Categorized | Politika, Týdeník, Texty

Okurky – ty já rád

Kohnviczka

Kohnviczka: „Ta západní kůlčr je stejně nejlepší. Šalom!“

Autor: Axel Seidelmeier

Tak konečně mně moje drahá polovička přivezla z venkova nakládaný okurky, na který jsem tak toužebně čekal. Jsou špičkový, akorát tam mohlo být trochu kopru navíc. Ale to víte, nikdy se nezavděčíte všem.

Prázdniny se nám chýlí ke konci a děcka zase půjdou do škol. Upřímně, tohle léto se mi vůbec nějak líbilo – žádná extrémní vedra, provoz na silnicích snesitelný a moje oblíbené lesní trasy nedotčené výrazným turistickým náporem. Jenže život je i zajímavější než jen požírání okurek, chválení plynulejší dopravy a vyšlapávání v lese. Máme tady totiž naše šašky. Ti nám vždycky něco připraví a jak známo člověk vždycky bere zpravidla vážněji to, co se právě děje bez ohledu na kvalitativní rozdíly v aktivitách, které se již udály. Ale už nechám toho rádobyfilozofování. Spíš než analytiku mám raději vlastní dojmologii, ale na to jste u mě zvyklí.

Musím si vybrat, pač těch sraček je hrozně moc. Tak začnu možná trochu chaoticky. Dům demokracie a lidských práv jako projekt ministerstva školství. Šlo ze mě maggi v kostkách. Stát, který napodobuje neúspěšnou formu státního zřízení ze zahraničí se všemi neduhy, chce v rámci svého diskurzu lidských práv učit lidi kritickému myšlení. Co to v praxi znamená:

  • Stát má konečně strach, resp. zástupci liberálně demokratického světonázoru.
  • Stát si myslí, že jsme trubky.
  • Stát si myslí, že by alternativy zvenčí mohly onoho neskeptického konzumenta přesvědčit nebo přinejmenším zviklat.
  • Stát otevřeně neskeptickému našinci připomíná, koneckonců jak plyne z názvu samotné instituce, že nejuniverzalističtější (promiňte mi tuto takřka nesmyslnou gradaci) a zároveň nejspornější dějinný konstrukt tzv. lidských práv je oním „rámem“ ve výchově ke kritickému myšlení.

Takže co, posraní jsou už dlouho, ale teď se začali bát trochu víc. Nakonec to dobře uvidíme, jak začnou kolem sebe kopat. Kam se hrabe VÚML…

Celkem 2x mě rozesmál psychopat KohnWiczka. Prvně, když uváděl nejtrapnější přehlídku šlapek v tangách u brněnské mešity (raději bych byl v mešitě než v těsné blízkosti těchto tzv. „pravicových radikálů“). Podruhé, když demonstroval útok IS v Práglu. Mělo to jednu velkou výhodu, zejména zmasírovaní cizinci se objímali a plakali, jako kdyby padly druhý Dvojčata (což ukazuje skoro až na pavlovovský reflex oněch tragédů) a hlavně se opět předvedli experti ve svých komentářích.



Nějaký kokot z policejní akademie tvrdí, že by ho teroristi mohli napodobit (Konvičku). Tak jestli se řácky nahlásí na magistrátu a pak si udělají legraci z lidí – takové chování jistě vykazuje vysokou společenskou nebezpečnost. Ok, vím, jak to Brzybohatý myslel, spíš nemyslel. Já si jen jako antiexpert a přitom znalec všeho myslím, že taková akce může inspirovat tak maximálně Konvičkovy nohsledy. A opět naši experti podceňují protivníka, navíc veřejně a ani se nestydí za to, že se jim hodně lidí směje.

No a pak ten génius průměrnosti Šlachta. Vůbec nedostal trafiku od Babiše, nezáviďte tak škaredě. Jen šel k bezpečnostnímu sboru, který spadá přímo pod jeho ministerstvo. To přece vůbec nic neznamená. Šlachta je jistě i kvalitní financ, tak se můžeme těšit, jak půjde třeba po Arifovičovi a jiných lumpech, ale nechci předjímat, nemůžeme přece vědět, jestli to je v kompetenci Celní správy.

Já vím, bylo toho víc, Klaus se hádá s Bělohradským. Halík zase vymýšlí blbosti (Halíkových blbostí je tolik, že jsme nevěděli kterou citovat, pozn. DP). Prostě klasika. A tak si tady žijeme.

 

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Ernst Jünger – Aladinův problém

Ernst Jünger - Aladinův problém***
Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

22. února 1943 se v Dzeržinsku v Nižněnovgorodské oblasti narodil Eduard Limonov, vlastním jménem Eduard Veniaminovič Savenko, ruský spisovatel, básník, rebel a politik Národně bolševické strany Ruska. V současnosti je předsedou této strany a jedním z vůdců protiputinovské formace Jiné Rusko. Česky vyšla jeho kniha To jsem já, Edáček a románová biografie Limonov - Deník ztroskotance od francouzského spisovatele Emmanuela Carrèreho.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív