Categorized | Filosofie

Jak nás svět techniky nutí žít každodenností.

deziluzeAutor: Mgr.Zdeněk Hlisnikovský

Nedávno jsem se vrátil z blahodárného čundru z Tater. Během tří dnů jsme s partou pěti přátel zdolali Tatry. Trasa vedla ze severní polské strany až k jihu. Jednalo se o „old school“ vandr (žádné tenisky, lehký batoh a svačina v kapse). Jeden z kamarádů navrhl, že bychom mohli takovou akci opakovat každý rok, načež jsme z toho byli všichni nadšeni. Přejděme však k jádru pudla. K tomuto návrhu totiž jeden z kamarádů dodal, že tenhle náš plán může mít vážné trhliny. Doslova „kdo ví co bude za 5, 10 let. Podívej jak se doba mění, třeba zde za pár let nikdo nebude moci chodit“

V této větě vidím jistý kus pravdy, ale také, zvláštní těžce definovanou, obavu. V době kdy se, jak tvrdí Václav Bělohradský, rychle a překotně propojuje technika, zábava a kapitál v jeden celek, je budoucnost člověka méně jistá než kdykoliv před tím.

Povrchnost nejnižšího společného jmenovatele a tlak konzumu na jedince v duchu „vše můžeš mít hned a beze snahy“ přetváří klima společnosti. Myslím si, že se nyní většina lidí profiluje přítomnosti a snahou využívat všech možností dnešní doby, bez toho aniž by se nějakým hlubším způsobem profilovali do budoucnosti. Kde se ztratil odkaz Heideggerovské transcedence člověka a jeho nutkání se sebeutvářet? Uvědomujeme si vlastní konečnost? A opravdu je v našem zájmu smysl svého života naplnit duchovně vyšší hodnotou, nebo nám stačí pouze konzum a povrchnost? V návaznosti na první odstavec tak musím konstatovat, že i v turistickém ruchu v Tatrách, lze vidět tyto měnící se tendence.

V dobách ještě nedávno minulých se jen málokdo opovažoval na krkolomné výlety bez předem stanoveného plánu, vybavení, zajištění a dalších nezbytných věcí. Dnes je možné, v případě jižní strany, použít lanovku, nebo jít na túru v „podpadcích a minisukni“. Cožpak chceme zlomit i monument velehor a pokořit jej naší leností? Proto si opovážím doplnit citovanou větu od kamaráda „Kdo ví co bude za 5, 10 let. Podívej jak se doba mění, třeba zde za pár let nikdo nebude mít vůli chodit, protože to bude příliž komplikované a bolestivé“.

3 Responses to “Jak nás svět techniky nutí žít každodenností.”

  1. Kris napsal:

    Myslím, že vôbec nejde o psychopatické reakcie alebo “překotný vývoj dneška”. Ide iba o “opravdovost člověka” postavit sa k dnešnej realite. Klasický čunder
    bez sudu piva, šlapanie s 30 kg na chrbte človeka obohacuje a dodáva mu seba- dôvery. Psychopat a hysterik tam nemá čo hľadať milý RZ. Takíto prosto takéto veci nerobia. Za bývalého režimu bola konjunktura čundrákov. Mnohí to iba hrali aby boli “in”. Dnes je to už iba otázka srdca a citu a súzvuku s prirodou. Turisti, terkkeri, lanovkári sú iba tak povediac virtuálni pozorovatelia prírody. Nebude ďaleko doba, keby si pripnú senzory, obujú sa do pohoriek a virtuálne vylezú na K2. Čunder je pochopenie a súzvuk s prírodou za cenu “vlka” na zadku, zapáleného rozkroku, spotenia a odéru dymu na pokožke. Kto to nechápe, dobre mu tak. Som rád, že je nás tak málo. Nepochybujem, že aj v promile mladých sa takíto najdú. Zdravé jadro musí byť.

  2. Z.H. napsal:

    Tím, že určitý problém, nad kterým jsem se pozastavil, proseji vlastním sítem mého pohledu a propojím (zdánlivě) nesouvisející pohledy na tuto záležitost, na tom je něco špatného? Ale souhlasím, že je to lehká a krátká úvaha, příště se budu snažit jít více do hloubky.

  3. RZ napsal:

    Myslím, že zde zaměňujete překotný vývoj dneška a vlastní psychopatické reakce na něj:))))

Trackbacks/Pingbacks


Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

31. března 1909 se v Perpignanu narodil francouzský spisovatel, básník, novinář a literární kritik Robert Brasillach. Po dobytí Francie Němci se ze svých původních ideologických pozic blízkých Maurrasově Action française přesunul  blíže hitlerovskému národnímu socialismu. Za svou „intelektuální kolaboraci“ byl také už v zimě 1945 odsouzen k smrti a přes přímluvu některých francouzských intelektuálů popraven.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív