Autor: Michael O’Meara

Loňského roku následovala jedna krize za druhou. Nejprve došlo ke krizi hypotéční, jejímž důsledkem byla krize platební, která vedla ke krizi bankovní, následně ke krizi zapříčiňující pád dolaru, poté ke kreditní krizi, geopolitické krizi, energetické krizi, krizi spotřební sebedůvěry, což vše rezultovalo v politickou krizi na nejvyšší státní úrovni, jejíž součástí je i krize smyslová, jež přivedla černocha k moci- černocha symbolizujícího absolutní popření původních hodnot, na jejichž základě byla kdysi budována americká identita, jinými slovy redefinování fundamentálních základů původního amerického bytí.

Žhavou otázkou je: jsou tyto kaskádovité krize „nahodilé“ (tzn. vzniknuvší shodou okolností) nebo „strukturální“ (vyplynuvší ze samotné podstaty systému)? Pokud platí druhá varianta, pak „americký systém,“ jenž vládl světu od roku 1945 a vytýčil si za cíl konec evropského člověka, potenciálně čelí systémovému rozpadu, jehož důsledky jsou katastrofické. V případě, že se jedná o krizi víceméně náhodnou, je to dobrá zpráva, neboť není ničím jiným než zvýrazněním protibělošské podstaty tohoto systému, o níž většina bílých Američanů nemá ještě doposud ani ponětí.

Krize, a to si teď zdůrazněme, je vždy bodem obratu, „etapou v běhu událostí, která předurčuje směry budoucího vývoje ve všech ohledech, ať již v pozitivním či negativním smyslu.“ Ačkoli většina komentátorů inklinuje ke kladení důrazu na ekonomické kořeny krize, takřka všichni z nich ovšem uznávají, že disponuje potenciálem na zničení systému. Odtud tedy plyne momentální posedlost Velkou hospodářskou krizí z roku 1933, anebo v radikálnějších kruzích tou sovětskou z roku 1985, jež přivedla Gorbačova k moci. Ovšem ať již je její podstata jakákoliv, což stejně ukáže jen čas, je pravděpodobné, že bude klást vzrůstající požadavky na prosperitu a bezpečnost bílé střední třídy, a z toho důvodu i vyzvedne myšlenku etnického státu, jíž preferují bílí nacionalisté. Úspěch konceptu bílého nacionalismu je vzhledem k nedostatkům v organizační struktuře a masové podpoře v reálném světě podmíněn právě podobnou krizí.

Jedinou jistotou při vstupu do nového roku zůstává, že se tato krize bude i nadále zhoršovat. Následkem hypotéčního krachu z prosince 2006 měla především dopad na Wall Street, komerční a investiční banky, pojišťovnické společnosti a různé vládou podporované podniky (jako například Fannie May a Freddie Mac). Tohoto roku se ovšem pravděpodobně přesune na „hlavní třídu“ ve formě pádu maloobchodních firem a nezaměstnanosti. Automobilový a na něj navázaný průmysl bude taktéž těžce zasažen. Ve stejné době mnoho místních a některé státní vlády (například Kalifornie nebo Michigan) může zkolabovat z důvodu platební neschopnosti. S tvrzením, že „se jedná o největší ekonomickou krizi za posledních 70 let“ většina souhlasí, ovšem nikdo přesně neví, jaké dopady bude mít. Všeprostupující nejistota, která ji obklopuje, ohrožuje kapitalistický systém, vládnoucí model globalizace a americké postavení ve světovém řádu, ji vskutku katapultuje do apokalyptických výšin.

1. Krize

Američané si navykli myslet, že jejich země je „světovou jedničkou,“ aniž by mnoho věděli o zbytku světa. V porovnání s barevnými národy obývajícími země třetího světa může jistě Amerika působit jako ráj na zemi (a to i přesto, že většina bílých Američanů je osamělými izolovanými bytostmi postrádajícími špetku smyslu pro sebeurčení), avšak na druhou stranu v porovnání se západní a střední Evropou, Japonskem, Hong Kongem nebo některými dalšími zeměmi z řad asijských tygrů si vede bledě.

Velké průmyslové koncerny, které svého času učinily Ameriku vedoucí ekonomickou velmocí a poskytly pracujícím slušný životní standard, byly spolu s technologiemi a know-how, jež je učinily tak mocnými, přesunuty do zámoří. Obchodní deficit pak začal odpovídajícím způsobem narůstat až do té míry, že se USA ze země věřitelů stala zemí dlužníků. Zároveň došlo k zanedbání státní infrastruktury, zadluženost běžných domácností se stala stejně nezvládnutelnou jako státní dluh a v Americe vyvinutá technologie našla své uplatnění mnohem více v zahraničí než na domácí půdě.

V roce 2005 John Fallow, jeden z mála lidí předvídajících ekonomickou krizi, napsal: „Rok na soukromé univerzitě nyní stojí 83 000 dolarů, den v nemocnici 1350 dolarů, rok v pečovatelském domě 150 000 dolarů… Osmdesát procent veřejnosti bylo z finančních důvodů vyřazeno ze soutěže o budoucí příležitosti, což fakticky znamená, že jim bylo znemožněno se podílet na Americkém snu, jak jej nazývají naši ideologové.“ Jiní mainstreamoví ideologové tvrdí, že USA již nadále „nemají kontrolu nad svými ekonomickými základy a v porovnání se zbytkem světa směřují po sestupné křivce.“

I Thomas Friedman, ropný globalistický posluhovač z New York Times si po své poslední cestě na Dálný východ postěžoval, že Amerika začíná být „vyčerpaná,“ asi jako začaly být vyčerpány výdobytky stalinismu v Sovětském svazu let osmdesátých. Friedman i přesto dále oslavuje otevřenost a tvůrčí schopnost Američanů, aniž by si dodal, že neomezená imigrace z třetího světa nezměnila pouze složení obyvatelstva, nýbrž i její charakter, a diskriminační praktiky vůči bílým mužům postavené na nevyrovnaném daňovém zatížení, affirmative action ve vzdělávací oblasti, najímání pracovních sil a uzavírání smluv, zákonech proti svobodě slova a popření probíhajících procesů, jsou jen stěží známkou proklamované otevřenosti a kreativity.

Převažující mantra, jejímž cílem je vykreslit výše popsané záležitosti coby známky pokroku, praví „konzumujte!,“ nikoli „produkujte!“ Není tedy moc překvapivé, že základní složkou amerického vývozu je odpadková kultura vytvořená v Hollywoodu, jež je „kulturou“ oslavující chování a hodnoty historicky vnímané jako patologické. Deindustrializace a „financializace“ (převaha finanční ekonomiky nad skutečnou hodnotou statků a průmyslovou ekonomikou), jež z USA učinily čelní představitele nového postmoderního globálního trhu, viditelně současnou krizi zapříčiňují, ovšem jen málo prorežimních komentátorů vynaložilo nějakou snahu o jejich odhalení. Na nejzákladnější úrovni je možno poznamenat, že nově nabytá vzájemná závislost světového trhu stavějící na finanční směně znamená, že problémy v jednom sektoru ekonomiky nevyhnutelně způsobují potíže v dalším, nepokoje v jedné zemi se velmi pravděpodobně přenesou i do ostatních zemí a lokální krize v sobě nesou riziko na přetavení se v celosvětovou systémovou krizi. Když se tohle vše přidá k neodmyslitelné nestabilitě těchto kompromitujících závislostí na vnějších silách, zjistíme, že „ponziovská“ dynamika amerického finančního sektoru je postavena na sebevědomých spekulacích, nikoli na tvorbě bohatství. K tomu, aby splatila úroky na nekonečných kreditních dluzích, se naše země neobejde bez půjček od cizinců, zejména pak Číňanů a Japonců, kteří se v rámci tohoto procesu stávají vlastníky rozsáhlých sektorů naší ekonomiky, zatímco američtí spekulanti nahromadili ohromné (a jak se ukázalo, i bezvýznamné) cifry bohatství ve virtuálním světě kyberprostoru.

Americký lidský potenciál je rovněž v úpadku. Ve statistikách gramotnosti se USA ocitají na chvostu statistik rozvinutého světa, její kdysi prestižní přírodovědné a technické univerzity jsou naplněny především cizinci, zatímco veřejné školství se čím dál tím méně stará o to, aby si žáci osvojili základy čtení a psaní, a namísto toho se zabývá rozdáváním antikoncepce čtrnáctiletým a zabránění používání zbraní ve školních prostorách.

Geopoliticky je situace ještě horší, jelikož ostatní země svého někdejšího samolibého školitele poučují, jak se vypořádat se zpackanými kroky minulosti a regiony tradičně podřízené americkému vlivu (například Latinská Amerika) neochvějně prosazují vlastní autonomii. Co je ovšem nejdůležitější, dolar ztrácí svoji pozici světového platidla, což znamená žádné další kreditní karty nebo cesty zadarmo.

V té souvislosti se jak američtí, tak i zahraniční akademici, z nichž někteří mají velmi vysoký akademický kredit, shodují v předpovědích, že ekonomický a morální kolaps způsobí občanskou válku a z ní rezultující rozpad USA. Taktéž je nutno mít na paměti hrozby ze strany některých bývalých Bushových důstojníků o „tajném převratu,“ vyšší státní pozice totiž v čím dál vyšší míře spadají pod armádní kontrolu. Co započalo v Iráku a Afghánistánu, kde se armáda stala koloniálním správcem, nyní viditelně přichází domů. Armáda v rozporu s ústavou plánuje rozmístit 20 000 vojáků po celé zemi, aby čelili případným „občanským nepokojům.“

Ačkoli armádní „plíživá mise“ započala za vlády George Bushe, Obama již do svého kabinetu jmenoval tři vysoce postavené důstojníky, navíc slíbil, že neudělá škrty v astronomickém rozpočtu Pentagonu a rozšíří armádní řady amerického pozemního vojska o 100 000 mužů.

Pentagon se rovněž podle aktuální publikace US Army War College připravuje na svou vlastní „přeměnu“ za předpokladu, že krize vyprovokuje společenské boje, jež budou muset být zkroceny na domácí půdě. Nejvýznamnější je zde ovšem předpoklad početných režimních autorit, že krize vyústí v násilný třídní boj, vojenskou diktaturu, nebo i sociální revoluci. Americký systém, jenž musí být za vzniknuvší situaci shledán zodpovědným, „učinil z nenasytného byznysem vedeného státu vtělení nejopečovávanějších lidských hodnot.“ Narozdíl od evropských národních států konce 19. a začátku 20. století, americký systém není a nikdy nebyl systémem národního státu oddaného obraně národa a jeho blahu, jeho nejhlavnější funkce naopak vždy tkvěla v obraně těch praktik liberální demokracie, které usnadňovaly tržní transakce. Nemaje žádného pouta k zárodečnému bílému národu, který do roku 1965 tvořil základ amerického lidu, mají vládní elity volné ruce v prosazování přístupů upřednostňujících jejich specifické institucionální nebo dominantní ekonomické zájmy, zatímco preferování bílé menšiny je k vidění pouze zřídka, a to vždy pouze pod hrozbou reakce voličstva. Ještě skandálnější však je, že tento systém ve své opravdu liberální podobě „privatizuje zisk a socializuje ztráty,“ daňoví poplatníci z řad střední třídy tak tudíž budou nést následky nezodpovědné politiky miliardářských finančních špiček.

Vzdálený původ tohoto amerického systému může být vystopován v liberálních principech zrozených v roce 1789. Nověji byly jeho základy položeny architekty státu národní bezpečnosti a od něho neoddělitelné studené války. Když v průběhu sedmdesátých let poválečný systém dospěl do krize, jeho sociálně-demokratické komponenty, které prosazovaly síť sociální pomoci a regulaci důležitých průmyslových odvětví a komunálních služeb, byly hozeny přes palubu ve prospěch volnotržního fundamentalismu a neoliberální Reaganovy administrativy, pak dostaly novou injekci „globalistické revoluce“ vedené Clintonovou administrativou.

Když globalisté dospěli k odstranění národních bariér zabraňujících volnému pohybu kapitálu, zboží a pracovních sil (což mezi jiným znamená, že budou odstraněny hranice a další „zastaralé“ překážky spočívající v zakořeněném smyslu pro národní zájmy a identity), zaměřili se na kompletní deregulaci finančních praktik stavějíce na kapitalistické fikci tvrdící, že trh je samořiditelný. Zároveň globalizace amerického kapitálu přeťala všechna zbývající pojítka s americkým národem a jeho kulturou.

Pošetilost a hloupost tohoto systému, jehož následky budou spláceny v podobě odsouzení k veřejné chudobě, nabyla za panování právě odešlé Bushovy administrativy fantaskních, a jak se též ukazuje i nesnesitelných dimenzí. Byla to právě neoliberální globalistická dogmata, jež se ideologicky stala nedílnou součástí amerického systému a každou otázku redukovala na záležitost individuálního osobního zájmu, což za vlády Bushovy neokonzervativní kabaly vyústilo v bezmeznou nicotnost personifikovanou v židovsko-evangelické „komunitě založené na víře,“ podle níž cokoliv, co americký stát učiní, je správné a USA bude v konečném důsledku vždy vítězem, a v kontrastu s věroukou tradičních křesťanů i víru,že lze dát rovnítko mezi USA a Božský záměr na Zemi. Následkem toho nebyl Washington po osm let schopen rozlišit mezi fakty a fantazií.

Byla zahájena válka, jež stojí šedesát miliard dolarů ročně, která pravděpodobně kromě izraelských zájmů postrádala jakékoli strategické cíle a byla vedena pouze na základě neokonzervativních halucinací (neexistující zbraně veřejného ničení). Poté, co vláda vstoupila do tohoto divadla iluzí, její rozsáhlá armádní mašinérie uvázla v blátě v boji s lehce vyzbrojenými povstalci (kteří pak následně byli podplaceni obrovskou sumou dolarů v rámci tzv. “puče“), lži a podvody se staly základním stavebním kamenem americké politiky, nekompetentní jedinci a pleticháři schopni padnout na kolena před vládnoucí iluzorní ideologií hrají prim, miliardy dolarů v podobě půjček a humanitárních pomocí kdesi záhadně zmizely. Ti, kteří si dovolili zpochybnit vládní cíle a praktiky byli rázem považování za neamerické elementy, zatímco tradiční svobody byly revidovány nebo rovnou zrušeny, cizincům, ať již ze špičky či suterénu společenského žebříčku, byla přitom dovolena celá řádka věcí, diktátem v oblasti americké zahraniční politiky počínaje, umožněním Mexičanům konfrontovat americkou suverenitu v ulicích konče.

Když byl prezident George Bush před nedávnem dotázán, kdo by podle jeho názoru měl nést zodpovědnost za současnou ekonomickou krizi, jeho odpověď zněla, že neexistuje žádná taková osoba nebo skupina. “Celý systém začal být opojen sám sebou,“ vysvětlil. Svou odpovědí tak lépe než většina politických komentátorů jmenoval skutečného viníka. Co už však ovšem nezmínil, je, že tento systém nebyl jen tak dočasně společensky unaven, ve skutečnosti byl zlitý pod obraz od samotného začátku. A stejně jako silný piják ve stavu otupělosti mysli si také destabilizující, dekonstrukční a neuspořádaná moc amerického systému v posledních šedesáti letech-i přes své bohatství a prosperitu vyfabrikované pro vybrané-si koleduje o nejmasivnější civilizační kocovinu v historii.

2. Osudový muž

Není lepšího příkladu krachu amerického systému stavějícího na liberálních ideologických abstrakcích a jistých dobře míněných, avšak iluzorních principech, než prezidentské období George W. Bushe. Skutečnost, že tento třetiřadý jedinec postrádající porozumění nejzákladnějších věcí včetně anglického syntaxu, byl dotlačen ke kormidlu nejmocnějšího státu v historii, svědčí více než o čemkoliv jiném o nezměrné systémové korupci. Ačkoli byl odlišný od svého předchůdce, požitkářského floutka s morálkou toulavé kočky, byl taktéž příkladem systémem vyžadovaného charakteru. Bushova průměrnost, absence vizionářství, jeho malá postava, tyto všechny vlastnosti si ve svém důsledku vybraly otřesnou daň, a to jak na národu, tak i na státu. Jeho prezidentství, jak si povšimlo i mnoho republikánských komentátorů, je zodpovědné za promrhání obrovské moci a legitimity, jež USA nabyly u zrodu sovětského kolapsu.

Programová volba Obamy byla specificky předurčena k restauraci alespoň části podílu na moci ztraceného Bushovou neokonzervativní administrativou. V nejvyšších patrech amerického establishmentu (což je patrno spíše v poznámkách a narážkách) se v posledních dvou nebo třech letech stalo zřejmým, že znovuuchopení americké moci a prestiže bude vyžadovat změnu politického kurzu nebývalých rozměrů. Hillary, jež předtím figurovala coby hlavní vládní kandidát, byla hozena přes palubu, jednoduše proto, že byla až příliš spřízněna s vládnoucími kruhy, než aby zosobňovala jeden z nejsignifikantnějších zvratů v americké politice.

Z toho důvodu nemá být nástup černého rytíře, jemuž byly poskytnuty finanční prostředky, poradci a dostatek mediálního šílenství, na trůn, vnímán jako nějaká nahodilost, nýbrž jako zásah božské moci. Obama nijak nezklamal své manipulátory, a proto se také stal ideálním kandidátem: byl nezkušený, nevýrazný a disponoval viditelnými “populistickým” kreditem, aby se zalíbil elektorátu, majícího po krk neokonzervativní mánie Buhovy vládnoucí kliky. Přirozeně si oblíbil neúnavnou rétoriku burcujících, avšak vágních slibů, nade vše ale vyčníval schopností s podmanit bílou mládež vychovanou MTV a feministkami ovlivněné bělošky, které na jeho kampaň pohlížely jako na jakési opakování Velkého probuzení (kdy “rasismus” nahradil kalvinistický koncept hříchu), jež pobláznilo dřívější generace Američanů. Rovněž samozřejmě mohl počítat s hlasy stovek miliónů nebělochů, kteří v současné době okupují naše země. Proto tedy prominentní britský historik Niall Ferguson (přezdívaný “Leni Riefenstahlová Bushova nového imperiálního pořádku”) mohl poté, co volební formality dospěly ke svému konci, prohlásit, že americké vůdčí postavení ve světě je opět realitou.”

Může se ovšem ukázat, že Obama bude posledním prezidentem Spojených států. Těm, jimž stojí za to se dívat kolem sebe, se zdá, že skandály a podvody se ukrývají všude pod jeho médii vykonstruovanou image. Jeho minulost byla proto pečlivě vymazána z veřejných záznamů, je totiž i možné, že není rozeným Američanem , a proto též ani ústavně způsobilým k výkonu prezidentské funkce. Tohle krytí ovšem nevydrží věčně. Křiklavý protibělošský rasismus jeho ženy a mnoha dalších černošských spojenců, stejně jako jeho pochybné napojení na zkorumpovanou chicagskou “Dalyho mašinérii” a skandály opředeného guvernéra z Illinois Blagojeviche, jednou vystoupí na povrch. V neposlední řadě, ze samotné ekonomické podstaty věci, pravděpodobně nebude ani schopný zajistit hmotné statky pro černé masy, jež ho vnímají jako nějakého kultovního mesiáše, což bude bezpochyby zdrojem dalších nepokojů. Především je ovšem neohrabaný ve směru k Židům, jejichž bohatství a moc kontroluje Demokratickou stranu ještě více než neokonzervativci ovládané Republikány, a jejichž zájmy budou bez diskuzí stát na čele priorit jeho administrativy. Propast oddělující vládnoucí elity a bílou střední třídu obávající se dalších sociálních experimentů se může prohloubit a stát se nepřeklenutelnou, když se černoši, Židé a rasově neuvědomělí běloši spojí ve svém křížovém tažení za “změnou” Ameriky.

K Obamově neúspěchu však nedojde z důvodu rozehnání kouřové clony obklopující jeho vyfabrikovanou osobnost. Je zde totiž hlubší strukturální problém konfrontující tuto první post-americkou vládu USA. Jak podotýká William Lind, “jádro naší reformační neschopnosti tkví v krizi samotného státu. Reforma ohrožuje výdělky a moc Nové třídy, která kontroluje stát a zároveň je jím i živena.” Ačkoli za nového režimu by mělo dojít ke státnímu rozmachu, neboť budou do systému napumpovány nové peníze k řešení krize a rozjedou se nové projekty zaměřené na vykořenění rasismu bílých Američanů, protinárodní hybná síla amerického Systému vedoucí války proti silám historie, kultury a přirozenosti takřka jistě zůstane nedotčena, stejně jako parazitní ekonomický systém, jež je pro elity, které ho udržují při životě, natolik klíčový, že nebude reformován. Pokud je krize je nahodilá a krátkodobá, nemusí to samozřejmě až tak vadit, pokud se ovšem jedná o problém strukturální, znamená to kolaps pořádku a autority, potažmo státní legitimity.

Kontrolovaná média si (samozřejmě k potěše neskromného Afričana) dala záležet a vykreslila Obamu jako osudového muže, druhého Franklina Delana Roosevelta nebo Abrahama Lincolna, který nás přes údolí stínů dovede do zaslíbené země, což je ostře v kontrastu s výše zmíněnými vyhlídkami nadcházejících “změn” a nejistot. Může se to možná stát, ovšem jen z toho důvodu, že dnes je možné všechno. Přikláním se ale k názoru Phillippe Grasseta, jenž na stránkách dedefensa.org tvrdí, že náš postmoderní globální věk destabilizující a narušující vše, co pro nás mělo nějakou hodnotu, není formován našimi domnělými vůdci, nýbrž gradující silou dějinných událostí, jejichž “maistriánské dopady” jednoduše zametou se všemi, jež se je snaží kontrolovat.

Následně se může ukázat, že osudový muž je ve skutečnosti mužem manipulovaným osudem. Když vezmeme v potaz, že reprezentuje popření evropské podstaty americké existence, bylo by stejně tak příhodné, kdyby předsedal demisi neúspěšného experimentu nesoucího název “Spojené státy americké,” jež by tak otevřela cestu k založení nového, organičtěji zhmotněného výrazu evropské Ameriky.

3. Ostří nože

Příchodem nového roku čelí bílí Američané zase jednou ohrožení jejich stylu života, stejně jako tomu bylo v roce 1776. Upadli do systému, který nemá nárok kontrolovat disgenické ekonomické síly, jež sám uvedl v pohyb, režimu, v němž vládnou nekompetentní osoby, zloději a kosmopolité, a který nebere v potaz zájmy těch, nad nimiž vykonává moc, vyjadřuje pohrdání nad historií, kulturou a tradicemi většiny, odmítá dodržovat zákony a chránit hranice, je ovlivněn zahraničními lobby, neúnavně napadá křesťanství, schvaluje “zákony z nenávisti” a omezuje svobodu slova k umlčení bělochů oponujících jeho protinárodní politice.

Tento režim nicméně není nějakou moderní variantou úplatkářské monarchie starého známého Jiřího III., nýbrž americkým systémem založeným na stejných moderních liberálních principech, jež inspirovaly komunistický systém. V obou systémech je totiž nejdůležitější primát “rozumu,” chápaného většinou v kvantitativních ekonomických termínech. Liberalistický rozum tedy nevěří naprosto v nic, jelikož víra (mající kořeny v náboženství, kultuře, tradici a kmenových zvyklostech) stojí vůči němu v opozici. Takovéto v ekonomice zakotvené systémy “svrchované bezvýznamnosti” mohou proto jednoduše fungovat do té doby, kdy produkují hmotné statky, jakmile se však začínají rozpadat a stávat se nefunkčními, ztrácí veškerou legitimitu.

Zhuruba před šesti lety zastával “Yggdrasill,” jeden z prvních průkopníků myšlenek bílého nacionalismu názor, že Spojené státy půjdou pravděpodobně cestou bývalého Sovětského svazu, pokud by jejich systém finančních odměn a trestů přestal mít užitek pro bílou většinu. I přesto, že americké elity nemají nejmenšího zájmu o blaho bezpečí bílé většiny, tato většina si vždy přála být podplácena po celou dobu, kdy jí elty podstrkovaly materiální výhody za účelem zajištění si jejich loajality. Dnes však vstupujeme do doby, kdy schopnost zabezpečit potřeby může rapidně poklesnout.

Z tohoto důvodu věřím, že jedině katastrofa větších rozměrů zapříčiní, že Američané rezignují na oddanost současnému systému a na elity, které jej kontrolují, začnou pohlížet jako na opravdové nepřátele. Takováto ztráta loajality státním složkám po pádu virtuální reality, jež je alfou i omegou amerického systému, zapříčiní spíše než rasové probuzení porozumění, jak přežít v nepřejícné realitě, což však nic nemění na tom, že možnost zrodu bílého nacionálního hnutí se urychlí v okamžiku, kdy běloši odvrhnou status quo.

Naše role coby nacionalistů by měla proto být subverzivní a revoluční, nikoli konzervativní, neboť na existujícím antibělošském nacionalismu není nic vhodného k zachování. Namísto toho potřebujeme zrodit ducha, který bude stát v opozici jejím základům, definuje Ameriku jako nově zrozenou evropskou civilizaci a vytvoří novou Deklaraci nezávislosti.

“Ale naše počty jsou tak nízké,” budou mnozí namítat. V tom to ovšem vězí, neboť “historie není tvořena většinou, která volí, ale menšinami, které bojují.” Velký belgický revolucionář Jean Thiriart jednou podotknul, že muž ovládající umění řeznického nože dokáže z pětitunové velryby udělat plátky steaku. Nožem je myšlena revoluční skupinka, velrybou absolutně slabá společnost zaměstnaná ekonomickými záležitostmi a oddána požitkářství. Takováto společnost je nesmírně zranitelná vůči akci odhodlané a odhodlané politické menšiny, zejména pak v časech krize.

Kde mohou být dnes tyto menšiny nalezeny? Každá generace Evropanů vyprodukovala muže připravené na hrdinský život, když se naskytne příležitost, objeví se znovu. Je důležité si při vstupu do roku krize pamatovat, že budoucnost patří nám, ovšem pod podmínkou, že o ni máme zájem!