Fašistická socialita je pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd

Autor: Jan Scheinost

Nejen socialisté, ale někdy i pokroková buržoazie využívá každé příležitosti, aby vybarvila fašistické hnutí, jako činitele sociálně reakčního, který tím, že kotví v přežilém liberalistickém hospodářském názoru, houževnatě podporuje starý hospodářský pořádek liberální, řád kapitalistický, ujařmující dělníka ve prospěch zisku soukromého podnikatele. Účel takových tvrzení je jasný: odraditi od fašismu drobného člověka a hlavně průmyslového dělníka, který je příliš a to právem zvyklý viděti v kapitalistickém, lépe řečeno liberálním světě, svého nepřítele.

A přece jsou to řeči nepravdivé, pramenící buď ze špatné informace nebo ze zlé vůle. Lidé inteligentní, jak si o sobě myslí, potírají fašismus ve svých novinách a revuích, ale nemají o pravé podstatě fašismu ani ponětí. Ba dokonce i lidé vážení a zvučných jmen jako Viktor Dyk (poslední Fronta, Demokrat) ukazují ve svých kritikách nebo posudcích fašismu, že je jim fašistická nauka hospodářská naprosto cizí a omezují se jen na povrchní pozorování zjevů, které vidí kolem sebe, byť by byly sebe vedlejší povahy. Mezi českými vzdělanými lidmi je přímo úžasná neznalost i základních fašistických pravd, což vede jednak k nedorozuměním, jednak působí trapně hlavně v národě, kde jinak se čtou všecky možné cizí noviny a kde informovanost o světovém duchovním proudění není nejmenší ve srovnání s cizinou. Jen fašismus je výjimkou a o něm se mohou psáti kde jaké pomluvy a klepy.

Fašismus je právě tak málo kapitalistický jako socialistický. V hospodářském myšlení národa má osobitou nauku, vrcholící ve stavovském zřízení. Fašismus jistě je nesmlouvačný, pokud se týče zásady soukromého vlastnictví, ale tato zásada je právě tak fašistická jako přirozená, protože i ruští bolševici byli životem přinuceni skloniti před ní své pověrčivé hlavy.

Moderní lidská společnost a její zřízení musí počítati s jedním velmi důležitým činitelem: se socialitou současného myšlení. Neubránil se jí ani omlazovaný liberalismus, názor celkem mrtvý, byť by si Milan Hodža myslil, že je na něm možno ještě budovat svět a národní civilisaci. Socialismus a hlavně křesťanství sice prosadily, že tento prvek se do života naší generace vklínil tak pevně, že i měšťanské straně liberalistické není nerozumno zdůrazňovati alespoň v programu svou sociálně reformní tendenci. Ale socialita v rukou socialistů ztroskotala a stala se třídním kořistnictvím.

Socialita není snad nějaký sentimentální polopathos, fňukající nad bídou některých vrstev národa. Je to rozumné a pevné přesvědčení, že hospodářský život národa, který je pramenem národního bohatství, nesmí se rozvíjeti na účet chudoby a bídy celých tříd a že stát a stavy hospodářské nesmí ze své funkce vyřaditi zodpovědný a pevný plán co největší účasti co nejširších vrstev na plodech národního bohatství. Rozmach státu je nemožný, není-li podložen blahobytem národa, je-li podlamován výkřiky bídy.

Jedná se tedy o vědomí nutnosti sociality ve všech třídách národa a všech jeho hierarchiích, hlavně však zvláště o pevný plán a zodpovědné jeho provádění. V tom zklamal jak socialismus, tak liberalismus, protože jeho epochy jsou provázeny propastmi bídy.

Fašismus nutí ve svém stavovském státě všecky společenské výrobní třídy k těsné spolupráci a tím posiluje vědomí sociality všeobecně. Fašistický stát bdí pak přísným a spravedlivým okem nad hospodářským procesem a netrpí vykořisťování jedněch druhými už proto, že je fakticky znemožněno povýšením všech tříd, tedy i dělnictva průmyslového, na veřejné činitele státního práva s velikou mocí a zodpovědností před svými členy.

Stavovský stát uskutečňuje v moderní době maximum sociality v národě. Je jisto, že ani nejideálnější zřízení nebude míti tolik prostředků a síly, aby chudobu smylo ze světa, protože podle slov Kristových „chudí budou vždy s námi“. – Chudoba však není jen problémem hospodářským, ale i duchovním. Chudí jsou spanilým květem lidstva, velká zásoba počestnosti, pokory a zásluh, jejichž plod neuzrává na tomto světě.

Říšská stráž. 1927, čís. 4, str. 2.

Úvaha Jana Scheinosta vyšla jako příloha publikace Republika Salò, skutečný fašismus (Knihovna Národní myšlenky, sv. 9, Praha 2010).