Článek Ernsta Niekische „Naše stanovisko“, v originále publikovaný v roce 1926 v časopise Wiederstand pod názvem „Unser Standort“, patří mezi zásadní texty tzv. německé konzervativní revoluce. Odráží autorovu fascinaci totalitarismem a bolševickým Ruskem, nikoli jeho ideologií, nýbrž syntézou národních a socialistických prvků. Tento postoj, jakkoli to dnes může znít neuvěřitelně a protikladně, byl ve své době po určitý čas byl charakteristický nejen pro mnohé levicové, ale i pravicové (Ernst Jünger) intelektuály.

Pomluvy vůči časopisu Wiederstand jsou cíleny tak, aby jejich zpětný účinek dopadal na dělnické masy – údajně pěstuje „nacionalistické zpátečnictví“ v podvědomí pracující třídy a pomáhá tak vítězství společenské reakce a buržoazie. Co jiného jsme mohli čekat? Reference o nás jsou vytvářeny s absolutní jistotou na základě terminologických podobností, třebaže jejich tvůrci nenabídli žádný důkaz těchto svých tvrzení.

My, říkají o nás, jsme si měli vypůjčit termíny, běžně používané reakcí. To ovšem není pravda, i kdyby určité terminologické podobnosti byly aktuální, nemohou být využity, neboť nám nejde o nic jiného, než o životní potřeby německého národa. Ovšem, předpokládáme, že ti, kteří rozdíl v terminologických nuancích pochopili, teď usilují o to, abychom pochopeni nebyli a nadále mlží. Oni nechtějí poznat skutečnou podstatu těch tendencí, dávajících charakter našemu stanovisku. Jsme plně zakořeněni na vitálních, revolučních pozicích a cítíme se všemi pracujícími Německa – jejich potřeby a jejich pudy jsou i našimi.

My nechceme svést národ na scestí, nechceme jej zradit; jsme jedno tělo, jedna krev, naše myšlenky, pocity a touhy vychází z pozadí jeho bytí a aktuálních potřeb. To podstatné co nás trápí a hluboce poznamenává naše životy každý den je břemeno nečestných a nespravedlivých válečných reparací, způsobených listopadovou katastrofou. Nyní před Němci stojí velká výzva; musíme naplnit právo národního sebeurčení a zachovat naší pracující třídu. To pochopí pouze ti, kdo jsou více, než pouzí pisálci. Ti jsou totiž zaneprázdněni svými teoretickými články.

Jsme zcela ospravedlněni hovořit za německé pracující. Národ je utlačený a závislý, otročí pro cizí a žije doslova z ruky do huby. Žijeme v historickém momentu, kdy Dělník, zosobnění práce jako takové, má navíc nacionální misi, kterou musí splnit: bojuje proti absolutnímu sociálnímu útlaku vítězných států Versailleské smlouvy, povstává proti řetězům, kterými byl náš národ spoután. Odlišuje se tak od sociální demokracie, která se povýšila do role „osvoboditele pracující třídy“, ale přitom nic nedělá proti společenským důsledkům politiky souhlasu s požadavky Versailles? Sociální demokrat nevěří, že dělnická třída se dnes stává zápalným knotem vědomím rovnocennosti mezi sociálním a národním bojem, a která se tak stane podstatnou, vehementní a živoucí progresivní silou, že žádný stranický funkcionář nebude schopný ji kontrolovat a žádný vykořeněný pisálek nad ní teoretizovat.

Proto tedy to ticho při otázce národní výzvy! Proto, chce-li dělnický odpor svrhnout jařmo sociálního útlaku, musí se bezpodmínečně zahalit do národních barev, jinak bude dělník neustále snášet sociální jařmo a spoutávání sebe sama. Odmítáme všechna balamucení pracující třídy – to je to, co nás charakterizuje. Nikdo nás nemůže obvinit z toho, že děláme cokoli proti existenci pracujících jako takových a proti jejich bytí!

Dělníkova voboda je přesně to, co my chceme, ať si pánové Briand s Chamberlainem klidně svými nosy. Pro nás, na rozdíl od mnoha sociálně-demokratických spisovatelů, je svoboda německého dělníka více než vlastní prospěch a úlitby od Brianda s Chamberlainem. Aktivizovat a volat do boje a přitom být zaopatřeni těmito pány, to skutečně není podstata socialismu a něco takového se nám z duše protiví.

To je proč máme daleko k tomu, být nacionálními socialisty v běžném slova smyslu. Oni jsou podobně jako sociální demokraté, vedeni téměř výlučně omezeným pohledem domácí politiky. Oni příliš myslí na „popravu listopadových zločinců“, v jejich úmyslech příliš převládá nenávist, pomsta a odveta. Tito lidé nemyslí na to, jak se sjednotit s cílem politického zesílení německého národa. My jsme méně destruktivní a méně negativističtí. Přijímáme všechno, co zvyšuje sílu a prestiž Německa a jeho obyvatel, naše jednání je silně podřízeno otázce, jak bychom se mohli dostat opět na mocenský vrchol. Ti, kdož chtějí věšet „listopadové zločince“, potom budou nepochybně chtít nechat Francouze jít. Oni budou sotva mít dostačující sílu k tomu, později v Porúří nastolit spravedlnost a dát každému, co si zaslouží.

O autorovi:

Ernst Niekisch vou kariéru začal jako komunistický vůdce Bavorské republiky rad z let 1918-1919, jež však byla poražena jednotkami Freikorps. Niekisch byl zklamán absencí historické vize u vůdčího bolševického tria v revolučním Mnichově (Lewin, Levine, Axelrod). Rozvinul eurasijskou vizi postavenou na alianci mezi Sovětským svazem, Německem, Indií a Čínou. Ideální osobou, jež měla být lidským motorem této aliance, se měl stát rolník jakožto protiklad k západnímu měšťákovi; zde je patrná určitá paralela s Mao Ce Tungem. V denících, jež Niekisch vydával lze rovněž vypozorovat německé tendence podporovat protibritská či protifrancouzska hnutí v koloniích. (Irsko proti Anglii, Vlámsko proti frankofonnímu zbytku Belgie, indičtí nacionalisté proti Británii,atd.)

Niekisch byl sice antisemita a podporoval zavedení totalitního státu, režim Adolfa Hitlera však byl pro něj málo socialistický a inspiraci hledal spíše u Stalina. Po nějaké době strávené v ilegalitě byl roku 1937 zatčen a v soudním procesu odsouzen za „velezradu“ k doživotnímu trestu. Na svobodu se dostal až v roce 1945, úplně slepý. Po válce se stal ortodoxním marxistou a až do roku 1953 vyučoval sociologii na Humboldtově univerzitě ve Východním Německu. Po rozdrcení dělnických nepokojů odešel do Západního Berlína, kde také zemřel. (Metapedia CZ)

Zpracováno s pomocí sborníku The Weimar Republic Sourcebook.