Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?

Je možné na takovéto úrovni vůbec tyto jedince aktivizovat? Evola, ač do velké hloubky jdoucí – leč vzdálený drtivé většině lidí.

Chtějí lidé vůbec opustit „komfort“ současného kramářství? Chceme i my?

Měl by jim to někdo nařídit? Pakliže ano, tak kdo? Elita? Kdo jsou to elity? Evola správně praví, elity charakteru mající smysl pro čest a spravedlnost bez sentimentálních a povrchních podmínek. Diferencovaný člověk, který přes protisměrnou realitu „ví“ a drží se na svých jasných značkách? Je tady vůbec?

Jestliže by Směrnice měly „směřovat“ do tzv. prostředí „krajní pravice“ jak ji nazývají současné sociální vědy, tak si musíme uvědomit několik věcí. Na krajní pravici v českých zemích žádné elity, jak je chápe Evola zřejmě nejsou, a pakliže ano, tak se jedná o jednotlivce. Jedinci působící v této části spektra zpravidla nedosahují ani průměrných kvalit mainstreamu, natož aristokraticismu Evolových měřítek. Evola je jistě aqua vitae, ale pro koho? Pro několik nadšenců a jejich touhu se odlišit od zbytku společnosti, nebo kteří tak nějak cítí, že s tímto světem je něco v nepořádku? Jistě, pro Řád v jakémkoliv systému je nutno začít na mikroúrovni, ale kde je onen počet, který je třeba reálným změnám?

Dnes existuje pouze iluze elit a elitářství a sektářství. Ptám se, kdo je kšatrija? Bojovník ducha nebo těla? Prosím, acta non verba! A to hovořím k sobě a ke každému, který to tak cítí.

Nesouhlasím s Evolou, že je nutné pro dosažení úspěchu být natolik nekompromisní, neboť tohoto požadavku dostojí pouze zanedbatelný zlomek již oslovených. To je na destrukci této iluze (maya) jak pravil Guénon, příliš málo, hrozně málo. Popisovat nepřítele jako levici nevnáší do identifikačního úsilí, které je kontinuálním procesem, mnoho přehlednosti. Dokážu si představit, že Evola vnímá levici jako všechny viditelné involuční a materialistické síly, ale dokážu si rovněž představit, že i relativně dobře informovaní lidé rozdělují demoliberální politické spektrum na levici a pravici, avšak celý Systém je Evolovým prizmatem z principu levicový – tedy pokrokářský. Jenže zde máme pseudolevicové skupiny, jejichž postoje jsou přinejmenším užitečnější a vhodnější (pro změny v matérii), než ty tzv. pravicové – domnělé nebo skutečné. Ať se jedná o intelektuální potenciál, entuziasmus, pracovitost a ochotu obětovat své pohodlí je na této levici více bojovníků (tím nevyzývám k následování nesprávných cest). Nenazývejme protivníka levicí, sémanticky je pojem naprosto bezcenný. Nazývejme nepřítele jakkoli jinak a adekvátně celému sociálnímu kontextu.

Musím Evolovi v tomto ohledu (byť jsem mu vděčný za „korekci zraku“) přiznat jistý optimismus – ať se to týká kvantitativního odhadu existence lidského typu, který chce oslovit nebo jeho úžasnou šíři tématu, která pro úspěch dané věci musí být aplikována bezvýhradně a v přesně vymezených intencích. Mohu se mýlit, ale zdá se mi, že předpokládal větší počet „zasažených“…

Jsem přesvědčen, že je nutné pracovat s materiálem, který máme k dispozici a spolupracovat i se zdánlivými nepřáteli. Ten materiál jsme také i my sami. Mnohokrát přesně nevíme, co chceme, často neumíme definovat a identifikovat onoho společného nepřítele a dopouštíme se přečinů, o kterých Evola hovoří jako o aktivitách plebsu. Stále jsme podřízeni, musíme poslouchat zvrácené pokyny a doporučení – ať už je to kdekoli. Nemáme moc, trochu síly a vůle snad ano. Rovněž panuje názor, že širším sdílením Evolova poselství může dojít k jeho vulgarizaci. No, myslím, že v tomto ohledu bylo vykonáno už dost. Dezinterpretací vzniklo přehršle. Spíš bych chtěl k Evolovi zaujmout jisté příznivě-kritické stanovisko a ideály, které reprodukoval nechápat dogmaticky a bezvýhradně. Evolovo dílo obecně je vhodné k reflexi, ale z mého pohledu nikoli k nekritické a absolutní recepci. Intuitivně pociťuji, že k nějakým frapantním změnám v této věci nedochází a brzy ani nedojde.

Domnívám se, že ti, kteří se cítí být baronem osloveni, by o těchto věcech měli společně hovořit. Věřím, že se tak již děje.

Tímto děkuji jménem našeho spolku přátelům z Hrdosti a Délského potápěče za další vydavatelský počin.

Váš Lavr z Červenobílých

P. S. Tento příspěvek je k diskuzi.

Diskusní příspěvek Lavra KKLB: Směrnice od Julia Evoly byl převzat ze stránek Červenobílých.