Tomislav Sunić – Evropská nová pravice (Sol Noctis, 2019)

Autor: Alain de Benoist

V roce 1990, kdy myšlenkový směr známý jako „Evropská Nová pravice“ (ENP) oslavil své 21. narozeniny, vydal můj chorvatský přítel Tomislav Sunić první anglickou edici své knihy o Nové pravici. Původně ji napsal jako doktorskou dizertaci, již o dva roky dříve obhájil na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. 1] Díky svým skvělým znalostem francouzštiny ze studií na univerzitě v Záhřebu byl Sunić dobře vybaven pro bádání v materii tehdy nové evropské Nové pravice, navíc měl možnost studovat díla autorů tohoto proudu v originále. Na rozdíl od řady komentátorů, kteří reprodukovali informace získané o Nové pravici z doslechu a sekundárních zdrojů, tak projevil schopnost i ochotu jít přímo k jádru věci. Od zmíněných „odborníků“ se odlišoval také tím, že k Nové pravici přistupoval do značné míry sympaticky.

Tyto sympatie však samozřejmě ještě nebyly zárukou zajímavé knihy – tou jí činí především její průkopnický charakter. Do konce 80. let už pochopitelně na téma ENP vyšlo několik knih (a řada článků v odborném tisku), skoro všechny však francouzsky. Sunićova knížka tak byla spolu s počiny italských autorů první zahraniční publikací. Představit historii a ústřední myšlenky Nové pravice čtenářům, kteří o ní nikdy předtím neslyšeli, není nic jednoduchého. Sunić však díky svým znalostem, nadání syntetizovat ideje a také pochopení pro své čtenáře v tomto ošidném úkolu rozhodně uspěl.

Sunićova kniha byla napsaná v angličtině, protože ji autor sepisoval ve Spojených státech – zemi, již dobře poznal a hleděl na ni poměrně kritickým okem (jak ukazuje jeho nejnovější dílo Homo Americanus.) 2] Při své snaze oslovit anglicky mluvící prostředí stál však Sunić před problémy italským, španělským nebo německým autorům naprosto neznámými.

Tím prvním je obecný nezájem o intelektuální debatu v anglosaském prostředí. Angličané, a tím spíše pak Američané, se rádi označují za „pragmatiky“. Ve filozofii se to projevuje náklonností k empiricismu a pozitivismu – nebo přímo analytické filozofii. Ve své žízni po „faktech“ však často zapomínají, že fakta nelze oddělit od hermeneutiky, tedy interpretačního rámce. Slavné Humeovo dělení na faktické soudy a hodnotové soudy (indikativ a imperativ, co je a co by mělo být) má totiž jen relativní hodnotu. Politická teorie se pak až na pár výjimek omezuje na praktické úvahy určující program vládnoucí třídy. To vysvětluje americkou nechuť k intelektuálům, kteří se zde proto na rozdíl od jiných zemí, typicky třeba Francie, nikdy netěšili postavení morálních arbitrů.

Další překážkou je ovšem i samotné označení „Nová pravice“. Anglická i americká „Nová pravice“ už totiž existují, k ENP však mají skutečně daleko a představují vlastně spíše její protipól: spojením náboženského fundamentalismu, atlanticismu, „westernismu“, obranou kapitalismu a podporou tržní ideologie tyto Nové pravice skutečně ztělesňují vše, co naše hnutí radikálně kritizuje. Příznivci těchto Nových pravic, které by jinak mohla Sunićova kniha zajímat, tak jistě museli být zklamaní.

Bez ohledu na všechna možná nedorozumění, jež může toto pojmenování vyvolávat (ještě se k tomu vrátím), muselo být nesmírně obtížné nalézt na druhém břehu Atlantiku ekvivalent ENP. Americká „pravice“ totiž v zásadě sestává ze dvou hlavních proudů: mainstreamového, umírněného a středostavovského, ztělesněného „konzervativními“ kruhy (které se samy následně dělí na četné kliky a frakce), jehož největším zájmem je podpora kapitalismu, tedy ekonomického systému, který se projevuje likvidací všeho, co by měli chtít konzervativci zachovat.

Na druhé straně pak působí radikální menšina v podobě extrémistických, rasově smýšlejících skupinek, jejichž ideologii lze v zásadě nazvat směsicí nacionalismu a xenofobie. Nová pravice nejen že se s žádnou z těchto pravicových klik neztotožňuje, dokonce vytrvale vystupuje proti jejich zásadám a výchozím předpokladům.

Nejasnostem nahrává i nomenklatura. Dám vám příklad: ENP v ideové sféře vytrvale cílí na liberalismus jako na jednoho ze svých úhlavních nepřátel. Obsah pojmu „liberál“ se však v západní Evropě a ve Spojených státech zásadně liší.

V Americe je „liberálem“ člověk nalevo od politického středu a zastánce státního přerozdělování. V oblasti sociálních pravidel a morálky bývá velmi libertinský a obvykle patří k halasným zastáncům ideologie lidských práv. Ve Francii těmto lidem říkáme „progresivci“.

Oproti tomu v Evropě se za liberály označují v prvé řadě stoupenci individualismu a volného trhu, odpůrci rozbujelého státu a také příznivci Ameriky. Pokud by měl Francouz jmenovat známého liberálního politika, jistě by bez váhání uvedl Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherovou. Čemu tak my říkáme „liberální“, do značné míry odpovídá americké definici „konzervatismu“ – tedy opaku „liberála“!

Tento rozdíl má historické kořeny: Američané se přidržují původního významu slova „liberalismus“, které při svém zrodu v 18. století ve skutečnosti označovalo „levicový“ proud myšlení, hlavního dědice osvícenské filozofie. V Evropě naopak liberály vzestup socialismu a komunismu postupně vytlačil na pravici, až se koncem 19. století začali sami liberálové čím dál více ztotožňovat s konzervativní buržoazií (ve Francii někdy označovanou jako „orléanisté“). Snadno si tak dokážeme představit odpor, jaké kniha představující „antiliberální“ myšlenkový proud může v Americe vyvolat – a jaké falešné spojence zde může přilákat.

A konečně – kritika USA a globální amerikanizace coby důsledku postupného rozšiřování americké hegemonie, jenž patří k hlavním tématům ENP, jen stěží může oslovit větší počet Američanů, kteří svou zemi považují za zemi „zaslíbenou“, uskutečnění nejlepší možné společnosti a tím pádem i model vhodný a hodný vývozu do celého světa. Jistě není náhodou, že jen hrstka textů autorů Nové pravice se dočkala překladu do angličtiny, přestože jsou jinak dostupné v 15 jazycích. ENP coby ozvěna ducha „staré Evropy“ (nebo „zbytku světa“, který Američané nikdy plně nepochopí – pokud neprojde úplnou amerikanizací), tak pro drtivou většinu Američanů zůstává terra incognita. 3]

Anglické vydání Sunićovy knihy dostalo název Proti demokracii a rovnosti: Evropská Nová pravice – který mi popravdě nikdy nepřišel tak úplně vhodný. Nedivil bych se proto, kdyby jej autor zvolil jako svého druhu provokaci. Přesto však cítím potřebu zdůraznit, že Nová pravice nikdy nevystupovala nepřátelsky vůči demokracii ani rovnosti. Jistě, kriticky se zaobírala rovnostářstvím i limity liberální demokracie – to ovšem není totéž.

Mezi rovností a rovnostářstvím je podobný rozdíl jako mezi svobodou a liberalismem nebo univerzálním a univerzalismem, nebo prospěchem společenství a komunismem. Rovnostářství se snaží nastolit rovnost tam, kde nemá co dělat, protože odporuje skutečnosti – jak vidíme třeba z myšlenky, že všichni lidé jsou stejně schopní a nadaní. Především však rovnostářství chápe rovnost jako „stejnost“, tedy opak rozmanitosti. Opakem rovnosti však není rozmanitost, ale nerovnost. Rovnost mužů a žen tak například nijak nesmazává skutečnost rozdílů mezi oběma pohlavími a stejně tak ani rovná politická práva v demokracii nezakládají identičnost všech občanů ani jejich talentu. Znamená prostě jen to, že požívají stejných politických práv, protože jsou svou příslušností k témuž politickému společenství všichni rovným dílem občany.

Nová pravice se vždy jasně vymezovala proti tomu, co nazývám „ideologií stejnosti“, tedy univerzalistické ideologii, jež se ve svých náboženských i sekulárních formách snaží zredukovat rozmanitost světa – tj. bohatství kultur, hodnotových systémů a způsoby života – do jediného uniformního modelu. Implementace této ideologie vede k obrušování a zániku odlišností. Přestože se zaklíná univerzalismem, je tato ideologie v jádru etnocentrická, a tak stále více slouží jako ospravedlnění všech forem imperialismu. V minulosti ji šířili misionáři ve snaze obrátit celou planetu k jednomu a jedinému Bohu a později v podobném duchu kolonisté, kteří zase chtěli ve jménu „chodu dějin“ a kultu „pokroku“ vnutit svůj způsob života „domorodým národům“. Dnes pak jménem kapitalistického systému redukuje ideologie stejnosti veškerý smysl na tržní ceny a mění tak svět na jedno obří, homogenní tržiště, kde lidem, jejichž úloha se smrskla na producenty a konzumenty – aby se brzy i oni sami stali komoditou – nezbývá než přijmout mentalitu Homo economicus. Jelikož usiluje o likvidaci rozmanitosti, jediného opravdového bohatství lidstva, stává se vlastně ideologie stejnosti sama karikaturou rovnosti, když vytváří ty nejnesnesitelnější nerovnosti. Rovnost je něco úplně jiného a v případě nutnosti je vždy třeba bránit ji.

Co se demokracie týče, Nová pravice nikdy nefandila despotismu nebo diktatuře, tím méně pak totalitářství. Demokracie a její základní stavební kámen – tedy rovnost politických práv – možná není tím nejlepším režimem, nejlépe se však vypořádává s nároky naší doby. Nejprve však musíme pochopit její přesný význam.

Demokracie je takový režim, v němž suverenita spočívá v lidu. Aby byl skutečným suverénem, musí být lid schopen svobodně se projevit a ti, které označí za své zástupce, musí jednat v souladu s jeho přáními. Proto je jedinou skutečnou demokracií demokracie s aktivní účastí (participační), tj. taková, která umožňuje lidu vykonávat svou suverenitu co možná nejčastěji, a ne jenom ve volbách. V tomto ohledu je všeobecné hlasovací právo pouhým technickým nástrojem k určení míry souhlasu či svolení mezi vládnoucími a ovládanými. Demokracie v pojetí starých Řeků v posledku označuje takový systém, kde se všichni občané mohou aktivně podílet na veřejných záležitostech. V demokracii je tedy svoboda v prvé řadě definována jako příležitost aktivně se podílet na veřejném životě – nepochybně však nejde o svobodu veřejný život zanedbávat a stáhnout se do soukromé sféry.

Ryze zastupitelská demokracie je tedy přinejlepším demokracií nedokonalou. V konečném účtování je třeba vykonávat politickou moc na všech úrovních, ne jen na té nejvyšší – kvůli zásadě subsidiarity (neboli dostatečné kompetence), která velí, že lidé mohou (a mají) rozhodovat o tom, co se jich týká, v nejvyšší možné míře sami – a na vyšší úroveň přesouvat pouze ta rozhodnutí, která se týkají větších společenství. V čase stále výraznější odtrženosti zástupců od lidu, kdy nevolení zástupci často vládnou větší mocí než ti zvolení a kdy i politiky samotné připravuje o nároky plynoucí z jejich mandátu byrokratický systém „expertů“, kteří sní o přizpůsobení vlády nad lidmi modelu korporátního managementu nebo správy, se jeví jako imperativ obroda účastnické demokracie – demokracie na základní úrovni, demokracie přímé – a znovuvytvoření aktivní veřejné sféry, jež jako jediná udržuje a garantuje sociální svazky a výkon sdílených hodnot.

Jelikož Sunićova kniha vznikla v roce 1990, pochopitelně nemůže reflektovat pozdější události. V průběhu posledních 18 let však Nová pravice značně rozšířila své cíle a vydala řadu prací, zejména na poli sociální kritiky. Nehodlám je zde shrnovat, a to ani stručně – to je totiž účel Sunićovy knihy. Potěšilo mě však, že chorvatské vydání obsahuje coby přílohu kompletní překlad „Manifestu evropské /Nové pravice/ renesance“ z roku 2000, který navrhuje syntézu cílů ENP na počátku 21. století a který byl dosud přeložen do španělštiny, italštiny, angličtiny, němčiny, maďarštiny a holandštiny. Čtenář tak může projít vše, co ENP za uplynulá dvě desetiletí vyprodukovala na téma společenských věd, Evropy, postmodernity, federalismu, protikladu národního státu a říše, kritiky ideologie práce, kapitalistického systému, „vládnutí“, úpadku politična, krize demokracie, otázek identity, ekologických hrozeb, kritiky „rozvoje“ a nových oblastí otevřených kritiky neomezeného růstu atd.

Rád by se však na tomto místě zaměřil na některá důležitá témata. Zaprvé bych chtěl zdůraznit kontinuitu projektu ENP od roku 1968. Nová pravice tak slaví 40. narozeniny. Naše hlavní publikaci prokázaly svou životaschopnost: Nouvelle Ecole vznikla v roce 1968, Eléments v roce 1973 a  Krisis v roce 1988. I když výdrž není všechno, je nutno uznat, že příliš mnoho dalších podobně dlouho aktivních myšlenkových proudů se nenajde. ENP ale nemá jen tradici, ale také program. V průběhu uplynulých 40 let Nová pravice vydala úctyhodné množství knih a článků, uspořádala nespočet konferencí, symposií, mítinků, letních škol atd. Při tom opustila některé stezky považované zprvu za slibné, aniž by při tom zanedbávala cesty nově otevřené. Tak se nezpronevěřila své prvotní „encyklopedické“ inspiraci.

Rád bych také zdůraznil, že ENP se už od prvopočátku nepovažovala za politické hnutí, ale myšlenkový proud, který časem značně přerostl svůj původní organizační rámec sdružení GRECE Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne (Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury) založeného v roce 1968. Prostřednictvím svých publikací se ENP zapojuje do “metapolitiky”. Co že to vlastně “metapolitika” je? Rozhodně ne jiný způsob “dělání politiky”. Metapolitika se zrodila z poznání úlohy idejí v dějinách a přesvědčení, že předpokladem jakékoliv formy (politické) akce je intelektuální, kulturní, doktrinální a ideologická práce. Toto aktivisté, kteří neustále opakují „naléhavost” situace (i kdyby jen proto, aby nemuseli podstoupit hlubší sebereflexi), nebo kteří reflexi zaměňují s reakcí, často chápou jen obtížně a neochotně. Kdybych to měl shrnout jednoduchou formulí: osvícenství se odehrálo před Francouzskou revolucí a ta by bez něj nebyla možná. Před každým Leninem tak musí přijít Marx. Antonio Gramsci si to uvědomoval velice jasně, když hovořil o „organických” intelektuálech. Zdůrazňoval, že proměna politických a sociohistorických struktur své doby závisí na tom, aby už předtím došlo k zásadní proměně hodnot.

ENP založili koncem 60. let mladí lidé povětšinou se zkušenostmi s militantní politikou z doby svého dospívání, takže si byli vědomi jejích nedostatků a limitů. S cílem vybudovat základy politické filozofie a pojetí nového světa chtěli do jisté míry začít od nuly a odstřihnout se od vábničky bezprostřední politické akce. Velice záhy si také uvědomili, jak zastaralé a zjednodušující je dělení na levici a pravici. Chápali, že žádná společnost se neobejde bez impulzu zachovávat i měnit. Byli ochotni a připravení kriticky prozkoumat tradici, a tak určit její živé a smysluplné jádro a současně se postavit zásadním problémům své doby ze skutečně revoluční perspektivy. I tím lze jistě vysvětlit eminentní zájem o „konzervativní revoluci“ ve Výmarském Německu. Obecně řečeno tedy zavrhli falešné alternativy a řídili se spíše logikou „jak, tak“ než „buď, anebo“. Nesnažili se tvrdit: „nestojíme ani na pravici, ani na levici“ – což nic neznamená, ale rozhodli se být obojí: „na pravici i na levici“. Dali jasně najevo své odhodlání zabývat se myšlenkami, které považovali za nejlepší, bez ohledu na nálepku, jíž si tyto ideje v obecném povědomí získaly. Neviděli tak „levicové myšlenky“ a „pravicové myšlenky“ ale jen myšlenky pravdivé a nepravdivé.

Proměny posledních desetiletí tento postoj jednoznačně ospravedlnily. Levo-pravé dělení zrození spolu s modernitou s ní dnes také postupně zaniká. To samozřejmě neznamená, že v minulosti označení „levice“ a „pravice“ nic neznamenaly. Jednalo se však vždy o pojmy ne zcela jednoznačné, jelikož neexistuje nic jako „absolutní“ levice nebo pravice, ale spíše široká paleta různých „levicí“ a „pravicí“. Spektrum je to natolik široké, že některé z levic a pravic si dokonce jsou vzájemně blíže než ostatním pravicím a levicím. Proto se také některá témata jako regionalismus, ekologie, federalismus, progresivismus atd. v průběhu času přesunula z pravice na levici nebo naopak.

