Radu Gyr, v pozadí legionářský Zelený dům (1937), který přetrval komunistický režim a zbořen byl až developerem… Jak moc se nepodobá „drsným“ hrdinům z akčních filmů. A přitom, kdo z jejich představitelů by asi unesl to, co tento obrýlený mladíček…

Autor: Karel Veliký

Devadesát let stará úvaha rumunského autora o podivné nedotknutelnosti toho, čemu se dodnes otevřeně a s hrdostí říká „Literatura jako zbraň“, viz Revolver revue…

Jakožto znalec pařížské bohémy Radu Gyr kritizuje osobnosti, u nejobecnějšího publika vnímané jako nezpochybnitelné veličiny francouzské literatury, a poukazuje na rozkladný vliv jejich působení, suverénně přetrvávajícího i v režimu „Dieu, famille, patrie“ (rozuměj: Vichy, za Národní revoluce), ba v Němci obsazené Paříži (včetně potlesku německých důstojníků Mouchám, Sartrově „odbojářské“ divadelní hře).

Zmiňuje jména jako André Breton (který stál za „buřičským hnutím“ zvaným surrealismus), Romain Rolland („melodickými frázemi hlásající humanitní ideje“), Louis Aragon, George Sadoul, Anatole France, Henri Guilbeaux, a další „trockisty a komunisty“. Jejich dopady na francouzské myšlení Gyr připodobňuje k rozkladnému působení Remarqua v Německu. Píše o zatuchlém duchu meziválečné umělecké scény („Uveďme jen salon paní Ménard-Dorianové, v němž se z chorobného zápalu několika Židů, ruských revolucionářů a básníků propadlých omamným jedům zrodila Liga pro lidská práva“), opovrhuje surrealismem („surrealistická škola nemálo přispěla k založení protifašistické ligy“), dadaismem („jenž vznikl roku 1916 v Curychu jako duchovní dítko hrstky židovských emigrantů a revolucionářských umělců pod vedením Tristana Tzary, jenž po válce opustil Kabaret Voltaire v Curychu a vystěhoval se do Paříže, kam jej následovaly ostatní humanitářské a mezinárodní proudy“ – s veškerou tou „oplzlou literaturou“, od bulváru po rádoby velké romány).

Za všechny jeden odstavec, psaný jakoby včera:

Takovou literaturou – ať se projevovala jakkoli: veřejně protinárodně svými pacifistickými, humanitářskými a mezinárodními tendencemi, bolševicky svým hlásáním historického materialismu, nemravně zerotisováním celého vědomí a zničením všech mravních hodnot, nebo jen protilidově, odloučením umělce od živého národa – byly vyvolány strašlivé účinky. Tato literatura naplnila duši národa skepsí, otřásla vírou v národ, a udusila lásku k vlasti. Prohloubila nedostatek idealismu, a posílila názor, že všechno vlastenecké cítění je zastaralé a směšné. Zasela do duší stud za vlastenecké cítění, vyvolala strach, že bude člověk pro víru v národ považován za nemoderního. Konečně posílila sklon k osamocenosti, jenž vedl k tomu, že se Francouz už necítil příslušníkem svého národa, nýbrž světoobčanem. Tato literatura vtiskla celé společnosti pečeť rozkladu, únavy a sklíčenosti a hnala ji do zábavy, neřesti a k omamným jedům. Učinila mládež předčasně nemocnou a starou, namlouvajíc jí, že má příliš komplikovanou, příliš rafinovanou a příliš unavenou duši, než aby byla schopna jít ještě za nějakým ideálem. Zkrátka: podkopala a otrávila vlast. Dnes, ve chvíli, kdy uzdravující se Francie maršála Pétaina pohlíží bolestně na svou chorou minulost a odsuzuje ji, žije tato jedovatá literatura vesele dále a nikdo ji netrestá za to, že měla svůj podíl na rozvrácení francouzské morálky a zhroucení francouzského státu.

Úvaha rumunského básníka, esejisty, dramatika a novináře vyšla v roce 1943 v bukurešťském listu Gandirea. Citováno dle: Výběr, Zlín 9/1943.

Sto tisíckrát křičené „Ať žije Pétain!“ nemá cenu ani jediného tichého „Pryč s Židáky!“ Trochu odvahy, krucifix: (…) samá zábava! nezajímavé plácání! zaprášené cetky, na sto honů přebité dnešními kataklyzmaty! (…) Vidíte, jak daleko jsme od pravdy… „Ohromní vykrucovači“, „zpětnomyšlenkáři“, „malí vykrucovači“, „po-prorokové“, „vyhýbači“… Mám toho po krk! Taková sebranka! Taková banda akrobatů! Darebáci! Všichni pracují na plné obrátky! (…) Chtěl bych, aby nám řekli tak trochu všechno, co si myslí o židovské otázce! Byli bychom šťastní, jásali bychom! Na mou duši, kdo nejedná, není upřímný! Ach! Je třeba zaujmout stanovisko! Už dnes, nikoli až zítra! Všichni, kdo ve Francii drží pero, pro jeviště, film, povídačky, by měli okamžitě, stejně jako ti v lóžích…, splnit svou povinnost. Ať to platí pro všechny! Zkompromitujme se! Samozřejmě naprosto svobodně, spontánně, zahnáni do kouta. Bez jakéhokoli nátlaku. A konečně budeme vědět, s kým máme tu čest! Křestní list není všechno! Vyznání svého přesvědčení, jednoznačně, černé na bílém. Jsou Židé zodpovědní za válku, nebo ne? Odpovězte černé na bílém, vy akrobatičtí spisovatelé. Kdo je tam? Kdo je tam?

…táže se z „třetí pozice“ zoufalý Louis-Ferdinand Céline v otevřeném dopisu nadepsaném „Akt víry“ pro Châteaubriantův list La Gerbe (Svazek) 13. února 1941, tedy více jak půl roku po vyhlášení Národní revoluce… Aby 30. října téhož roku v listu L’Appel konstatoval:

Už mě unavuje omílat židovskou otázku. Myslím, že tři zásadní knihy stačí. (…) Ale ostatní? Všichni ti ostatní spisovatelé? Celé roky jsem chtěl vědět, co si myslí Duhamel, Monzie, Bergery, Montherlant, Colette, Mauriac, Châteaubriant, Bordeaux, Guitry, Déat, Luchaire, Drieu, Morand atd. Laval? Girardoux? To ticho! Jsou to kurva rasisti nebo ne?… schvalují nebo neschvalují norimberské zákony? Tohohle pověstného zakopaného psa předkládám všem vašim kolegům už rok. Nejsem to já, kdo potřebuje pobízet. Řekl jsem už všechno a ostatní dál neříkají nic…

O surrealismu coby „potratu krásných umění“ zasvěceně Pierre Drieu La Rochelle ve svém klíčovém románu Gilles, Breton tam vystupuje jako Cäel, Aragon coby Cyril Galand, Elsa „Trioletka“, jeho žena, jako Rebecca atd. Naopak řadu Drieuových rysů má Aurelián („Zlatan“) z Aragonova stejnojmenného románu. Ti dva bývali přáteli, opájeli se společně literaturou, koktejly a ženami –  ve „zlatých“ dvacátých: „Po první světové válce, po Verdunu, kde každodenně přinášeli bohům války osmdesát tisíc lidských obětí (na obou stranách) svět takové evangelium individuální svobody potřeboval jako sůl,“ poznamenává Eduard Limonov (Posvátná monstra, s. 110). Avšak třicátá je nesmiřitelně rozdělila, neboť Aragon zamířil hodně doleva, tam, kde prý „zítra znamená již včera“, kdežto několikrát raněný veterán Drieu mezi marxismem a liberalismem, těmito dvěma progresivistickými krajnostmi, vykročil  rozhodně středem – k fašistickému romantismu…

Poznámka redakce:

Radu Gyr (také Radu Ștefan Demetrescu), od jehož narození uplynulo letos 120 a od úmrtí 50 let, patří k předním osobnostem legionářského hnutí a byl také jedním z jeho velitelů (členem jeho „hnízda“, jak se nazývaly legionářské skupiny, cuib,  byl i Mircea Eliade!). V roce 1940 se stal generálním ředitelem rumunských divadel. Stál za vznikem bukurešťského Židovského divadla (Teatrul Barașeum), vyhrazeného pro židovské autory, režiséry a herce. Zřízení této scény bylo součástí snahy omezit židovský vliv na rumunskou kulturu (vlastní, výhradně židovské divadlo, jako takové jediné v Evropě, zároveň znamenalo, že Židé nemohli působit na žádné jiné scéně v zemi). Gyr je také autorem textu neoficiální legionářské hymny „Svatá mládež legionářská“, a opakovaně získal ceny Rumunské společnosti spisovatelů, ústavu pro literaturu nebo rumunské akademie.

„Svatá mládež legionářská“

Politickým vězněm se stal, jakmile Železná garda prohrála boj o moc s Antonescem („každopádně srdcem jsem na jejich straně,“ poznamenává si 24. 1. 1941 dr. Goebbels do deníku: generál zaručoval Říši stabilitu pro válečnou produkci), a zůstal jím s malými přestávkami po celý zbytek života. Byl žalářován monarchistickým i bolševickým Rumunskem. Při tom se ještě stačil zúčastnit bojů na východní frontě, kde byl těžce raněn. V komunistických lágrech strávil celkem 16 let, propuštěn byl již jako prakticky umírající člověk, a krátce nato zemřel.

Léta trestu si odpykával s těžkými řetězy na nohou, nebo v malé kobce, stojíc či ležíc ve studené vodě, pokrývající podlahu. Byla mu cíleně odpírána lékařská péče. Za hladu, zimy, mučení, neustále tváří v tvář smrti, ani ve vězení nepřestal skládat básně. Při tom používal nejrůznější metody „psaní“: třeba kousky mýdla nebo skla, na které foukal deratizační prášek a do něj slova vyškrabával třískou.

„Jednoho dne se vrátíme“ zpívá se v písni, jejíž slova napsal Radu Gyr

Vzpomínka na jednoho z oněch podivně zářných Rumunů (namátkou: již zmíněný Eliade, dále Emil Cioran a jeho: „Rumunsko se musí nadchnout pro fanatismus … nelze milovat jiné než to v deliriu“, Nae Ionescu, Constantin Noica, Vintilă Horia, Horia Sima, Jean Pârvulescu, Stéphane Lupasco; o Kapitánovi nemluvě) vede k zamyšlení: Jak strašlivé je slýchat právě Czechs alias bohémienne pohrdlivě mluvit o Rumunech!  A ještě horší je, jak naši leví umělci prováděli bizarní potraty ještě několik desetiletí po tom francouzském. Trefně o tom Éric Rohmer, režisér takových filmových skvostů jakými jsou Markýza z O či Percival Galský, na téma malby:

„U Picassa se mi osobně líbí jeho téměř klasický smysl pro kompozici, jeho harmonie, múzičnost. Ta chybí všem jeho následovníkům či napodobitelům. V dalším vývoji malířství vznikly věci vysloveně politováníhodné, narážím na ně nejen ve Francii. Vzpomínám si na návštěvu jakéhosi muzea v Praze, kde stála jedna zrůdnost vedle druhé a uprostřed něco, co člověku dovolilo se povznést: portrét od Cézanna. Prostě pravé malířství – a zbytek k ničemu.“