Autor: Jan Procházka

Poněkud mě unavuje ono neustálé lamentování učitelek, že žáci jsou stále horší a horší.

Je pravda, že již Hésiodos si v 8. století př. Kr. stěžuje, že mládež je tak zpustlá, jako nikdy nebyla, ale u nás pozorujeme a měříme propad objektivně. Paní učitelky mají v tomto pravdu. Poslouchám to pořád ze všech stran a vidím to i sám dost jasně.

Ve fyzice a matematice se v podstatě celou základku probírají převody jednotek a v prváku na střední škole stejně polovina absolventů neví, kolik má metr milimetrů. A je pravda i to, že mnozí středoškoláci válčí s malou násobilkou. Logaritmus či kvadratická rovnice je dnes vysoká škola. Také je pravda, že přírodopis osazenstvo základní školy spíše prospí a nakonec nemá ponětí, co je to třeba bučina nebo doubrava (jakási srandovní tajuplná slova), v zemáku se celý druhý stupeň základky učí zeměpisné souřadnice a stejně to třetina třídy prostě nedá.

Poslední výrobní závod s přidanou hodnotou zřejmě zavřeme, až tady poslední fachman narozený v 60. letech, který absolvoval v mnoha ohledech skvělé normalizační školství, odpadne od ponku (doufejme přitom, že do zaslouženého důchodu). Dodejme, že naše školství bylo tehdy skvělé ne proto, že bylo sovětské (vzdělávací soustava se u nás v 50. letech převzala podle sovětského modelu), ale protože ruské a později sovětské školství samo bylo převzato z Německa, přičemž i samotní zakladatelé ruské vědotechniky a přírodovědy, například Mendělejev nebo Lomonosov, studovali v Prusku, načež Leningradská polytechnika byla vlastně kopií pruské kadetky.

Emigranti, kteří nás zpoza Velké louže přezíravě poučují, jací jsme tady zaostalí, by asi nepřiznali, že v té Americe uspěli třeba i proto, že jim socialistická republika dala špičkové konkurenceschopné vzdělání.

Pak jsou naopak i věci, ve kterých jsou studenti s každou generací lepší. Dnešní žáci a studenti jsou čím dál zdatnější v angličtině. Gymnaziální angličtinářky (a už to nejsou jen přeučené ruštinářky jako v devadesátkách) fungují v podstatě jako „průvodkyně angličtinou“. Doladí gramatiku, upozorní na nespisovné a dialektní výrazy, které studenti znají lépe než ony samy, a zbytek jede samospádem. A pak, studenti jsou čím dál tím… jak to říci… hodnější nebo lépe řečeno domestikovanější. Podle toho, co vidím a slyším, se už ve školách dávno nebojuje s nekázní jako s nezájmem. Běžně dříve prováděná alotria by dnes nikoho nenapadla. Lézt do přízemí školy oknem, jaká hrůza! Vždyť by mohli spadnout! Hrubí jsou prý na sebe a na naše žáky jen Ukrajinci. My se třeba také strkali a rvali. (Přečtěte si s odstupem Rychlé šípy! Dětské gangy, co spolu bojují o čtvrti a přístup ke zdrojům drobných peněz – trilobity, známky či láhve od piva, nesmyslné rvačky o pitomý artefakt typu ježka v kleci, černá stoka, do které když někdo spadne, tak se otráví a umře. Takovéto příběhy se dnes odehrávají v Dillí nebo v Káhiře.) Ve skutečnosti jsou ukrajinští žáci prostě takoví, jako byly zdejší generace před lety, jen domestikace lidstva u nás za ta léta pokročila sedmimílovými kroky.

Tak tedy – paní učitelky, je mi líto, ale přestaňte si stěžovat. Naše školství funguje přesně tak, jak fungovat má, a cílí přesně na to, nač cílit má. Uvědomte si, že je to záměr. Vy ještě žijete v minulém světě, kde školství mělo za úkol vzdělávat nacionály z lidu vycepovaný národ. Dnes je tu školství od toho, aby paní učitelky hlídaly děti v době, kdy rodiče roztáčejí kolesa sektoru služeb. Chápu, že je to pro vás těžké, když jste část kariéry pracovaly ve školství, jehož smyslem bylo potenciál populace zvyšovat, zatímco zbytek kariéry trávíte ve školství, jehož smyslem je tento potenciál utlumovat.

Komunisti potřebovali lidi do průmyslu, takže tady po 40 let probíhala masivní drezúra veškerého obyvatelstva v přírodovědě a vědotechnice. Vždyť to známe z vyprávění a mnohý to sám zažil, jak se prodavačky musely učit vidy, přechodníky, derivace a chemii a skladníci básníky 19. století. Jak archetypální byli všichni ti přísní matikáři a chemikáři drezúrující patnáctiletá děcka, kterým nebylo dovoleno se z toho psychicky sesypat. Jak by asi reagovali na takový nesmírný civilizační tlak dnešní čtrnáctileté Marie Antoinetty a infantilní osmnáctiletá princátka, kdyby se na ně vrhla eskadra těch vousatých přírodovědců, jaká se na žáky vrhala ještě naposledy zkraje 90. let.

Nebylo to příjemné, ale výsledky byly. Jak vypadají společnosti těch, kdo dělají pouze to, co je příjemné, a nevystavují své děti ani sami sebe žádnému nepříjemnému ohýbání, vidíme na cikánech.

Komunistický režim byl vlastenecký a dnes bychom řekli i nacionalistický, takže se cílilo na preskriptivní znalost rodného jazyka tak jako pomalu nikde jinde na světě. Po roce 1989 se vše změnilo. Všechna průmyslová odvětví s přidanou hodnotu si převzala nová vrchnost. Zentivu, kovárny, zbrojovky, radiolokátory, to vše přešlo do zahraničního, obvykle amerického vlastnictví, dobré strojírenské podniky, které vyvážely i do západních států, se nechaly zkrachovat, aby se omezila konkurence. Dnešní reformátoři školství správně píší, že naše školství je „reliktem komunismu“. (Dalším takovým „reliktem komunismu“, jehož postupné odbourávání je na programu, je třeba zdravotnictví, průmysl, bydlení či základní umělecké školy.) Zápaďáci tady opravdu nepotřebují vzdělanou populaci, infrastrukturu, silný a konkurenceschopný průmysl. Prudí mě nářky, že dálnice D1 je v havarijním stavu. Vrchnost tady nepotřebuje žádnou dálnici D1, potřebuje akorát dálnici D5, aby se to tu mohlo vytěžit a odvézt. A D5 je přece v dobrém stavu.

Naše školství je naší nové úloze v hierarchii lidstva dokonale přizpůsobeno. Po „vpádu bruselských“ (po vzoru „vpádu pasovských“) tu opravdu nepotřebujeme konkurenceschopnou českou Škodovku, Destu nebo Teslu. Naopak. Fakt nepotřebují, abychom si tu uměli stavět průmysl, zbraně, jaderné elektrárny a dálnice sami. Všímáte si, na čem všem visí cedule „postaveno s přispěním Evropské unie“? Tu cyklostezku, lavičku nebo rozhledničku bychom tu totiž bez ní nezvládli, zní jejich podprahové sdělení pro mladé.

A když se tu narodí nějaký velmi dobrý, motivovaný a šikovný student, kteří zde stále jsou a není jich úplně málo? Existují celé nadační programy, plošné testování a vyhledávání těchto lidí, kterým nabídnou stipendium a šup s nimi do Anglie nebo do Silicon Valley. Ten náš chlapec to ale daleko dotáhl, představte si, že pracuje pro Google! Z mých spolužáků, kteří vystudovali medicínu, tu není ani jeden, strojních a stavebních inženýrů necelá polovina. Zeptejte se těch nejblonďatějších, nejpohlednějších, nejšikovnějších maturantek, jak si představují svou budoucnost – najít si cizince, včetně černocha a odejít do Ameriky nebo do Anglie. Přinejhorším aspoň do Španělska.

Naše školství je v pořádku a to, na co cílí, přesně odpovídá naší úloze v „mezinárodním řádu založeném na pravidlech“. Úloha domorodé české populace spočívá v tom, stát se rokokovými lokaji a nižšími koloniálními úředníky, prekariátem služeb, především turistického ruchu. Noví kočí, služebné, správci hotelů, pinglové, účetní, poslíčci, drábové, dozorci, pracovní síla zajišťující chod služeb a montoven. Vychodit jednoduché humanitní obory a nastoupit do nižšího středního managementu západních korporací, domlouvat se s panstvem anglicky, prezentovat mu hospodářské výsledky, zadávat práci v montovnách Rumunům a Bulharům. Ano, mnozí se našli v tom, že úlohu peónů a kuliů v „mezinárodním řádu založeném na pravidlech“ přebrali Rumuni, Bulhaři, Uzbekové či Ukrajinci, a svou propůjčenou funkci správců, dohlížitelů a koloniálních úředníků si opravdu užívají. Naše mediky, svářeče a inženýry, kteří se ještě stále budou rodit a ani to nejhorší školství je nedokáže demotivovat, si vrchnost převezme přímo k sobě.

Kolik rodičů je hrdých na to, že dcera je „au-pair“ v New Yorku! Jako bychom se vrátili do 19. století, kdy české děvečky a služebné odcházely do Vídně posluhovat „panu továrníkovi“, podnikatelské šlechtě, všem těm Porgesům, Fürthům, Kleinům či Rothschildům. Vývoz slovanských otrokyň do hampejzů v Cordóbě pokračuje dál v téměř identické podobě, jakkoliv dnešní Ibrahím ibn Jaqúb al Isráílí už nesedí v Al Andalus a nesepisuje anály o městě Frága, ale sedí na East Coast v budově MMF či S&P a zveřejňuje rating, ukazatel loajality závislých území a kolonií.

Rozumějme tedy tomu, že nejdůležitějším úkolem našeho školství je naučit nastupující generaci anglicky, aby rozuměla rozkazům a zadáním. Úkolem výuky matematiky a fyziky je vyhledat talenty a upozornit na ně západní nadační fondy. Ti si je proškolí ve svých elitních kampusech již na své náklady. Úkolem občanské nauky je vysvětlit, že je to tak správně. Úkolem dějepisu je sdělit, že celé české dějiny směřovaly k tomuto cíli, Úkolem zeměpisu je ukázat v mapě, kde je Londýn, Boston a San Francisco. Úkolem hudební a výtvarné výchovy je nacvičit o tom 17. listopadu oslavnou besídku.