Progresivismus, abychom zmínili jedno téma za všechny, přešel do „pravicového“ tábora do té míry, že se jeho nejnadšenějšími stoupenci stali evropští liberálové a američtí konzervativci, zatímco velké části „levice“ k němu zaujímají poměrně silně kritický postoj v rámci svého boje proti industrialismu a obrany přirozených ekosystémů.

Označení pravice a levice tedy dnes pozbyly smyslu a přežívají tak už jen v prostředí parlamentní politiky; na kolbišti idejí se však přežily. Nezapomínejme ani na další významnou skutečnost: všechny zásadní události posledních desetiletí pravo-levé dělení nijak neoživily – naopak odhalily nové dělicí linie, podle nichž si lze politický a ideologický terén kompletně překreslit: dvě války v Zálivu, Evropská unie či války na Balkáně rozbily tradiční pravolevou dualitu a v plné nahotě ukázaly její zastaralost.

Proto jen s krajním sebezapřením užívám označení „Nová pravice“. Neměli bychom zapomínat, že jsme s tímto výrazem nepřišli sami a že to byla média, která jím roce 1979 označila náš myšlenkový, intelektuální a kulturní proud zrozený už o 11 let dříve, jenž se však sám takto nikdy předtím neoznačoval. Jelikož se ale toto pojmenování natolik rozšířilo, nezbylo nám v podstatě nic moc jiného, než jej přijmout za své. Pochopitelně to neproběhlo bez výhrad z naší strany. Zaprvé se jedná o nálepku značně reduktivní: (a) vyvolává dojem, že ENP je v podstatě politickou organizací, což ovšem neplatí a nikdy neplatilo a (b) vlastně nutí našemu intelektuálnímu proudu označení („pravice“), k němuž jsme se vždy stavěli s jistou rezervovaností. Navíc také zakládá nepodložené spojení s různými „Novými pravicemi“ v zahraničí, jako v případě výše zmíněných anglosaských Nových pravic, najdou se však i podobně relevantní příklady z dalších zemí: v Itálii se například naši přátelé z „Nuova Destra” označení zřeknuli už dávno, stejně jako my ve Francii. Osobně se vnímám jako „člověk pravé levice“, tedy jako pravičák zleva a levičák zprava, tj. intelektuál současně odkazující na levicové ideje a pravicové hodnoty.

Podobně důležitá je i skutečnost, že ENP se nikdy neoznačovala za něčího pokračovatele, nikdy jsme nekráčeli po cestě vydlážděné už před námi někým dalším. Sice je plodem rozsáhlé četby a studia, ale nikdy se neodvolávala výhradně na jediného autora nebo teoretické hnutí. Tento odkazový eklekticismus někteří kritizují – dle mého soudu ale neprávem. Unáhleně nebo na základě částečné znalosti našich prací namítali jistí kritici, že ENP postrádá vnitřní soudržnost a její mnohotvářnost dovedla četné sympaticky i nepřátelsky naladěné čtenáře k mylným závěrům. Náš přístup však byl vždy striktně konzistentní, což ovšem nelze plně pochopit bez pochopení toho, že přední postavy ENP zaujímají dynamické perspektivy. Neopakují slogany, nehlásají ideologické všeléky ani nevnucují primitivní katechismy a rigidní dogmata. Namísto toho se vždy snaží postupovat kupředu, přetavit své ideje v činy a otevřít nové analytické náhledy.

Právě proto jsou na úsvitu 21. století myšlenky ENP současnější než kdy jindy. Proč? Protože svět vzešlý z 2. světové války je u konce. S pádem Berlínské zdi, rozpadem sovětského systému a postupem globalizace jsme svědky konce nejen 20. století, ale také většího dějinného cyklu modernity. Vstoupili jsme do věku postmoderny, věku proudů a protiproudů, společenství a sítí, velkých civilizačních konstelací a kontinentálního myšlení.

Tato proměna samozřejmě dosud není dovršena. Žijeme v přechodném období, což s sebou vždy nese četné nejistoty a počátky nových syntéz. Dalo by se mluvit o Zwischenzeit, interregnu. V takovém čase je pak více než kdy jindy zcela nezbytné povědomí o historickém momentu, v němž žijeme. Těžko však můžeme náležitě analyzovat tento moment a všechno nové, co s sebou přináší (a budoucí vývoj, jenž předjímá) odkazy na minulost, zejména zastaralé vztažné body, koncepty a nástroje. Právě proto, že se  ENP nikdy nerozpakovala proměnit a obrodit, je schopná vybavit se nezbytnými nástroji pro kritické myšlení uzpůsobenými realitě naší doby.

