Autor: Alexandr Dugin
Alexandr Dugin o metafyzické válce
Objektivní a vyvážená studie náboženského, kulturního a dějinného údělu židovského národa musí vést k jasnému závěru, který může být zpochybňován jen naprostými pokrytci či diletanty. Tento závěr zní: Židé jsou nositeli náboženské kultury, která se zásadně liší od všech historických forem indoevropské spirituality – od starých árijských pohanských kultů až k hinduismu a křesťanství. Dobrovolná nebo vynucená izolace židovské diaspory od indoevropských národů nemůže být pokládána za náhodnou historickou epizodu a žádný ortodoxní Žid nikdy nebude popírat teologický základ židovské „osobitosti“. Židovská otázka, nehledě na to kým a jak je položena, by měla začínat uznáním následující fundamentální skutečnosti: „Židé jsou pospolitostí, která si chrání tajemství své radikální odlišnosti od jiných národů.” Jestliže toto neuznáváme, pak je prostě nesmyslné mluvit o židovském problému.
Rozdíly mezi národy a pospolitostmi jsou samozřejmě tím, co přísně vzato tvoří jejich podstatu a jejich historickou a duchovní osobitost. Rozdíly mezi etnickými pospolitostmi jsou také prostředkem jak definovat vlastní identitu. Kdekoli byla židovská pospolitost přítomna v indoevropských civilizacích – a zahrnuje to rozmanitost etnických, státních i politických útvarů – byla považována za něco nepříslušného, za něco indoevropskému způsobu myšlení a kultuře hluboce cizího.
Pátrání po metafyzických principech, na nichž je postavena židovská metafyzika a těch, které spojují tradiční indoevropské spektrum společným metafyzickým „stylem”, jednoznačně ukazuje, že stěžejní rozdíl mezi metafyzikou Židů a teologií Indoevropanů spočívá ve způsobu pojímání kosmu. Židovství svět vidí jako výtvor odcizený Bohu, jako exil, mechanický labyrint, v němž putuje vyvolený národ, jehož skutečná mise není ve slavných vítězstvích Jozueho, syna Nunova, nebo proroka Ezry, ale v tvrdých proměnách jeho rozptylu po světě. Zejména diaspora takřka přesně vyhovuje tomuto duchu klasického židovství, který staví nepřekonatelnou propast mezi tvořitele a stvořené.
Indoevropské tradice – včetně křesťanství, které se rozšířilo především mezi indoevropskými národy – jsou založeny na zcela jiném pohledu na vesmír. Indoevropský kosmos je živoucí skutečností, která je spjata přímo s Bohem nebo přinejmenším se synem Božím. I v době nejtemnější, vlčím věku, o němž hovoří nordická tradice, není spojení mezi stvořeným a tvořitelem, mezi obyvateli kosmu a původním chaosem, rozbito. Přetrvává skrze zázrak eucharistie nebo prostřednictvím odvážného a spásného asketismu.
Byl to právě tento základní rozdíl ohledně celkového nazírání, který na počátku stanovil demarkační linii mezi židovským pohledem na svět a indoevropským pojetím posvátného. Ortodoxní Židé pokládají v souladu s jejich vlastními náboženskými a mystickými obzory nežidy za „gojim”. V hojné anglické (židovské) literatuře jsou Indoevropané líčeni jako „naivní a dětinští optimisté”, kteří nechtějí uznat strašlivé tajemství propasti, teologické drama exodu a strašlivá tajemství kosmické diaspory. Indoevropané se ze své strany zase domnívají, že „náboženský pesimismus” Židů deformuje proporce posvátného kosmu, olupuje ho o jeho spásonosné energie, znesvěcuje zemi, prostor i čas.
Je nutné začít na úrovni hledání prvopočátečního a nepřekonatelného rozdílu, který se historicky zpodobnil v etnickém, národním, kulturním, politickém i ekonomickém rozdílu mezi „Židy” a „Řeky”. Také protižidovský charakter křesťanského poselství byl dokonale chápán, jak ortodoxními Židy (což se projevilo už v Talmudu), tak církevními otci a později většinou ortodoxních křesťanských teologů. Naše představy o světě jsou rozdílné, dokonce jsou do jisté míry protikladné. Ještě více: mnohdy se navzájem vůbec vylučují. Ale již pouhé uznání tohoto protikladu pozvedá naši mysl k výšinám ryze metafyzického problému. Formuloval spasitel základní principy našeho nového indoevropského náboženství v opozici vůči farizejům?
Metafyzický dialog s židovskou metafyzikou, židovskou tradicí a židovským duchem by měl nutně začít na nejvyšší úrovni. Není pochyb o tom, že tato smělá srážka dvou metafyzických vesmírů dokáže spíše probudit dřímající sakrální vědomí Indoevropanů než slabé a polovičaté ekumenické smíření na základě oboustranného popření našich hlubokých tradic. Přichází doba, kdy se věci musí nazvat pravým jménem. Síly našich etnických pospolitostí, našich „náboženství”, našich teologických a sakrálních instinktů, brzy vyšlehnou mezi cáry nepřirozených, bankrotářských, ireálných a nic nevysvětlujících doktrín (ať již marxistických, ekonomistických nebo liberálních). Abychom zabránili tomu, že tyto energie neproběhnou po strašlivé dráze slepé nenávisti a temného násilí, musíme již předem vztyčit metafyzické vlajky nevyhnutelného budoucího boje, musíme stanovit rytířská pravidla a nesmíme připustit přeměnu velké a hluboké metafyzické polemiky v „totální válku”, před jejímiž nebezpečími varoval geniální německý právník Carl Schmitt.
Rozdíl mezi metafyzickou a fyzickou válkou je v tom, že první usiluje o vítězství v podobě tradiční syntézy pravdy, zatímco druhá prahne po tom, učinit vítězem jen jednu z bojujících stran. V dramatickém dějinném protikladu árijsko-židovského dialogu nejsou fyzické metody akceptovatelné. Německé koncentrační tábory ukázaly, že lze zničit Židy, ale nikoli židovství. Na druhou stranu chasidští komisaři nebyli schopni přes krvavou genocidu vyhladit obyvatelstvo ruského impéria.
Tyto příklady ukazují, že ani „židovská otázka”, ani „otázka gojimů” se nedá (vy)řešit fyzickým násilím. Co se židovské prohnanosti týče – zbraně “věčných menšin” – dějiny ukazují, že indogermánský duch si vůči ní mnohdy musí přiznat porážku. Židé jsou zase někdy diasporou a jejími pochybnými taktikami zahanbeni a odkrývají “gojimům” strašlivá tajemství „židovského vedení války” (Arthur Koestler, Otto Weininger, Carlo Michelstaedter, Martin Buber atd.).
Doba vyžaduje jednat otevřeně. A proto je tak cenné, že jsou v židovském táboře smělí, ušlechtilí a bystří tradicionalisté, kteří se od tradiční věrnosti k židovskému náboženství neodchýlí ani o krok a odmítají „taktickou lež” svých náboženských bratří; apelují tím na nás, – nás Indoevropany, nás křesťany, nás domácí – abychom před „posledním bojem” posílili naše vlastní pozice. Je na nich všechno jiné – vypuzená a trpící Šechina je s duchovní elitou Indogermánů a věčným triumfem křesťanské církve nesrovnatelná. Jen jedna věc spojuje naše světy: Zde na pravici, dokonce i v rozdílných táborech, existuje stejná noblesa, stejný styl cti a spravedlnosti – naopak „liberálové“ jsou oběma světům neznámí, i když se to určitě tolik netýká běžných „pravičáků“ jako „konzervativních revolucionářů”, radikálních intelektuálů, tradicionalistů a náboženské elity. Svět židovství je svět nám nepřátelský. Ale náš cit pro árijskou spravedlnost a vážnost naší geopolitické situace vyžaduje porozumět jeho zákonům, pravidlům a zájmům.
Indoevropská elita dnes stojí před titánským úkolem: porozumět těm, kteří jsou nejen kulturně, národně a politicky, ale i metafyzicky jiní. A v tomto případě „rozumět” neznamená „promíjet“, ale „zvítězit“. A to „zvítězit světlem pravdy”.
***
***
22. prosince 1876 se v egyptské Alexandrii narodil
Pre „Arton“. K bodu jedna: iste bola a je velka skupina ludi /zo strednej Sibiri?/, ktori expandovali vsetkymi smermi a na zaklade spolocnych crt jazyka boli nazvani Indoeuropanmi/Arijcami. Bohuzial za A.Hitlera a hlavne Himmlera sa tato skutocnost silne zdiskreditovala /vid nemecka vyprava do Nepalu, Tibetu v 1937?/. Vo vedeckych publikaciach nie je indoeuropanstvo a arijstvo doteraz spochybnovane, ale bulvar, pseudovedci mensin a ich ideologovia uspesne tlacia kaleraby do hlavy jednoduchej indoeuropskej populacie. /Nedavno som cital perlu ducha-opakovanu, ze Romovia su vlastne Indoevropania, i ked pochadzaju z juhu Indie kam arijska invazia nikdy neprisla/. Takze Indoueropania su neustale napadani a kulturne likvidovani. Nepomoze im ani sanskrt, ako jeden z najstarsich kodifikovanych jazykov. Mimochodom najblizsie dnesne jazyky k nemu su rustina a slovencina. Preto je pochopitelna nenavist mensin k tymto dvom narodom. Chranit indoeuropanov sa prosto neda, pokial sa oni sami nechcu chranit. K bodu dva: s inymi kulturami sa da zit v urcitej koexistencii, ale je to zasa iba rovnovazny stav. Ak jedna z nich ziska prevahu, druhu rozhodne modifikuje alebo znici. Prikladov je v dejinach dost. Cize ak sa Indoeuropania ukazu rezistetni, vydrzia sucasny stav. Ak nie, zostane z nich par archeologickych vykopavok ako po arijskej risi Mitanni, ktora bola ovela skor ako Hebrejsky stat. K otazke tri: my indoeuropania /nie vsetka biela rasa su indoeuropania/ nie sme vobec chraneni pred znicenim. Je jedno ci sa jedna o genocidu kulturnu alebo geneticku. Pokial je primes cudzieho v malom mnozstve, rozhodne obohacuje, pokial je jej vela, nici prijmatela a vytvara nieco ine. Nehovorim, ze lepsie, alebo horsie, ale ine. Dnes sme rozhodne svedkami programoveho nicenia Indoeuropanov. Dalsi nas osud je v nasich rukach, ale obavam sa, ci uz nie je neskoro. Vacsina z nas je iba prislusnikmi tupeho stada iduceho na porazku. Dufam, ze som Vas „Arton“ nenaladil priliz pesimisticky. Ale ved viete, zazraky sa deju a viera je celkom dobry institut myslenia-niekedy.
Dobre prispevky, Kris.
Chcel by som upozornit na par veci, obsiahnutych implicitne v clanku, resp. v teme.
Prvou je indoeuropanstvo, teda urcity mohutny komplex, ktory bezpochyb existuje a ktory je v opozicii voci viacerym opozicnym a casto „mensinovym“ kulturam (najcastejsie spominane to tzv. zidovstvo, ale je toho vlastne viac).
Cize prvou je otazka, ci nename pravo a povinnost tento fenomen indoeuropanstva chranit a vylepsovat. A teda v prvom rade studovat jeho vznik, zbavit sa iluzii a pozret sa na to racionalne, kauzalne vedecky a videt jeho povod v samej antropologii (narod a genetika).
Druhou otazkou je, ako zit s inymi kulturami, s inymi samostatnymy vacsinovymi a hlavne s mensinovymi symbiotickymi (alebo parazitickymi – ak sa to vobec da rozlisit).
Tretia otazka by mohla byt vobec otazka na sucasny stav: sme slobodni, sme my, bieli ludia coby mensina na zemi, vobec chraneni pred eroziou, znicenim a genocidou nielen kulturnou, ale aj genetickou?
Zaujimal by ma tvoj nazor.
RZ: Tohle, co píšeš není žádná typizace. Stav, kdy se někdo cítí jako zavržená elita nelze vztáhnout na nic, dovolil bych si říct, že to je pocit, který sikaždý aspon 1x za život zažije :-) Stejně tak představa „ráje“ :-))
Tohle je historický článek, ne propagace Eurasie. Na druhou stranu se zavržením současné západní civilizace bych vskutku problém neměl…
Som rád Vašim dvom príspevkom, ďalší „post“ prispievatelia. Konečne sa dá aj kultúrne diskutovať. Upozornil by som ale na fakt, že sa snažím byť nad vecou, teda vyvolenosťou hociakého druhu. Iste je to iluzórne, ale aj snaha má svoj význam. Čítal som „Tabu v sociálnych vědách“ a myslím, že je to veľmi podnetná publikácia, ale … zasa ale, berie veci iba z kritického, sociologického hľadiska /dnes proskribovaného/. Mne sa jedná o globálnejší pohľad. Nie len na judaizmus, kresťanstvo alebo iné náboženstvá, ktoré v určitom období sú silne xenofóbne a snažia sa z veriacich „vyrobiť“ vyvolených. Chcem prekročiť svoj tieň poznania a generalizovanie, kvantifikácia a potom nová kvalita je dobrá metóda. Zlatý Hegel, ani nevedel, čo vymyslel.
Jo, jenže když se nad tím člověk zamyslí, autor zde v židovském rouše popisuje úděl tzv. extrémní pravice:))
Právě pro ni je typické ono vnitřní exulantství, bolestínské vyžívání se v pocitu zavržené elity, oddělenost od velkolepého reálného vesmíru, ve kterém žijí ostatní Indoevropané:), místo kterého si židé i „konzervativci“ budují imaginární ráje, a sní o dávných hrdinských časech, čekají na Mesiáše… někdy zachází až tak daleko, že zavrhnou vlastní civilizaci, a hledají vysněné východní barbarské říše, po vzoru francouzských židovských kavárenských intelektuálů:)))
V tom je právě ten vtip, protože oni svojí vyvolenosti pevně věří. Je to sebenaplňující se předpověď. A opravdu se naplnila – v důsledku přísného dodržování daných předpisů mají nyní geneticky danou vyšší inteligenci. Zajímavé pojednání je o tom v knize Tabu v sociálních vědách.
