších: je Československo skutečně reprezentativním evropským státem ve smyslu kontinentálním a civilizačním? Má označení Evropa (mimo obvyklý nemnoho znamenající geografický pojem) nějaký vyšší duchovní smysl? Existuje-li nějaká duchovní Evropa – jaké jsou její duchovní hranice, jaká je její specifická civilizace? Jak se jeví tento evropský duch a k čemu jinému tvoří protiklad? Nebude sjednocení evropského kontinentu znamenat zánik všeho, co jeho civilizaci vytvořilo?

Přes prostorovou vzdálenost, dělící evropský a americký kontinent, nelze popírat, že tam převládá evropský duch. Rusko se po bolševické revoluci vzdálilo Evropě více než Amerika. Stejně jako bylo po velmi dlouhou dobu duchu Evropy vzdáleno Turecko, které přece z velké části do Evropy fyzicky příslušelo.

Pojem Evropy neznamená jednotu etnickou a nikdy také neznamenal jednotu duchovní. Evropa válčila mnohem více uvnitř svých hranic, než vně těchto hranic. V obou posledních světových válkách ve 20. století se spolčovaly dvě poloviny Evropy s částmi Asie a s částmi Ameriky. Pojem Evropy rovněž neznamená žádnou jednotu kulturní, i když Evropa stvořila v Americe kulturu, která se svou podstatou od evropské neliší.

Měli bychom se tedy domnívat, že pojem Evropy postrádá duchovní obsah vůbec a že, hovoříme-li o duchovní jednotě, je to představa vzbuzovaná jednotou geografickou?

Continue Reading

Autor: San

Žurnál The Conservative H. P. Lovecraft redigoval a sporadicky sám publikoval v letech 1915 až 1923. Některé příspěvky napsal sám, mnohé další však napsali jiní a nešlo jen o politické a sociální komentáře běžných denních událostí, nýbrž rovněž o poesii, krátké povídky a literární kritiky. Bez ohledu na jeho titul připomíná Lovecraftův konservativní styl jen vzdáleně to, co představuje v Americe dnes, daleko spíše šlo o kulturní obrodu – výzvu k návratu ke kořenům toho, co od počátku inspirovalo západní kulturu.

Období, během něhož byl The Conservative vydáván, se shoduje s některými nejbouřlivějšími událostmi dvacátého století, včetně první světové války a ruské revoluce. Pro Lovecrafta a jeho spřátelené autory však nebyl odpovědí pro plavbu mořem chaosu hrubý nacionalismus či socioekonomická politika, nýbrž že je možné jej pochopit jen z pozic rasy, kultury a silného smyslu pro morálku. Jako oponent demokracie i liberalismu toužil Lovecraft po návratu aristokratických hodnot dřívějších dob. Ať už čteme tyto texty jakožto doklad Lovecraftova světového názoru, nebo jako okno do doby, v níž byly napsány, The Conservative zůstává fascinujícím dokumentem.

V tomto vydání naleznete i zvláštní 20-stránkový úvod jedné z nejzajímavějších postav současné britské literární scény, Alexe Kurtagiće – autora pozoruhodného antiutopického románu Mister –, a to v kontextu Lovecraftova života i kariéry.

Continue Reading

Autor: Bohuslav Brouk

Je zajisté nepochybné, že každá rasa, jakož i kaž­dý národ je nadán větší nebo menší měrou oso­bitými povahovými rysy neboli, jinak řečeno, že vesměs všichni příslušníci jedné a téže rasy, re­spektive národa, mají po méně nebo více čet­nějších stránkách jednotný osobitý charakter, jímž se odlišují od příslušníků jiných ras a národů. Ovšem právě tak jako povahová individualita jed­notlivých lidí, tak i osobitá povaha jednotlivých ras nebo národů není v podstatě nikterak biolo­gicky podmíněna. Hledat kořeny povahové, du­ševní individuality té nebo oné rasy, respektive národa, v tělesné konstituci je apriori marné a mylné. To, co určuje v hrubých rysech jednotný du­ševní charakter jednotlivých ras a národů, není to­tiž jedna a táž „krev“, nýbrž v zásadě jednotné ži­votní poměry, v nichž se příslušníci jedné a téže rasy nebo národa vyvíjejí.

Psychogenetický, na tělesné konstituci nezávislý zrod rasové nebo národní povahy lze si velmi dobře objasnit třeba analýzou židovství, analýzou osobitého ducha Židů. Židovský duch, specifický osobní duševní charakter Židů, není totiž pouhým tendenčním výmyslem antisemitů, i když nelze zapřít, že zavilí nepřátelé Židů připisují jim mnohé povahové vlastnosti zcela neprávem a namnoze čistě ze zlomyslnosti a z nekalých úmyslů. Osobitý charakter židovský není ani zdaleka tak pregnantní, jak se nám snaží vštípit třeba němečtí rasisté a jejich odchovanci, avšak přes to přese všechno jsme nesporně oprávněni mluvit o židovském duchu, o svébytné povaze Židů. […]

Continue Reading

Autor: Vernor Vinge

Co je to Singularita?

Do třiceti let budeme mít technické prostředky, abychom vytvořili nadlidskou inteligenci. Krátce poté skončí lidská éra. Je možno tomuto vývoji zabránit? Pokud ne, můžeme řídit běh událostí tak, abychom dokázali přežít? Úvaha se zabývá těmito otázkami a přináší možné odpovědi (i některá další nebezpečí).

Ústředním rysem tohoto století je zrychlování technického rozvoje. V tomto článku dovozuji, že jsme na pokraji změny srovnatelné s objevením člověka na Zemi. Vlastní příčinou této změny je to, že v brzké době vytvoříme bytosti [Pozn. překl.: V originále se mluví o „entitách“. Protože v češtině je slovo „entita“ mnohem méně běžné a pociťuji je jako termín se silně filozofickým podtextem, překládám raději jako „bytost“.] s inteligencí vyšší než je lidská. Tohoto průlomu může věda dosáhnout více způsoby (a to je další důvod, proč si můžeme být jisti, že k tomu dojde).

* Mohou být vyvinuty počítače, které budou mít vědomí a nadlidskou inteligenci. (Doposud je sporné, zda můžeme vytvořit strojový ekvivalent člověka. Pokud však odpověď zní „ano“, lze sotva pochybovat o tom, že krátce poté mohou být vytvořeny bytosti inteligentnější.)
* Rozsáhlé počítačové sítě (a jejich uživatelé) se mohou „probudit“ coby bytosti s nadlidskou inteligencí.
* Propojení (interfejs) člověka s počítačem se může stát tak těsným, že uživatele bude možno považovat za tvory s nadlidskou inteligencí.
* Biologie může poskytnout prostředky pro zvýšení přirozené lidské inteligence.

První tři možnosti zásadně závisí na zdokonalení hardwaru počítačů. Rozvoj v této oblasti sleduje v posledních desetiletích stabilní křivku [17]. Na základě tohoto trendu věřím, že k vytvoření inteligence vyšší, než je lidská, dojde v průběhu následujících třiceti let. (Charles Platt [20] poukázal na to, že nadšenci pro umělou inteligenci – AI – vyslovují taková tvrzení už třicet let. Abych časové zařazení upřesnil, budu konkrétnější: Budu překvapen, stane-li se to před rokem 2005 nebo po roce 2030.)

Jaké bude mít tato událost důsledky? Až se nadlidská inteligence stane hybnou silou rozvoje, bude tento rozvoj mnohem rychlejší. Není vlastně žádný důvod, proč by tento rozvoj nevedl v ještě kratší době k vytvoření ještě inteligentnějších bytostí. Nejlepší analogie, která mě napadá, je evoluce v minulosti: Zvířata se mohou přizpůsobit problémům a dělat vynálezy, ale často ne rychleji, než pracuje přirozený výběr – v případě přirozeného výběru je svět svým vlastním simulátorem. My lidé jsme schopni obsáhnout svět a ve své hlavě analyzovat „co se stane když…“; mnoho problémů jsme schopni vyřešit tisíckrát rychleji než přirozený vývoj. Vytvoříme-li nyní prostředky, které budou takové simulace provádět mnohem rychleji, dostáváme se do režimu, který se od naší lidské minulosti bude lišit stejně jako my lidé od zvířat.

Continue Reading

Autor: Orkyniosdrymos

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Continue Reading

Vzhledem k nedávno publikovanému Sociologickému minimu publikujeme krátkou úvahu, která vyšla na stránkách Leidarstjarna. Úvaha se dá považovat příspěvěk k diskusi o strategii identitárního hnutí a za vyjádření (radikálně) tradicionalistického postoje k (revolučnímu) aktivismu.

Představa, že revoluci lze uskutečnit pomocí aktivismu ve smyslu lepení nálepek na kandelábry, útoků, rozdávání letáků, potravin apod. je velmi zakořeněna, dokonce i v „revolučních kruzích“. Tuto představu nebudeme hodnotit, uvedeme pouze některé argumenty pro základní orientaci:

1 – V souladu se stupni hierarchie spiritus – anima – corpus je každá revoluce v první řadě revolucí ducha (spiritus). Anima a corpus jsou duchu podřízeny. Z toho důvodu:

2 – Revoluce není jen suma přímých akcí. A proto také:

3 – Budování profánních organizací bez vyššího jednotícího (duchovního) principu  nikdy nemělo vyšší význam a tím ani dlouhé trvání.

Continue Reading

Islám není jen posledním systémem Tradice, je také nejobsáhlejším, neboť v sobě zahrnuje vše předchozí a stojí společně s prapůvodní védantou nejblíže ideji integrální tradice. Jeho cílem je stát se „archou Tradice“. Evola neřekl nikdy nic proti islámu, jehož bojového a mužského ducha obdivoval. Ale považoval jej chybně pouze za semitskému duchu přizpůsobenou formu. To je pravdou pouze v jeho historickém a regionálním výrazu, v Persii jej prodchl iránsko-árijský duch, jak ukazuje například solární metafyzika Suhravardího a súfistické školy Išraq. V Turecku turánský duch (z části i v Maďarsku) ve spojení s dědictvím Byzance. To vše, aniž by muselo dojít k jeho zfalšování. Lze mluvit i o mughalské kultuře, o schopnosti islámu zvednout i černé africké kmeny na vyšší úroveň, než se to kdy podařilo křesťanství. Krátce: Není důvod, aby islám nemohl pro moderní Evropany představovat také alternativu k modernímu světu. To není jen plytké tvrzení, má metafyzický základ: neosobnost islámského pojmu Boha, jeho ryze monoteistická forma, která odmítá jeho jakékoliv vypodobnění, a rovněž nepřítomnost kněžského stavu (která je vázána na zosobněného Boha).

Continue Reading