Po pádu sovětského komunismu vyhlásil americký politolog Francis Fukuyama „konec dějin“. Chtěl tím říci, že s tím, jak po zhroucení komunismu pozbyly kapitalismus a liberální demokracie svého hlavního konkurenta, přijmou všechny země a národy světa dříve či později nevyhnutelně za svůj „západní“, nebo dokonce přímo americký model. Tento argument následně podrobil kritice Samuel Huntington, čelní teoretik „střetu civilizací“. Mýlili se však oba. Namísto konce dějin se před našimi zraky v posledních letech odvíjí jejich návrat. Kromě toho – jak by mohly dějiny vůbec kdy „skončit“? Lidské dějiny jsou vždy otevřené celému vějíři možností, jenž nelze předem s určitostí vymezit. Historie je nepředvídatelná, protože rozpoznávacím znamením lidských bytostí – tedy v jejich kapacitě z podstaty historických bytostí – je právě jejich nepředvídatelnost. Kdyby se dějiny staly předvídatelnými, nebyly by to už lidské dějiny. Vlastně by to vůbec nebyly dějiny. Je s podivem, že experti na poli předpovídání budoucnosti úspěšně nepředpověděli jedinou z rozhodujících událostí posledních desetiletí.

Huntington se ve svém argumentu proti Fukuyamovu „mítotvorectví“ přiblížil pravdě podstatně víc, když podotknul, že lidstvo není jednotná a stejnorodá entita. Mýlil se však v přesvědčení, že se „civilizace“ mohou stát plnohodnotnými subjekty mezinárodní politiky, což ovšem nikdy nebyla a není pravda. Huntington se očividně snažil ospravedlnit islamofobii, a tak dodat na legitimitě hegemonickým ambicím Spojených států. (Ty po zhroucení sovětské „říše zla“ naléhavě potřebovaly „náhradního ďábla“ – a karikovaný islám se této úlohy dokázal zdatně zhostit.) O mnohém také jistě vypovídá, že ve snaze zachovat či upevnit „atlantickou“ mentalitu neváhá Huntington rozseknout Evropu vedví, umístit její západní část do amerického tábora a tu východní na stranu Ruska a pravoslavného světa.

Nová pravice však nikdy neztratila ze zřetele svůj hlavní vztažný bod: Evropu pojímanou historicky i geopoliticky. Historicky jsou evropské národy – kromě toho, co je odlišuje nebo rozděluje (což ovšem není zanedbatelné) – dědici přinejmenším pět tisíciletí staré společné kulturní matrice. Geopoliticky pak vstupujeme do věku – řečeno s Carlem Schmittem – „velkých prostorů“, v globalizovaném světě se stanou rozhodujícími mocnostmi velké kulturní a civilizační bloky. Abychom tak v éře, kdy jsou národní státy příliš velké, než aby uměly uspokojivě naplnit očekávání svých občanů a současně příliš malé pro řešení globálních výzev dneška, a proto každým dnem slábnou, porozuměli globalizaci, musíme se v prvé řadě naučit myslet v měřítku kontinentů.

Proto ENP vždy upřednostňovala model federální Evropy: plnohodnotný federalismus totiž vidí jako jediné možné řešení, které by přineslo jednotu nezbytnou při rozhodování na nejvyšší úrovni na jedné straně a na té druhé zachovalo úctu k rozmanitosti a autonomii na základní úrovni. Federalismus bez stínu pochyb patří do tradice Říše, ne národního státu. Sjednocená Evropa by skutečně postrádala smysl, pokud by měla být vystavěna na chybném centralizačním modelu, který je vlastní jakobínství a s nímž má Francie dlouhou a trpkou zkušenost. Odtud tedy obhajoba výše zmíněného principu subsidiarity.

Evropská unie však naneštěstí byla a je budována na zásadách zcela protikladných k těm našim. Už od svého zrodu kráčela čelem proti zdravému rozumu, když upřednostnila obchod a ekonomiku před politikou a kulturou. Namísto poctivého postupu od základů je tak stavěna shora, počínaje Evropskou komisí, jež si měla záhy uzurpovat všemocnost, přestože zcela postrádá jakoukoliv demokratickou legitimitu. Uspěchaně se pustila do rozšiřování o země, jež do ní vstoupily výhradně ze zištných důvodů: pro peněžní subvence a možnost přiblížit se USA a NATO, místo aby upevnila své politické struktury. Tímto sama sebe předem odsoudila k impotenci a ochrnulosti. Vznikla bez vůle lidu, kterému se pokusila vnutit návrh ústavy, aniž by si kdy upřímně položila otázku, kdo vlastně je ústavodárným subjektem.

EU navíc nikdy jasně nedeklarovala cíle celého kolosálního podniku. Vytvořit ohromnou zónu volného trhu s nejasně vymezenými hranicemi, která by se stala přívěškem Spojených států – nebo nejprve položit základy opravdové evropské moci, s hranicemi utvářený diktátem geopolitiky, která by stala současně ochráncem kolébky civilizace a pevným pólem pro regulaci procesu globalizace? Jedná se o dvě vzájemně neslučitelná pojetí. Zvolíme-li to první, staneme se americkými vazaly v unipolárním světě, druhá možnost otevírá příležitost k vytvoření multipolárního světa, který si zachová svou rozmanitost. Před touto volbou dnes Evropané stojí: buď se stát tvůrci svého osudu, nebo se podřídit osudu jiných.

Když Tomislav Sunić psal svou práci o ENP, nemohl předvídat tragické události doprovázející rozpad Jugoslávie: války a krveprolévání v jeho rodném Chorvatsku i sousedních zemích. Sám jsem těmto událostem přihlížel s bolestí v srdci. Mezi mými dlouholetými přáteli jsou Chorvati i Srbové, Slovinci i Bosňané křesťané i muslimové. Viděl jsem v těchto konfliktech selhání Evropy a především doklad její vyčerpanosti. Pokaždé, když spolu bojují evropské národy, mají z toho prospěch politické a ideologické systémy usilující o zánik všech národů. Solí do ran pak bylo ponížení pramenící z pohledu na bombardování evropské metropole – Bělehradu – americkým letectvem, poprvé od roku 1945.

Pochopitelně mi nejsou neznámé historické kořeny všech těchto sporů, jež ve střední a východní Evropě tak často vedou až k válkám a masakrům. Seznámil jsem se s důvody zúčastněných stran: sváry jsou živeny přežívajícím etnickým nacionalismem, náboženskou nesnášenlivostí a iredentismem všech představitelných druhů. Aniž bych se chtěl stavět na jednu či druhou stranu – ostatně vůbec nejsem v pozici stylizovat se do role nějakého arbitra – domnívám se, že tyto konflikty je třeba překonat i proto, že kořeny mnoha z nich sahají do dob, které jsou dávno pryč. Zejména iredentismus dnes naprosto nedává smysl: hranice sice kdysi bývaly důležité coby garance zachování kolektivních identit, dnes však nezaručují ani nezastaví (skoro) nic. Pohyb a proudění je jedním z hlavních znaků naší doby, který činí hranice přebytečnými. Srbové i Chorvati, Maďaři i Rumuni, Ukrajinci i Rusové chtějí sledovat stejné filmy, poslouchat stejné písničky, konzumovat tytéž informace, užívat tytéž technologie, a tak na ně působí velmi podobné vlivy – ve stejné míře jsou také všichni vystaveni amerikanizaci. Uvědomuji si, jak obtížné může být pohřbít stará nepřátelství. Jsem však hluboce přesvědčen, že pro identitu národa je identita jiného národa vždy menším ohrožením než ideologie stejnosti, tj. homogenizující Leviatan globalizace; globální systém, pro který představují veškeré identity pouhou překážku, již je třeba rozdrtit.

Jakmile sevření ledů povolilo, někdejší součásti sovětského a komunistického glacis uvěřily, že se ocitly v západním ráji, o němž tolik snily. Ve skutečnosti však spíše nahradily jeden donucovací systém jiným – jistě, značně odlišným, ale podobně nebezpečným. S jistými zkušenostmi by se dokonce dalo říci, že globální kapitalismus se ukázal mnohem účinnějším „rozpouštědlem“ kolektivních identit než komunismus – a také podstatně materialističtějším. Během krátké doby se mu totiž podařilo v podstatě na celém světě nastolit model Homo economicus, tj. bytosti, jejímž jediným smyslem života je produkce a spotřeba. Liberální antropologie nás pak učí, že toto stvoření je sobecké a oddané výhradně uspokojování svých vlastních zájmů.

