Mýlil se, bývalý pražský zastupitel, který si ještě před rokem 2011 dovolil odmítnout lidskoprávního aktivistu s tím, že přece „revoluce se nedělají ve slipech“. Amazing Desmond je top děckem tohoto dějinného převratu…

Autor: Rio Preisner

– trajdy-prajdy coby jeden z fenoménů permanentní revoluce

Klasikem elitářské světovlády byl – každý to ví – Jean J. Rousseau. Už u něho se setkáváme s příznačným pokusem o objevení „společného měřítka“ lidskosti: v důstojném divošství. De Sade ovšem velmi snadno odhalil rozpor skrytý v důstojenství a divošství, rozpor zakrývaného protikladu elity a rovnosti. Rovnost nemohla být založena na důstojenství a ctnosti, na atributech elitářských. V tom tkvěl ostatně i omyl Robespierrův. De Sade se domníval, že nalezl fundament rovnosti v sexualitě. V momentu kopulace jsou si všichni lidé rovni. Ale ani de Sade nakonec neunikl skrytému rozporu elity a rovnosti, neboť sexualitu koncipoval sadomasochisticky, tedy opět jako vztah pána a otroka.

Rozvojem marxismu se problém rovnosti a „společného měřítka“ dialektizoval. Asi takto: hovořit o rovnosti lidí je samo o sobě kontradikcí, neboť se tu usiluje o rovnost něčeho, co teprve vzniká, co ještě není: totiž Člověk, lidský člověk [tj. člověk zbavený pout utlačování otrokářské, feudální a buržoazní patriarchální společnosti: to jest vy-vázaný, absolutní]. Kategorie rovnosti nemůže být [tedy] vázána na dosud neexistující lidství člověka, nýbrž pouze na „jeho“ nelidství. Rovnost je koneckonců totožná s ne-lidstvím člověka, je totožná s jeho animalitou, přesněji s animalitou jako jediným „společným rysem“ čehosi vznikajícího. Tuto animalitu je však třeba blíže specifikovat, neboť například již při jídle vstupuje moment nerovnosti. Skutečně společné je pouze vyměšování fekálií, moče a spermat (popř. krve). Společenský základ egalitářské lidovlády je tedy dán latrínou a kopulací, nejlépe: kopulací na latríně. V permanenci vyměšování se pak dále obráží i permanence egalitářské [přesněji řečeno trockistické] revoluce, jež se tudíž zrcadlí a obnovuje aktem nepřetržitého kálení a kopulování. Tím je dána [společná] platforma a východisko dialektiky vznikajícího lidského člověka. Přitom právě permanence platí jako první a zatím jediný znak vznikající lidskosti; zvířata ji v této podobě neznají, proto též neznají revoluci. Dík permanenci a dialektice lze očekávat, že dojde k skoku z kvantity do kvality, že z hory fekálií a z proudu moče, krve a spermat se zrodí lidství člověka. K tomuto dílu je třeba sjednotit proletáře [ti zklamali, burani, stačí jim plné nákupáky a senza dovča; od zlatých šedesátých mají být proto nositeli permanentní revoluce a adepty skutečného lidství nejrůznější „znevýhodněné menšiny“: a jimi fascinované mládí] všech zemí…

Učený hlasatel dialektického vztahu mezi revolucí a sexualitou se cítí spjat se svými adepty pouze v bodě vyměšování. Jaký hřejivý, vlahý pocit rovnosti! Jedině v tom jsou si v univerzitní posluchárně rovni! Domyšleno: nemůže být propastnějšího elitářství a dokonalejšího mezilidského odcizení, než „vztah“ založený na bázi takové rovnosti. Ve všem ostatním jsou si nerovni, jsou si cizí, pokud „vše ostatní“ neodvodí psychoanalyticky ze zduchovnělé báze hlubinného vyměšování podvědomí [toť ono „frankfurtské“ resuscitování marxismu freudismem]. Aby se vůbec setkali v rovině (vznikajícího) lidství, aby se dorozuměli, musí se pokaždé odebrat k masovým orgiím na latrínách. Rovnost vede k anihilaci kultury, civilizace a jazyka, k jejich redukci do roviny výkalů, sexu a nesouvislého žvástu.

Česká existence (1992), s. 104. Titulek a podtitulek jsou redakční, stejně jako obsah hranatých závorek.

Poznámka DP

Text vznikl již na počátku osmdesátých let v USA (první vydání 1984): tehdy teprve levými „radical-chic“ instrumentalizovaný fenomén z přítmí análně-felačních darkrooms „hot“ disko-klubů jako byl newyorský Anvil pomalu prolézal na světlo, také v souvislosti s AIDS, aby se o dvacet let později za masivní mediální propagandy (koho asi) opravdu stal platformou, východiskem a vitrínou lidství odvázaného od principů a hodnot, jež dosavadním lidským společenstvím umožňovaly přežití.

V Československu tak jasně jako Preisner viděl evoluci jevu snad jen Josef Šafařík v Noční můře. Avšak ve Francii již v roce 1937, ve svých „maličkostech na okraj hromadného vraždění“ se Árijců v nadcházející II. světové válce (Bagatelles byly psány pro „zasmání se v zákopech“), L.-F. Céline o kultu homosexuálních autorů jasnozřivě:

„Vím jasně, že gideovštiny jsou po wildeánštinách a proustovinách nesmiřitelnou součástí kontinuity židovského programu. Přimět všechny góje k šukání se do prdele. Důkladně jejich elitu, jejich buržoazii zkazit oslavou všech zvráceností, snobismů a marnivostí, denervovat, nakazit a zesměšnit tak, že tahle domnělá elita při sebemenším otřesu (…) spadne až na dno svojí žumpy… do kanálu! závrať, opojení! (Dva balety, s. 57)