Ősök Napja 2025

Autor: Jeroným Černý

Bugac jižním Maďarsku v srpnovém žáru tohoto roku. Slunce pálí, obloha bez mraků, čtyřicet stupňů ve stínu a k tomu tisíce lidí, kteří se valí do písku puszty jako proud, co nezná odpočinku. Ősök Napja – Den předků 2025, je pokaždé stejný a pokaždé jiný – letos, protože je lichý rok, bez sesterské Kurultáj, která je podobná, ale ještě větší a láká větší mezinárodní pozornost – ta se vrací vždy v sudých letech. Ale i tak: rozměrný, přepestrý, někdy až ohlušující zážitek, v němž se mísí vůně jehněčího a papriky, křik orlů, řev koní, zvuk bubnů, švih lasa a svištění šípů za dohledu bájného Turula.

Festival je fascinující právě tím, jak spojuje zdánlivě neslučitelné. Multikulturní procesí vlajek, krojů a jazyků – od Kazachů po Nogaje, od Tatarů po Jakuty – a zároveň ostře vyjádřená hrdost každého národa na vlastní svéráz. Každý tady předvádí, čím je, a nikdo se neohlíží po uniformitě.

Je to slavnost odlišnosti, která se kupodivu proměňuje ve sdílený prostor. A přitom je v tom i duch dnešní doby Maďarska: neliberální, ostře maďarský, s nádechem varování před „cizími vlivy“. Letos to bylo cítit zřetelně – ukrajinské vlajky tady nikde nenajdete, naopak šeptem i nahlas se tu a tam probíralo, kdo že je vlastně Zelenskyj a proč se k němu stavět spíš s maximální opatrností než s obdivem.

Jsou si podobní jako vejce vejci – Zelenskyj a maďarský Zelenskyj. (Propagační billboard, přirovnávající předsedu strany Respekt a svoboda Pétera Magyara k ukrajinskému Volodymyru Zelenskému)

Na arénách plných vlajek se sváděly bitvy, koně se řítili prachem, lukostřelci stříleli za jízdy, sokolníci pouštěli orly a chrti agar se proháněli neuvěřitelnou rychlostí. Děti fascinovaně sledovaly souboje v těžkých i lehkých zbrojích a davy tleskaly, když se mistři historického boje vrhali do nebezpečných jízd a ukázek. Všechno to působilo jako velké divadlo historie – hrané pro nás, ale s nádechem něčeho vážnějšího, skoro až liturgického, když oko pohlédlo na obrovské plachty s vyobrazením Attily a Arpáda v přítomnosti rozměrných a velkolepých maďarských vlajek a vlajek účastnických států na této nádherné kulturně historické akci v záplavě jurt jednotlivých národních týmů, kde se uvnitř mohl návštěvník seznámit s historií a tradičními řemesly dané země.

Atilla (Flagellum Dei)

Kníže Arpád

A pak samozřejmě kuchyně, která dodává celému festivalu další smyslový rozměr. Od fermentovaného kumysu (kvašené kobylí mléko, jehož požití by měl začátečník z Evropy zvážit, protože má vskutku intenzívní a rychlé účinky) a ayranu až po uzbecký palav, kazašské kazy, kyrgyzský beshbarmak, tatarský čeburek (tohle je můj favorit, zejména v pálivé verzi s jehněčím) nebo sladký čak-čak. Turecké gözleme, ázerbájdžánský qutab, kebaby, samsy, manty – stánky jako mapa stepní Asie. A mezi tím ta jistota, že Maďaři se nikdy nenechají zahanbit: guláš, pörkölt, klobásy, lángos a kürtőskalács (trdelník!). Můj ranní snídaňový favorit je přitom úplně prostý: ještě teplý domácí lángos, potřený zakysanou smetanou, česnekem a posypaný trochou sýra trappista. Nic víc, nic míň – a přitom tak dokonalé. S čím jsem se doposud po mnoha cestách po Maďarsku nesetkal byly smažené kvašáky v trojobalu s česnekovým dipem – naprostá paráda k pivu.

Smažené kvašáky v trojobalu

Pro mě je ale Den předků vždycky spojený s širší krajinou jižního Maďarska, kterou mám rád a pakliže to dovolí okolnosti – budu se sem zase rád vracet. Zastávka v Szegedu na halászlé, které se nikde jinde nevaří v tak intenzívní a vynikající pálivé variantě, po které jsem cca hodinu odpočíval. Kolínko z mangalice od mých přátel na pusztě, připravené bez velkých řečí, jen tak, jak se dělalo vždycky s domácím bramborem. A ty obyčejné chvíle, kdy člověk ráno vyjde z pokoje a zamíří do místní pekárny pro lángos, zatímco se město teprve probouzí a návštěvníci míří směr Bugac – Ősök Napja 2025. Jih je pro mě Maďarsko v té nejjednodušší podobě: chutě, pohostinnost, hrdost a vědomí, že se tu žije podle vlastních pravidel bez protektorátní mentality tak časté v Čechách a na Moravě.

Halászlé

Bugac a jeho Den předků jsou tedy nejen historicko-kulturní show, ale i zrcadlo dnešní střední Evropy: kulturní identita, hrdost na své věci, historii – nejsou jen prázdným folklorem, který se tu objevuje. A já se do toho horka a hluku vždycky rád vracím, protože právě tam, v nelítostném vedru puszty, člověk najde zvláštní druh klidu – vědomí, že identita není jen slovo v učebnicích, ale prožitek, který doplňují právě smyslové zážitky a chuť po paprice, zakysané smetaně, česneku a sýru, a vůně táborových ohňů.

Psáno pro Délský potápěč