Categorized | Politika

Liberálové a jejich mínění o sobě samých: arogance, pokrytectví a nevědomost

Obránci zdravého rozumu?

Autor: Alexekin Rockowia

Liberálové sami sebe rádi považují za ztělesnění zdravého rozumu a nacionalisty naopak za omezené a arogantní tupce. V následujícím krátkém článku bych se na tuto jejich pěstěnou image chtěl podívat trochu blíže. Rád bych ukázal, že kromě ignorance liberály často pohání také nadutost a pokrytectví.

Bez výrazů „ignorance“ a „arogance“ se neobejde skoro žádný liberální popis nacionalistů. Dobrým příkladem může být třeba Geert Wilders. Ten se při jednom ze svých projevů zeptal shromážděného publika, jestli chtějí „víc Maročanů nebo méně Maročanů?“ To se okamžitě stalo vodou na mlýn jeho odpůrců, kteří ho kvůli tomu neváhali nazvat omezeným a nadutým. Cílem byla pochopitelně jeho delegitimace, podobně jako u dalších nacionalistů. Nařčení z ignorance bývá při podobných kampaních velice oblíbeným nástrojem. Kdo se však seriózně zabýval fakty, dobře ví, že nevědomost lze najít ve všech koutech ideologického a politického spektra, a že užívat ho jako paušální označení jen pro nacionalisty není ospravedlnitelné. Dobře to shrnuje ze společenskovědních oborů známý pojem „konfirmační zkreslení“.

Podívejme se na údajnou aroganci nacionalistů. Uvidíme, že i zde se liberálové vesměs mýlí. Položíme si otázku, co má vlastně být podstatou této domnělé arogance nacionalistů, a uvidíme, zda v tomto případě náhodou nejde o projekci liberální arogance na nacionalisty.

„Pozitivní arogance“ nacionalistů

U nacionalistů se často setkáváme s něčím, co bychom mohli nazvat pozitivní formou arogance. Jde o cokoliv, čím je volána k zodpovědnosti liberální hegemonie, tedy měkká totalita liberálního establishmentu. Proto výše citovaný Wildersův výrok nebo různá Trumpova prohlášení vyvolávají u jejich příznivců takové nadšení. S podobnou siláckou suverenitou se u nacionalistů setkáváme poměrně často. Až krajním příklad bylo chování někdejšího srbského politika Vojislava Šešelja, souzeného před Haagským tribunálem za válečné zločiny: před zapnutými televizními kamerami vyzval soudce i žalobce, aby si políbili prdele a je**li své matky.

V tomto případě šlo o projev vzdoru nacionalisty proti silnější a zlé moci ve formě nelegitimního tribunálu; jindy mohou sebevědomé projevy mířit proti systémovým novinářům či politikům, kteří se chovají jako tyrani. V porovnání s tímto bývá pak neoddiskutovatelná liberální arogance často těžkopádná a kontraproduktivní.

Arogance liberálů

Arogance ve své negativnější podobě – tedy netaktních projevech převahy – je dnes výhradním hájemstvím liberálů. Velmi názornou ukázkou nám může být asi deset let stará diskuse na BBC. Řešila se v ní otázka položená přítomnému publiku, zda by bylo na místě vytvořit jakousi západní obdobu OSN. Podle zastánců k tomu nastal nejvyšší čas: liberální a morální Zápaďané by takto zajistili mírumilovnější svět. Skeptik vybavený informacemi, které se v liberálních médiích příliš neobjevují, si však nutně musí položit otázku, jakou roli by v tomto projektu hrála vedoucí země západní sféry, tedy Spojené státy. Tato země si totiž fakticky vyhrazuje právo na genocidu.

USA sice podepsaly Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, a po 40 letech ji také ratifikovaly, ale stalo se tak s výhradou, že ji nelze aplikovat na Spojené státy!  Tímto argumentem se také bránila Clintonova liberální klika, když se Jugoslávie obrátila na Mezinárodní tribunál kvůli americkým zločinům během války o Kosovo. Jugoslávie neuspěla.

Tato válka byla ostatně tématem i ve zmíněné diskusi. Podle liberálních intelektuálů, zastánců západních Spojených národů, byla prý typickým příkladem triumfu liberálních zásad. To však jen dokládá jejich namyšlenost – i proslulý levičák Noam Chomsky totiž označil bombardování Jugoslávie za nejhanebnější okamžik intelektuálních západních dějin a liberální média jako The New York Times přirovnal k sovětské Pravdě.

Tato liberální nadutost však není nic nového a narazíme na ni i při exkurzu do minulosti. Střetáváme se s ní i u jednoho z vůbec nejvlivnějších liberálních myslitelů vůbec, Johna Stuarta Milla, který obhajoval koloniální správu v Indii a o Indech mluvil jako o barbarech, kterým podle něj Britové přinášeli civilizaci. Pochopitelně už ale nezmínil zločiny a nelidské jednání, kterých se Indům někdy pod britskou vládou dostávalo.

Liberální pokrytectví

Ani zde nebudeme mít o názorné příklady nouzi, hlavně díky tónu zpravodajství o Rusku, Trumpovi nebo evropském nacionalismu. Začněme kritikou Ruska po sestřelení holandského civilního letadla během ukrajinského konfliktu. To prolétalo nad válečnou zónou, což ale zřejmě nikomu nepřišlo divné. Asi před 30 lety americké ozbrojené síly sestřelily íránské civilní letadlo v íránském vzdušném prostoru a nad jeho teritoriálními vodami, při čemž zahynulo všech 290 lidí na palubě. USA se za to nikdy neomluvily, jako by na tom vlastně ani příliš nesešlo. Rusko však má tento incident na talíři v podstatě dodnes a objevuje se i jako jedno ze zdůvodnění sankcí.

Podobně absurdní jsou i nespočetné protiruské výpady liberálních politiků po anexi Krymu. Z jejich slov se mělo jednat o největší narušení evropské bezpečnosti od 2. světové války – hranice suverénních států prý za žádných okolností nelze měnit silou. Tato Pandořina skřínka však byla otevřena už v roce 2008, kdy Západ uznal jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti.

O objektivitě se rozhodně nedalo mluvit ani při francouzských prezidentských volbách. Marine Le Penové byla nasazována psí hlava kvůli jejím názorům na euro, EU nebo NATO. Nikomu se však už nechtělo zmínit přiklad Švýcarska, jedné z nejbohatších zemí světa, která se bez všech těchto „vymožeností“ obejde.

Liberálové a zdravý rozum

Odlišná image nacionalistů a liberálů nás dovádí až k dost možná vůbec nejdůležitější otázce, tedy zaštiťování se zdravým rozumem. Ten podle liberálů nacionalisté zcela postrádají, a pro liberály samotné je zase klíčovou součástí jejich představ o sobě samých. Přes veškerá chlubivá zaklínání se liberálů o jejich rozumnosti se však zdá, že častěji jde spíše o projev jejich arogance.

Vymezení toho, co je pokládáno za „zdravý rozum“, se navíc postupně proměňuje. Tak se ještě před několika staletími obecně soudilo, že středem vesmíru je Země. Člověk musí své postoje upřímné podrobovat kritice, teprve pak může dosáhnout pozic zdravého rozumu. Tak uvidíte, že liberálové nejsou před nevědomostí, arogancí a pokrytectvím v bezpečí o nic víc než kdokoliv jiný, a rozhodně nejsou výhradními majiteli zdravého rozumu.

Psáno pro Délský potápěč.

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív