Obětování bílého muže černými, nástěnná malba č. 145 v tzv. Chrámu válečníků v Chichén Itzá

Autor: Mars Ultor

Kdysi upoutala moji pozornost jakási „aztécká freska“, na níž podle bulvárního titulku „dva černoši obětují bohům vikinského mořeplavce“.

Jedná se ve skutečnosti o pečlivou rekonstrukci nástěnné malby z druhého svazku archeologické publikace The Temple of the Warriors at Chichen Itzá (Chrám válečníků v Chichén Itzá) z roku 1931, jejíž hlavním autorem je archeolog Earl H. Morris. Podrobně zdokumentoval nástěnné malby tzv. Chrámu válečníků v pravděpodobně toltécké či májské lokalitě v Chichén Itzá v Mexiku; v tomto případě jde o nástěnnou malbu č. 145 znázorňující obětování poražených světlovlasých lidí černými či modrými válečníky.

Je pozoruhodné, že malby, reliéfy i sochy jsou celkem naturalisticky vypodobněné, takže je obvykle možné rozlišit tělový nátěr (obrazce) od fyzických rysů. V Chrámu válečníků převládají zobrazené postavy žlutých a rudých mužů s orlími nosy, několik figur zobrazuje černé (podle mého názoru spíše modré), konvenčně vyzbrojené válečníky, a zcela výjimečná série maleb zobrazuje vyvraždění jakýchsi bílých lidí.

Silně poškozené malby č. 146 a 147 znázorňují lodní přepadení, kdy černí válečníci vítězí nad světlým lidem s dlouhými žlutými vlasy. Další zlomky opadané ze zdi zobrazují detaily bojových scén. Světlovlasí lidé jsou přepadeni, snaží se zachránit před černými válečníky, jsou ale zajati a následně obětováni.

Detaily světlovlasých mužů v lodní bitvě, malba č. 147

Zajatí světlovlasí lidé, malba č. 147

E. H. Morris rozlišil podle fyziognomie obličeje několik typů. Toltékové jsou vypodobněni s jistou naivitou a nevinností v obličeji, Májové jsou zobrazeni jako nadřazená rasa s ostrými rysy a pevným klidem v obličeji, výjimečně se objevují také postavy černochů. Zdá se, že bílí zajatci mají deformované lebky podobně jako Májové, ale příslušnost k májské rase je vzhledem k jejich světlé komplexi nepravděpodobná. (Morris 1931, 443 n.)

Typické obličejové profily v Chichén Itzá podle Harrise: a, b – „Toltékové“; c, d, – Májové; zcela vpravo obličej s negroidními rysy

Karikované obličeje bílých zajatců v Chrámu bojovníků; a, b, c – úsek 15; d – úsek 34, e – úsek 20

Nástěnná malba č. 139 – odvádění bílých zajatců…

Sloup č. 9 v severozápadním sloupořadí Chrámu válečníků – žlutá, červená a modrá / černá postava

Kdoví jací lidé vlastně vytvořili ony vyspělé civilizace latinské Ameriky? Možná, že jednou budou asijskými „conquistadory“ objeveny uprostřed hercynského hvozdu ruiny Německa a Francie obývané potetovanými a opiercingovanými tmavými divochy, uchovávajícími ještě polozapomenutou vzpomínku na vousaté bílé polobohy, kteří kdysi těmi velkými kameny dovedli pohybovat.

Literatura:

E. H. Morris, The Temple of the Warriorsat Chichen Itzá, Yucatan, Volume 1, 1931.

E. H. Morris, The Temple of the Warriorsat Chichen Itzá, Yucatan, Volume 2, 1931.

Poznámka DP:

K přítomnosti Vikingů v předkolumbovské Americe napsal řadu knih Jacques de Mahieu, Des Sonnengottes große Reise (Tübingen: Grabert, 1972) je jen první z nich. Autor se drží konvenčního datování, výklady jsou zajímavé, i když pro nezaujatého laika ne zcela přesvědčivé.

Kdo čítával etnografické cestopisy Miroslava Stingla ví, že jména indiánských božstev Virakoča, Bočika, Quetzalcoatl-Kukulkán jsou spjata s legendami o bílých vousáčích, obrech, kteří předkům Inků, Aztéků, Mayů, jakož i indiánům z jiných latinskoamerických kmenů, přinesli poznání a slíbili, že „jednou se vrátí“. (Z čehož prý pak zprvu těžili zarostlí bílí conquistadoři, statečně se pečící ve svých zářících pancéřích, na koních a s hromovými holemi.) A mezi paracaskými mumiemi byl opravdu „objeven muž, jehož tvář zdobil dlouhý, mocný plnovous – přitom indiánům vousy skoro nerostou,“ píše Stingl v Uctívačích hvězd. Avšak světlovlasí z mayského Chrámu válečníků  jsou všichni zcela bezvousí! Ovšem mezi mumiemi vznešených z Paracasu, „města mrtvých“, jsou i takoví, což zas bývá vysvětlováno např. změnou pigmentace za zvláštních podmínek.

Obecně se zprávy o přítomnosti bílých v předkolumbovské Americe množí, posoudit relevanci, rozeznat objevy od „objevů“, je však pro laika skoro nemožné. I ty nejznámější, jako je „Muž z Kennewicku“, jsou „přehodnocovány“ (ovšemže „vědecky“), popř. pak ignorovány, což zas uvolňuje prostor nejrůznějším fantastům.

Rozhodně však lze říci, že prostý „příběh“ o pravěké vlně osídlování Ameriky přes zamrzlou Beringovu úžinu má již tolik trhlin (hodně přes 12 tisíc let staré chilské Monte Verde!), že jej pohromadě drží jen vazby školních učebnic. Neboť i naučně populární National Geographic z října 1997 konstatuje: „Also, linguists and geneticists have pointed out that Native Americans are too rich in languages and genetic diversity to have had common ancestry only 12,000 years ago.“