Ale co z tejto strategie? Prezitie ja dane symbiozou, ak nejaky organizmus chce byt sam-zahynie. V tom je judaizmus scestny a rasisticky. Nikto nemoze nikdy druheho cloveka drzat v otroctve, nech sa vola jeho nabozenstvo hociak. Koniec vzdy nastane. To nie je vestba „spravodliveho Boha“, to je podmienka fungovania stabilnych systemov. Vzdy som sa cudoval hlupakom, ktori si mysleli, ze ich rezim bude vecny. Vyvoleny narod nie je vynimkou. Oporu v Bohu nema, lebo ten je len fikcia ludskeho myslenia. Ze vyvolenost narobi kolosalne a celosvetove zlo uz dokazal Adolf Hitler. Bohuzial byvali proskribovani nevedeli nic lepsie urobit ako kopirovat zvrhlu ideu vyvolenosti na seba. Konce budu tie iste. Vyssie zakonitosti prosto nepopustia. Cim dlhsie bude system silovo udrzovat nerovnovazny stav, tym tvrdsi bude dopad a rozpad celeho systemu. Tak to vzdy na planete Zem bolo a aj tak bude. Zastitovat sa rozpravkami o Bohu mozu iba deti a stari ludia. Dejiny pojdu podla svojich danych pravdiel, ci uz sa to niekomu paci alebo nie. Lutujem hlupakov hociakej rasy, ktori skusaju cez vyvolenost nemozne.
Nemyslím si, že by měl autor pravdu v tom, že židovství a křesťanství tvoří protiklady. Jedno náboženství se vyvinulo z druhého a už jen tím je z hlediska logiky zajištěno, že protiklady prostě tvořit nemohou. Judaismus má koncept Šechiny, což je boží všudypřítomnost – což neodpovídá tomu, co autor ve článku napsal, že „staví nepřekonatelnou propast mezi tvořitele a stvořené“. Tedy v žádném případě nevidí svět jako odcizený bohu!
Autor má pouze pravdu v tom, že Židé si vyvinuli unikátní strategii, jak přežít mezi hostitelskými národy.
Pekný článok, ale kto mu bude rozumieť? Nakoniec odvolávanie sa na najvyššiu autoritu, ktorou je samozrejme Boh, veľa porozumenia neprinesie. Áno treba hovoriť a vyjasňovať si stanoviská! Ale je autor článku presvedčený, že sa tak stane? Obávam sa, že to zasa bude nechutný boj. Prosto človek nie je výtvor Boží, ale evolúcie. Dá sa vysmievať z chýbajúceho článku vývoja „homo sapiens“, ale to nič nedokazuje. Všetci aj „vyvolení /ktorí si to o sebe myslia/“ sme len ľudia s určitou mozgovou kapacitou neurónov a ich synapsií. Namýšľať si, že môžeme komunikovať s Bohom, Vesmírom je iba prejav zúfalstva a nescopnosti chápať Vesmír. Prosto na to nemáme dostatočne obsiahly mozog. A teraz ten hlavný problém: niektorí sí myslia, že to dokážu. Je mi „šumafuk“ či sa odvolávajú na judaizmus, manismus, kresťanstvo /ako klon judiazmu s iným spinom/. Jediný buddhizmus /ten tzv.ateistický/ priznáva NEVIEM. Aké jednoduché slovné hrátky, ale vďaka nim bude ľudstvo stále v štádiu svojej prirodzenej agresivity. A preto sú ľudia v svojom konaní stále tí istí. Nedokážun prekročiť svoj tieň. A ani tento neozaj perfektný čklánok to nenapraví. Jednoducho vychádza z mylných predpokladov o ľuďoch. Kedy si nalejeme „čistého vína“, čo a čím vlastne sme a čo je naše hranie si na humanitu a porozumenie. Neobhajujem
žiaden systém nadvlády „vyvolencov“ /nech sa nazývajú hociak/. Chcem iba , aby sme pochopili svoju podstatu „animala“ a „inteligencie“ v nás a potom robili vyhlásenia. Schovávania sa za Boha je dosť pohodlné, tým skôr, že s veľkou pravdepodobnosťou je iba výtvorom človeka, ktorý sa bojí prijať svoju zodpovednosť pred tvárou Vesmíru.