Categorized | Týdeník

Nebyl jsem komunistou, nemusím být antikomunistou

hvezdaAutor: Karel Kaiser

Pokus o zákaz Dělnické strany lze chápat dvojím způsobem. Buď jako podvolení se mediálnímu tlaku určité části lidí a politiků, volajících po „bránící se demokracii“ s ohledem na „nemorální, antidemokratické a lidská práva popírající“ projevy Dělnické strany, či snad přípravu na obdobný pokus u komunistické strany, s jejichž zákazem kalkuluje sorta věčných antikomunistů, popřípadě jako kombinaci obou. Po zkušenostech s vládní argumentací u Nejvyššího správního soudu, která byla více než chabá, se nabízí otázka, zda budou z vládní nepřipravenosti těžit spíše ti, kteří budou v budoucnu navrženi na zákaz, anebo se jednalo o taktické „odfláknutí“, jaké počítalo se zachováním vcelku bezvýznamné obskurní partaje (která je v těchto dnech jistě skrz naskrz prošpikovaná agenty a šikovně si prozkoumalo terén. Ano, lze předpokládat, že si určité kruhy na Dělnické straně testovaly bitevní pole pro pozdější zákaz komunistické strany. Proč bychom se měli mít na pozoru, i když nám nejsou komunisté dvakrát sympatičtí.

Český antikomunismus je něco, na což se geniálním způsobem vztahuje lidové pořekadlo o průvodu s křížkem po funuse. Reprezentovaný povětšinou naivními morálními intelektuály představuje si politiku jako manichejský střet vlastních (dobrých) mravů s mravy, reprezentovanými „stranou zla.“ Tito lidé, pro které je polistopadový vývoj dovršením jakési předem skryté a rozumem poznané cesty, na jejímž konci stojí ideální obec pravdy a lásky, dnes volají po zrušení komunistické strany. Proč? Proto, že neguje celý polistopadový vývoj. Pomineme-li fakt, že samotná tolerance názorů, které zpochybňují určitý aktuální stav systému je nejenom součástí demokracie, ale naopak je i vítaná, nelze se nad naivismem strany Pravdy a lásky než pousmát.

Naši současní antikomunističtí moralizátoři stáli v nemalém počtu u zrodu celého „polistopadového systému“. Oni do něj zpočátku vložili kontinuitu na předlistopadový právní systém, oni vyřkli větu „nebudeme jako oni“. Pokud jsem měl ve výjimečné situaci něčí existenci v rukou a dal jsem mu možnost existovat nadále, avšak úplně od nuly a s novými pravidly, na kterých on bude mít podíl, nemohu se ve stavu nových pravidel odvolávat na pravidla stará. Antikomunisté mají představu, že jejich morální idealismus je nad politikou a umožňuje v libovolnou chvíli zavelet ke zpětnému chodu a měnit pravidla za pochodu. Mýlí se.

Nelze se ubránit dojmu, že celý dnešní antikomunismus je pouze vyjádřením vlastní frustrace a dezorientace ve světě zcela nových politických pojmů. Je pouze negací a pohodlným postojem, který nic neriskuje a ze subjektivního „antikomunistického“ já se snaží vyvozovat kolektivní kritérium toho, „co by se mělo.“ Být antikomunistou mělo smysl v době, kdy takový postoj mohl znamenat provaz na ruzyňském dvoře, práci v uranovém dole, nebo ubití ve sklepení budovy Státní bezpečnosti. V rámci systému, který se nazývá demokratickým a kde jsou si komunista, demokrat, nacionalista a anarchista politicky naprosto rovni, nestačí být „anti“, ale je potřeba přijít s pozitivní koncepcí a ideou.

Aby nedošlo k mýlce, pisatel tohoto textu se považuje za antimarxistu, antirovnostáře a nic mu není vzdálenější, než systém, který se kontroluje myšlení a životy lidí, ať je jeho barva rudá, hnědá, nebo černá, ale zároveň si uvědomuje realitu a chápe, že archaickými politickými pojmy, které ztratily účinnost a popisnou schopnost, nelze donekonečna vysvětlovat lidský život. Současní komunisté, kteří se dovolávají Stalina a zlatých politických zítřků, nejsou nic jiného než nostalgici, jejichž vize jsou realitě tolik vzdálené, jako neonacistické bláboly o rasové válce. Proti jednotlivcům, kteří napadnou druhé kvůli barvě kůže, nebo pro jejich třídní původ je samozřejmě potřeba tvrdě zakročit, ale nemá smysl z těchto excesů vyvozovat široké společenské závěry a oklešťovat politickou svobodu.

Místo aby dnešní antikomunisté například přišli s pozitivní popisnou analýzou současných jevů a na základě krachu univerzalistických představ globální tržní ekonomiky přispěchali s nápady, jak zabránit novým sociálním střetům, kde nebude hrát roli proletariát, vzbouřený proti buržoazii, ale naopak přistěhovalci z třetího světa, kterým neoliberální systémy nedovedly nabídnout nic jiného, než občanskou asimilaci a postavení bezvýznamného kolečka v bezohledném soukolí „všemocné ruky trhu“ varují nás před spojenectvím komunistů a sociálních demokratů. Raději, než zaměřit svou pozornost na desetitisíce imigrantů, pod jejichž náporem téměř kolabují hranice Evropy, všímají si pubescentů s rudými vlajkami na oslavách prvního máje. Než aby si uvědomili, že Rusko je klíčem k ekonomickému oživení hospodářských tahounů EU a že někteří tahouni, jako Německo, jsou klíčovými obchodními partnery České republiky, konfrontačním způsobem podporují Radar a balamutí nás jakýmisi civilizačními floskulemi, kterým už pomalu neberou vážně ani jejich architekti z amerických geopolitických think-tanků.

Jestli si takto mnozí léčí svědomí z vlastní komunistické minulosti, dobrá, sebereflexe je chvályhodná. Pomalu je ovšem čas se nostalgického klimbání probrat.

One Response to “Nebyl jsem komunistou, nemusím být antikomunistou”

  1. Jakub napsal:

    Popravdě bych v tom neviděl taktický záměr. Podle mě jen Langer něco velkohubě prohlašoval a pak dal úkol úředníkům, kteří jsou placeni od hodiny a v práci raději hrají online hry, stahují porno či se jinak flákají.

    Dalo se totiž tak jako tak s jistotou očekávat, že NSS napíše sálodlouhé pojednání a to bez ohledu na to, zda stranu rozpustí či nikoliv. Ostatně nový argumentem “Nácky nezakázali, tak komunisty snad také ne” si Langer, Topolánek, Štětina aj. moc šance na zákaz KSČM nezvedli.

Trackbacks/Pingbacks


Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív