Na Rýnské louce

Autor: Günther Kümel

Po kapitulaci nabralo zločinecké řádění vítězů z Východu i Západu nové obrátky. Každý jeden z paragrafů upravujících povinnosti a práva okupačních mocností byl nehorázně porušován, stejně jako zásady obyčejné lidskosti. Na konferenci v Jaltě se Roosevelt, Stalin a Churchill dohodli, že poražení Němci budou muset platit rozsáhlé „naturální reparace“, tedy vykonávat nucené práce. Spojenci tak v Evropě oficiálně znovu zavedli otroctví. Jedenáct milionů válečných zajatců a až dva miliony deportovaných civilistů vytvořilo za 7,3 miliardy dní vynucených prací hodnotu ve výši více než jednoho bilionu eur. Velká část z nich toto nasazení nepřežila.

Během války západní spojenci zacházeli se zajatci relativně zákonně, byť i tehdy byli vzdávající se vojáci (dokonce i demokratickými mocnostmi) často jednoduše povražděni. Po kapitulaci se praxe úplně změnila. V roce 1945 bylo 10-12 milionů německých vězňů zbaveno jakéhokoli právního statutu a byla vynalezena nová kategorie lidí, spíše tvorů bez jakýchkoli práv. Staly se z nich prostě „odzbrojené nepřátelské síly“ (DEF). Mezinárodní výbor Červeného kříže marně žádal, aby se s těmito lidmi zacházelo v souladu s úmluvou z roku 1929, Američané a Britové to jednoduše ignorovali.

Na tzv. Rýnské louce (Rheinwiesenlager) bylo pět až šest milionů Němců zahnáno do bažinatých mokřin, obehnaných ostnatým drátem. Byli zde ranění vojáci i civilisté včetně žen, dětí a starých lidí. V tomto obřím koncentráku neexistovala žádná infrastruktura, žádné domy, stany nebo přístřešky, natož palandy či přikrývky, žádné latríny, umývárny ani jakýkoli zdroj vody, žádná lékařská péče. Vězni byli bez jídla a vody po celé dny. Eisenhower vydal rozkaz ponechat vězně pod širým nebem. Když obyvatelé okolních vesnic, sami hladovějící, chtěli vězňům přinést nějaké jídlo, dozorci všechny potraviny snesli na velkou hromadu, polili benzínem a zapálili – před zraky vězňů, umírajících hlady. Lidem, kteří chtěli zajatcům jakkoli pomoci, bylo vyhrožováno zastřelením a posléze byl prostě vydán přímý zákaz jakékoli pomoci. Vlaky Červeného kříže, přivážející jídlo, přikrývky, stany či lékařské vybavení, nesměly být vyloženy a musely se vrátit do Švýcarska. V chladu, dešti a sněhu vegetovali vězni na holé zemi a v bahně, ačkoli Spojenci měli stanů, léků a potravin dostatek. Dozorci stříleli do skupinek vězňů jen tak pro zábavu. Vězni vyhrabávali díry v zemi, aby získali aspoň nějakou ochranu. Občas byly do táborů vyslány buldozery, aby tyto jámy zahrnuly blátem –  i s lidmi, přežívajícími uvnitř. Kanadský historik James Bacque ve své práci „Plánovaná smrt“ odhaduje počet úmrtí v těchto táborech na přibližně jeden milion. Podmínky v zajateckých táborech Sovětského svazu, Polska a Jugoslávie si navíc vyžádaly dalších 1,5-2 miliony obětí.

Jeden z táborů na „Rýnské louce“.

Ve své další knize Tajná vina popisuje Bacque (česky v nakladatelství Reconquista vyšly Ostatní ztráty, 2008, – pozn. DP) další monstrózní zločin Američanů a Francouzů proti německému civilnímu obyvatelstvu v období vojenské diktatury. Mnoho domů bylo zničeno a lidé žili v hladu a mrazu ve sklepeních a ruinách. V této situaci okupanti spustili pečlivě vypracovaný program systematického vyhladovění Němců. Stejně jako po 1. světové válce byl dovoz potravin znemožněn blokádou. Rybářské flotily nesměly opustit přístavy a některé lodě byly vyhozeny do povětří. Vítězové zabavili německé zásoby potravin a ve velkém odváželi ze země potraviny, dobytek a zemědělské stroje. Rovněž i zahraničním vládám byla znemožněna jakákoli humanitární pomoc německým civilistům. Výroba syntetických tuků byla zakázána. Bylo zajištěno, aby Němci nemohli nakupovat potraviny v zahraničí. V mnoha případech měli povolenou denní dávku jen 1 000 kalorií, někdy ještě méně. Běžné byly omrzliny, otoky z hladu, tuberkulóza a další nemoci z nedostatku. Dětská úmrtnost v Berlíně atakovala 100 procent, v některých německých dětských nemocnicích musela být až polovina dětí obětována tříděním kvůli naprostému nedostatku jídla. Oběti tohoto hladomoru podle Jamese Bacquea: 5,7 milionu civilistů.

Asi polovina území předválečného Německa (jehož územní kontinuita měla být dle mezinárodního práva plně respektována) byla rozdělena mezi další státy, včetně Sudet, Alsaska, Rakouska, Jižního Tyrolska a východních území. Vyhoštění a deportace, které dlouho plánoval a vždy prosazoval Roosevelt, byly prováděny za aktivní účasti západních mocností. Byla to největší a nejkrutější genocida všech dob, přičemž ta nejbrutálnější opatření byla kamarádsky přenechána specialistům na špinavou práci, Sovětům. Ti pojali invazi na německé území jako gigantickou genocidu prováděnou vojsky, podněcovanými vražednou propagandou Ilji Erenburga. Zabíjení, žhářství, rabování a znásilňování byly pro Rudou armádu běžnou praxí, kterou nezastavila ani linie na Odře. Demmin v Západním Pomořansku byl dobyt bez boje a vydán na pospas drancování a znásilňování, poté vypálen. Vítězové zuřili tak nepopsatelně, že tisíce lidí raději spáchaly sebevraždu. Stejný osud potkal mnoho středoněmeckých měst. Invaze sovětských vojsk do malého regionu východního Rakouska měla bezprostředně za následek smrt více než 60 000 civilistů.

V roce 1943 československá exilová vláda ČSR (Beneš) požadovala již od 19. století připravovaný odsun Němců z Čech jako „totální konečné řešení“ (sic!): „… konec války bude napsán krví… Bijte je, zabijte je, nikoho nenechte naživu!“ Postiženi byli Němci z východních území a Sudet, z rozptýlených osídlení v Polsku, Rumunsku, Jugoslávii a Sovětském svazu (Černomoří, Volyňští a Povolžští Němci), celkem přes 20 milionů lidí. Během vyhánění a žalářování v tisících koncentračních táborů v Polsku, Jugoslávii a Československu padly za oběť brutálním krutostem 2,8-3 miliony Němců. Byly znásilněny miliony německých žen.

Továrny, které nebyly zničeny spojeneckým bombardováním, byly vyrabovány, v mnoha případech vyhozeny do povětří, a cenné stroje odvezeny. V tomto procesu byly záměrně ničeny zejména podniky vyrábějících zboží pro civilní použití, a také továrny na hnojiva, aby zemědělství nemohlo řešit problém hladu. V souladu s Morgenthauovým plánem a Postupimskými dohodami bylo cílem demontáže, která opět porušovala mezinárodní právo, drastické snížení průmyslové kapacity Německa a Rakouska, odstranění německé konkurence a také systematické obohacování se nepřátelských mocností ze všech světových stran. Byly ukradeny stohy obchodních tajemství, výrobních postupů, prototypy nových vynálezů, včetně 750 000 – 850 000 německých patentů a ochranných známek, byly uloupeny umělecké předměty z muzeí, kostelů a sbírek, zlato Říšské banky, dokumenty a archivy.

Krádež patentů zajistila Spojeným státům, dříve ve výzkumu a špičkových technologiích zaostávajícím, na mnoho dalších desetiletí náskok před ostatními zeměmi v nesčetných oblastech základního výzkumu a špičkových technologií. V mnoha případech materiální hodnota jen jednoho patentu přesahovala v přepočtu dnešní miliardu eur. Pečlivé přípravné práce a plánování ze strany postupujících Spojenců zajistily úspěch největšího rabování, jaký dějiny pamatují. Spojené státy vyždímaly znalosti desetitisíců německých vědců a techniků a tisíce jich prostě unesli. Vědci byli nuceni spolupracovat pod hrozbou smrti. Také Francie a Anglie s pomocí násilí vytěžovaly německé vědce, mnoho jich deportovaly a ukradly veškerou technologii a vynálezy, které se ocitly v jejich dosahu.

Sovětský svaz vyslal na okupovaná území speciální oddíly, čítající desítky tisíc vědců v důstojnických uniformách. Stalinův rozkaz: zbrojovky, vědeckovýzkumná centra a továrny musí být převzaty, veškeré vybavení, přístroje a stroje demontovány. Do Sovětského svazu byli spolu s nimi odvezeni i přední vědci a znalci, kteří uměli tato moderní zařízení obsluhovat. Sověti tak deportovali až 50 000 vědců, inženýrů a mistrů.

Cílem Spojenců nebylo přesvědčit Němce, aby se káli a zavedli státní systém založený na principech kantovského imperativu. Cílem bylo nastolení naprostého bezpráví, přinucení Němců k absolutní kapitulaci, a to zejména duševní a duchovní. Už vojensky zjevně nesmyslné ničení center historických měst a kulturních památek mělo jediný důvod: zohyzdit tvář Německa. Wolf Biermann důsledně mluvil o bombách pro Německo jako o „darech z nebes“. Walter Lippmann, šéf americké propagandistické agentury, věděl, že definitivního vítězství a cílů převýchovy bude dosaženo až tehdy, „když se válečná propaganda vítězů dostane do dějepisu poražených a uvěří jí následující generace Němců“. Dopis britského ministerstva informací z února 1944 apeloval na novináře a duchovní, aby šířili a podporovali veškerou propagandu o údajných německých a japonských zvěrstvech, aby tak odvedli pozornost veřejnosti od „nevyhnutelných krutostí“, kterých se prý museli dopouštět Spojenci.

Aby bylo možné začlenit německý lid do „Nového řádu“ a „Jediného světa“ (Rooseveltův sen), musí se každý jedinec stát součástí multietnické budoucnosti a pojmy „lid“, „národ“ či „rasa“ musí být zavrženy jako pouhé přeludy. Myšlenka národního souručenství založeného na solidaritě byla vždy odporná zejména exponentům liberálně-predátorského kapitalismu.

V letech 1945 až 1952 Spojenci v rámci největšího „pálení knih“ v lidských dějinách zničili 35 743 titulů: školní a dětské knihy, poezii, filozofii, celé ročníky časopisů, pohádky, romány, historická díla ze všech období, ilustrované knihy, technickou a další odbornou literaturu. U „závadných“ knih byla důsledně ničena všechna vydání, čistky probíhaly v knihovnách, knihkupectvích, nakladatelstvích i v soukromých sbírkách. Celkovou ztrátu lze pouze odhadovat, a to v řádu desítek milionů svazků. Pro srovnání: během Třetí říše bylo zakázáno asi 5 000 knižních titulů, které sice nemohly vycházet, ale zůstaly zachovány v knihovnách. Proslulá veřejná pálení knih nacionálními socialisty představovala jen symbolické akty, jimž padlo za oběť snad několik desítek či stovek svazků. (Dělo se tak ovšem veřejně a dokonce za přítomnosti filmových štábů, zatímco Spojenci po válce ničili knihy „diskrétně“, aby pověst „kulturních barbarů“ zůstala na hřbetu poražených – pozn. DP). Spojenci šli po válce tak daleko, že paradoxně v některých případech likvidovali i tituly, které byly zakázány také před rokem 1945, například díla Moellera van den Brucka.

Následovala poválečná čistka. Školy byly uzavřeny, většina učitelů a vysokoškolských profesorů byla propuštěna bez nároku na důchod, mnozí byli zatčeni a zavřeni v některém z koncentračních táborů, kde byli často mučeni. Po znovuotevření škol byly často realitou třídy s až stovkou studentů, které vyučoval prověřený „asistent učitele“, člověk bez potřebného vzdělání. Vycházelo se z toho, že každý Němec je už ze samé podstaty němectví potenciální válečný agresor a stoupenec autoritářského „nacismu“. Cílem souboru opatření tak nebyli jen nacionální socialisté, očista se měla vztahovat na celý národ. Zdůvodněním bylo, že německá „Sonderweg“ se už od Luthera projevuje „nezpůsobilostí Němců, aby si vládli sami“. Spojenci tak sami vyvrátili tezi, kterou razili od roku 1939, totiž že nacionální socialismus prý není lidové hnutí, ale pouze záležitost malé tyranské kliky, která utlačuje většinu. Národní socialismus byl nyní naopak „projevem trvalé nemoci německé duše“. Lord Vansittart to shrnul slovy, že Němci jako celek musí být „podrobeni duchovní terapii“. Měl být vytvořen „nový německý člověk“.

Jak na „nového německého člověka“: německé ministerstvo zdravotnictví barevné invazisty nyní přímo instruuje.

Zatímco Sověti zavedli na východě Německa jednoduchý donucovací systém kolektivní kontroly veřejného mínění; na Západě byla opatření chytřejší a důkladnější: nejprve byly zakázány veškeré mediální a veřejné aktivity, potom byla v obnovujícím se mediálním světě svěřena veškerá moc k tvorbě veřejného mínění výhradně spolehlivým jedincům, kteří k tomu obdrželi speciální licenci. Přednost měli Němci, vracející se z exilu. Všichni pak museli projít nejdůkladnějšími prověrkami a hloubkovými psychologickými testy. Toto lukrativní privilegium navíc mohlo být kdykoli odebráno při sebemenším podezření okupačního dohledu, že dotyčný vyvolenec není dostatečně loajální. Toto formální předání moci kolaborujícím Němcům bylo provedeno z psychologických důvodů a sloužilo výhradně ke zvýšení efektivity převýchovy, nikoli k podpoře demokratizace. Ostatně systém vojenské diktatury byl zachován. Změna v západních sektorech v roce 1945 neznamenala nápravu faktické absence standardního práva, ale pouhou kodifikaci poměrů do formátu „okupačního statutu“. Jako výkonné orgány Kontrolní rady byly ustaveny politické strany.

Plánovaná etnocida v plném proudu: takto spolková vláda prezentuje německou rodinu…

Každý dospělý Němec musel předložit podrobný životopis. Soudní senáty ve stylu revolučních tribunálů pak třídily lidi podle stupně „zátěže“ a uvalovaly na ně sankce od konfiskace majetku přes zákaz výkonu povolání až po uvěznění. Členy těchto soudů byli často zločinci a komunistické kádry.

Hlavní důraz byl ovšem kladen na vzdělávací systém. Zejména děti a studenti měli být zbaveni vlivu rodiny a zcela indoktrinováni spojeneckou ideologií. Od roku 1943 do roku 1946 se pod nejpřísnějším utajením scházelo více než 200 vědců z elitních západních univerzit v pevnosti britských tajných služeb Bletchley Park, aby naplánovali využití psychologických operací k trvalé dekonstrukci německého ducha. Ideologická argumentace byla převzata z teorií Frankfurtské školy. CIA v Německu tajně financovala jazzové kluby, umělecká hnutí jako abstraktní expresionismus, moderní směry v kultuře či architektuře.

Načež následuje logocida: tzv. Kiezdeutsch, kterou se dorozumívají imigranská a míšenecká mládež – nikoli náhodou má němčina rovněž nejvyšší index jazykové podbízivosti v Evropě (přejímání cizích slov).

Americký profesor William Toel napsal: „Díky promyšlené psychologické strategii, naplánované štědře financovanými mozkovými trusty, byly během 75 poválečných let německá duše a němectví jako takové prakticky vymýceny.“

Druhá část eseje Günthera Kümela Mordplanungen und Massenmorde im 20. Jahrhundert vyšla na stránkách Der Dritte Weg 3. června 2021.