Bylo by značně deprimující potkávat časem v zemích střední a východní Evropy jen dva druhy lidí: západní liberály a šovinistické nacionalisty. Velmi fascinující je také pohled na někdejší aparátčíky, kteří s nově nalezenou panenskou nevinností nabízejí Americe své služby stejně ochotně jako kdysi komunismu. Bývalé moskevské satelity se dnes ze všech sil snaží dostat na oběžnou dráhu Washingtonu. Evropa však prohrává tak či onak.

ENP se usilovně snaží určit skutečného nepřítele. Tím úhlavním podle nás je v ekonomické sféře kapitalismus a tržní společnost; v oblasti filozofické individualismus; na politické frontě univerzalismus; na té sociální buržoazie a na geopolitické potom Amerika. Proč kapitalismus?  Protože na rozdíl od tvrzení komunistických ideologů kapitalismus není jen ekonomickým systémem. V prvé řadě se jedná o antropologický systém, založený na hodnotách, jež si agresivně podmaňují lidskou symbolickou představivost a radikálně ji mění. Tento systém redukuje všechno a všechny na jejich tržní, směnnou hodnotu. Co na kvantitativní kalkulaci – tj. peníze – zredukovat nelze, považuje za druhotné, prchavé nebo iluzorní. Konečně je to také dynamický systém, jehož samotná struktura jej žene neustále kupředu. Karl Marx se nemýlil, když napsal, že kapitál vnímá jakoukoliv limitaci sebe sama coby překážku.  Kapitalistický systém se řídí logikou „pořád víc a víc“ – větší pohyb kapitálu, více trhů, více zboží, větší zisky – ve víře, že „více“ se automaticky rovná lépe. Nutí tak celé planetě diktát sebezájmu, tj. ideje, že v našem konečném světě je možný nekonečný materiální růst. Je to heideggerovský Gestell: uchvácení celé Země hodnotami efektivity, výkonu a ziskovosti. Jeho cílem je proměna svět na obří supermarket, obří komerční civilizaci.

Poprvé jsem Tomislava Suniće potkal v červnu 1991 ve společnosti Paula Gottfrieda. Na konci března 1993 jsme se oba zúčastnili sympozia pořádaného společností kolem publikace Telos, již se zúčastnili mj. zesnulý Paul Piccone, Thomas Molnar, Gary Ulmen, Tom Fleming, Anthony Sullivan a další. Od té doby se vídáme poměrně často: v Paříži (v červnu 1993, lednu 2002, říjnu 2003, březnu 2006 atd., ve Flandrech i jinde. Díky této knize se setkáváme znovu, tentokrát v jeho vlasti, což mě nesmírně těší.

Poznámky:

*Tento text je předmluvou Alaina de Benoist k novému chorvatskému vydání knihy Tomislava Suniće Europska nova desnica: Korijeni, ideje i mislioci (Zagreb: Hasanbegovic Zlatko, 2009), přeložená z původní francouzské verze Tomislavem Sunićem a Gregem Johnsonem. Rádi bychom tímto Alainu de Benoistovi poděkovali za jeho pomoc při překladu.

1] Doktorská práce byla obhájena v roce 1988, vydal ji Peter Lang (New York) v roce 1990 a následně v roce 2004 přetisklo nakladatelství Noontide Press z Newport Beach v Kalifornii, s úvodem z pera Paula Gottfrieda a předmluvou David J. Stenneta.

2] Tomislav Sunć, Homo americanus: Child of the Postmodern Age (Charleston, S.C.: BookSurge Publishing, 2007).

3] Zmínit bychom jistě měli zvláštní vydání časopisu Telos “New Right—New Left—New Paradigm?,” Telos, č. 98–99 (podzim – zima 1993) a knihu Michaela O’Meary New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe (Bloomington, Ind.: 1stBooks, 2004). Rád bych upřesnil, že kritika USA z řad Nové pravice se vždy pozorně vyhýbala „amerikofobii“ – naopak jsme ochotně vítali myslitele a autory z anglosaského prostředí. Počtem jich sice nebylo mnoho, významem svých idejí však rozhodně nezapadli: zmiňme třeba teoretiky komunitarismu jako Michael Sandel, Kanaďan Charles Taylor, Angličan Alasdair McIntyre a především Christopher Lasch, teoretik „populistického socialismu“, termínu odkazujícího na brilantního George Orwella, o popularizaci jehož myšlení se zaslouží mj. i by Paul Piccone v Telosu.

Předmluva Alaina de Benoista The European New Right Forty Years Later vyšla v magazínu The Occidental Quarterly č. 1, roč. 9 (jaro 2009).