Categorized | Politika, Týdeník, Texty

Kreslíš, kreslím, kreslíme a nazdar motogangu!

HateFree false flag

Vypsaná ruka, fatcap… Klasické dílo „bojovníka slova“ aneb jak praví Bruno Ferrari „za tu dobu co se pohybuju ve scene nebo kolem sceny jsem zazil hodne typu lidi co pisou, diskanty, hiphopry, metalaky, zevlaky, slusnaky, mlady stary, zenaty i teply.ale ne nacka.“

Autor: Axel Seidelmeier

O týden jsem se svým zpravodajem zpozdil, ale za to se urodilo. Kde začít? Tak hlavně se čmáralo po HateFree lokálech. Kdo čmáral, to není jistý, ale podle stupidity provedení bych to tipoval na BIS, aktivisty Antify nebo jiný specialisty. Pravděpodobnost, že by někdo čmáral sprejem symboliku vlasteneckých hnutí z první poloviny 20. století, který mají banán už řadu let a zároveň by byl tím přesvědčeným je docela malá (ale je, pač debilů je furt dost!). Ale ČT má co žrát a „protože taková je doba a ať má nová levice samu sebe za progresivní, vyznačuje se kolotočářskou mentalitou, banalitou černobílého vidění světa, je společenstvím snadno konzumovatelných pravd“ – jak trefně, ač se zcela jiným záměrem, uvedla spisovatelka Petra Hůlová ve svém mnohoznačném článku na ono téma (sama je to novolevota jak bič). Každopádně tady dlouho nebyl pravej extrém, tak ho začneme trochu řešit. Sebereme Bartoše za jeho dlouhodobý, trapně komediální asemitismus, přinutíme ho k nepokračování v trestné činnosti a ukážeme domnělýmu pravýmu extrému – Achtung blbečkové, stát si rozvracet nedáme! Streitbare Demokratie funguje – abychom nezapomněli! Jen mně není jasné, kdo dnes onen pravý extrém, jak schematicky fízlové a bizoni třídí, reprezentuje. Ale to je na fantazii každýho z vás. A fízlaparát a ouřadové musí vykazovat taky nějakou tu činnost, aby zaplatili děckám žemli v Měkáču.


Teď k tomu jihomoravskýmu Míšovi Haškovi, chlapík nepatří mezi nejbystřejší, je však docela ambiciózní a taky vlezl do tý správný partaje (něco mně říká, že to nebude ojedinělý případ). Rigo z práva si dodělával bůhví kde a o jeho kvalitě bych taky docela pochyboval, ale to není teď vůbec důležitý. Tyhle fakta nebo domněnky, jak je libo, mu totiž jeho kritici neustálé dokola podsouvají a skutečně nezáleží na tom, jestli to je pravda nebo ne. Kořeň, kterej se fotí s motogangem Nočních vlků z Rossije, kteří přijeli na pietní akt uctění svých soudruhů osvoboditelů (o osvobození lze taky všelijak pochybovat, ale není to podstatou věci), není nucen se zpovídat nějakýmu drzýmu zmrdovi z ČT a už vůbec ne velekonzervativnímu Fialovi nebo kořalovi Kalouskovi. S konzulem RF položili věnec a udělali pár fotek s motorkářema, který schengenskej systém nemá na seznamu bloklých hlav, o co jde? Jo, abych nezapomněl, zcela neviditelně je na jedné fotce vlajka Doněcké lidové republiky –  nejvíc křičí ti debílci, kteří vyvěšují flagu Tibetu, takže radši bez komentáře…

K čemu to celé slouží? Atlanticisté se snaží „nenásilně“ legitimizovat svůj chcípající Systém ve svých satelitech prostřednictvím mediálních akcí, které sami vytýkají tzv. ruské propagandě. Bude to všechno sílit a přijde zanedlouho čas, kdy ona nenásilnost bude už jenom slovem…

Hajl, soudruzi…

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Ernst Jünger – Aladinův problém

Ernst Jünger - Aladinův problém***
Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

22. února 1943 se v Dzeržinsku v Nižněnovgorodské oblasti narodil Eduard Limonov, vlastním jménem Eduard Veniaminovič Savenko, ruský spisovatel, básník, rebel a politik Národně bolševické strany Ruska. V současnosti je předsedou této strany a jedním z vůdců protiputinovské formace Jiné Rusko. Česky vyšla jeho kniha To jsem já, Edáček a románová biografie Limonov - Deník ztroskotance od francouzského spisovatele Emmanuela Carrèreho.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív