Inkluze nebo exkluze?

Inkluzivní školství

Inkluzivní školství

Autor: Radim Lhoták

Logickým vyústěním liberální ideologie rovných příležitostí pro všechny lidi bez rozdílu je pojem inkluze, nově zavedený do slovníku sociálního inženýrství.

Sociální prospektoři západní civilizace ve svém úsilí o rozklad tradičních sociálních struktur přiřazují nyní inkluzi ke všemu, co má alespoň nádech sociálních vazeb. Požadují inkluzivní společnost, inkluzivní města, inkluzivní rodinu, inkluzivní školství, inkluzivní politiku, zkrátka inkluzi ve všem a všude.

Slovo inkluze vyjadřuje v českém překladu vměstek, což značí cizorodou a nežádoucí příměs do původně čisté a ryzí látky. Podstata jeho významu odpovídá tradiční moudrosti, podle níž vše cizorodé je v jádru nežádoucí. Vměstek má horší konotace nežli směska. Smísit dohromady lze leccos. Výsledek však málokdy bývá uspokojivý. Míšení je opak tříbení a v důsledku vede ke snižování kvality všeho, co bylo smícháno dohromady. Naopak vyšší kvalita vyžaduje vytříbenost. V sociálním smyslu potom vytříbené vztahy mezi lidmi vyžadují jistou dávku ušlechtilosti jejich nositelů. Nástrojem každého šlechtění a kulturního zrání je proto snaha povýšit a oddělit vše ryzí a vydařené od znečištěného a podřadného. Jen tak lze docílit žádoucí evoluce ve směru růstu kvality a společného dobra.


Inkluze zavádí záměrné a mnohdy vynucené vmísení cizorodých a původně nežádoucích elementů všude tam, kde přirozeným výběrem probíhá tříbení, nebo všude tam, kde byla dosud vyžadována jistá lidská úroveň a kvalita. První případ dokumentují současné snahy o etnickou a rasovou inkluzi. Masová imigrace je jejím akcelerátorem.

Druhý případ má své názorné vyjádření v požadavku na inkluzivní školství. Inkluze ve školství je podepřena pokleslými směry myšlení v sociálních vědách a v psychologii. Teze o sociálních stereotypech tradiční hierarchické společnosti a proklamace pokrokového novátorství, jímž má být dosaženo rovnosti a rovných příležitostí mezi lidmi, odrážejí absenci historicko-filosofického rozhledu a mnohostranné vzdělanosti, absenci poznání hraničící s omezeností imbecila. Obdobně lze hodnotit i pragmatické vývody behaviorální psychologie.

Samotný výběr pojmu inkluze a jeho vnucování veřejnosti ovšem vypovídá o pravém cíli takového snažení: Rozvrátit, pošpinit a zničit kulturní výdobytky člověka ve všech jeho aspektech společenského života, a to v globálním měřítku. Ve smyslu etnického migračního mísení jsme potom svědky rasové genocidy s nepředvídatelnými následky.

První starostí každého organického společenství je výchova a výcvik mládeže ke zdatnosti ve všech směrech lidského založení. Moudří vůdci všech věků ovšem věděli, že toto založení má různou úroveň možností a schopností podle nadání konkrétního jedince. Proto jediné, o co měli péči ve výchovném procesu, byla exkluze. Inkluze tím byla pozitivně eliminována. Výchova ke zdatnosti musela nést ovoce. Do prestižních škol vychovávajících žáky k nejvyšším společenským metám byli vybíráni urození synové, kteří prokazovali ušlechtilé lidské schopnosti a nadání. Všichni ostatní, ovšemže také ženy, byli z tohoto výběrového systému vyloučeni.

Aristokratický systém výchovy a kultivace společnosti vedl k získání základních evolučních výhod té které civilizace starověku. Naopak zanedbávání organických předpokladů společenského růstu vedlo k civilizačnímu úpadku. V naší společnosti jsme svědky něčeho mnohem horšího, než je zanedbávání výchovy a kulturního rozvoje. Skryté mocenské síly a jejich lidské nástroje v podobě feminizovaného učitelského sboru, justice a veřejné správy provádějí cílená opatření vedoucí ke kulturnímu a morálnímu úpadku celé společnosti. Tento žalostný pád do bahna obecné nízkosti a prostituce je vynucován samotnými zákony a představuje onu zvrácenou politiku inkluze, gender mainstreamingu, multikulturalismu, rovných příležitostí, antidiskriminace a všech pseudohumanitárních a liberálních opatření, s nimiž jsme konfrontováni.

Zač tedy stojí a komu slouží naši zákonodárci? Zač stojí vůdci Evropské unie, kteří takové normy a principy prosazují v celé Evropě?

Západní civilizace má ovšem vedle veřejně propagované inkluze také exkluzi, o níž se zarytě mlčí. Ta se týká všech společenských privilegií, které je možné získat exkluzivní držbou peněz. Ve vzdělávání a tím také v přístupu ke společenskému postavení hrají výběrovou roli soukromé a drahým školným podmíněné školy. V tomto případě nejsou kritériem exkluze nadání a schopnosti člověka, dokonce ani urozenost v jejím aristokratickém smyslu, nýbrž finanční možnosti bohatých kruhů a kast, z nichž uchazeč o exkluzivní vzdělání pochází. Úroveň takového vzdělání musí tudíž rezignovat na výjimečné nadání, protože na ně má nárok každý, kdo si je může zaplatit. To je absurdní obraz antikulturní a deviantní společnosti. Plebs je degradován inkluzí a vládnoucí vrstvy postrádají zdatnost vést společnost ke kulturnímu, morálnímu a duchovnímu růstu. To je konec jedné lidské civilizace. Co nového ji nahradí?

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Ernst Jünger – Aladinův problém

Ernst Jünger - Aladinův problém***
Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

22. února 1943 se v Dzeržinsku v Nižněnovgorodské oblasti narodil Eduard Limonov, vlastním jménem Eduard Veniaminovič Savenko, ruský spisovatel, básník, rebel a politik Národně bolševické strany Ruska. V současnosti je předsedou této strany a jedním z vůdců protiputinovské formace Jiné Rusko. Česky vyšla jeho kniha To jsem já, Edáček a románová biografie Limonov - Deník ztroskotance od francouzského spisovatele Emmanuela Carrèreho.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív