Categorized | Filosofie

Morálka ovládaných

vlkAutor: Radim Lhoták

Zjistili jsme, že ve všech hlavních morálních soudech dospěla Evropa k jednomyslnosti, počítaje v to i země, kde vládne evropský vliv: v Evropě se zjevně ví to, o čem se Sókratés domníval, že neví, o čem onen slavný had kdysi přislíbil učit – dnes se „ví“, co je dobro a zlo. Pak ovšem musí znít tvrdě a špatně doléhat k sluchu, když stále znovu trváme na jednom: co se tu domnívá, že ví, co tu svou chválou a hanou velebí samo sebe, je instinkt stádního zvířete jménem člověk.


Slovy Friedricha Nietzsche uvádím na zřetel nás Evropany, naši prostoduchou víru, že to, co bylo nastoleno jako vrchol evropského duchovního vývoje, je oprávněno nazývat se „demokratickou vymožeností“, naši parlamentní demokracii, v níž sociální moralisté, křesťané a liberální nemehla svádějí boj o rouna strachem opelichaných ovcí a ze svých morálně zatuchlých kabinetů se předhánějí, kdo nalezne nejpřijatelnější způsob, jak z nás ostříhat poslední zbytky hřejivé vlny, již tak dost ochablé nedostatkem potravy k posilnění naší zmužilosti. Nedivme se, že je s námi zacházeno jako s lůzou. Poslední, čím se ještě projevuje naše lidskost a pronikavá vůle, je umění nadávat. Nadáváme na politiky, na elitu, na intelektuály, na kantory, nadáváme jeden na druhého, nadáváme do větru internetové změti pomluv a hloupostí, jako kdyby vše, čím se umenšuje naše naděje na důstojný život, se nás vůbec netýkalo.

Jakže, máme být plotem obehnanou školkou zakrslých polodřevin těm, kdo nám vládnou? A kdo nám vládne? Státní mašinérie? Ten paskvil byrokratické organizace lidí, který má zajišťovat společenský pokrok, sociální jistoty, naši obranu, náš chomout rovných práv a povinností? Nebo naše slavná a všemi užvatlanými jazyky skloňovaná elita, ona špičková oligarchie, která zachází se světem jako s virtuálním modelem počítačové hry, zatímco přisypává žetony investovaných miliard na to či ono konto technologické magie, hry na Pána stvořitele, dobyvatele vesmíru, na válečné pletky s tou kterou národní či náboženskou posedlostí po odumírajícím, profánním ideálu lidské převahy nad hmotou? Je tomu dost rozumět? Máme všichni na mysli tu stejnou elitu, která míchá karty vrtkavé Fortuny na poli světodějného kolbiště tržní ekonomiky jenom proto, aby neumřela nudou?

Ach, vy slabí, pokoření, osamělí, cetkami ověnčení, vy zevlouni překrmení zbytky od večeře Páně, vy toulavé a vyšeptalými zvonci jedinečnosti opásané kusy stáda, snad máte naději, že nějaká vyšší síla či nějaká vesmírná konspirace vyvolených vám určí smysluplný úděl, vyústění vašich přízemních tužeb ve spravedlivý řád bez vašeho přičinění, bez vaší vlastní vůle k moci? Není pochyb, nic ze žírných statků, které plodí potravu, nic ze zdrojů země, jež přinášejí růst a prosperitu, vám dnes nepatří. Vše jste nechali propadnout hrabivosti kupců, z nichž se stali zlatem vyšňořené panské figurky globalizace, kumulace kapitálu, rokujících loutek za železným plotem, v oné komedii del arte, kde z ligy mocných upachtění a poblouznění vědci v nedostatku vědění snad tropí si žerty. O jaké moci to mluvíte? O jakých piklech skrytých v hlubinách pavoučí sítě a zchytralého švindlu se vám zdá? Jak se mohlo stát, že jste se do té sítě lapili jako mouchy hledící na svět skrze labyrint složených očí a nesourodých vjemů? Není toto onen svět řízený vyšším principem všemohoucího Boha a věčné blbosti?

Hle, ve jménu ducha, rozumu a dělby práce zrodil se člověk, aby z divokých hvozdů vytvořil zahradu, místo svého tvoření, rozjímání, lásky a odpočinku. Veškeré bohatství oligarchů vykvetlo z vašeho umu, na vašem úsilí a přičinlivosti stojí a padá dodnes. Kdo z vás učinil disponibilní zdroje? Kdo vás přirovnal k hromadě surového železa? Kdo vás nutí chovat se jako položky zásoby? Jako tažný dobytek ustájený v intenzivním chovu moderních států? Co vám brání spolčit se navzdory těmto státům, které jsou jediným nástrojem reálné moci těch, jimž starost o vaše štěstí a blahobyt dosud neleží na srdci? Co vám brání odkázat tyto státy do mezí vaší vlastní delegované pravomoci a postavit se čelem proti skutečným vykořisťovatelům vaší práce? Je vaší vlastní věcí neprodávat se lacino. Pouze lidé poddaní cizí vůli, ovládaní vlastní slabostí mluví o jediném dobru a zlu pro všechny. Morálka lidí svobodných nemoralizuje, nesoudí ani nereptá, ale hoří pro společnou věc. Dejte oligarchům na vědomí, že nemohou rozhodovat o vašem využití bez vás, že nemohou disponovat s vašimi lidskými možnostmi bez toho, aby sami pro vás zajistili důstojné životní podmínky a životní prostředí z prostředků, které vy pro ně vytváříte. Učiňte je odpovědnými za tento svět. Staňte se jejich hrdými partnery a ne sluhy naplněnými nenávistí. K tomu se však musíte spojit ve společném zájmu, množstvím v pospolitosti vytvořit protipól jejich nadřazenosti. Nebo jste tak líní, tak podezřívaví, tak závistiví, tak lhostejní, tak umenšení, že nejste schopni se ani chopit stejného konce provazu s vlastním bratrem?

Život je přece to, o co nám jde, náš vlastní život, svoboda a sebevědomí, hrdost a vědomí síly. Je opravdu nutné děsit se každé snahy, každé ideje podložené silou ducha i vznešenosti, s níž bychom se měli stát skutečnou součástí celku, ztotožnit se ve společné vůli i víře, podrobit se společné věci a třeba i vůdčí roli těch, jimž není cizí myšlenka vzájemnosti, smyslu této vzájemnosti a cesty, která má ve svém směrníku řád, duchovní pospolitost, boj za osvobození člověka skrze jednotu a oběť ve prospěch celku? Být někým znamená nebýt sám v sobě, uzavřený v soukromé, zženštilé a individualistické přízemnosti. Být někým znamená vědět, kam patřím, pro jaký nadindividuální cíl hoří mé srdce, na jaký oltář kultury a vpravdě pohanské mužnosti zapaluji své oběti, o jaký kmen mi běží, aby sílil a v rozkošatělém větvoví vzpínajícím se ke klenbě universa vydával své plody. Je opravdu nutné tlachat o nezávislosti, o svobodě jednotlivců bez moci zapřažených do sítí tržních mechanismů postrádajících ducha, lidskost i vědomí, o právu člověka na sebeurčení bez společného smyslu, pravdy a vědění, bez kultů vyššího řádu, jimiž jsme určeni ke společnému údělu, a přitom osočovat, snižovat každý obrodný hlas mluvící o jednotě, harmonii či přirozené hierarchii jako útok fašismu či totalitarismu? Je opravdu nutné umírat?

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

1. dubna 1753 se narodil francouzský filosof a konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre, jeden z výrazných odpůrců Francouzské revoluce a kritik liberalismu. Vyrůstal v katolické rodině, Francouzskou revoluci odmítal z konzervativních pozic a chápal ji jako boží trest za osvícenské snahy.
Léon Degrelle1. dubna 1994 zemřel ve španělské Málaze zakladatel belgického (valonského) rexistického hnutí Léon Degrelle. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941 - 45. Nedlouho před smrtí se Degrella kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív